Jonas Kaufmann a jeho "utajená" Winterreise v Praze

Tvář Jonase Kaufmanna důvěrně zná snad každý druhý Pražan, protože jeho pohledná tvář na nás už několik let téměř nepřetržitě shlíží s pražských tramvajových zastávek a dalších plakátovacích ploch.  A většina z těchto Pražanů už také ví, že se jedná o světoznámého tenoristu, takže Kaufmann by si klidně pro sebe mohl říci. „ Moji Pražané mě dobře znají“. Ano, možná ho dobře znají, ale bohužel se nedá říci, že mu „rozumějí“. To se bohužel v plné míře projevilo na jeho úterním recitálu v Obecním domě.

Nutno říci, že Pražané, ale i plno přespolních návštěvníků tohoto koncertu, jsou v tom částečně nevinně. Plakáty tentokrát ohlašovaly pouze stručně Jonas Kaufmann – tenor a tak není divu, že většina zájemců o koncert očekávala, že uslyší slavné operní árie. Pouze malý okruh více „zasvěcených“ si na webových stránkách umělce zjistili, že v Praze bude zpívat za doprovodu klavíru Schubertovu „Zimní cestu“ . I tito však zkraje trochu pochybovali, protože ceny vstupenek na recitál v Praze dosahovaly dvojnásobku cen v jiných městech, kam Kaufmann s  programem v rámci turné zavítal, takže se nabízela úvaha, že v Praze přeci jen udělá výjimku a vystoupí za doprovodu orchestru s áriemi. K těmto úvahám přispívalo i zvolené místo vystoupení – Smetanova síň obecního domu je to poslední místo, které by se hodilo pro písňový recitál.

Důvod, proč pořadatelská agentura PanArt do posledního dne před koncertem tajila, s čím vlastně Kaufmann v Praze vystoupí, se pravděpodobně nedozvíme, ale není zas tak těžké ho uhodnout. Výsledek tohoto postupu byl ale skutečně fatální – jak pro publikum, tak i pro samotného umělce. Zatímco při předchozích vystoupeních v Berlíně, Grazu, Londýně a Paříži Kaufmanna vítaly vyprodané sály a nadšené, pozorné a vnímavé publikum, které si přišlo poslechnout písňový cyklus „Winterreise“, v Praze se většina návštěvníků koncertu až z programu na místě dověděla, co uslyší. Z této většiny pak dle mého odhadu další dvě třetiny v životě neslyšely, co to je Winterreise a nikdy žádný písňový recitál neslyšely.  Takže výsledek ani nemohl být jiný, než byl.  Neklidné, nudící se publikum, které dávalo najevo svoji nevoli i šeptanými komentáři mezi jednotlivými písněmi, čímž dokázali i těm pár nadšencům, co si skutečně přišli vychutnat Kaufmannovo mistrovství, dokonale pokazit dojem z koncertu. Chladná atmosféra velkého koncertního sálu, kde již přibližně od 15. řady docházelo k akustickému zkreslení umělcova hlasu tak, že nebylo zřetelně rozumět textu. Hlasitý kašel nejen mezi písněmi, ale velmi často i během nich. A jako „zlatý hřeb“ náznak potlesku po první písni cyklu, i když pořadatel pro jistotu vložil upozornění o tom, že se během přestávek mezi písněmi netleská, přímo do programu.

Umělci jsou, jak víme, velmi citlivý na reakci publika, a tak je jasné, že atmosféru v hledišti musel velmi citlivě vnímat i samotný Kaufmann. Díky vysoké profesionalitě to však jeho výkonu nikterak neubralo na působivosti. Byli jsme svědky naprosto soustředěného přednesu ve velmi intimní rovině, zároveň však s velkým citem pro dynamické odstínění. K hloubce prožitku přispělo i umělcovo dokonalé souznění s textem, který je psán v jeho rodném jazyce, a proto Kaufmann dokáže mistrovsky předat posluchačům doslova každé hnutí mysli. Během jedné hodiny se mu podařilo skoro nemožné – ztišit zpočátku neklidné publikum do té míry, že během některých momentů přednesu by bylo možno slyšet i upadnout špendlík. Výsledný dojem umocnil i dokonalý klavírní doprovod v podání Kaufmannova „dvorního“ klavíristy Helmuta Deutsche.

Jonas Kaufmann se řadí mezi přední interprety klasického písňového repertoáru a je proto velká škoda, že české publikum se s touto stránkou jeho umění poprvé setkalo v ne zcela ideálních podmínkách.  Nezbývá než doufat, že umělec proto na Prahu nezanevře a v budoucnu opět přijme pozvání na přednes písní, příště však už od zkušenější agentury, která recitál umístí do intimnějšího sálu a hlavně dá návštěvníkům od počátku vědět, na co si lístky kupují. Do té doby příznivcům písňového přednesu nezbývá než navštívit některý z Kaufmannnových zahraničních recitálů.

