Ulf Paulsen: " Zdá se mi, že němečtí režiséři chtějí za každou cenu něčím diváky šokovat. Ti ale nejsou šokování, spíše bych řekl, že jsou již znuděni."

Mnoho z vás určitě shlédlo inscenaci Wagnerova Parsifala v Národním divadle v Praze. Jistě si pamatujete na nezapomenutelného Amfortase, kterého ztvárnil německý basbarytonista Ulf Pausen. Pro pana Paulsena to ale nebylo první hostování v Čechách. O oblíbených rolích, rodném Německu a lásce k opeře jsme si povídali nedávno v Ostravě, kde zpívá ďábelského Nicka Shadowa v opeře Život Prostopášníka. V příští sezoně si poprvé zazpívá také česky...

Jsem velice ráda, že jste přijal pozvání k našemu společnému povídání. Můžete nám prozradit, kdy jste začal poprvé zpívat?

Nejprve jsem studoval hru na trombón. Chtěl jsem se jednoduše věnovat hudbě. Hrál jsem také na varhany a klavír. Rád jsem také zpíval ve sboru. Později jsem přemýšlel o tom, že bych měl zvolit jasný hudební směr, kterému se budu věnovat. Rozhodl jsem se, že budu studovat právě hru na trombón. Na nástroj jsem již několik let předtím hrál a myslím, že jsem byl docela dobrý. Asi po roce studia jsem zjistil, že zpěv je skutečně to, čemu bych se chtěl profesionálně věnovat v budoucnu. Je to zajímavé, studoval jsem a složil úspěšně zkoušky na universitě. Nástroje jsem se od té doby ani nedotkl.

V té době jsme se zajímal o zpěv. Navštěvoval jsem soukromé hodiny zpěvu, kde jsem se zdokonaloval v technice a interpretaci. To bylo ale až po ukončení university.

První angažmá jsem získal v Görlitz. Město se nachází ve východním Německu. V Görlitz jsem poprvé spolupracoval s panem dirigentem Milošem Krejčím, který tehdy v divadle působil. V této době se ve Stavovském divadle v Praze připravovala nová inscenace opery Don Giovanni, kterou maestro Krejčí také dirigoval. Zeptal se mne, jestli bych neměl zájem přijet do Prahy a zazpívat si titulní roli. Divadlo angažovalo tři pěvce pro titulní roli, bylo potřeba angažovat další dvě alternace. Roli mi nabídli a já jsem ji velice rád přijal. To bylo v roce 1997...

O šest měsíců později jsem byl oslovem vedením Státní opery Praha. V plánu měli tehdy Boitovu operu Nerone. Při té příležitosti se mne zeptali, jestli bych nechtěl přijet znovu do Prahy a zazpívat si roli Simona Maga. Od té doby jsem zpíval ve Státní opeře mnohokráte, například v opeře Bylo nebylo od Zemlinského, v Carmen, Nabuccu, atd. Velice rád vzpomínám na operu Robert le diable, kterou zkomponoval Giacomo Meyerbeer.
Poté jsem se vrátil do Dessau, kde jsem byl a stále jsem členem souboru. Několik let jsem žádnou nabídku z Čech nedostal. V roce 2010 jsem byl osloven vedením Národního divadla v Praze, které mi nabídlo roli Amfortase ve Wagnerově opeře Parsifal. Vrátil jsem se tedy do České republiky. Během zkoušek v Národním divadle jsem se poprvé setkal s Robertem Jindrou, který se mne později zeptal, jestli bych si nechtěl zazpíval roli ďábelského Nicka Shadowa v opeře Život Prostopášníka. A nyní jsem zde v Ostravě...

Čeští diváci Vás velice dobře znají především díky Vašemu ztvárnění Amfortase, kterého jste zpíval v Národním divadle v Praze. Toto ale nebyl Váš první Amfortas, že..

