La Donna del Lago v Londýně - svátek belcanta!

Florez, DiDonato

Poprvé jsem měla možnost slyšet Rossiniho operu La Donna del Lago v lednu  2004 v Janově, bohužel pouze v koncertním provedení, ale zato v úžasném pěveckém obsazení v čele s tehdy teprve vycházející operní hvězdou J.D.Florezem. Od té doby jsem měla jedno velké přání - vidět tuto operu také ve scénickém provedení. Po marných pokusech sehnat lístek do Paříže ( 2010) a Milana ( 2011), se mi konečně podařilo získat vytouženou vstupenku na představení v londýnské Královské opeře. Doufala jsem, že se bude jednat o stejnou inscenaci, jako v předešlých dvou městech, a teprve na místě jsem zjistila, že se jedná o zcela novou inscenaci v režii Johna Fulljamese. Nedávno jsme měli možnost vidět v kině OKO v jeho režii operu Evžen Oněgin, kdy se celý děj odehrává jako vzpomínky dvou hlavních hrdinů na dobu dávno minulou. Podobného časového posunu se držel Fulljames i v režii opery La Donna del Lago. 

Námětem opery je stejnojmenná romantická novela Waltera Scotta, vydaná  v roce 1810, která popisuje příběh ze skotských dějin z doby první poloviny 16. století. Skotským panovníkem byl katolický král James V, který  čelil vzpouře některých skotské klanů z oblasti vysočiny na hranicích s Anglií. Hlavní postavou je Elena, dcera rebela Duglase, který v minulosti býval královým přítelem. Elenu miluje král, který se o její lásku ale uchází inkognito pod jménem Umberto, ona  miluje skotského bojovníka Malcoma. Její otec však slíbil její ruku Rodrigovi, vůdci skotských klanů z vysočiny, jako odměnu za vítězství nad královskými vojsky. Povstalci jsou nakonec poraženi a zajati, Elena však díky králově lásce a velkorysosti dosáhne pro ně milost i vytoužený svazek s Malcomem.

Opera měla premiéru  r. 1819 a stala velmi populární. Později ale zmizela z divadelních scén téměř na  sto let a navrátila se až v 50. letech 20. století,  i od té doby je ale uváděna velmi zřídka. Jedním z důvodů je pravděpodobně nesmírná náročnost pěveckých partů.

Joyce DiDonato

Režisér londýnské inscenace ve snaze narušit romantický patos příběhu zasadil děj opery rámcově do doby jejího vzniku počátkem 19. století. Po zvednutí opony se nacházíme v jakémsi muzeu, v oddělení skotské historie, a hlavní postavy opery jsou vystaveny jako exponáty ve skleněných vitrínách. Mezi mnoha přítomnými jsou i Walter Scott a Rossini,  kteří otvírají vitríny a nechávají postavy ožít. Oba jsou pak po celou dobu přítomni na scéně, zasahují do děje, příběh jakoby se právě rodil v jejich fantazii. Myšlenka to není špatná, ale ve skutečnosti jejich neustálá přítomnost a zásahy do děje působí spíše rušivě a odvádějí pozornost a soustředěnost diváka od příběhu hlavních hrdinů.  

Florez, Di Donato

Hlavní devizou inscenace je naprosto dokonalé obsazení hlavních rolí. Opera tohoto typu stojí a padá na výkonech pěvců a pokud se sejdou tak kvalitní pěvci jako v ROH, tak člověk po chvíli  zapomene na vše kolem a nechá se unášet nádhernou hudbou a zpěvem. Za naprosto vyrovnané lze označit výkony tří hlavních protagonistů - Eleny v podání Joyce DiDonato, krále Jamese v podání fenomenálního Juana Diega Floreze a milého Eleny Malcoma, kterého bezkonkurenčně ztvárnila mezzosopranistka Daniela Barcelona. 

DiDonato

Joyce DiDonato v hlavní roli oslňuje bravurními koloraturami a naprosto jistými vysokými tóny, zároveň však dokáže dát do zpěvu i hereckého ztvárnění potřebnou dávku emocí. 

