Albánský violoncellista Bledar Zajmi působí již jedenáctou sezónu v orchestru Národního divadla v Praze. Pravidelně také koncertuje u nás i v zahraničí. Před nedávnem natočil své první CD s albánskými skladbami pro violoncello. Pan Zajmi byl laskav a věnoval nám jednu kopii svého CD do soutěže.
2. listopadu 2011 vystoupí společně s klavíristou Danielem Wiesnerem v Sukově síni pražského Rudolfina. O připravovaném koncertě, lásce k české hudbě, cestování a také svých albánských kořenech jsme si povídali před nedávnem...
Můžete nám prosím říci něco o svých profesních začátcích? Od kolika let hrajete na violoncello?
S hudbou jako takovou jsem v kontaktu od svých pěti let. V té době jsem navštěvoval mateřskou školku a vzpomínám si, jak se mnou tatínek chodil do hudebky. Zde jsem se naučil noty a poprvé se seznámil s housličkami. V první třídě Základní umělecké školy jsem musel absolvovat přijímací zkoušky, na doporučení paní učitelky začal hrál na violoncello. Bylo mi tehdy šest let.
Základní uměleckou školu a střední školu jsem absolvoval v Albánii v Tiraně. Zajímavé bylo to, že každé dítě mělo vlastní program, který muselo absolvovat během jednotlivých ročníků. S programy jsme poté vystupovali na různých soutěžích a koncertech.
Znamená to tedy, že jste už v útlém věku se spolužáky objížděli různá albánská města a tam koncertovali?
Přesně tak. V rámci školy jsme měli možnost koncertovat jak v Tiraně, tak i v jiných městech v Albánii...
Ve čtrnácti letech jsem absolvoval zkoušky do hudebního licea. Během studia na hudebním liceu jsem se toho naučil nejvíce, především co se týče hraní a interpretace. Můj profesor byl vynikající pedagog, který studoval dva roky v Praze na AMU u K. P. Sádla.
Pan profesor mne naučil mnoho, především díky němu jsem začal hrát a více se věnovat české hudbě. Poprvé jsem hrál Dvořákovy skladby, když mi bylo asi čtrnáct či patnáct.
Vše se vlastně finalizovalo na přijímacích zkouškách na Akademii muzických umění v Praze. V roce 1992 jsem získat stipendium k magisterskému studiu na AMU. Díky studiu v Praze u profesora Rudolfa Lojdy jsem měl možnost koncertovat všude možně po Evropě a účastnit se různých soutěží. Hrál jsme koncerty a recitály v Itálii, Španělsku, Německu, Rakousku a také i v Japonsku. Měl jsem možnost hrát hodně českou hudbu, jak skladby pro violoncello, tak i komorní skladby.
V útlém věku jste hrál na různých koncertech doma v Albánii i v zahraničí. Jak jste se cítil jako mladičký umělec v zahraničí? Pamatujete si svoje vůbec první vystoupení?
Moje první zahraniční vystoupení bylo v Rakousku, ještě v rámci studia na hudebním liceu v Albánii. Bylo to turné se školním orchestrem, tehdy mi bylo šestnáct let.
Bylo to velice zajímavé, protože tehdy ne všichni měli tu možnost vycestovat do zahraničí. Pro koncertní turné si škola vybrala patnáct hudebníků, kteří jeli na turné a reprezentovali hudebně Albánii. Hráli jsme skladby albánských a světových autorů pro jiné publikum a v jiném prostředí, na které jsme nebyli zvyklí. Měli jsme veliký úspěch, pro mne to bylo privilegium a velká zkušenost.
Pro umělce je všeobecně velice důležité, aby se ocitl v prostředí, kde může navázat kontakt s publikem. Lidmi, kteří rozumí jeho řeči, hudbě. Hraje pro obecenstvo, které má rád. Hudba jako taková je o lásce, o životě.
Když se potkají lidé různých národností, tak jediným společným jazykem je hudba. Fráze se přirovnají k větám, celé hudební dílo se může přirovnat k životní cestě.
Ve které zemi, kde jste koncertoval, se Vám nejvíce líbilo?
Rád vzpomínám na svůj první recitál v Japonsku. Byla to pro mne zcela neznámá země. Byl jsem tam dva týdny, měl jsem velké problémy s časovým posunem. V noci jsem byl stále vzhůru a přes den jsem chtěl jenom spát. Japonsko mne skutečně zaujalo. Kultura, lidé, architektura a láska k umění. Zkrátka všechno.
Velice rád hraji samozřejmě v Čechách. Občas se mi zdá, že jsem hrál již naprosto všude. Rád cestuji, poznávám nové lidi a nové kraje.
Žijete již dlouhá léta v České republice. Trvalo Vám dlouho, než jste se naučil česky? Domníváte se, že je čeština obtížná?
