úterý 25. ledna 2011

Setkání s Gustavem Mahlerem v Rudolfinu

Koncem minulého týdne jsme měli možnost v Praze zažít vystoupení dvou světově proslulých operních pěvců, Bryna Terfela a Thomase Hampsona. Bylo velké štěstí, že z Hampsonova vystoupení se pořizovala audio nahrávka a proto se koncert opakoval dva dny po sobě, protože jinak se mohlo lehce stát, že by člověk stál před dilematem, zda 20.1.zamířit do Smetanovy síně či do Rudolfina. Takto jsem naštěstí byla rozhodování ušetřena a mohla shlédnout vystoupení obě. Zatímco vystoupení Bryna Terfela mě poněkud zklamalo, hlavně díky absenci většího množství operních árií a celkové nekonzistentnosti programu, Thomas Hampson splnil všechna má očekávání. Bylo to poprvé, co jsem naživo měla možnost slyšet cyklus Mahlerových „ Písní o mrtvých dětech“ v orchestrální verzi.


Celý rok 2010 a 2011 věnuje Thomas Hampson, přední světový interpret Mahlerových písní, především tomuto skladateli. Pražský koncert je součastí jeho evropského turné, kromě toho se konají cykly vždy 5 koncertů a recitálů např. v Hamburku nebo ve Vídni. Tyto cykly Hampson doprovází i velmi zajímavými přednáškami na téma Gustav Mahler skladatel, ale i člověk.

Thomas Hampson zná „svého“ Mahlera skutečně dokonale. Důkladné studium veškeré dostupné literatury, okolností vzniku písní, hluboká znalost a porozumění Mahlerovi i z jeho lidské stránky, a v neposlední řadě i výborná znalost němčiny a cit pro jazykové nuance, to vše činí z Hampsonova přednesu písní naprosto ojedinělý zážitek. Jeho vystoupení je kultivované, s hlubokým prožitkem vypráví jednotlivé příběhy tak, že posluchač sedí bez dechu a s napětím očekává , co přijde dál.


Každá z těch 5 písní je trochu jiná, jedno však mají společné. Po hluboké bolesti nad ztrátou milovaného dítěte či dětí zní v závěru písní vždy přijetí a smíření se s krutým osudem a snaha nalézt v té nenahraditelné ztrátě přeci jen něco pozitivního. Thomas Hampson je v současné době ve výborné hlasové kondici, která mu spolu s dokonalou pěveckou technikou umožňuje podat každou jednotlivou píseň jako jedinečný příběh, plný bolesti, zoufalství, něhy i naděje.


Oproti klavírnímu doprovodu dodává orchestr písním další mnohovrstvý rozměr a hloubku, jednotlivé nástroje jakoby vedly dialog mezi sebou i s pěvcem. Česká filharmonie se pod taktovkou Eliahu Inbala v této části koncertu zhostila své role se ctí.

Je zcela na místě, že Thomas Hampson přes bouřlivý potlesk a „standing ovations“ nezařadil žádný přídavek. Přidávat cokoliv k takto dramaturgicky ucelenému programu by totiž působilo do určité míry „rušivě“.


Po přestávce byla na programu Mahlerova Symfonie č.5 cis moll. Přiznám se, že to bylo moje první setkání s touto skladbou a velmi jsem se těšila. Bohužel však orchestr tuto druhou část naprosto nezvládl. Místo uchu lahodícím majestátním i melancholickým tónům se z jeviště linul spíše nepříjemný, uši trhající hluk, který – to jsem poznala i já při své neznalosti Mahlerových symfonií- s Mahlerovou hudbou měl pramálo společného a vyvolal u mě pouze silné bolesti hlavy. Jak asi musel trpět Thomas Hampson, který Mahlerovu hudbu slyšel mnohokrát v podání nejlepších světových orchestrů a dirigentů, když den předtím ve druhé části večera zasedl do publika, aby si symfonii vyslechl. Hampson nebyl zcela spokojen, jak se nám o přestávce svěřil, ani s doprovodem písní, tak co si asi musel pomyslet o druhé části koncertu. A aby toho nebylo málo, tak ho stejný orchestr a dirigent doprovázejí ještě na dalších 3 koncertech jeho evropského turné.

