Emil Pollert se narodil 20.1. 1877 v Liblicích u Mělníka. Jako syn mladého obchodníka mu bylo určeno stát se také obchodníkem. Nastoupil skutečně jako příručí v obchodě na Staroměstském náměstí, ale protože se v mládí, ještě v Liblicích, učil hrát na housle, započal pod vedením V. Bendy také zpívat.
K rozpoznání jeho pěveckého talentu došlo zcela náhodou - při návratu z Liblic si společně s bratrem Josefem na nádraží vesele zpívali - toho okamžitě zaujal Emilův hezký a silný hlas. Jako "mecenáš" rodiny platil mladšímu bratrovi hodiny v Pivodově škole. A také u Wallersteina, který též během výuky opatřoval svým žákům dobře placené učinkování. Pollerta doporučil do pěveckého kvarteta Českých židovských akademiků. Netrvalo dlouho a pražská kritika si Pollerta všimla na jednom z veřejných vystoupení Wallersteinových žáků.
Pro sezónu 1898-99 přijal mladičký pěvec angažmá u německé "královské městské" opery v Olomouci. Dvouleté pěvecké školení tím skončilo. Pollert, který tak dostal jen holé základy, se musel už "doučit" sám. Že to dokázal dobře, je patrné z toho, jaký úspěch mělo jeho setkání s Kovařovicem.
jako nezapomenutelný Purkrabí
Na jevišti Národního divadla se Pollert uvedl poprvé 4. srpna 1900 Biterolfem ve Wagnerově Tannhäuseru v představení, kde titulní roli zpíval Karel Burian a Alžbětu jeho choť Františka Jelínková.
Byl velmi snaživý a pilný, každá úloha znamenala pro něj bez rozdílu jejího charakteru nový problém, nic mu nebylo tak vzdáleno jako pohodlnost, šablona a rutina. Každou roli studoval se zápalem, promýšlel ji do nejmenších detailů. Měl ovšem především nádherný hlas. Neobyčejně zvučný, pravý buffo poněkud světlejšího zabarvení a mimořádného rozsahu, sahající až k vysokému barytonovému G.
Kecal v Prodané nevěstě - s Vladimírem Tomšem v roli Jeníka
Po Kovařovicově smrti splynul také velmi brzy s Ostrčilovým souborem, stal se jeho velmi významným a nepostradatelným pěvcem.
Pollert působil v začátku své operní dráhy v Národním divadle také s komikem Jindřichem Mošnou a stal se jeho učenlivým žákem. Mošnova lidovost byla Pollertově založení blízká. Pěvec si vytvořil "výrazové rejstříky", které mu umožňovaly plynulé přechody z drsné komiky v hravost i tklivou vážnost. Toto bylo základem pro Pollertova jedinečná ztvárnění především lidových postav.
Během prvních tří let práce v Národním divadle se ukázalo nad slunce jasné, že postavou i typem hlasu je Pollert přímo ideální buffo basista. Nejbližší mu byly především Smetanovy lidové typy.
První smetanovskou rolí byl Matouš v Hubičce, kterou zpíval 168krát! Dále to byla role Kmeta v Braniborech, Budivoje v Daliboru, Lutobora v Libuši a Maliny v Tajemství. Teprve až v roce 1920 obohatil svou smetanovskou galerii jinou komickou postavou, kterou po léta vytvářel s Rarachem Viléma Zítka, a to Beneše v Čertově stěně.
v roli Kecala
Pollertův Kecal se stal časem nejslavnější a nejlepší smetanovskou rolí. Studoval ho znovu a znovu, ale hlavně zpíval s nesmírnou radostí, chutí a soustředěním. Vytvořil jej v 500. představení Prodané nevěsty v srpnu 1909 s Mařenkou Emy Destinnové. Pod taktovkou Kovařovicovou zpíval 600., 800., 900. a 1000. představení. 28. května 1925 oslavil v této roli 25 let své umělecké činnosti v Národním divadle. (v roce 1924 zpíval Kecala ve Vídni, v roce 1926 a 1928 ve Varšavě, v roce 1929 v Bukurešti). Pod taktovkou Otakara Ostrčila je i jeho vůbec prvním představitelem na první kompletní nahrávce Prodané nevěsty z roku 1933 (tento unikátní komplet je k dostání také na 2 CD, které vydala firma Naxos).
Z Dvořákových postav jmenujme především Martina (Šelma sedlák), Purkrabího (Jakobín), Marbuela (Čert a Káča) a Vodníka (Rusalka). Vynikal rovněž v postavách světového repertoáru, ze kterých za všechny vzpomeňme na tyto: Ochs von Lerchenau v Straussově Růžovém kavalíru (vůbec první české ztvárnění této role v roce 1911), Beckmesser ve Wagnerových Mistřech pěvcích norimberských a Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském. Všechny vytvořil mistrovsky.
Na Pollertův předčasný konec vzpomíná jeho dlouholetý kolega Hanuš Thein:
...nemám rád, když se o někom řekne, že měl krásnou smrt. Co má společného smrt s krásou? Ale o Pollertově smrti musím říci přece, že byla krásná. Vešel dopoledne do kavárny Slávie, pod paží si nesl vytištěné pozvánky na své slavnostní představení Jakobína, ve kterém měl v roli purkrabího oslavit své pětatřicetileté jubileum v Národním divadle. Usedl ke stolu, u kterého jsme sedávali, vedle Oty Horákové. Byl ve znamenité náladě, objednal si svou obvyklou černou kávu. Díval se na nábřeží, na Vltavu, na Hrad, a pojednou řekl, že se mu zdá venku nějaká nápadná tma, a skácel se do náruče Oty Horákové. Byl okamžitě mrtev.
Večer byly v Národním divadle Dvě vdovy, v nichž měl Pollert zpívat Mumlala. Musel jsem zaskočit a to nebylo věru lehké! Představené bylo zahájeno smutečním projevem. V druhém jednání, když došlo k Mumlalově árii, dirigent Charvát přerušil orchestr, obecenstvo i my na jevišti jsme uctili Pollertovu památku minutových tichem a árie se vynechala. Toho večera se netleskalo...
Emil Pollert byl jednou z největších ozdob Národního divadla - měl jedinečný hlasový fond, výbornou artikulaci. Nikdy neodřekl žádné představení a vydržel zpívat "do roztrhání".
Bustu Emila Pollerta můžete vidět na 1. galerii Národního divadla. Usmívá se dodnes...
