Smrtelná nesmrtelná Makropulos v Ostravě

Druhé ze tří představení koncertní verze opery Leoše Janáčka Věc Makropulos, které se uskutečnilo 21. ledna 2012 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, přineslo nezapomenutelný zážitek nejen všem divákům v sále, ale také posluchačům u rozhlasových příjimačů. Představení přenášela v živém vysílání stanice Český rozhlas 3 - Vltava.

Před samotným začátkem slavnostního představení se za velkého zájmu přítomných diváků konala krátká beseda na téma Janáček a Věc Makropulos, kterou provázel slovem dramaturg Daniel Jäger, hudební ředitel a dirigent Robert Jindra a Peter Mikuláš, který byl jedním z účinkujících. V naprosto vyprodaném Divadle Antonína Dvořáka začalo představení krátce po 19 hodině.

Netradiční koncertní uvedení přineslo zajímavé momenty. Při prvních taktech bylo možné vidět všechny pěvce, kteří postupně během předehry odcházeli z jeviště do zákulisí. Celé představení se neslo spíše v koncertním duchu.

Není žádným překvapením, že právě Eva Urbanová přilákala do ostravského divadla nejvíce diváků. Dá se říci, že je dnes v Ostravě takzvanou "stálicí", kterou diváci milují. S rolí Emilie Marty vyčkávala a to se vyplatilo. Pěvecky bezchybný výkon odměnili diváci dlouhotrvajícím potleskem. 

Aleš Briscein se předvedl v životní formě. Role Alberta Gregora jakoby byla napsána  právě pro něj. Petera Mikuláše zná ostravské publikum velice dobře. V loňské sezóně se představil jako nezapomenutelný Sir John Falstaff ve Verdiho poslední opeře Falstaff. Jeho dr. Kolenatý byl noblesní a precizní v každém tónu.

Není malých rolí v Janáčkových operách. Vedlejší party by měly být vždy obsazeny prvotřídními umělci. To se jednoznačně povedlo právě v Ostravě. Svou bezchybnou češtinou a téměř klukovskou hravostí mne zaujal Luciano Mastro, který ztvárnil roli mladičkého Janka.

Hudebního nastudování operního veledíla se ujal Robert Jindra, pro kterého je Věc Makropulos již třetím janáčkovským počinem v Ostravě. Orchestr hrál dynamicky a s úžasným nasazením, překrásně doplňoval výkony sólistů.

Věc Makropulos je další v řadě oper Leoše Janáčka, kterou je v Ostravě možno vidět a slyšet. V příští sezóně nás čeká nová inscenace Káti Kabanové. A jak sám pan Jindra poznamenal na besedě, v roce 2014 je na programu poslední Janáčkovo dílo Z mrtvého domu. Máme se tedy skutečně na co těšit!

Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra 
Sbormistr: Jurij Galatenko 
Vizuální koncepce: David Bazika 
Režijní spolupráce: Bohuslava Kráčmarová

Osoby a obsazení:

Emilia Marty: Eva Urbanová
Albert Gregor: Aleš Briscein
Advokát dr. Kolenatý: Peter Mikuláš
Vítek, solicitátor: Jozef Kundlák
Kristina, jeho dcera: Agnieszka Bochenek-Osiecka
Baron Jaroslav Prus: Ivan Kusnjer
Janek, jeho syn: Luciano Mastro
Hauk-Šendorf: Václav Morys
Strojník: Jaroslav Kosec
Poklízečka: Erika Šporerová
Komorná: Michaela Kapustová

Premiéra Šárky a Ariadny v Národním divadle moravskoslezkém

Několik dní před dlouho očekávanou premiérou oper Šárka a Ariadna jsem se obávala toho, že nebudu z divadla odcházet zrovna v dobrém rozpoložení. Národní divadlo moravskoslezské uveřejnilo s předstihem na svých facebook stránkách několik fotografií, které mne doslova šokovaly. Šárka v kostýmu drsné motorkářky s velkým S zavěšeném na krku, růžovozelený býk, nesmyslný oranžový strom, který roste nahoru i dolů...

Tento rádoby "nesmyslný" strom měl ale své opodstatnění. Stejně jako vše ostatní, co režisér Rocc přinesl do obou oper. Zdánlivě nedomyšlené rekvizity a kostýmy na fotografiích se v reálu společně s hudbou Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů přeměnily v nedílnou a smysluplnou skutečnost této inscenace.

Režisér Rocc společně s Vendulou Johnovou poukazují především na propojení obou příběhů. Vizuálně je to patrné; jeviště je v polovině horizontálně rozděleno na dvě části. Během Šárky se nahoře odehrává děj opery, na spodní části jeviště se střídá mužský a ženský sbor. Ač se může leckomu zdát, že se kostýmy hlavních hrdinů vymykají reálnému chápání, není tomu tak. Vše má svůj řád. Každý má své poslání, je oděn do tzv. svých barev. Přemysl, Ctirad, Lumír a mužská část sboru v zelenorůžové (zelenorůžový je též býk). Šárka a její ženská družina v černooranžové. Oranžový je také strom, ke kterému je Šárka během opery přivázaná. Důležitý je ten fakt, že všichni účinkující mají barevné rukavice - zelenou a červenou - značící jak rozum tak i cit (lásku).

Režijní pojetí Ariadny je o poznání méně statické, uvolněné a svým způsobem prosté. Scéna opery Ariadna je zrcadlovým obrazem Šárky; jedinou změnou je tentokrát bezhlavý býk znázorňující Minotaura. Vše jinak zůstává stejné.

Martina Bártu (Přemysl / Theseus) není třeba dlouze představovat. Upoutal mne především po herecké stránce. V operách není malých rolí - toto je pravdivé v případě Martina Šrejmy (Lumír / Burun). V dramatičtějších rolích jeho tenorový hlas opravdu vyniká. Není žádným tajemstvím, že tvorba Bohuslava Martinů je skutečně obtížná pro jakýkoliv hlasový obor. Zuzana Marková (Ariadna) se role ujala po svém. Nejsem si zcela jistá, jestli je tento part to pravé pro tak mladý a ne úplně jistý hlas, který má ještě tolik před sebou.

Někteří z vás (stejně jako já) poslouchali 25. 9. v přímém přenosu druhou premiéru opery Leoše Janáčka Šárka. Po více než půlstoletí se vysílalo živě z divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. Titulní roli zpívala Dana Burešová. Oproti Evě Dřízgové – Jirušové nechyběla Burešové v hlase patřičná dramatičnost a jiskra. Svým výkonem jistě aspiruje minimálně na nominaci na Thálii. A to zaslouženě. Jakub Kettner byl mocným Přemyslem. A to jistě nejen po herecké stránce (slyšela jsem pouze rozhlasový přenos), ale především hlasově.

Sbor NDM pod vedením Jurije Galatenka odvedl skvělou práci. Troufám si řici, že patří k nejlepším sborům na českých operních scénách. Hudebního nastudování se ujal Jakub Klecker. Orchestr pod jeho vedením hrál precizně.

Ne každá moderní inscenace diváka odradí či šokuje, může naopak překvapit a donutit k zamyšlení. A o to jde. Ostatně přijďte se podívat sami a udělat si svůj vlastní názor... Více na www.ndm.cz