Jsem moc ráda, že jsem nakonec neodolala, a koupila si lístek na koncert s naprosto stejným programem v květnu ve Vídni. Věřím, že Newyorská filharmonie pod taktovkou Alana Gilberta mi dá možnost vychutnat si Symfonii č. 5 v plné kráse.



21.1.2011 Rudolfinum
Gustav Mahler - Kindertotenlider
Gustav Mahler - Symfonie č.5 cis mol


Česká filharmonie
Dirigent -Eliahu Inbal
Thomas Hampson - baryton

pátek 21. ledna 2011

Velšský "Bad Boy" Bryn Terfel v Praze

Včerejší koncert Bryna Terfela v Obecním domě přinesl nejedno překvapení...
Terfel si získal publikum hned při první árii z opery Nápoj lásky. Na pódium si donesl láhev piva a otvírák. Během árie údajný “nápoj lásky“ otevřel a celý vypil. Jakoby byl odjakživa „Čechem jak poleno“!! Po dvou áriích z oper Richarda Wagnera následovala první skladba z alba Bad Boys - to kontrétně Moritat von Mackie Messer z Třígrošové opery, pro kterou si opět vtipně přinesl “vražedné náčiní” v podobě ostrého nože.

Bez Verdiho Falstaffa si dramaturgický program koncertu Bryna Terfela ani nedovedu představit. Falstaff patří k jeho stálému repertoáru a nebylo tomu jinak ani v Praze. Humornou árii z prvního dějství pojal skutečně s nadsázkou. Škoda jen, že mu přitom chyběl Falstafův velkolepý břich...

Po přestávce následovalo odlehčení od operního repertoáru. I když ne tak zcela. Terfel je velkým příznivcem hudby George Gershwina (lednový měsíc je na portále www.stardustmelodies.cz věnovám právě hudbě a odkazu tohoto skladatele). Árie z opery Porgy a Bess It Ain’t Necessarily So ale bohužel bez sborového zpěvu nebyla to pravé ořechové.


Potěšilo mne, že do koncertu byla zařazena i Gershwinova Rhapsody in Blue pro klavír a orchestr. Tato skladba se v našich krajích interpretuje velice zřídka. To bohužel bylo znát také na koncentraci obecenstva, které se po prvních pěti minutách začalo nepříjemně vrtět a šustit s programy. Veliká škoda především pro ně. Klavírista Pavel Kašpar pojal skladbu velice klasicky. To bylo ale trošku i naškodu. Technicky velice zdařile zahrané, ale po emocionální stránce vyzněla Gershwinova skladba téměř naprázdno. Chybělo jazzové cítění a rytmus. Orchestr musím tentokrát velice pochválit. Hrál dynamicky a s úsměvem.

Bryn Terfel není pouze operním pěvcem. Během své kariéry natočil také několik velice úspěšných muzikálových alb. V druhé půli měli posluchači možnost slyšet klasické skladby z muzikálu Les Miserables, South Pacific a Man of la Mancha, které si sám pěvec vždy velice vkusně uvedl. Orchestr hrál ale příliš hlasitě, umělcův hlas nebyl dostatečně slyšet.


Po oficiálním programu zazněly dva přídavky, árie z opery Don Giovanni a velšská píseň. Po skončení koncertu následovala již tradiční autogramiáda a setkání s umělcem, který byl i po tak náročném programu velice milý a se všemi přítomnými se s chutí bavil a fotografoval.

