pondělí 14. dubna 2014

Jonas Kaufmann a jeho "utajená" Winterreise v Praze

Tvář Jonase Kaufmanna důvěrně zná snad každý druhý Pražan, protože jeho pohledná tvář na nás už několik let téměř nepřetržitě shlíží s pražských tramvajových zastávek a dalších plakátovacích ploch.  A většina z těchto Pražanů už také ví, že se jedná o světoznámého tenoristu, takže Kaufmann by si klidně pro sebe mohl říci. „ Moji Pražané mě dobře znají“. Ano, možná ho dobře znají, ale bohužel se nedá říci, že mu „rozumějí“. To se bohužel v plné míře projevilo na jeho úterním recitálu v Obecním domě.


Nutno říci, že Pražané, ale i plno přespolních návštěvníků tohoto koncertu, jsou v tom částečně nevinně. Plakáty tentokrát ohlašovaly pouze stručně Jonas Kaufmann – tenor a tak není divu, že většina zájemců o koncert očekávala, že uslyší slavné operní árie. Pouze malý okruh více „zasvěcených“ si na webových stránkách umělce zjistili, že v Praze bude zpívat za doprovodu klavíru Schubertovu „Zimní cestu“ . I tito však zkraje trochu pochybovali, protože ceny vstupenek na recitál v Praze dosahovaly dvojnásobku cen v jiných městech, kam Kaufmann s  programem v rámci turné zavítal, takže se nabízela úvaha, že v Praze přeci jen udělá výjimku a vystoupí za doprovodu orchestru s áriemi. K těmto úvahám přispívalo i zvolené místo vystoupení – Smetanova síň obecního domu je to poslední místo, které by se hodilo pro písňový recitál.


Důvod, proč pořadatelská agentura PanArt do posledního dne před koncertem tajila, s čím vlastně Kaufmann v Praze vystoupí, se pravděpodobně nedozvíme, ale není zas tak těžké ho uhodnout. Výsledek tohoto postupu byl ale skutečně fatální – jak pro publikum, tak i pro samotného umělce. Zatímco při předchozích vystoupeních v Berlíně, Grazu, Londýně a Paříži Kaufmanna vítaly vyprodané sály a nadšené, pozorné a vnímavé publikum, které si přišlo poslechnout písňový cyklus „Winterreise“, v Praze se většina návštěvníků koncertu až z programu na místě dověděla, co uslyší. Z této většiny pak dle mého odhadu další dvě třetiny v životě neslyšely, co to je Winterreise a nikdy žádný písňový recitál neslyšely.  Takže výsledek ani nemohl být jiný, než byl.  Neklidné, nudící se publikum, které dávalo najevo svoji nevoli i šeptanými komentáři mezi jednotlivými písněmi, čímž dokázali i těm pár nadšencům, co si skutečně přišli vychutnat Kaufmannovo mistrovství, dokonale pokazit dojem z koncertu. Chladná atmosféra velkého koncertního sálu, kde již přibližně od 15. řady docházelo k akustickému zkreslení umělcova hlasu tak, že nebylo zřetelně rozumět textu. Hlasitý kašel nejen mezi písněmi, ale velmi často i během nich. A jako „zlatý hřeb“ náznak potlesku po první písni cyklu, i když pořadatel pro jistotu vložil upozornění o tom, že se během přestávek mezi písněmi netleská, přímo do programu.

Umělci jsou, jak víme, velmi citlivý na reakci publika, a tak je jasné, že atmosféru v hledišti musel velmi citlivě vnímat i samotný Kaufmann. Díky vysoké profesionalitě to však jeho výkonu nikterak neubralo na působivosti. Byli jsme svědky naprosto soustředěného přednesu ve velmi intimní rovině, zároveň však s velkým citem pro dynamické odstínění. K hloubce prožitku přispělo i umělcovo dokonalé souznění s textem, který je psán v jeho rodném jazyce, a proto Kaufmann dokáže mistrovsky předat posluchačům doslova každé hnutí mysli. Během jedné hodiny se mu podařilo skoro nemožné – ztišit zpočátku neklidné publikum do té míry, že během některých momentů přednesu by bylo možno slyšet i upadnout špendlík. Výsledný dojem umocnil i dokonalý klavírní doprovod v podání Kaufmannova „dvorního“ klavíristy Helmuta Deutsche.