Praha, 10.4.2014,Smetanova síň Obecního domu

Franz Schubert – Winterreise

Jonas Kaufmann – tenor

Helmut Deutsch - klavír

Mnichovský Don Carlo - divadlo se vším všudy

Bavorská státní připravila mnoha operním fanouškům hned na začátku roku 2012 opravdovou lahůdku - uvedení Verdiho opery Don Carlo.Verdiho Carlos byl v minulosti několikrát přepracováván, revidován a i v současné době se tato opera hraje v několika verzích. Inscenace Bavorské státní opery vychází z pozdější Verdiho revize tak, jak byla uváděna v Modeně 29.12.1886.
Pod inscenací z roku 2000 je podepsán Jürgen Rose - režisér, scénograf a autor kostýmů v jedné osobě.Inscenace je to jednoduchá, přitom efektní a do značné míry (hlavně díky kostýmům) místy i monumentální. Celé scéně ve všech dějstvích dominuje obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem, jednotlivých rekvizit je minimum, důraz je kladen na osvětlení. Oproti tomu scéna auto da fé je pompézní a v celé té scéně je něco vznešeného, ale i zvráceného a obludného zároveň. Ostatně jak si má člověk představovat "spravedlnost" v rukou středověké inkvizice nebo skutečnou moc krále, který je jen jednou z loutek vyšších zájmů a institucí - vše musí mít dokonalý vnější obal a čím více je obsah chatrnější, tím oslnivější a zároveň hrůzostrašnější musí ten obal být, aby byl prostý lid uspokojen a zároveň zastrašen. Bohužel, lidstvo se v tomto ale nevyvíjí, jen ty obaly se mění.
Díky trojici titulních představitelů - Jonas Kaufmann (Don Carlos), Anja Harteros (Alžběta), René Pape (Filip) - se tato inscenace pro mne stala jednou z těch, které si člověk uchovává v paměti po celý život.


Kaufmannův Carlos je senzitivní, ovšem také nevyrovnaný mladý muž, pro kterého je láska k Alžbětě vším. Boj za svobodu flanderského lidu začíná brát vážně až po smrti svého přítele. Jonas Kaufmann podal suverénní pěvecký výkon - tímto jsem se přesvědčila, že italský repertoár mu sedí úplně stejně dobře jako německý - nezapomenutelné pro mne byly zejména všechny scény s Alžbětou a pak často vynechávaný duet Filipa a Carlosem z 4. dějství po smrti Posy (Verdi tento motiv použil v Rekviem - Lacrimosa).
Anja Harteros je dokonalá Alžběta - propůjčila jí oduševnělou krásu a ztělesnila ženu, která ví, že musí svou lásku obětovat vyšším cílům. Anja Harteros má průrazný, ve všech polohách znělý, dramaticky zabarvený a přitom pružný soprán, díky němuž má vynikající předpoklad nejen k této roli, ale vůbec k verdiovským rolím. Po árii "Tu che le vanita" byla zaslouženě odměněna dlouhotrvajícím potleskem na otevřené scéně.
Herecko-pěvecký koncert předvedl René Pape jako král Filip. Žádný krutovládce, karikatura. Jen unavený, zklamaný, nedůvěřivý muž, který je instituce a už není sám za sebe. Pokusy o sblížení s Alžbětou i s Carlosem vycházejí naprázdno možná i z tohoto důvodu. Králův monolog "Ella giammai m'amo", pozdější scéna s Velkým inkvizitorem i Alžbětou nebo již výše zmíněný duet s Carlosem ve finále 4. dějství - to jsou momenty, kdy je prostě radost sledovat tohoto impozatntního, charismatického, ale přitom zde ve svém projevu niterného umělce.


V roli Rodriga, markýze de Posy, byl v původním obsazení ohlášen Mariusz Kwiecien, který však pro nemoc odřekl všechna představení. Nahradil jej tak Boaz Daniel. Ve své roli podal velice dobrý výkon (i přes chvilkovou indispozici ve 4.dějství), ale chybí tady pomyslný jeden stupínek, abych jej přiřadila k hvězdnému triu. To samé platí i o Eboli Anny Smirnove. Její mezzosoprán je spíš hutnější a její výkon byl velice slušným standardem.
Skvěle byly obsazeny role Velkého inkvizitora (Eric Helfvarson) a Mnicha (Steven Humes).
Vynikající práci odvedli Sbor Bavorské státní opery i Orchestr Bavorské státní opery pod vedením Ashera Fische.
Jsem ráda, že jsem mohla vidět živě takto skvostně nastudované verdiovské dílo především jako skvělé divadlo po všech stránkách, kde jsou všechny jeho složky v dokonalém souladu.


Giuseppe Verdi

DON CARLO
Opera o 5 dějstvích

REPRÍZA DNE 26.LEDNA 2012
Hudební nastudování: Asher Fisch
Režie, scéna, kostýmy: Jurgen Rose

Osoby a obsazení:

Filip II, král španělský ................................ René Pape
Don Carlos, španělský infant ...................... Jonas Kaufmann
Rodrigo, markýz Posa ................................. Boaz Daniel
Velký inkvizitor ............................................ Eric Halfvarson
Mnich (Karel V.) ........................................... Steven Humes
Alžběta z Valois ............................................. Anja Harteros
Princezna Eboli .............................................. Anna Smirnova
Tebaldo, páže Alžběty ................................... Laura Tatulescu
aj.