úterý 18. ledna 2011

Oněgin Mariusze Kwieciena v Krakově


Jednu z mých nejoblíbenějších oper Evžen Oněgin můžu slyšet vždy a všude, a tak jsem využila skutečnosti, že sólista Metropolitní opery, mladý polský baritonista Mariusz Kwiecien hostoval v této roli na přelomu prosince a ledna ve svém rodném Krakově. Zažít ho v této roli na jevišti jsem si přála od svého prvního náhodného setkání s ním v televizním záznamu inscenace Oněgina z Paříže asi před dvěma lety. Inscenace to byla hodně zvláštní, ale Mariusz Kwiecien mě jako Oněgin okamžitě zaujal svým krásným hlasem, charismatickým zjevem a dokonalým hereckým ztvárněním role. Hned jsem začala pátrat, o koho se jedná, takže setkání s ním při přenosech z MET už bylo vlastně setkání se "starým známým".

S několika přáteli jsem se tedy druhý lednový víkend vypravila do Krakova a těšila se, že díky opeře opět poznám nové místo. Naivně jsme si mysleli, že na prohlídku Krakova dva dny postačí. Město nás ale naprosto uchvátilo krásou svých památek a svojí specifickou atmosférou, takže jsme se ihned na místě rozhodli, že se tam ještě jednou musíme podívat někdy za lepšího počasí a na delší dobu .


Ačkoliv v historickém centru Krakova je krásná divadelní budova, k mému zklamání to není budova Krakovské opery. Opera se před krátkou dobou přestěhovala do budovy zcela nové, která se nachází již mimo centrum, ale pouhé dvě stanice tramvají od hlavního nádraží. Je to moderní prosklená budova s kapacitou cca 800 míst. Hlediště je dobře dispozičně řešeno, přízemí má poměrně velký sklon , takže ze všech míst je velmi dobře vidět. Trochu rušivě působí přemíra červené a rudé ve vnitřní výzdobě.


Do hlediště jsem zasedla bez jakékoliv představy, jakou inscenaci mám očekávat, zda moderní či tradiční, nenašla jsem nikde ani jedinou fotografii z představení. Zpětně bych řekla, že pojetí bylo někde uprostřed. Scénu tvořila jakási "krabice" potažená stříbřitou fólií, se třemi stěnami, v každé byl velký kruhový otvor, kterým protagonisté přicházeli a odcházeli a kterými bylo také vidět na druhoplánové dění v pozadí. Kostýmy byly spíše dobové, laděny většinou, zejména u sboru, do tmavých barev, takže vše působilo dosti ponuře. Důležitým prvkem přítomným na scéně hned od počátku, byla voda, hlubší význam jsem ale nepochopila a ani nikde nevyčetla.

Režijní pojetí mi připadalo poněkud roztříštěné, bylo tam několik pěkných, originálních nápadů, ale jiné zase zcela nepochopitelné a nelogické. Tak např. hned v úvodu opery je na scéně chůva se statkářkou Larinou, ta je ještě ne zcela oblečena a budí dojem, že je poněkud opilá. I dále v průběhu opery je Larina podána spíše ve stylu karikatury. Naopak zdařile bylo podáno první setkání Taťány s Oněginem, kdy nešlo jen o jejich krátkou zpívanou konverzaci, ale v době, kdy zpívali jiní, bylo vidět, jak se procházejí v pozadí a živě diskutují nad Taťáninou rozečtenou knihou. Je pak snadnější pochopit, proč se Taťána do Oněgina tak hluboce zamilovala.


Dopisová scéna se bohužel odehrává celá na lůžku, kde Taťána nemá zrovna moc možnosti k pohybovému ztvárnění. Výsledkem je, že si střídavě sedá, kleká, občas lehá, dopis píše ve velmi nepřirozené poloze vkleče a v závěru si na posteli dokonce stoupne. Možná, že by vše nepůsobilo tak těžkopádně a téměř směšně, kdyby představitelka Taťány byla štíhlá elegantní žena. Bohužel opak byl pravdou, takže dívat se na ni v krátké noční košilce bylo vcelku utrpením. V této scéně bylo kromě lůžka na jevišti rozmístěno několik plechových kbelíků, do kterých ze stropu kapala voda (a občas kapala i mimo ně na zem).

