Na DVD v září vyšla inscenace Verdiho majstrštyku z drážďanské Semperoper (záznam z června 2008) v režii Nikolause Lehnhoffa.
Lehnhoff režii pojal v minimalistickém, moderním (rozuměj nadčasovém) stylu s využitím surrealistických prvků. Poslední jmenované se týká provedení kostýmů dvořanů, kteří v 1. dějství představují různé opeřence, ještěry a hmyz, poté je ve 2. dějství vystřídají masky s červenými rohy. Sálu ve Vévodově paláci dominuje černý leštěný mramor. Vše jakoby jen podtrhuje dekadentní styl způsobu života znuděné smetánky, cynismus a odlidštěnost.
Zajímavě pojat je Rigolettův a Gildin "příbytek" - uzavřený box na vyvýšeném pódiu, perforovaný hvězdami, uvnitř pouze postel, při změnách nasvícení vytvářející barevné světelné efekty. Dalším zajímavým prvkem je spuštění mříže ze stropu na konci 2. dějství (poté co Rigoletto zjistí, že se stal obětí pasti, kterou sám chystal na někoho jiného, zůstává "vězněm ve svém vlastním domě").
Ve 3. dějství je jeviště horizontálně rozděleno do dvou částí, přičemž Sparafucileho hospoda je na vyvýšeném boxu, k němuž vedou schody. Dominují šedo-černá a červená barva (hospoda), atmosféru dokresluje použití kouřových efektů. Vynikající je nápad s nasvětlením malovaných obrazů při závěrečné scéně během bouře (použity jsou renesanční motivy na téma Peklo), dokonale sladěné s hudbou.
Co bych vytkla režii, ale možná to bylo záměrem, je to, že Rigoletto a Gilda si svá osobní trápení a dramata prožívají většinou každý sám, i když zjištěná bolest je už společná (finále 2. dějství). Finále 3. dějství je sice pojato opravdu originálně - Gilda "jde do nebe", připomíná Madonnu, je spíše hrdinkou než obětí. Zajímavé, ale pro mě málo "dotykové".
V roli Rigoletta se představil srbský barytonista Željko Lučič. Vynikající Rigoletto! Plný, zvučný hlas, přitom dostatečně měkký, vřelý a lahodný. Diana Damrau podala strhující výkon jako Gilda - pěvecky technicky i výrazově dokonalá, energická, milující, přesto odhodlaná. Vztah otec - dcera zde podle mého názoru v rámci režie (to zdůrazňuji) funguje dobře. Nejsilnější jsou momenty, kdy je možné číst Rigolettovi - otci v obličeji obavy, varování, tušení.
Třetím magnetem v roli Vévody se stal Juan Diego Flórez. Přestože Vévodu již v budoucnu zpívat nebude - skutečně jeho parketou je především belcanto a toto je přece jen už dramatičtější obor, roli si užil se vším všudy a je dobře, že právě s ním vznikl tento záznam. Jeho Vévoda je typický produkt zlaté mládeže - okouzlující, bezzásadový narcis.
Z vedlejších rolí bych ještě vyzdvihla vynikajícího Georga Zeppenfelda v roli zabijáka Sparafucileho.
Orchestr Sachsische Staatsoper Dresden vedený Fabiem Luisim hrál se skvělou dynamikou, některé motivy spolu s vizuálními efekty byly dechberoucí (například již zmíněná bouře ve 3. dějství).
Lehnhoff režii pojal v minimalistickém, moderním (rozuměj nadčasovém) stylu s využitím surrealistických prvků. Poslední jmenované se týká provedení kostýmů dvořanů, kteří v 1. dějství představují různé opeřence, ještěry a hmyz, poté je ve 2. dějství vystřídají masky s červenými rohy. Sálu ve Vévodově paláci dominuje černý leštěný mramor. Vše jakoby jen podtrhuje dekadentní styl způsobu života znuděné smetánky, cynismus a odlidštěnost.
Zajímavě pojat je Rigolettův a Gildin "příbytek" - uzavřený box na vyvýšeném pódiu, perforovaný hvězdami, uvnitř pouze postel, při změnách nasvícení vytvářející barevné světelné efekty. Dalším zajímavým prvkem je spuštění mříže ze stropu na konci 2. dějství (poté co Rigoletto zjistí, že se stal obětí pasti, kterou sám chystal na někoho jiného, zůstává "vězněm ve svém vlastním domě").
Ve 3. dějství je jeviště horizontálně rozděleno do dvou částí, přičemž Sparafucileho hospoda je na vyvýšeném boxu, k němuž vedou schody. Dominují šedo-černá a červená barva (hospoda), atmosféru dokresluje použití kouřových efektů. Vynikající je nápad s nasvětlením malovaných obrazů při závěrečné scéně během bouře (použity jsou renesanční motivy na téma Peklo), dokonale sladěné s hudbou.
Co bych vytkla režii, ale možná to bylo záměrem, je to, že Rigoletto a Gilda si svá osobní trápení a dramata prožívají většinou každý sám, i když zjištěná bolest je už společná (finále 2. dějství). Finále 3. dějství je sice pojato opravdu originálně - Gilda "jde do nebe", připomíná Madonnu, je spíše hrdinkou než obětí. Zajímavé, ale pro mě málo "dotykové".
V roli Rigoletta se představil srbský barytonista Željko Lučič. Vynikající Rigoletto! Plný, zvučný hlas, přitom dostatečně měkký, vřelý a lahodný. Diana Damrau podala strhující výkon jako Gilda - pěvecky technicky i výrazově dokonalá, energická, milující, přesto odhodlaná. Vztah otec - dcera zde podle mého názoru v rámci režie (to zdůrazňuji) funguje dobře. Nejsilnější jsou momenty, kdy je možné číst Rigolettovi - otci v obličeji obavy, varování, tušení.
Třetím magnetem v roli Vévody se stal Juan Diego Flórez. Přestože Vévodu již v budoucnu zpívat nebude - skutečně jeho parketou je především belcanto a toto je přece jen už dramatičtější obor, roli si užil se vším všudy a je dobře, že právě s ním vznikl tento záznam. Jeho Vévoda je typický produkt zlaté mládeže - okouzlující, bezzásadový narcis.
Z vedlejších rolí bych ještě vyzdvihla vynikajícího Georga Zeppenfelda v roli zabijáka Sparafucileho.
Orchestr Sachsische Staatsoper Dresden vedený Fabiem Luisim hrál se skvělou dynamikou, některé motivy spolu s vizuálními efekty byly dechberoucí (například již zmíněná bouře ve 3. dějství).
Giuseppe Verdi: Rigoletto
Libretto Francesco Maria Piave
Rigoletto - Željko Lučič
Gilda - Diana Damrau
Vévoda Mantovský - Juan Diego Flórez
Sparafucile - Georg Zeppenfeld
Maddalena - Christa Mayer
Sachsische Staatskapelle Dresden
Dirigent - Fabio Luisi
Režie - Nikolaus Lehnhoff
Divadelní architekt - Raimund Bauer
Kostýmy - Bettina Walter
Hodnocení - 90 %