Juan Diego Florez

Juan Diego Florez nemá v současné době v oblasti bel canta konkurenci. Jeho hlas vyniká tak ojedinělou krásou zabarvení, že i v nejexponovanějších výškách zní  naprosto lahodně a přivádí posluchače doslova do vytržení. Jeho koloratury  připomínají perlivé šampaňské nebo zurčící horskou bystřinu, vysoké tóny dokáže nasadit s neomylnou přesností a přitom jakoby mimochodem, bez jakékoliv známky námahy. Takový pěvec se rodí skutečně snad jednou za 100 let.

Daniela Barcelona, Joyce DiDonato

Fantastický byl také výkon Daniely Barcelony, která ztvárnila mužskou roli Malcoma, milého Eleny. Tato italská mezzosopranistka je kvalitou pěveckého výkonu  naprosto rovnocennou partnerkou Florezovi, navíc dokázala naprosto věrohodně vytvořit i herecky představu muže, skutečně obdivuhodný výkon. 

Za zmínku stojí i jihoafrický tenorista Colin Lee v roli Rodriga, jehož part je stejně obtížný, jako Florezův, navíc oba protagonisté často vystupují v "dialogu" spolu, takže posluchač zažívá jakýsi "souboj" dvou tenoristů v extrémních výškách. Pokud je ovšem v roli krále James Florez, pak je vítěz předem jasný. Tak tomu bylo i zde - Lee dokázal držet krok středních polohách, ale nejvyšší tóny zpíval přeci jen s větším úsilím a občas nezněly tak libozvučně, jako ty Florezovy. I tak ovšem obdivuhodný výkon.

Skvělý byl také orchestr pod taktovkou italského dirigenta Michela Mariottiho, který s pěvci přímo "dýchal".

Juan Diego Florez

Royal Opera House, 23.5.2013

Rossini - La Donna del Lago

Elena                                Joyce DiDonato

James V. skotský král       Juan Diego Florez

Malcom                            Daniela Barcelona

Duglas                              Simon Orfila

Rodrigo                            Colin Lee

dirigent                              Michele Mariotti

Operu je možné vidět v pondělí 27.5. od 20 hod v přímém přenosu v kině OKO, nenechte si ujít.

Joyce DiDonato

Daniela Barcelona

Juan Diego Florez

Úžasný Don Giovanni v Baden Badenu

Toulky za operou mě tentokrát zavedly do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla, do německého lázeňského města Baden Badenu. Spolu s několika přáteli jsem navštívila koncertní provedení Mozartovy opery Don Giovanni, obsazené výkvětem současné mladé pěvecké generace. Cesta byla plánována víc jak rok a během té doby došlo k některým změnám v původně plánovaném obsazení, ale i tak lze říci, že lepší to snad ani nemohlo být.

Festspielhaus, kde se koncert konal, je největší operní divadlo v Německu s 2 500 místy, postavené na místě bývalého nádraží. Z něj je zachována pouze vstupní hala, včetně nádražní pokladny, kde se nyní místo jízdenek prodávají vstupenky( i když nápis nad ní je mírně zavádějící...).


Auditorium je vybudováno v moderním stylu s výbornou akustikou a prostornými, nápaditě řešenými přilehlými chodbami a salonky.
Don Giovanni byl uveden během minulého týdne celkem třikrát, z představení se pořizovala audio nahrávka, kterou má na jaře 2012 vydat Deutsche Gramophon. Už nyní se na ni těším.



Zárukou toho, že nás čeká neobyčejný zážitek, bylo již jméno dirigenta – Yannika Nezet-Séguina z Kanady. Při jeho sledování se mi vybavily scény z Formanova filmu Amadeus, ve kterých své opery dirigoval sám Mozart. Yannik Nezet-Séguin se mu podobal svým temperamentem, očividnou radostí z dirigování a v neposlední řadě i mimořádným citem pro Mozartovu hudbu. Bravurně hrající Mahler Chamber Orchestra pod jeho taktovkou hrál velmi živě a energicky se zdůrazněním jednotlivých hudebních motivů a velmi bohatým dynamickým odstíněním. Výsledkem byl celkový radostný dojem z krásné Mozartovy hudby, umocněný ještě úžasnými pěveckými výkony všech protagonistů.