Toužebně jsem očekávala konec tohoto obrazu (kromě vizuálního zážitku ani ten akustický nestál za moc) a změnu prostředí a o to větší bylo moje zděšení, když děj pokračoval v Taťánině ložnici dál. V pozadí bylo vidět, jak přichází Oněgin jen v bílé košili, cestou laškuje s vesničankami a nakonec vstoupí oknem do ložnice. Přála jsem si, ať se mi to jen zdá, ale bohužel nezdálo. Po celou Oněginovu árii, kterou Mariusz Kwiecien podal úžasným způsobem jak po pěvecké, tak i herecké stránce, se Taťána nehnula z postele, většinou se schovávala pod pokrývku, občas si sedla, ale pak se zase schovala..... Když se nad tím zamyslím, tak to možná režijně nebyl špatný nápad, ale aby tato i předchozí scéna vyzněly věrohodně, chtělo to naprosto jinou, herecky a pěvecky zcela jinak disponovanou pěvkyni v roli Taťány.


Dalšímu obrazu, plesu v domě statkářky Larinové, dominoval uprostřed jeviště velký kulečníkový stůl. Všichni návštěvníci, kromě hlavních protagonistů, byli oblečeni do zeleých šatů, muži do vojenských uniforem. Scéna,kdy Triquet zpívá Taťáně kuplet, se odehrává na kulečníkovém stole, kam si nejdříve vyskočí zjevně na mol opilý Triquet a poté tam hosté donutí vyšplhat i Taťánu. Ta pak odtud nemůže bez pomoci uniknout, i když se o to celou dobu snaží, protože je jí celá tato situace krajně nepříjemná. Nakonec ji z trapné situace galantně "vysvobozuje" Oněgin.


Po přestávce dění na jevišti nabylo na dramatičnosti a cítila jsem, jak jsem stále více vtahována do děje a přestávám vnímat menší či větší nedostatky ve výkonech protagonistů.

Lenský zpíval svoji árii Kuda, kuda... na předscéně při stažené oponě, na kterou byl promítán padající sníh. Po odhrnutí opony se před námi otevřel obraz zimního lesa, kde na zemi byly místy rozmístěny tající "ledové kry", na podlaze již místy stála voda. Všechny postavy se během příprav na souboj a souboje pohybovaly výhradně po krách, musely při tom překonávat poměrně velké vzdálenosti mezi nimi. Souboj byl pojat tak, že Oněgin vlastně střílí s odvrácenou hlavou poslepu, jen aby dostál pravidlům, a Lenského zasáhne nešťastnou náhodou.

Předposlední obraz, ples u knížete Gremina, začínal tak, že Oněgin, který se vrátil z cest, se zpočátku pohybuje také na předscéně. Od zbytku jeviště ho odděluje průhledný závěs, za nímž se pohybují postavy, oblečené v bílém, a tančí za zvuků polonézy. Mezi nimi se občas mihne Lenský, Olga a jakási záhadná nevěsta se spuštěným závojem. Něco jako zlé sny, výčitky svědomí, chiméry. Oněgin se zpočátku marně pokouší proniknout mezi postavy, ty ho odhánějí a ignorují. Tento obraz byl i opticky velmi působivý, jediné, co bylo dosti zvláštní, byl fakt, že všechny postavy na plese tančily po kotníky ve vodě. Oněginovi se nakonec podaří dostat se za oponu, která mizí, a vstoupí na ples. Strhující byl závěr obrazu, kdy si Oněgin uvědomuje, že Taťánu miluje, dojem však trochu narušil fakt, že když se vrhnul v zoufalství na zem, vrhnul se vlastně do vody, a člověk se neubránil tichému politování pěvce.