Bayrische Staatorchester
Chor und Extrachor der Bayrischen Staatsoper

Jonas Kaufmann - přišel, viděl, zazářil

Praha má za sebou druhý koncert Jonase Kaufmanna konaný skoro "do roka a do dne" od prvního, premiérového.K potěše (doufám) většiny nepřijela "hvězda" odzpívat osvědčené hity, ale přijel umělec nabídnout publiku výběr toho nejlepšího, byť ne vždy notoricky chytlavého. Dramaturgie byla tentokrát oproti loňskému roku vyváženější a nebylo jí co vytknout.

První část večera tvořily árie z oper veristických autorů. Už úvodní árie titulního hrdiny z opery Andrea Chénier (Umberto Giordano) "Un di all'azzuro spazio" byla impozantním vstupem - žádnou rozehřívačkou na začátek. Poté Kaufmann pokračoval árií Romea "Giulietta, son io" (R. Zandonai), Maurizia "La dolcissima effigie" (Adriana Lecouvreur, F. Ciléa) a veristická část večera byla zakončena árií Turrida z Mascagniho Sedláka Kavalíra "Mamma, quel vino é generoso".

Árie v této první části byly prokládány orchestrálními vložkami - předehrami z Verdiho Nabucca a Traviaty a intermezzy z Pucciniho Sestry Angeliky a Sedláka Kavalíra.Druhé části večera dominoval německý repertoár. Mohli jsme tak slyšet nejdříve Florestana z Beethovenova Fidelia v árii "Gott! welch Dunkel hier!" a poté Wagnerovy hrdiny Siegmunda (Valkýra) ve scéně z 1. dějství "Winterstürme" a na závěr Lohengrina v árii z 3. dějství "In fernem Land". Proloženo bylo Wagnerovými předehrami z Mistrů pěvců norimberských a Lohengrina. Předehra k 1. dějství Lohengrina plynule bez pauzy přešla k výstupu a árii ze závěru 3. dějství - toto propojení považuji za šťastné řešení a pro mne toto finále bylo jedním z nejkrásnějších okamžiků večera.

Výběr i řazení obtížnosti jednotlivých árií nebyla pro pěvce asi zrovna procházka růžovou zahradou, ale pro nás posluchače to byly ty pravé hody. To celé, co dělalo koncert hodnotným zážitkem na dlouhou dobu - bych shrnula do jednoho slova - opravdovost. Ano, je už celkem nošením dřívím do lesa říkat, jak má Jonas Kaufmann vše skvěle technicky zvládnuté - od dynamiky, dokonalých pian, až po bezchybnou výslovnost. Každé postavě ale dává též širokou škálu emocí - ať už je to zoufalství a výbušnost (Turridu), vášeň a zanícení (Chénier), niternost projevu (Romeo), smutek a bezvýchodnost Florestanova anebo mužnost, ale zároveň i cit u obou Wagnerových hrdinů - Siegmunda a Lohengrina. V každé árii svou roli prožíval nejen zpěvem, ale i mimikou, gesty (což bylo výhodou pro diváky sedící blíže k pódiu).

Jonas Kaufmann rozhodně nepatří mezi pěvce baviče, ale neverbální komunikace mezi ním a publikem byla navázána skvěle už v úvodu, před první árií, kdy byl obecenstvem s nadšením přijat. Stejně jako minulý rok publikum Jonase Kaufmanna odměnilo standing ovations a květinami. Na oplátku se mu dostalo tří přídavků: Du bist die welt für mich (Richard Tauber), květinové árie Dona José z Carmen a Core 'ngrato.
Skvělý výkon podal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod vedením Jochena Riedera. Orchestrální části koncertu se tak nestaly nudnou, povinnou vatou, ale plnohodnotnou součástí koncertu.
V úvodu sezóny jsme tak byli nepochybně svědky jednoho z jejích hudebních vrcholů.



Jonas Kaufmann - galakoncert, Smetanova síň Obecního domu v Praze 8. ledna 2012
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Jochen Rieder

Program:

Giuseppe Verdi: Nabucco, předehra
Umberto Giordano: Andrea Chénier, "Un di All'azzuro spazio" (árie Chéniéra z 1. dějství)
Giacomo Puccini: Suor Angelica, intermezzo
Riccardo Zandonai: Giulietta e Romeo, "Giulietta, son io" (árie Romea z 3. dějství)
Giuseppe Verdi: La Traviata, předehra
Francesco Ciléa: Adriana Lecouvreur, "La dolcissima effigie" (árie Maurizia z 1. dějství)
Pietro Mascagni: Cavalleria Rusticana, intermezzo
Pietro Mascagni: Cavalleria Rusticana, "Mamma, quel vino e generoso" (árie Turrida)

Přestávka

Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, předehra
Ludwig van Beethoven: Fidelio, "Gott! welch Dunkel hier!" (árie Florestana z 2. dějství)
Richard Wagner: Lohengrin, předehra k 3. dějství
Richard Wagner: Die Walküre, "Winterstürme wichen dem Wonnemond" (árie Siegmunda z 1. dějství)
Richard Wagner: Lohengrin, předehra k 1. dějství
Richard Wagner: Lohengrin, "In fernem Land" (árie Lohengrina z 3. dějství)

přídavky
Richard Tauber: Du bist die Welt für mich
Georges Bizet: Carmen, "La fleur que tu m'avais jetée" (árie Dona José z 2. dějství)
Cardillo: Core 'ngrato

Hvězdná Tosca v Královské opeře Covent Garden

Po úmorném a vcelku dramatickém čekání na vstupenky, ráno 14.7. 2011, se mi dostalo příležitosti zúčastnit se představení Pucciniho Toscy v Royal Opera House Covent Garden. Velice jsem se na představení těšila - jen samo obsazení slibovalo úchvatnou podívanou.