Když jsem přišel do Čech a poprvé jsem se setkal s češtinou, tak mi čeština zněla velice zvláštně. Když jsem dostal z AMU vyrozumění o tom, že jsem byl přijat ke studiu, tak mi můj otec, který studoval také v Praze, dal starou gramatiku češtiny, ze které se sám učil. Vyndal ji ze zásuvky a řekl mi: “V září jedeš do Prahy, tak je nejvyšší čas na to, abychom se naučili každodenní konverzaci."
A protože mám cizí řeči rád, tak jsem byl skutečně zvědavý. Největší problémy jsem měl s písmeny ř a ch. Co se týká jazyka jako takového, tak jsem se nejvíce naučil v Praze během studia. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Musel jsem absolvovat předměty z dějin hudby, rozboru skladeb či čínskou filozofii v českém jazyce.
Kolika jazyky tedy mluvíte dnes?
Italsky, anglicky, německy. Albánštinu a češtinu nepočítám..
Od roku 2000 působíte jako koncertní mistr skupiny violoncell v orchestru Národního divadla v Praze. Je to již dlouhá řádka let. Měl jste jistě možnost spolupracovat s vynikajícími dirigenty a sólisty. Na které nejraději vzpomínáte?
Práce v orchestru Národního divadla je veliká zkušenost. Opera jako taková je pro muzikanta veliká škola života. V operním orchestru se člověk naučí spoustu věcí. Nejedná se pouze o to, aby se přizpůsobil v hraní. Jste součástí souboru, kde každá složka má určitou úlohu k finalizaci díla. Všichni musí souznít v jedno. Opera je velice emocionální záležitost.
Nejsem člověkem, který upřednostňuje konkrétní dirigenty. Většinou záleží také na tom, jak je vám ten či onen dirigent příjemný po povahové stránce či spirituální, duševní.
Měl jsem tu možnost spolupracovat se skutečně vynikajícími dirigenty. Velice rád bych jmenoval Johna Fioreho. Je totiž velice důležité, jak se k orchestru jako celku postaví sám dirigent. Dirigent je osoba, která vytvoří nebo nevytvoří správnou atmosféru k finalizaci díla. S Johnem jsem měl možnost absolvovat několik operních představení (spolupráce na Wagnerově Prstenu, Pucciniho La Fanculla del West, Čajkovského Oněginovi, poslední byl Wagnerův Parsifal). Je to vynikající dirigent. Nikdy nejedná s muzikanty s nadřazeností, je vaším kolegou, který se snaží pomoci a poradit. Vždycky se snaží vytvořit tu správnou atmosféru.
Moc rád jsem vždy hrál pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a Olivera Dohnániho. Z mladých dirigentů bych rád jmenoval Tomáše Netopila.
Osobně mám moc rád Evu Urbanovou, především její Libuše je nepřekonatelná. Líbí se mi také nová generace pěvkyň a pěvců, mají velice nadějnou budoucnost.
Které skladatele nejraději interpretujete?
Mám ráda romantickou hudbu. Brahmse, Schumanna, Chopina... Také rád interpretuji českou hudbu. Martinů, Dvořáka, Janáčka, Josefa Suka.
Rád bych pozval všechny milovníky hudby na koncert, který se uskuteční 2.11.2011 v 17:30 v Sukově síňi v Rudolfínu. Program bude následující: Beethoven - 12 Variací v G Dur, Martinů – Variace na slovenskou píseń, R. Strauss – sonáta F Dur pro violoncello a klavír op. 6
S klavíristou Danielem Wiesnerem se již nyní na koncert velice těším.
Albánská hudba není v Čechách až tak známá. Mohl byste nám o hudbě Vaší země říci něco bližšího?
Tuto otázku mi položilo spousta lidí. Je zajímavé, že i přesto, že albánská hudba není tak známá, setkává se s velkým ohlasem. Jsou to velice krásné melodie a skladby. To byl také důvod, proč jsem se vloni rozhodl natočil album albánských autorů. Jsou to nejznámější skladby violoncellové literatury, které se hrají na konzervatoři a na AMU v Tiraně.
Na CD je prezentováno sedm albánských autorů. Většina skladeb pramení z lidových písní. I přesto, že je Albánie malá země, tak na jihu je jiný folklor než na severu. Proto jsou skladby různorodé.
Jaký je Váš názor na sloučení Národního divadla se Státní operou?
Odpověděl bych asi také otázkou. Co ale znamená reforma v opeře? Vždy je dobré, když se vymyslí něco, co pomůže k vylepšení situace. Co se týče slučování operních domů, tak je to citlivá otázka a mělo by se postupovat velice opatrně.
Bylo by také rozumné, aby existovala komunikace mezi lidmi, kteří rozhodují o slučování a lidmi, kterých se reforma týká.
Nikdo prozatím neví, jak to bude. Není zcela jasné, co se bude dít. Věřím ale, že se oba soubory podaří zachovat.
CD, které nám věnoval pan Zajmi do soutěže, získá jeden ze čtenářů, který správně odpoví na následující otázku.
Napište jména alespoň tří albánských hudebních skladatelů?
Odpovědi posílejte na emailovou adresu operapuls@centrum.cz do 15. listopadu 2011.