Poslední obraz je v této inscenaci časově posunut bezprostředně za obraz předchozí ( i když v románě uplyně mezi těmito scénami určitá doba). Taťána se vrací z plesu, v saloně s pohovkou uprostřed odkládá na zem ( do vody) šaty a zůstává pouze v kombiné. Do místnosti vběhne Oněgin a odehrává se závěrečný duet. Bohužel se zde opakuje v mírné obměně režijní ztvárnění dopisové scény, takže Taťána nyní posedává nebo polehává na pohovce a pouze v samém závěru ji opustí. Jinak je tato poslední milostná scéna pojata hodně vášnivě a realisticky, člověk by však elegantnímu Kwiecienovi ze srdce přál opticky i rozměrově vhodnější partnerku.


Co se týká pěveckých výkonů, tak jsem do Krakowa jela bez zvláštních očekávání a žádné "překvapení" se nekonalo. Mariusz Kwiecien čněl nad ostatními protagonisty o několik tříd, jeho výkon byl na světové úrovni, zatímco výkon ostatních na úrovni oblastního divadla. Nejhůře bych hodnotila Boženu Zawislak-Dolny jako Larinu, Veru Baniewicz jako chůvu a bohužel také Magdalenu Barylak v roli Taťány. Naopak představitel Lenského Vasyl Grokholskyi se po rozpačitém začátku rozezpíval k docela příjemnému výkonu a velmi zdařile si vedl Volodymyr Pankiv jako kníže Gremin. Orchestr pod taktovkou Lukasze Borowicze, který dirigoval i Kwiecienův pražský koncert, také odvedl vcelku slušný výkon, zněl příjemně a v dynamice se podřizoval pěvcům.

Hlavní magnet tohoto představení - Marius Kwiecien jako Oněgin mě nadchl. Už při jeho pražském koncertu mě více zaujala druhá část s ruskými áriemi a Oněgin je role, která mu skutečně sedí. Naprosto suverénní pěvecký výkon s odstíněnou dynamikou, dokonalá kontrola příjemně zbarveného hlasu ve všech polohách a navíc přirozený herecký projev, promyšlený do posledního detailu, to vše činí jeho Oněgina živoucí postavou, které divák jeho příběh uvěří. Navíc je Kwiecien velmi elegantní a také výborně tančí, takže jeho bravurní valčík s Olgou ve čtvrtém obraze sklidil zaslouženě potlesk na otevřené scéně.


Po představení jsme si nenechali ujít příležitost jít Mariusce Kwieciena pozdravit. Když zjistil, že jsme z Prahy, hned začal vyprávět, jak má Prahu rád, jaké je to nádherné město, a že se tam určitě bude opakovaně vracet. A nadšeně nám vyprávěl, že právě dokončil nahrávání svého prvního CD, které je celé věnováno p o u z e slovanským operám, a že si na něj vybral i dvě árie ze Smetanových oper. Vzhledem k tomu, že většina pěvců volí pro své první album spíše osvědčený světový repertoár, je to skutečně velmi sympatický počin. Kwiecien tak navazuje na svého rodáka Piotra Beczalu, který také nedávno vydal CD slovanských árií, a pro změnu na něm zpívá dvě árie od Dvořáka.


V Praze budeme mít možnost Mariusze uvidět na jaře 2012 jako Dona Giovanniho v nové inscenaci této opery. Snad by měl zpívat na premiéře. Ale do té doby bude ještě jednou zajímavá možnost ho slyšet, a to v prosince 2011 v Krakově v polské opeře Halka. Vzhledem k tomu, že jsem ještě žádnou polskou operu nikdy neslyšela, určitě si tuto příležitost nenechám ujít.