Začněme tedy popořadě. Představení se tedy konalo 14. července. Za dirigentský pultík se postavil Antonio Pappano a hlavní role obsadili Angela Gheorghiu jako Tosca, Jonas Kaufmann jako Cavaradossi a Bryn Terfel jako Scarpia. Dále se představili: Lukas Jakobski (Angelotti), Jeremy White (Kostelník), Hubert Francis (Spoletta), Zhengzhong Zhou (Sciarrone), William Payne (Pastýř), John Morrissey (Žalářník).

Již samotná inscenace mě doslova uchvátila. Jednalo se o klasickou inscenaci v kulisách Paula Browna a režii Jonathana Kenta. Jak již bylo řečeno, tato inscenace měla klasický ráz, tedy byla zde snaha dosáhnout co největší věrohodnosti, co se týče autentických prostor. Nejlépe na mě působilo 3. dějství, Andělský hrad. Tato scéna se obešla bez zbytečných "lapačů pozornosti", šlo pouze o kruhový půdorys střechy Hradu, s potřebným ochozem, odkud se zrazená Tosca mohla efektně vrhnout na cestu za svým milovaným Mariem...

Antonio Pappano, zdá se, má orchestr Královské opery pevně v rukou. Hudba zněla celým představením nanejvýš citlivě, aby nepřehlušila zpěváky, avšak zároveň velice razantně, až běhal mráz po zádech. Zaujalo mě samotné nastudování - například zvolená tempa byla trochu odlišná od jiných zažitých produkcí. Toto pojetí se v něčem lišilo a podle mě to bylo jedině dobře. Ono ve světě, kde Tosca patří k nejuváděnějším titulům, se snadno sklouzne ke stereotypu, kde se mnozí bojí něco změnit. Tady nešlo o nějaké velké změny, jen se novým a zajímavým způsobem dostalo pozornosti i jiným krásným momentům, které mnohdy zaniknou a divák je pořádně ani nepostřehne.

Angela Gheorghiu se zhostila role Toscy se ctí. I když myslím, že Tosca není přímo "její" rolí, co se týče pěveckého přednesu, herecky se mi velmi líbila. Byla škoda, že většinu času nebyla příliš slyšet, natož aby jí bylo rozumět. Kdyby to bylo v jiných podmínkách, řekla bych, že orchestr hrál příliš silně a zpěvačku tak překryl, ovšem o tom nemohla být řeč. Nikdo jiný z protagonistů takový problém neměl. Ovšem Londýnskému publiku toto vůbec nevadilo a nadšeně aplaudovalo po krásném Vissi D´Arte, které se Angele Gheorghiu opravdu povedlo.

Jonas Kaufmann coby malíř Mario Cavaradossi ovšem strhl veškerou pozornost na sebe. Jeho bezchybný výkon byl korunou celého představení. Již počáteční Recondita Armonia byla dokonale odžitá, pěvecky brilantní. Kaufmannův tmavý tenor se Královskou operou nesl i v těch největších pianissimech jako na obláčku, ke každému uchu. Vidět a slyšet Jonase v této "jeho" roli byl v posledních letech můj sen a jsem tedy moc ráda, že se to tak krásně povedlo. Samozřejmě E lucevan le stelle patřilo k vrcholům představení, i když mě osobně nejvíce uchvátila árie O dolci mani. Něco tak nádherného se slyší jen velice zřídka.


Bryn Terfel jako baron Scarpia byl opravdu skvostný. Jeho herecký projev byl famózní - opravdu "odporný" Scarpia :-). Pěvecky si s rolí neuvěřitelně vyhrál - každé slovo, vzdech naprosto zřetelné, dokonalé dynamické změny, hladký, sametový hlas... Když zaznělo "Tosca, finalmente mia!", měla jsem pocit, že se Terfel už definitivně ztotožnil se svou postavou a před námi stojí pouze onen zloduch. Opravdu dokonalé ztvárnění.


I když Terfel a Kaufmann jasně kralovali celé produkci, uznání patří i menším rolím, které byly představeny s takovou hereckou a pěveckou jistotou, o které se nám v našich podmínkách někdy ani nesní. Toto a celková atmosféma hlediště, kde se lidé báli jen pohnout, aby nenarušili onu dokonalou auru a výkony pěvců, mě dokonale pohltila a tak jsem si představení mohla užít bez jakéhokoliv vyrušení.


Giacomo Puccini: Tosca

ROH Covent Garden 14.7.2011

Floria Tosca: Angela Gheorghiu
Mario Cavaradossi: Jonas Kaufmann
Scarpia: Bryn Terfel
Angelotti: Lukas Jakobski
Kostelník: Jeremy White
Spoletta: Hubert Francis
Sciarrone: Zhengzhong Zhou
Pastýř: William Payne
Žalářník: John Morrissey

Vídeňský Werther a Kaufmannovo encore

V bloku čtyř představení se na scéně WSO v obsazení Kaufmann - Koch - Erod - Tonca znovu objevil Massenetův Werther v režii Andreie Serbana.