Máte pravdu, nebyl. Poprvé jsem zpíval roli v roce 2004 v rámci koncertního uvedení, byla to velice krásná práce. Christopher Ventris ztvárnil titulní roli Parsifala, Kundry zpívala Doris Soffel. O tři roky později jsem zpíval roli také v Dessau, tehdy se jednalo už o divadelní uvedení se vším všudy.

Parsifal, Národní divadlo Praha

Kterou inscenaci tedy preferujete? Tu z Dessau nebo tu pražskou?

Jednoznačně tu pražskou. Domnívám se, že celá režijní koncepce je blíže Wagnerově myšlence. Víte, v Dessau máme obrovské jeviště, jedno z největších v Evropě. Johannes Felsenstein nám vždycky říkal, že musíme zpívat tak, aby diváci rozuměli každému slovu. Orchestr byl z orchestřiště přemístěn na jeviště a my jsme zpívali a hráli své role před orchestrem. Nikdo z nás neviděl na dirigenta, nebylo možné zpívat takzvaně “wagnerovsky“. V momentě, kdy jsem měl zpívat piano, jsem musel zpívat “mozartovské” piano. Tak to ale Wagner nenapsal a nezamýšlel.

Pokud se orchestr nachází mezi pěvci a diváky, potom má zpívané piano takzvaný plný zvuk. Takto slyšíte hudbu a chcete dát publiku vše, jako umělec i jako postava, kterou ztvárňujete. S orchestrem umístěným na jevišti toto bohužel nebylo možné.

Je to dost zvláštní, protože divadlo v Dessau bylo postaveno v roce 1938 speciálně pro Wagnerovy opery. Pro Mistry pěvce, pro Prsten a další velké produkce.

Pražská inscenace je nádherná, s krásnými dekoracemi. Přenesení a spojení jednotlivých druhů náboženství do jedné opery byl skvělý nápad.

Nejsem si jistý, jestli toto Wagnera někdy napadlo. Žijeme v nové, moderní době. V příštím roce budeme slavit 200. narozeniny Richarda Wagnera. Podle mě je nutné přinášet do operních inscenací nové nápady. Dost mile mne překvapilo, že čeští diváci nechtějí na jevišti vidět škaredé, nehezké věci. A to i v případě, že opera není zrovna veselá, někdy vypráví i drsnější příběh. Vždy to ale vypadá brilantně, zajímavě. V Německu vám často na jevišti i nafackují...

Samozřejmě jsem viděl v Čechách také moderní inscenace, myslím si, že Parsifal je v něčem velice moderní. Příběh je ale vyprávěn krásně a s noblesou. V Německu musíme občas stát na jevišti v příšerných kostýmech, nemluvě o tom, co musíme držet v rukou někdy i celé hodiny. 

Zdá se mi, že němečtí režiséři chtějí za každou cenu něčím diváky šokovat. Ti ale nejsou šokování, spíše bych řekl, že jsou již znuděni.

Ráda bych se Vás také zeptala na jednu kuriozitu, kterou asi diváci nevědí... Díky Vašemu rozsahu a krásně zabarvenému hlasu máte možnost zpívat role různých hlasových oborů. Vím, že jste zpíval například Vodníka a Borise Godunova. Na druhou stranu máte v repertoáru také barytonové role jako je Evžen Oněgin. Toto je skutečně rarita. Který hlasový obor Vám více vyhovuje?

Můj učitel hudby ze začátku nikdy nevěděl, jak se můj hlas bude vyvíjet. Když jsem začínal se zpěvem, tak jsem zazpíval A, které stále zazpíval na konci Dona Giovanniho. Vůbec netuším, jak je to možné. Nejnižší noty, které jsem kdy zpíval, byly při interpretaci opery Robert le diable.

Je pravda, že jsem rád a často zpíval basové role, které jsou položené níže. V Dessau jsem měli velice krásnou inscenaci Rusalky, ve které jsem zpíval Vodníka. V repertoáru jsme ji měli celé čtyři sezony. V té době měli diváci hlasovat, kdo a která operní postava se jim nejvíce líbila za uplynulou sezonu. Nejvíce se lidem líbil právě Vodník, z čehož jsem měl velkou radost.

