Eduard Haken (22.3. 1910 – 11.1. 1996)
„Ale bývá vždy ještě něco více za Hakenovým jevištním vystoupením, něco neokázalého, a přece vždy nějak přítomného – člověk má pocit, že tento umělec chodí vždy rovnou cestou života, že je v něm přímá poctivost, cenná lidská hodnota. Ta sice nepatří ke hře na jevišti, ale je kusem života, který tam s Eduardem Hakenem vstupuje. A kupodivu, třebaže do hry nepatří, přispívá k tomu, jak jeho umění přijímáme.“ – Vladimír Bor
Eduard Haken se narodil před 100 lety na území dnešní Ukrajiny ve vesničce Šklínu. Byl čtvrtým ze sedmi dětí v rodině volyňských Čechů, kteří se přestěhovali z Čech za půdou a vidinou lepšího života. Muzikálnost a láska k vzdáleným Čechám mu přešla do krve zejména díky babičce, která znala a zpívala nepřeberné množství národních písní. Když studoval gymnázium v okresním městě Lucku, pocítil první okouzlení jevištěm jako divák i jako ochotník. Jeho otec rázně zamítl hudebně-dramatická studia, čemuž se Haken podřídil a v Praze se zapsal na lékařskou fakultu. Vyhledával možnost zpívat v různých hudebních spolcích, tak ho náhodou slyšel profesor Dmitro Levytský a nabídl mu lekce zpěvu zdarma. Po předčasné smrti bratra, který ho na studiích podporoval, se musel protloukat sám a ještě nedostudovaný se začal živit medicínou jako asistent v soukromé ordinaci. Když Dmitro Levytský pochopil, že jeho žák hodlá zpěv vzdát, přihlásil ho bez jeho vědomí na konkurs do sboru Národního divadla. Haken tam šel hlavně kvůli panu profesorovi, protože zvláštní úspěch nepředpokládal a zpívání ve sboru ho nelákalo. Konkursu předsedal Václav Talich, který si jedinečného hlasu a charismatického zjevu mladého „dlouhána“ povšiml.
„Zcela zvláštním případem mezi kandidáty, kteří se dnes představili, je MUC. Eduard Haken. Krásný zjev, hudební hlasové prostředky velmi krásné. Doporučuji umožnit mu sustentační gáži, další studium, poněvadž v tomto případě jde o sólový bas.“ (Václav Talicha vedení ND)
Od ledna 1936 nastoupil jako sólista-začátečník Národního divadla, kde na něj dohlížel hlasový poradce, komorní pěvec Bedřich Plaške. Pěvecké příležitosti na scéně byly ale pro začínajícího zpěváka neuspokojivě řídké, proto mu jeho školitel doporučil přijmout angažmá olomouckého divadla. V Olomouci se setkal s vřelým přijetím publika a nastudoval tam mezi roky 1938 až 1941 více než 20 rolí. Václav Talich na něj nezapomněl a v roce 1941 po pohostinských vystoupeních v Národním divadle získal angažmá, do kterého z Olomouce přešel se svým kolegou a celoživotním přítelem Beno Blachutem.
V Národním divadle se Hakenovi otevřel nový umělecký svět spoluprácí s velkými dirigentskými osobnostmi, jako byl Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc a zejména nezapomenutelný Václav Talich.
„Když jsem se vrátil v roce 1941 z Olomouce do Prahy, měl jsem to štěstí, že jsem se setkal právě s takovou osobností, jako byl profesor Václav Talich. Byl to obrovský umělec, úžasně přísný. Běda, když se někdo zpozdil, byť jen o jednu minutku na zkoušku…“
Haken se rychle začlenil do souboru a předčasný odchod legendárního basisty Viléma Zítka, jehož role Haken zejména přebíral, jen urychlil jeho pozici nepostradatelného pěvce. O Hakenově neustálé touze po zdokonalení svědčí fakt, že už jako přední a ceněný sólista absolvoval studijní pobyt v Itálii u barytonisty Apollo Granforteho, který se Hakenovi věnoval i při svých pozdějších pobytech v Praze.