A právě v pojetí režie je vidět, jak rozdílně může vyznít inscenace zpívaná a hraná dvěma stejnými představiteli ve dvou různých produkcích. Oproti pařížské snovější a hlavně romantičtější inscenaci, kterou jsem viděla loni (a která je nyní již dostupná na DVD), je tato naopak realističtější a jaksi i akčnější. Děj je umístěn do 50. let 20. století (avšak nikoliv do žádné abstrakce, ale do konkrétních reálií té doby včetně všech detailů - exteriérů a interiérů maloměsta), samozřejmě včetně všech dobových kostýmů. Doba tu však nehraje jen "kulisu", ale režisér se snažil chování titulních hrdinů přiblížit skutečným lidem té doby. Werther tu není jen pasivní zamilovaný snílek, ale naopak je impulsivní, ale zároveň i okouzlující, ve scéně, kdy jej Albert v 2. dějství přesvědčuje, on odmítá jeho smířlive gesto razantně a jasně.

Na scéně všemu dominuje obrovský strom, v jehož koruně s mění zbarvení listů (léto, podzim), v zimě je koruna holá.

Jonas Kaufmann v titulní roli Werthera zazářil. Francouzský repertoár mu vyloženě sedí a Werther patří k jedné z jeho nejparádnějších rolí. Oproti romantičtějšímu pařížskému Wertherovi byl tento po herecké stránce více "akčnější", naléhavější. Toho večera jsme byli svědky vůbec prvního Jonasova "encore". Árii "Pourquoi me réveiller" přednesl s takovovým niterným prožitkem, že publikum začalo bouřit nadšením a vyžádalo si opakování - neméně nádherné.

Charlotta Sophie Koch má sice vše, co by si od postavení mladé ženy té doby mohla přát, ale nestačí to, ve vztahu s mužem, kterého si váží šťastna není a vede vnitřní zápas sama se sebou. Trochu mě u něžné Charlotty na počátku 3. dějství zaskočila cigareta - ale zase cigareta u ženy v 50. letech asi není to samé, co dnes. Sophie Koch je vynikající Charlotta - má lyričtější, ale přitom dokonale znělý hlas, psychologii postavy postihla se všemi nuancemi.

Adrian Erod je stálicí WSO. V roli Alberta - byť to není role hlavní, byl excelentní. Jeho hlas je moc příjemný na poslech. Postava Alberta však v této inscenaci byla pojata dost nejednoznačně - z milujícího manžela se postupně stává cynik, který je přítomen po celé 4. dějství u zamilované dvojice a poté co Werther umírá, odchází od Charlotty bez jakéhokoliv náznaku pochopení či odpuštění.

V roli Sophie, mladší sestry Charlotty se představila sopranistka Ileana Tonca - své postavě dala dívčí bezstarostnost a rozvernost.

Orchestr pod vedením Frédérica Chaslina odvedl velmi dobrou práci, při této příležitosti ale nemohu zapomenout na výkon jiného orchestru - pod vedením Michela Plassona z loňského ledna v pařížské Bastille, který alespoň pro mne nebude hned tak překonán.

Jules Massenet: Werther

Repríza dne 28.1.2011

Orchestr Wiener Staatsoper

Dirigent: Frédéric Chaslin

Režie: Andrei Serban

Osoby a obsazení:

Werther: Jonas Kaufmann

Albert: Adrian Erod

Le Bailli: Janusz Monarcha

Charlotte: Sophie Koch

Sophie: Ileana Tonca

Schmidt: Benedikt Kobel

Johann: Clemens Unterreiner

Jonas Kaufmann V Praze nadchl!

Včerejší koncert už je minulostí, ale neskutečně silný zážitek z něj ve mě bude ještě dlouho doznívat. Jonase Kaufmanna jsem sice v minulosti již několikrát zažila naživo na operních scénách, ale přesto mě včera naprosto ohromil především intenzitou svého hlasu, ale také umírněným, ale přesto velmi silným "prožitkem" přednesených árií. Jonas sice nemá takový dar bezprostředního navázání kontaktu s publikem, jako třeba Rolando Villazon, ale sotva vyjde na jeviště, člověk vnímá jeho naprosté ponoření se do sebe a koncentraci na přednes árie. A pak člověk sedí, poslouchá a málem ani nedýchá, jak úžasné tóny, sotva slyšitelná piana přecházející naprosto plynule a přirozeně do neuvěřitelné intenzity, se z jeviště linou.


Pro svůj první pražský koncert si zvolil Jonas Kaufmann především árie z italských a francouzských oper. Hned první árie - "Recondita armonia" z opery Tosca - mi živě připomněla moje první setkání s tímto pěvcem v r. 2009 v Curychu, a to právě v roli Cavaradossiho ( záznam této inscenace vyjde na DVD). Také v Carmen jsem Jonase již zažila, takže i árie "La fleur que tu mávais jetée" byla milým připomenutím úžasného zážitku v létě v Mnichově. A i když jsem Jonasův způsob interpretace obou árií již znala, byl zážitek z nich zblízka, při možnosti pozorovat i detaily pěvcovy mimiky, která zrcadlí jeho niterný prožitek, neuvěřitelně intenzivní.