Opera Krakowska - Evžen Oněgin, 16.1.2011

Oněgin Mariusz Kwiecien
Taťána Magdalena Barylak
Lenský Vasyl Grokholskyi
Larina Božena Zawišlak-Dolny
Olga Agnieszka Czastka
chůva Vera Baniewicz
Gremin VolodymBorowiczyr Pankiv
Triquet Janusz Debowski
dirigent Lukasz Borowicz

pátek 14. ledna 2011

"Daleko široko do těch Nových Zámků" aneb velkolepý návrat Její pastorkyně na prkna NDM v Ostravě

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo v minulém týdnu obnovenou premiéru Janáčkovy opery Její pastorkyňa. V Ostravě byla opera poprvé uvedena v roce 1919, dalších jedenáct inscenací následovalo. A právě poslední z nich, která měla premiéru v červnu 2004, se objevila po čase opět na prknech ostravského divadla Antonína Dvořáka.

9. ledna 2011 se na jevišti sešlo opravdu skvostné obsazení. Hlavní roli Jenůfy ztvárnila německá sopranistka Maida Hundeling, pro kterou je Jenůfa debutem v ostravské opeře. Musím především pochválit její precizní českou výslovnost, která je pro cizince vždy velikým oříškem. A to speciálně v operách Leoše Janáčka! Yvona Škvárova byla starostlivou matkou, která se nedovede smířit s osudem své nevlastní dcery. Její Kostelnička není zlá a zarputilá. Na konci druhého jednání, kdy pronese známou frázi ..Jako by sem smrt načuhovala!.. jsem měla pocit, že se smrt opravdu ukázala. Přítomní diváci se báli jenom pohnout. Troufám si říci, že paní Škvárová byla ve své životní formě. 


Ve většině případů je Její pastorkyňa operou dvou pěvkyň, dvou charakterů a osudů – Jenůfy a Kostelničky. Ostravský večer patřil ale jiné dámě. Nejsem si zcela jistá, jestli si přítomní diváci uvědomili důležitost a výjimečnost daného večera.. V roli Stařenky se představila legenda české opery paní Drahomíra Drobková, která sklidila nejenom největší aplaus, ale byla ozdobou celého operního představení. Mne osobně přivedla zpět do vzpomínek na bodrou a láskyplnou Babičku Boženy Němcové.  


Jan Vacík patří k uznávaným janáčkovským tenorům světového renomé.  To i přes menší hlasovou indispozici potvrdil také v Ostravě. Jeho Laca je upřímný dobrák, se srdcem na dlani. Rozšafného Števu si zazpíval Aleš Briscein, který mne v repertoáru Leoše Janáčka mile překvapil již v minulosti. Na operních prknech českých divadel nemá v roli Števy konkurenci.


Obnoveného hudebního nastudování se ujal šéf opery Robert Jindra, který nepřestává překvapovat svou precizností a uměním dostat z orchestru skutečné maximum. 

Do konce sezony nás čekají ještě tři reprízy této po všech stránkách zdařilé inscenace. Doporučuji si pospíšit s nákupem vstupenek! Některá z představení jsou již téměř či zcela vyprodaná.


úterý 11. ledna 2011

Jonas Kaufmann V Praze nadchl!


Včerejší koncert už je minulostí, ale neskutečně silný zážitek z něj ve mě bude ještě dlouho doznívat. Jonase Kaufmanna jsem sice v minulosti již několikrát zažila naživo na operních scénách, ale přesto mě včera naprosto ohromil především intenzitou svého hlasu, ale také umírněným, ale přesto velmi silným "prožitkem" přednesených árií. Jonas sice nemá takový dar bezprostředního navázání kontaktu s publikem, jako třeba Rolando Villazon, ale sotva vyjde na jeviště, člověk vnímá jeho naprosté ponoření se do sebe a koncentraci na přednes árie. A pak člověk sedí, poslouchá a málem ani nedýchá, jak úžasné tóny, sotva slyšitelná piana přecházející naprosto plynule a přirozeně do neuvěřitelné intenzity, se z jeviště linou.