Vždycky jsem cítil, že by byl můj hlas ideální pro ztvárnění dramatických barytonových postav ve Wagnerových operách. Některé z nich mne čekají v příští sezoně v Dessau, budu zpívat svého prvního Wotana. Hlasově je to něco mezi basso cantante a barytonem, což je pro mne ideální.

To je zajímavé, protože bych se Vás chtěla zeptat také na ostatní wagnerovské role. Vedle Amfortase máte v repertoáru například Klingsora a Kurwenala.. Která z těchto rolí je Vám nejbližší po stránce charakteru a proč?

Musím říci, že to je stále Amfortas. Při jeho ztvárnění musíte mít na paměti vizi lepšího světa. Sám spáchá zločin, když vezme svatou zbraň a jde do boje. A to je zakázané. Sám ale zná svoje povinnosti. Ví, že musí odkrývat Grál. A trpí.

Svým způsobem musíte na jevišti ztělesňovat lidskou víru. My všichni víme, jak vypadá lepší svět nebo máme určitou představu o tom, jak by měl vypadat. Víme, že je možné změnit naše chování vůči ostatním. Děláme ale většinou naprostý opak. 

Ulf Paulsen a Jorge Garza v opeře Život Prostopášníka, Ostrava

V této sezóně jste ztvárnil role Nicka Shadowa v překrásné nové inscenaci opery Život Prostopášníka v Ostravě. Můžete nám říci něco o tomto zajímavém projektu? Zpívat operu s anglickým libretem je jistě trošku něco jiného...

Myslím si, že zpívám s jistou dávnou německého přízvuku. Americký tenor Jorge Garza, který ztvárnil titulní roli Toma Rakewella, nám všem s výslovností docela pomohl.

Život Prostopášníka je v Německu velkou neznámou. Myslím, že za posledních pár let ji mělo v repertoáru jenom několik menších divadel. Všichni ve Velké Británii a Spojených státech ji znají. Je to celkem pochopitelné, operní dílo má anglické libreto.

Já sám jsem operní dílo předtím neznal. Když jsem slyšel operu poprvé, tak jsem se tak trošku zhrozil nad obtížností díla. Hudbě možná na první poslech neporozumíte, rytmicky je to velice zvláštní. Čím více jsem ji poslouchal, tím krásnější se mi zdála. Je až neuvěřitelné, jak se může opera doslova zarýt pod kůži. Myslím si, že si všichni moji kolegové dílo zamilovali stejně jako já. 

Studoval a zpíval jste několik rolí, které jste se musel naučit ve dvou jazycích. Je podle Vás studium role s dvěma různými librety obtížné?

Pro mne osobně byl velkým oříškem Don Giovanni. Poprvé jsem roli zpíval v opeře v Görlitz v němčině. O dva měsíce později jsem roli zpíval v Praze s italským libretem. To bylo naprosto bez problémů, samozřejmě jsem se musel nové libreto naučil. Neměl jsem ale problém s tím, že by se mi pletl text.

Poté jsem se vrátil do Dessau, kde jsem roli opět zpíval v němčině. Tentokrát to byla ale jiná německá verze. A to bylo opravdu těžké, protože v některých částech opery byl text velice podobný, v některých se úplně lišil. 

V příští sezoně Vás čeká Vaše první role v češtině. Konkrétně role Ismena v Dvořákově opeře Armida v Ostravě. Máte obavu z češtiny?

Ano, bude to moje první role v českém jazyce. Již jsme hovořili o Vodníkovi, roli jsem interpretoval tehdy v němčině. Snažil jsem se ji také naučit v originále. A protože jsem v tu dobu byl také v Praze, mohl jsem se kolegů zeptat,  jak se některá slova vyslovují. Naučil jsem téměř celou roli česky, nikdy jsem ji ale nezpíval na jevišti.

Robert Jindra se mne před časem zeptal, jestli bych neměl zájem si zazpívat roli Ismena. Řekl jsem mu, že bych to velice rád zkusil. Vždycky jsem si myslel, že si jednou roli v češtině zazpívám, že to bude možná někdy v Německu. Lidé by nebyli tak striktní co se týče mé výslovnosti.