To následující árie Werthera byla naopak teprve malou "ochutnávkou" před cestou do Vídně koncem ledna. První část koncertu pak uzavírala ukázka z mé milované opery Pagliacci "Vesti la giubba", která mě uchvátila už při poslechu na nejnovějším Jonasově CD a při živém poslechu jsem zadoufala, že i tuto roli jednou Jonas ztvární na jevišti.


Po přestávce zazněly ještě árie z oper La Gioconda, L´árlesiana a Cavalleria Rusticana a také čtyři přídavky, mezi nimiž mě osobně největší radost udělala árie "E lucevan le stelle" z Tosky. Zase jsem si připomněla Curych a můj tehdejší úžas z Jonasovy naprosto nevšední interpretace této árie. Její první část totiž Jonas zpívá téměř pianissimo a postupně přidává na intenzitě hlasu až do strhujícího finále. A k mé velké radosti ji přesně takto zazpíval i včera, zatímco třeba v létě v Mnichově ji zpíval spíše tradičně.


Jonase Kaufmanna doprovázel Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK, tedy stejný orchestr, který tak nepříjemně a rušivě zněl při nedávném koncertě Mariusze Kwiecena. Již po úvodní orchestrální skladbě však zmizely moje obavy. Hlavní zásluhu na tom má především sympatický německý dirigent Jochen Rieder, od r. 2006 hlavní dirigent curyšské opery, a také "dvorní" dirigent Jonase Kaufmanna. Naprostá symbiosa s pěvcem se promítla do citlivého vedení orchestru, který jakoby se v rukou tohoto dirigenta proměnil v naprosto jiné hudební těleso.



Celý koncert natáčelo několik kamer, jak jsem později zjistila, koncert natáčela pořádající agentura Panart ve své režii, v případě zájmu ze strany ČT o zakoupení vysílacích práv budeme mít možnost ho vidět v televizi. Doufejme, že televize zájem projeví, stejně tak jako projevila zájem o první koncert Josého Cury a Rolanda Villazona, pořádané a natáčené stejnou agenturou.



Při podobných koncertech v zahraničí, ale i některých u nás, bývá již vžitým pravidlem, že po koncertě je ponechán prostor pro setkání fanoušků s umělcem, někdy dokonce organizátor koncertu uspořádá malou neformální autogramiádu. Všichni pak odcházejí spokojeni, umělci jsou na to zvyklí a většinou s tím počítají. Bohužel po koncertech, pořádaných agenturou Panart čeká fanoušky zklamání a často i šok, protože umělec je doslova "odvlečen" na raut, pořádaný na počest hlavního sponzora akce, a jeho jakémukoliv kontaktu s fanoušky brání hrozivě vyhlížející zástup bodyguardů. Nejinak tomu bylo i včera, přesto se nás našlo asi 10 vytrvalců, kteří jsme zrovna nikam nespěchali, a tak se rozhodli zkusit své štěstí. A protože odvážnému štěstí přeje, tak jsme se dočkali, pravda, asi po 40 minutách a díky vlastní iniciativě Jonase Kaufmanna, který viděl, že tam na něj čekáme, takže nakonec za námi na chviličku z rautu odskočil na chodbu.

Adriana Lecouvreur v londýnské Královské opeře

Adriana Lecouvreur je jedinou dodnes hranou a nahrávanou operou Francesca Ciely. Premiéru měla v roce 1902 v Teatro lirico v Miláně. První Adrianou tehdy byla Angelica Pandolfini, dalšími jejími následovnicemi se staly například Magda Olivero, RenataTebaldi, Renata Scotto, Montserrat Caballé, Mirella Freni nebo třeba naše Eva Urbanová.

V Královské opeře v Covent Garden byla Adriana Lecouvreur naposledy uvedena v roce 1906. Na nové nastudování si tedy londýnské obecenstvo muselo počkat 104 let - premiéra se konala 18. listopadu 2010.V titulní roli Adriany vystoupila španělská sopranistka Angeles Blancas Gulín. Přestože hlavní ikonou této inscenace je Angela Gheorghiu, která však některá představení nezpívala, musím říci, že paní Blancas Gulín své roli nezůstala nic dlužna. Má tmavý a nosný hlas (hned v úvodu výborně zvládnutá árie "Io son l'umilo ancella") a svým herectvím je přesvědčivá.
V roli Maurizia, postavě ne až tak jednoznačné, balancující ve vztahu k dvěma ženám, vystoupil Jonas Kaufmann. A byl vynikající - má dokonalou techniku, úžasná piana, nemá v hlase sice "italský oheň", ovšem má tam cosi, co bych nazvala noblesou a dokáže vyjádřit širokou škálu emocí. Jeho Maurizio má šarm, kouzlo, tajemství.
Kněžnou de Bouillon byla Michaela Schuster - a v mých očích zazářila. Árie "Acerba volutta, dolce tortura" byla v jejím podání strhující, ovšem i scény s Mauriziem a Adrianou.
Posledním ze čtyřlístku je Alessandro Corbelli v roli inscpicienta divadla Michoneta. Budu se opakovat - Corbelli byl excelentní v roli starého mládence, neopětovaně milujícího Adrianu, dojemný.