V hlavní roli vystoupil italský bas barytonista Ildebrando D´Arcangelo. Svým lahodně zbarveným mužným hlasem, který dokonale ovládá od dramatičtějších pasáži až po lyrické, zpívané pianissimem, lehkým jak vánek, ale i naprosto přirozeným „hereckým“ ztvárněním role ( pokud to koncertní provedení umožňovalo), dokázal, že je pro tuto roli doslova stvořen. Velmi zdařile mu sekundoval Luca Pisaroni v roli Leporella, i když u něj mi občas vadila mírně „přehrávaná“ komika.


Úchvatná byla Diana Damrau jako Donna Anna. O jejím průzračném hlase, jistých výškách i umění dramatického přednesu jsem zde nedávno psala. Její árie patřily v Baden Badenu k vrcholům večera. Dokázala roli dokonale prožít, a to bez jakýchkoliv vnějších prostředků, vše vyjádřila pouze svým hlasem. Zdařile jí sekundoval Rolando Villazon jako Don Ottavio. Tato jeho druhá mozartovská role je svým rozsahem ještě menší, než Alessandro v opeře Il re pastore, ale obsahuje dvě překrásné árie, které sklidily zaslouženě bouřlivé ovace. Rolandův hlas zněl velmi lahodně, uvolněně, procítěně, menší potíže měl občas pouze v recitativech. Hvězdnou sestavu doplnila Joyce DiDonato. Její Donna Elvira byla na jedné straně rozhořčená opuštěná žena a bojovnice proti bezpráví, na straně druhé ale i milující a trpící bytost, připravená vše odpustit.




Z ostatních představitelů sympaticky zaujal Konstantin Wolf v roli Masetta a také Vitalij Kowaljow jako Komtur. Naproti tomu Mojca Erdmann v roli Zerliny působila nevýrazně.

Pokud jsem si v prvním dějství stále uvědomovala, že se jedná o koncertní provedení, ve druhém dějství jsem již byla natolik pohlcena krásnou hudbou a zpěvem, že jsem to téměř nevnímala. Famózní byl závěr opery, kdy Don Giovanni umírá po stisku ruky Komtura. Bravo, Idlebrando D´Arcangelo.

Všichni umělci byli odměněni frenetickým a dlouho trvajícím potleskem a voláním bravo. Z představení jsem odcházela s velkým přáním uvidět takto zahraného a zazpívaného Dona Giovanniho i ve scénickém provedení.

Festspielhaus Baden Baden, 21.7.2011
Dirigent Yannick Nézet-Séguin Mahler Chamre Orchestra

Don Giovanni - Ildebrando D´Arcangelo
Leporello - Luca Pisaroni
Donna Anna - Diana Damrau
Donna Elvira - Joyce DiDonato
Don Ottavio - Rolando Villazon
Zerlina ¨- Mojca Erdmann
Masetto - Konstantin Wolf
Komtur - Vitalij Kowaljow

Jules Massenet: Cendrillon aneb dokonalé představení

Přiznám se, že Messenetovu Popelku jsem viděla poprvé. A není divu, toto neobyčejně náročné dílo se na běžném repertoáru objevuje jen velmi zřídka. Jsem proto nesmírně šťastná, že jsem u tohoto počinu mohla být živě.


Popelky, nebo chcete-li Cendrillon(u), jsem se zúčastnila 16. července 2011, jednalo se o odpolední představení a dostala jsem se na něj víceméně omylem. O co horší bylo dostat koupit lístky na Toscu o 2 dny dříve, na Cendrillon jsem sehnala vstupenku ještě těsně před začátkem představení, když jsem šla náhodou kolem a viděla, že davy proudí do divadla..

Když jsem zjistila, že v titulní roli vystupuje famózní mezzo-sopranistka Joyce DiDonato, bylo rozhodnuto, kde strávím sobotní odpoledne.