Český jazyk má jednu užasnou výhodu nad ostatními řečmi, ve kterých zpívám. Když víte, jak se slova píší, vždycky se také tak vyslovují. V němčině máte slova, která se píší stejně, ale mají pokaždé jiný význam. Pokud dáte důraz na jinou slabiku, má pak věta úplně jiný význam nebo řeknete něco nesmyslného. V angličtině je to ještě složitější.. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I am very happy we could meet for an interview. Can you please tell us about your opera begginings? I know that you have performed many times in Czech republic in the past...

I started my studies in Collon as a trombone player. I just wanted to do music, I was playin the organ and the tombone and the piano. I was also singing in choruses. Later on I though what would be the best to start before going to the music school. I decided to work and study to play trombone properly. I had played trombone before and was quite good at it already. After about a year I found out that this was not the think I wanted to do. I realized I wanted to be a singer. It is interesting that I passed my final test on trombone and never touched it again since then... I was then interested in singing very much, I took private singing lessson. That wasn't during my music studies but later on...

My first engagement was at the National Theatre in Görlitz, in very east of Germany. This was the first time I worked with a Czech artist, it was maestro Miloš Krejčí who was a conductor in Görlitz. During the same time there was a new production on Don Giovanni at Estate Theatre in Prague produced. Maestro Krejčí was to conduct the opera. He asked me if I was interested in coming to Prague to sing the title role. Back then they had 3 people to sing the role and needed 5, so they offered the role to me and I accepted it. That was in 1997.

Six months later Daniel Dvořák and Jiří Nekvasil became the leading team at State Opera House in Prague. In the repertoire they had Boito’s opera Nerone. They asked me if  I wanted to come again and sing the role of Simon Mago. Since then I have sang many opera performances there, for example Bylo nebylo by Zemlinsky, Carmen, Nabucco. I also enjoyed Meyerbeer’s Robert le diable very much. I sang a couple of small roles in Liberec and Plzeň.

There has been no offer from Czech republic for a long time until about 2010 when I got a call from National Theatre Prague and was offered the role of Amfortas. I did come back to Czech republic and met Robert Jindra for the first time. Little later he asked me if I was interested in coming to Ostrava to sing the role of Nick Shadow in Stravinski’s Rake’s Progress…

Czech opera fans know you well, especially because of your wonderful interpretation of Amfortas that you have performed at National Theatre in Prague. I believe this was not your first Amfortas, is that correct?

No, it was not. I sang my first Amfortas in 2004 in a concert performance, it was an interesting production where I sang Amfortas nex to Christopher Ventris who portraited Parsifal, Doris Soffel was Kundry with Kent Nagano with DSO from Berlin. Two or three years later we did it in Dessau, it was a full production.

Which of the productions do you prefere? The Dessau or the Prague one?

I do like the Prague production better because it’s much closer to the Wagnerian idea. In Dessau we had this huge stage. I think it’s really one of the biggest stages in Europe. Johannes Felsenstein always wanted us to sing the words the way that everyone would understand what we were singing. Every word. He put the orchestra on the stage and we were acting and singing in front of them. I didn’t feel very comfortable because I could not see the conductor and could not sing the Wagnerian sound. So if you had to sing piano you had to sing a Mozart piano which is not meant by Wagner. This was it doesn’t sound the way it should.

When you have the orchestra between performers and the audience, the piano has still the full voice sound. As a performer, you hear the music and you want to give everything to your performance as a character, as a person. With the orchestra onstage, this was not possible. There is no balance. This was very unusual because in Dessau the stage was built especially for Wagner operas, it was built in 1938 for Meistersingers and The Ring cycle and for all huge opera productions.

I prefer the Prague version because it is with the orchestra in the pit. The production is wonderful, such wonderful settings and costumes. I also like the ideas about all the religions putting and bringing together in this production. It just looks so beautiful. 