Režisér David McVicar spolu se scénografem Charlesem Edwardsem a kostýmní výtvarnicí Brigitte Reiffenstuel pojali inscenaci ve velkém stylu. Připomíná mi to velkorysou kostýmní výpravu ve filmu - stejně tak to bylo uděláno zde. Nic víc, nic míň. A v jaké už jiné inscenaci by tomu tak mělo být, když ne v Adrianě - v dobové opeře plné vášní, intrik a velkých citů. Motiv barokního divadla se inscenací tahne jak červená nit, část děje se odehrává před, část za scénou.
Dirigent Mark Elder vedl orchestr s jistotou, orchestr mi připomínal dokonale promazaný stroj, který šlape bez sebemenšího zaváhání přesně.


Francesco Cilea: Adriana Lecouvreur
Repríza dne 27.11.2010, Royal Opera House

Osoby a obsazení:
Adriana Lecouvreur: Angeles Blancas Gulín
Maurizio: Jonas Kaufmann
Princesse de Bouillon: Michaela Schuster
Michonet: Alessandro Corbelli
Prince de Bouillon: Maurizio Muraro
Abbé de Chazeuil: Bonaventura Bottone
Mademoiselle Duclos: Barbara Rhodes

Dirigent: Mark Elder

Režie: David Mc Vicar
Scénograf: Charles Edwards
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel

Tosca v Mnichově

Tak mám za sebou další vydařený výlet za operou, opět do Mnichova, tentokrát na představení Toscy. Jednalo se o stejnou inscenaci, kterou jsem již viděla v přímém přenosu z MET, ale v jiném obsazení. Stejná inscenace a přeci jiná, především díky mistrovství trojice hlavních protagonistů, ale i umělců ve vedlejších rolích, dirigenta a orchestru.


Týden před naší cestou do Mnichova se tato Tosca přenášela v přímém přenosu na velké plátno na náměstí před operou a zároveň díky televizi Arte i do celého světa ( bohužel s technickými poruchami během 1. dějství). Sledovat představení za teplého letního večera venku na náměstí s lahvinkou dobrého vínka může být zajímavý zážitek, ale nic se nevyrovná tomu, slyšet a vidět vše přímo v divadle. A to i přesto, že v Mnichově normální smrtelník nesežene jiný lístek, než lístek k stání ( místa jsou zde číslovaná), pokud má štěstí, tak má místo směrem ke středu hlediště a vidí celé jeviště, pokud má štěstí méně, tak vidí jeviště pouze část a nebo také skoro nic, a pak nezbude, než se smířit s tím, že alespoň slyší, co se na jevišti odehrává.


Můj lístek patřil tentokrát k těm lepším, takže zážitek byl dokonalý. Přiznám se, že hlavním důvodem, proč jsem chtěla toto představení vidět, byla Karita Mattila v hlavní roli. Její hlas znám z nahrávek, z přenosů z MET, ale ještě nikdy jsem ji neslyšela zpívat živě. Moje očekávání bylo velké a Karita v ničem nezklamala. I při živém poslechu mě její hlas fascinoval naprosto originálním zabarvením, průzračností, bohatou dynamikou a jistotou v rámci celého rejstříku. Dojem umocňovalo i herecké ztvárnění role, které ve srovnání s MET bylo trochu civilnější, přirozenější, takže postava působila naprosto věrohodně. Excelovala zejména ve druhém dějství, za Visi d´arte sklidila zasloužený potlesk na otevřené scéně.


Malíře Cavaradossiho ztvárnil Jonas Kaufmann, kterého jsem v této roli již viděla loni v Zürichu. Pěvecky opět dokázal, že je právem považován za jednoho z nejlepších současných tenoristů. Jeho E lucevan le stelle začíná jemným pianissimem a končí burácivým výkřikem zoufalství nad zmařeným životem …….Na rozdíl od Alvareze v MET je Jonasův Cavaradossi více psychologicky prokreslen. Jonas vyhrává každý detail, každý jeho pohyb na jevišti má jasný smysl a slouží k lepšímu pochopení postavy a jejího jednání. Velmi působivé bylo z tohoto pohledu zejména poslední dějství, kdy od okamžiku, kdy Tosca vyslovila, že Mário bude na oko popraven, bylo jasné, že on ví, že je to konec, že tomu nevěří. Jonas mistrovsky zahrál, jak se před Toscou přetvařuje a předstírá radost, ale uvnitř se smiřuje s blížící se smrtí. A před nastoupenou popravčí četou, kdy stojí v koutě u zdi, si ještě zapíná a upravuje vestičku, nervózně přešlapuje a neví, co s rukama, jak si stoupnout…… Pak zazní výstřel a on se skácí tak, že iluze je naprosto dokonalá. Zoufalý výkřik Toscy Mario, Mário, Mário se pak divákovi zaryje do srdce jako nůž.