Hudebního vedení se ujal vynikající Bertrand de Billy, režijní nastudování neprovedl nikdo menší než Laurent Pelly (např. Dcera pluku ROH 2007).

Již od prvních taktů bylo jasno, že se Cendrillon zařadí mezi mé oblíbené opery. Navíc se této pohádkové opeře dostalo vynikajícícho hudebního nastudování pod taktovkou Bertranda de Billy. Orchestr Královské opery doslova zpíval. Již jen naprosto dokonalý orchestr by mi v ten den stačil k úplné spokojenosti, já ovšem dostala mnohem víc. Jestliže orchestr byl geniální, nevím, jaké superlativy bych měla použít pro protagonisty na jevišti. Mezi nimi se nenašel jediny slabší článek a proto toto představení stavím mezi ta nejlepší, která jsem měla tu čest spatřit. I inscenace byla nádherně pohádková, přímo sršela neotřelým a nevtíravým humorem, kde si každý mohl najít to, co je mu blízké.

Jak již bylo řečeno, titulní roli Popelky, tedy Lucette, se ujala americká diva Joyce DiDonato. Její Popelka byla zranitelná, nesmělá, skromná, prostě nádherná. Když došlo k přeměně z Popelky v krásnou princeznu na královském bále, každý v sále jen vydechl úžasem nad kráskou, která stála na jevišti. Myslím, že toto se opravdu povedlo. Joyce celý večer uchvacovala dokonalou interpretací dívky, která je nejistá sama sebou, ale zároveň velice silná. Pěvecky šlo o nadpozemský výkon, před kterým klekne nejeden kritik. Joyce DiDonato prostě umí a neustále o tom přesvědčuje.


Prince Le Charmant pro Popelku ztvárnila Alice Coote, mezzo-soprán. Jedná se o kalhotkovou roli a musím říct, že obsazení dvou hlavních rolí dvěma mezzo-soprány byl mistrovský tah. Alice Coote v ničem nezaostávala za Joyce DiDonato a člověk jen žasl nad flexibilitou a výrazovou škálou této britské pěvkyně. Její Princ byl dokonalým snílkem, který čeká na opravdovou lásku. Nesmírně náročný part se zdál v jejím podání jako naprosto přirozená melodie, pronesená jen tak mimochodem. Vskutku šarmantní!

Dalším zážitkem byla Kmotřička víla v podání kubánské sopranistky Eglise Gutiérrez. Rozsahem poměrně velká role sedla této interpretce vskutku dokonale. Opravdu nevšedním zážitkem byly její čisté koloratury, které se jakoby nadpozemsky nesly nad celým ansamblem.


Úžasně působila i macecha s dvěma dcerami v podání Ewy Podleś, Medeleine Pierard a Kai Ruutel. Šlo o herecký koncert a i pěvecky tyto dámy nezůstaly nic dlužné. Otec Popelky, Jean-Philippe Lafont skvěle doplnil všechny ústřední postavy.

Za zmínku ovšem stojí i všechny ostatní postavy - ať už pouze němé role(balet), či menší zpívané. Královský bál byl přehlídkou jiskřivého humoru a na tom mají velkou zásluhu členové Královského baletu, protože vdavekchtivé princezny a princovi sloužící byli prostě kouzelní.


Celé představení mělo nádhernou, magickou atmosféru a jsem moc ráda, že jsem mohla být "při tom". Skvělým dovršením byla naprostá bezprostřednost Joyce DiDonato, která se při setkání s fanoušky se všemi nadšeně objímala, smála, bavila a fotila. Vyzařoval z ní nefalšovaný zájem o diváka a především skromnost.

Eglise Gutiérrez a Joyce DiDonato

Jules Massenet: Cendrillon

ROH Covent Garden 16.7.2011

Lucette (Cendrillon): Joyce DiDonato
Le Prince Charmant: Alice Coote
Pandolfe (otec Popelky): Jean-Philippe Lafont
La Fée (víla): Eglise Gutiérrez
Machecha: Ewa Podleś
Dcery: Madeleine Peirard, Kai Ruutel