I am not sure if Wagner ever thought about this. We are not living in a different time, we will celebrate Wagner’s 200^th birthday. I believe we have to bring new ideas into his works. It’s interesting that on stage Czech people don’t want to watch things that are ugly. Even if you tell a story that is a little bit harsh but it always looks brilliant and you want to see what’s going on. In Germany they often slam you in your face.

Of course I did see modern production in Czech Republic; even Parsifal is modern but beautiful. In Germany we often have to stand on the stage with only things in our hand and on our faces for more than five hours. It seems to me that German directors always want to shock the audience. People are not shocked anymore, they are bored.

It’s very interesting and I am sure many people might have realized this already… Thanks to the diversity and voice dimension you are able to sing quite a few roles from different voice types. I know you have sang Vodnik and the title role of Boris Godunov. On the other hand there are also lighter parts you have done such as Jack Rance for La fanciulla or the title role of Eugene Onegin. This is very rare in opera. .. What type of singing and roles do you feel more comfortable in?

My singing teacher never knew at the beginning how my voice is going to develop. When I started singing I could reach A which I still can after at the end of Don Giovanni. It still works  and I don’t know why. The lowest notes I had to sing were in Robert le diable, it was E flat, what also worked.

I thought to myself - try to learn a role and if you get the impresion you can do this, then it’s fine. Do it, why not.

I was quite succesful with the lower, base roles very often. In Dessau, for four years we did Rusalka production in German, it was a great success, it was always sold out. There was even a competition where people were to vote for their favourite opera role they liked the most. And it was Vodnik.

I always felt that it would be the dramatic barytone roles from Wagner’s operas which I’d love to sing. I will do some of the characters next season in Dessau. I am doing my first Wotan and Wonderer. Something between basso cantante and barytone. This is perfect, it is my voice range.

That is interesting to know because I’d also like to ask another thing about your wagnerian roles. Apart from Amfortas you have Telramund from Lohengrin, Amfortas and Klingsor from Parsifal, Kurwenal from Tristan und Isolde in your repertoaire. Which of the wagnerian roles and characters do you enjoy singing the most and why?

I have to say it’s still Amfortas. As a character, you have to have the vision of a better world in you.  He does have a case of sin because he’s taking the holy weapon and goes to the battle with it. And that is forbidden. That is his first sin he commits. He also knows his duty, he has to show the gral over and over again. And he suffers.

There are so many interesting things in this character. As an artist I believe you have to personate a human faith. We all know how better world would look like or we have an idea of it. We know we can’t reach it, we do thing to even make it worst.

I’d also like to ask about your recent role you portrait here in Ostrava. The role of Nick Shadow in a wonderful new production of The Rake’s Progress. Can you tell us more about this interesting project? How do you find singing English text?

I think I sing with German accent. Tenor Jorge Garza sings the title role of Tom Rakewell. It is always a good thing to have a college next to you who can help you or tell you that sometimes your pronunciation is good or not good.

Sadly, Rake’s Progress is such an unknown opera in Germany. There are only a few production in small companies who have it in the repertoire. Everyone in Great Britain and the United States knows the piece. It’s an opera that was originally with an English libretto.

I didn’t know the opera before. When I first hear it I realized it is quite difficult. It is music you don’t understand, the rhythms are very weird. The more often I heard it the more beautiful it seemed to me. It is astonishing how this opera develops in your ears. I believe it happened to all the colleges here. The first time we rehearsed it here in Ostrava I am sure we were all a little nervous. It is a very nice production.

You have studied and performed a couple of roles in two languages. How difficult it is for an opera singer to learn two librettos to the same music and not to make mistakes?

To me the extremely difficult was to learn Don Giovanni. The fist one I did was in Görlitz in a German version. Two months later I did it in Prague with Italian libretto which was no problem at all for me. If you start singing Italian you don’t have the slightest idea of making the mistakes by singing in German. I never happened to me.

Then I went to Dessau where they had a version in German. This time it was a different German version. And this is very confusing. If you have the opera in one language but you have to learn a different version of it, then it is very confusing. In German there are a lot of Don Giovanni versions.