Hakenův zvučný temný bas velkého rozsahu, asketicky působící tvář a vysoká postava uměřených gest ho předurčovaly k vážným rolím, ale právě účinný kontrast textů bufózních postav s jeho jevištním výrazem vedl k ideálnímu komickému účinku. Ač pěvec vynikal v řadě rolí světového a českého repertoáru, jako byl např. král Filip II z Dona Carlose, Massenetův Don Quichotte, Mumlal z Dvou vdov či kmet z Braniborů v Čechách, celému národu byl Haken znám ve svých erbovních rolích Kecala a Vodníka, které neustále vybrušoval.
Smetanův vesnický dohazovač na dlouhá léta splynul s Hakenovou tváří a postavou. On sám ale v začátcích za „svého“ Kecala musel bojovat. Kecal byl tehdy často menší, břichatý, lidový, možná trochu natvrdlý. Takové pojetí v Národnímu divadlu vtiskl živelný, geniální komik Emil Pollert. Grotesknost Hakenova pojetí spočívala právě v absenci karikujících přehnaných gest a v tom, že on svého Kecala bral vážně, jako inteligentní bytost se svou vnitřní pravdou.
Bytostné splynutí s rolí Hakena potkalo při interpretaci Vodníka, kde se uplatnil zvláštní jímavý smutek jeho basu. Navenek chmurnou roli vystavěl do posmutněle laskavé podoby, kde je mnohem víc než pohádkovou bytostí, dýchá z ní skutečná vroucí otcovská láska.
Když byl v roce 1953 vyznamenán Státní cenou za své mistrovství v rolích v Ivanu Susaninovi, Knížeti Igorovi a v Prodané nevěstě, značnou finanční odměnu s oceněním spojenou rozdělil rovným dílem mezi repatriované krajany z Volyně a vysloužilé herce. V roce 1958 získal titul „zasloužilý umělec“ a v roce 1964 titul „národní umělec“. Národnímu divadlu s úctou a oddaností sloužil padesát let a v roce 1991 se s milovanou scénou rozloučil rolí Kecala.
Když byl v roce 1953 vyznamenán Státní cenou za své mistrovství v rolích v Ivanu Susaninovi, Knížeti Igorovi a v Prodané nevěstě, značnou finanční odměnu s oceněním spojenou rozdělil rovným dílem mezi repatriované krajany z Volyně a vysloužilé herce. V roce 1958 získal titul „zasloužilý umělec“ a v roce 1964 titul „národní umělec“. Národnímu divadlu s úctou a oddaností sloužil padesát let a v roce 1991 se s milovanou scénou rozloučil rolí Kecala.
Po léta byl znám také jako vynikající písňový interpret a v koncertní činnosti vytrval skutečně celý život. Neúnavně jezdil vlastním autem do nejvzdálenějších koutů země a koncertoval na kostelních kůrech i v nejmenších koncertních sálech. Povznášel své posluchače svou niternou interpretací Dvořákových Biblických písní a v složitých dobách totality je strhoval přednesem národní hymny Kde domov můj, kterou zahajoval i končil své koncerty. Železným zdravím muže, který do vysokého věku chodil do divadla pěšky a jen zřídkakdy odřekl představení, otřásla až nehoda, při které ho srazilo auto. V dvaaosmdesáti letech byl poprvé v nemocnici, kde mu byl vyměněn kyčelní kloub. Časem zase začal koncertovat. Poslední koncert měl na podzim roku 1995, po pár měsících ho ale síly zradily. Zemřel nad ránem 12. ledna 1996. On i jeho manželka Marie Glázrová jsou pochováni na Vyšehradském hřbitově hned vedle nejmilejšího kamaráda Beno Blachuta. V roce 1996 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství in memoriam. „Poznal jsem, že je možné jít rovnou cestou, že není nutné se hrbit.“ – Eduard Haken
Autorkou článku je Blanka Ellederová