Jonas Kaufmann se řadí mezi přední interprety klasického písňového repertoáru a je proto velká škoda, že české publikum se s touto stránkou jeho umění poprvé setkalo v ne zcela ideálních podmínkách.  Nezbývá než doufat, že umělec proto na Prahu nezanevře a v budoucnu opět přijme pozvání na přednes písní, příště však už od zkušenější agentury, která recitál umístí do intimnějšího sálu a hlavně dá návštěvníkům od počátku vědět, na co si lístky kupují. Do té doby příznivcům písňového přednesu nezbývá než navštívit některý z Kaufmannnových zahraničních recitálů.



Praha, 10.4.2014,Smetanova síň Obecního domu
Franz Schubert – Winterreise
Jonas Kaufmann – tenor
Helmut Deutsch - klavír


čtvrtek 10. dubna 2014

Novinky na DVD!














pondělí 10. března 2014

"Padlé ženy" aneb jarní operní trojlístek Velšské národní opery v Cardiffu

První prodloužený březnový víkend byl v Cardiffu ve znamení oslav svátku Sv. Davida, patrona země. Během několika dní zde proběhl slavnostní průvod v kostýmech, různé kulturní doprovodné akce, sborové zpěvy. Hudební večery v opeře jsem zažila dokonce tři a to na téma "padlé ženy" -  to je dramaturgický záměr jarní části operní sezóny v Cardiffu...



Pucciniho Manon Lescaut, Henzeho Boulevard Solitude a Verdiho La Traviata. Tři opery, tři příběhy žen, které bojují se svými osudy a snaží se žít, přežít. Alespoň do té doby, dokud to jde. 

Velšská národní opera přizvala ke spolupráci na prvních dvou jmenovaných operních dílech téměř totožný realizační tým. To bylo patrné především během představení opery Boulevard Solitude (měla jsem štěstí shlédnout obě dvě opery během dvou večerů po sobě), která byla téměř dohrou, jakýmsi pokračováním předešlého Pucciniho díla.


Chiara Taigi (Manon Lescaut); photo credit Johan Persson

 David Kempster (Lescaut) and Stephen Richardson (Geronte di Ravoir);
photo credit Johan Persson

Děj Manon Lescaut se z velké části odehrává v letištní hale, kam lidé přicházejí a odkud odcházejí, hledí si svého, nevnímají okolí ani problémy druhých. Spěchají žít své nenaplněné životy... Jedním z nich je také Dex Grieux, který se na první pohled zamiluje do jedné z dam čekajících na letišti. Tou je samozřejmě Manon. Bezradný mladík pak často postává s kufříkem u letištního telefonu, snaží se dovolat své krásce, která pracuje v nedalekém baru, kde se pravidelně setkává se svými "klienty". Nešťastný muž se snaží získat svou vyvolenou, která nakonec podlehne luxusu a penězům jednoho ze svých milenců, kterým je bohatý a bezohledný Geronte di Ravoir. Ten během jednoho z večerů přistihne zamilovaný pár ve svém domě - Manon je deportována do Spojených států, kde v náručí svého milého umírá sama a bez prostředků. Umírá ale opět na letišti, kde i přes ruch a neustálý koloběh života je mladý pár vlastně ponechán napospas osudu. Režijně vynikající inscenace tak  přibližuje a upozorňuje na moderní svět, ve kterém se vše děje tak rychle a převážně na očích okolnímu světu. Lhostejnost lidstva vítězí nad blízkostí, přátelstvím a pomoci druhým.

Pěveckou hvězdou večera byl bezpochyby tenorista Gwyn Hughes Jones, který je častým hostem a oblíbencem Velšské národní opery. Jeho Dex Grieux byl citlivý avšak cílevědomý muž, který je ochoten udělat pro záchranu Manon naprosto cokoliv. Výkon hlavní představitelky již tak přesvědčivý nebyl. Jejímu nevýraznému hereckému a průměrnému pěveckému výkonu bohužel nepomohly ani krásné kostýmy ani blond paruka.

Gwyn Hughes Jones (Des Grieux) & Chiara Taigi (Manon Lescaut); 
photo credit Johan Persson

Dirigent Lothar Koenigs se často snaží upřednostnit orchestr nad samotnými pěvci. Mnohokráte bylo vidět, jak si někteří umělci nevědí rady a čekají na nástup či pokyn dirigenta, který má být jakousi pomocnou rukou. Samotný orchestr byl vynikající. O tom jsem se přesvědčila již v loňské sezóně, kdy jsem v Cardiffu shlédla novou inscenaci opery Lohengrin.