Pro svůj první pražský koncert si zvolil Jonas Kaufmann především árie z italských a francouzských oper. Hned první árie - "Recondita armonia" z opery Tosca - mi živě připomněla moje první setkání s tímto pěvcem v r. 2009 v Curychu, a to právě v roli Cavaradossiho ( záznam této inscenace vyjde na DVD). Také v Carmen jsem Jonase již zažila, takže i árie "La fleur que tu mávais jetée" byla milým připomenutím úžasného zážitku v létě v Mnichově. A i když jsem Jonasův způsob interpretace obou árií již znala, byl zážitek z nich zblízka, při možnosti pozorovat i detaily pěvcovy mimiky, která zrcadlí jeho niterný prožitek, neuvěřitelně intenzivní.


To následující árie Werthera byla naopak teprve malou "ochutnávkou" před cestou do Vídně koncem ledna. První část koncertu pak uzavírala ukázka z mé milované opery Pagliacci "Vesti la giubba", která mě uchvátila už při poslechu na nejnovějším Jonasově CD a při živém poslechu jsem zadoufala, že i tuto roli jednou Jonas ztvární na jevišti.


Po přestávce zazněly ještě árie z oper La Gioconda, L´árlesiana a Cavalleria Rusticana a také čtyři přídavky, mezi nimiž mě osobně největší radost udělala árie "E lucevan le stelle" z Tosky. Zase jsem si připomněla Curych a můj tehdejší úžas z Jonasovy naprosto nevšední interpretace této árie. Její první část totiž Jonas zpívá téměř pianissimo a postupně přidává na intenzitě hlasu až do strhujícího finále. A k mé velké radosti ji přesně takto zazpíval i včera, zatímco třeba v létě v Mnichově ji zpíval spíše tradičně.


Jonase Kaufmanna doprovázel Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK, tedy stejný orchestr, který tak nepříjemně a rušivě zněl při nedávném koncertě Mariusze Kwiecena. Již po úvodní orchestrální skladbě však zmizely moje obavy. Hlavní zásluhu na tom má především sympatický německý dirigent Jochen Rieder, od r. 2006 hlavní dirigent curyšské opery, a také "dvorní" dirigent Jonase Kaufmanna. Naprostá symbiosa s pěvcem se promítla do citlivého vedení orchestru, který jakoby se v rukou tohoto dirigenta proměnil v naprosto jiné hudební těleso.



Celý koncert natáčelo několik kamer, jak jsem později zjistila, koncert natáčela pořádající agentura Panart ve své režii, v případě zájmu ze strany ČT o zakoupení vysílacích práv budeme mít možnost ho vidět v televizi. Doufejme, že televize zájem projeví, stejně tak jako projevila zájem o první koncert Josého Cury a Rolanda Villazona, pořádané a natáčené stejnou agenturou.



Při podobných koncertech v zahraničí, ale i některých u nás, bývá již vžitým pravidlem, že po koncertě je ponechán prostor pro setkání fanoušků s umělcem, někdy dokonce organizátor koncertu uspořádá malou neformální autogramiádu. Všichni pak odcházejí spokojeni, umělci jsou na to zvyklí a většinou s tím počítají. Bohužel po koncertech, pořádaných agenturou Panart čeká fanoušky zklamání a často i šok, protože umělec je doslova "odvlečen" na raut, pořádaný na počest hlavního sponzora akce, a jeho jakémukoliv kontaktu s fanoušky brání hrozivě vyhlížející zástup bodyguardů. Nejinak tomu bylo i včera, přesto se nás našlo asi 10 vytrvalců, kteří jsme zrovna nikam nespěchali, a tak se rozhodli zkusit své štěstí. A protože odvážnému štěstí přeje, tak jsme se dočkali, pravda, asi po 40 minutách a díky vlastní iniciativě Jonase Kaufmanna, který viděl, že tam na něj čekáme, takže nakonec za námi na chviličku z rautu odskočil na chodbu.