Juha Uusitalo mě pěvecky trochu zklamal v prvním dějství, zejména Te Deum nevyznělo tak, jak jsem očekávala. Ve druhém dějství se však již rozezpíval naplno a podal svého Scarpiu jako naprosto odporného chlípníka bez jakýchkoliv zábran. Vůbec jsem se nedivila, že Tosca ho bodla ne jednou, ale opakovaně a s velkou vervou. Dojem z jeho postavy byl tak sugestivní, že když se po představení objevil mezi fanoušky, moje první reakce byla couvnout a raději se k němu ani nepřibližovat. Ukázalo se však, že v civilu je to velmi milý člověk.

K úspěchu celéh opředstavení nemalou měrou přispěl i orchestr pod vedením sympatického Marca Armiliata.

Mnichovská Carmen - hvězdy naplnily očekávání

Nebudu zastírat, že důvodem návštěvy bavorské státní opery byla nikoliv 18 let stará inscenace jako taková, ale avizované obsazení trojlístku Garanča - Kaufmann - D'arcangelo. Ildebrando D'arcangelo však po prvních dvou uvedeních z inscenace odstoupil, postupně jej nahradlili Kyle Ketelsen a Gábor Bretz.

Očekávání byla veliká a já jsem jen ráda, že v tomto případě z mého pohledu došla naplnění.

Elina Garanča podává výklad Carmen svým osobitým způsobem, má v sobě ženskou rafinovanost a koketerii postupně dávkované v tu správnou chvíli, její Carmen dokonale používá ženskou intuici. Je si vědoma nezvratnosti osudu, tak jak je nekompromisní k okolí, je nakonec i sama k sobě. Hlas Eliny Garanči je radost poslouchat, technicky je naprosto dokonalá a jistá, tóny plynou samozřejmě, přirozeně.

Don José - Jonas Kaufmann. Nevím o lepším Donu José, kterého by současné světové scény měly. V této inscenaci mě opět přesvědčil, že jeho fenomenální výkon v ROH z roku 2006 (r. F. Zambello) zaznamenaný firmou DECCA na DVD a nedávno také promítaný v kinech, rozhodně nebyl náhoda. Svou roli si dokonale užíval, Le fleur bylo nádherně zazpívané, se skvělou dynamikou. Finální scéna Carmen - José byla velice silná, podaná tak, že přestože víte jak to dopadne, tak vše sledujete se zatajeným dechem. Prosby, zoufalství, šílenství , ovšem taky chlad, odstup a smíření s osudem, to všechno bylo namícháno tak, aby si to divák užil.

Vztah Carmen - José zde byl pojat pro mě asi nejlepším přijatelným způsobem: Carmen a José jsou postaveni na "rovnoprávnější" úroveň. Inscenátoři připustí, že Carmen přece jen José musel něčím imponovat, okouzlit a že z něj chvílemi měla obavy (nebo možná pociťovala právě nezvratnost osudu ve vztahu k němu) a on si zase od ní ne úplně vše nechal líbit. Neslučitelnost jejich povah a vzájemné trápení se nakonec končí vraždou. Jsem ráda, že se zde inscenátoři vyhnuli vzorci, kde se José od okamžiku kdy potká Carmen, stává postavou prakticky skoro nemyslící a nesvéprávnou a v podstatě je jen ponižovanou loutkou v jejích rukou.
Další radostí pro mne bylo opět vidět a slyšet Micaelu zcela dle svých představ. Zasloužila se o to Genia Kuhmeier. Navazuje na ty nejlepší Micaely z let minulých svým nádherným lyrickým sopránem a vroucností a naléhavostí svého projevu. Micaela není velká role, je však velmi podstatná a duet s Josém v prvním dějství a árie v 3. dějství patřily k vrcholům inscenace.
Onemocnělého Ildebranda D'arcangela zastoupil Gábor Bretz. S rolí si technicky poradil velmi dobře, pěvecká úskalí zvládl, ale chyběl mi tam větší temperament, přece jen byl statičtější.

Dirigent Karel Mark Chichon vedl orchestr ve svižném tempu. Ve 4. dějství se mi zdálo, že sbor byl místy nepatrně pozadu.
Jak jsem psala v úvodu - inscenace je už přece jen staršího data. Základem pro všechna dějství je šikmá plocha představující ulice Sevilly, hospodu a tábořiště pašeráků nebo hory. Ničím scénicky nevybočuje z klasického pojetí, nevím do jaké míry je šikmina "oblíbená" u zpěváků, pokud se na ní musejí často pohybovat. Typickou barvou je žlutá. Možná by neškodilo více propracované choreografie a asi i "pompy" v úvodu 4. dějství.
Pokud bylo cílem vidět jedno z nejlepších obsazení jaké můžou dnešní světové scény nabídnout a užít si to, můžu říct, že byl v tomto směru splněn.

Georges Bizet: Carmen
Bayerische Staatsoper 12.6.2010
Osoby a obsazení:
Carmen ............................... Elina Garanča
Don José ............................. Jonas Kaufmann
Micaela ............................... Genia Kuhmeier
Escamillo ........................... Gábor Bretz
Zuniga ............................... Christian Van Horn
Moralés ............................. Nikolay Borchev
Dancairo ............................ Christian Rieger
Remendado ...................... Kevin Conners
Frasquita .......................... Lana Kos
Mercédes .......................... Anaik Morel
Lillas Pastia ...................... Manfred Ultsch

Bayerisches Staatorchester, dirigent Karel Mark Chichon
Režie (nastudování): Lina Wertmuller