Klasická italská opera se dá tedy pojmout moderně. Moderně ale vkusně, a v případě uvedení ve Velké Británii i s notnou dávnou odvahy. Při závěrečných ovacích bylo patrné, že britští diváci přijali toto režijní pojetí dost chladně. Domnívám se ale, že z divadla odcházeli vcelku spokojeni. Stejně tak i já. A to jsem ještě netušila, jak milé překvapení mne čeká další večer. Na programu byla totiž Henzeho opera Boulevard Solitude...

___________________________________________________________
Lothar Koenigs


Byli jste někdy na představení, ve kterém úvodní scéna prozradí pointu operního příběhu? Boulevard Solitude již od prvních vteřin předehry zavání tajemnem, dramatickým podtextem a především realitou, přítomností, ve které všichni žijeme. První scéna opery se odehrává v luxusním domě, ve kterém došlo k vraždě. První policista si fotografuje zastřelenou oběť na podlaze. Šokovaná Manon sedí v průsvitné noční košilce se zbraní v ruce na pohovce. Přichází druhý policista, který ji odvádí z místa činu. Žena se nebrání, jen mlčky prochází domem, venku se s hrůzou v očích a pocitem beznaděje ještě ohlédne za mladým mužem, který sedí u baru a popíjí. Jejich pohledy se setkávají... Nastává tma a hrobové ticho. Celá opera touto scénou právě začíná.

Je dost nezvyklé prozradit celý děj opery divákovi hned na začátku. V tomto případě to mělo své opodstatnění. Celá první scéna se totiž během opery několikrát v opakuje. Jen s malými obměnami. Tento fakt dává divákovi možnost nahlédnout do duší a myslí postav, které váhají, snaží se změnit k lepšímu. Snaží se zvrátit své osudy, o kterých ví, že změnit nejdou.



 


Nová inscenace Henzeho opery Boulevard Solitude vyzdvihuje mnohé. Stejně jako Manon v opeře Manon Lescaut se Manon v opeře Boulevard Solitude tak trochu nudí, chce zažít něco více než obyčejní lidé. Je odhodlána zkusit vše za jakoukoli cenu. I za cenu života a ztráty milované bytosti.

Ať už je to slepý uklízeč odpadků, který vidí všem do duší a chápe jako nikdo jiný problémy druhých nebo vyobrazení bohatých milenců Manon, kteří se hromadně objeví na jevišti s nasazenými prasečími hlavami, marnotratný Lilaque - milenec Manon, který má oblibu v drogách a častých orgiích s polonahými děvčaty... Tím vším poukazuje opera na problémy a nevkus dnešního světa, které se dnes již vlastně tak nevkusné nezdají. Bereme je totiž mnohdy jako samozřejmost bez jakéhokoliv studu, zábran či výhrad. 

Děj Boulevard Solitude je poněkud odlišný než děj Manon Lescaut. Především závěr opery, ve kterém Manon nezemře ve vyhnanství, je ale okolnostmi donucena svého bohatého milence zastřelit. Zbytek života dožívá ve vězení.


Sarah Tynan (Manon Lescaut); photo credit Johan Persson

Jason Bridges (Armand des Grieux) and Sarah Tynan (Manon Lescaut);
photo credit Johan Persson

Skvělé pěvecké výkony všech představitelů odměnili diváci bouřlivým potleskem. Největší hvězdou představení byl jednoznačně orchestr, který předvedl fantastický výkon. Opera je velice náročná  pro posluchače i pro hudebníky. Domnívám se, že příznivci Velšské národní opery nic tak fascinujícího dlouho nezažili. A v blízké době asi ani nezažijí...


Realizační tým Manon Lescaut, Boulevard Solitude
Dirigent: Lothar Keonigs
Režie: Mariusz Trelinski
Scénograf: Boris Kudlicka
Choreografie: Tomasz Wygoda
Kostýmy: Magdalena Musial (Manon Lescaut), Marek Adamski (Boulevard Solitude)

Obsazení Manon Lescaut:
Chevalier des Grieux: Gwyn Hughes Jones
Lescaut: David Kempster
Geronte di Ravior / Naval Captain: Stephen Richardson
Manon Lescaut: Chiara Taigi

Obsazení Boulevard Solitude:
Armand des Grieux: Jason Bridges
Manon Lescaut: Sarah Tynan
Lescaut: Benjamin Bevan
Lilaque: Adrian Thompson