Ostravská Káťa Kabanová aneb jak se dělá opera...

Tento čtvrtek byla v Ostravě na pořadu druhá operní premiéru sezony - Janáčkova Káta Kabanová ve skutečně hvězdném obsazení. Po Šárce, Její pastorkyni, veleúspěšném polo-koncertním provedení Věci Makropulos, je Káta Kabanová čtvrtým skladatelovým titulem, který byl za posledních několik let v Ostravě uveden.

V Ostravě nevsadili pouze na kvalitní obsazení. Troufám si říci, že diváky uchvátilo hlavně režijní pojetí a scénografie, které svým spojením odkrývají temnou realitu společnosti. Scéna velice vkusně vykresluje vnitřní i vnější prostranství bez jakýchkoliv bariér či konkrétní hranice. Jednoduché tmavé schodiště, venkovní lampa s lavičkou, kuchyňský stůl a tři židle připevněné  k podlaze (jevišti) navozují atmosféru naprosté beznaděje. Světelné efekty umocňují dramatický příběh i samotnou hudební linii operního díla.

Morenike Fadayomi (Káťa Kabanová)

Hlavní roli Káti si zazpívala Morenike Fadayomi, kterou v minulosti mohli ostravští diváci vidět a slyšet jako Abigaille v opeře Nabucco. Pro tuto půvabnou dámu není role prvním výletem do Janáčkových oper. V češtině zpívala mimo jiné titulní postavu v opeře Věc Makropulos. Naprosto bravurní češtinu předvedla též v Ostravě. Dalším zahraničním hostem byla americká legendární sopranistka Nadine Secunde, která si poprvé ve své kariéře zazpívala v češtině zlou Kabanichu. Zaujala výbornou výslovností i hereckým projevem - zlá a nekompromisní matka, která nenávidí Káťu a pohrdá všemi kolem.

Morenike Fadayomi (Káťa Kabanová) a Gianluca Zampieri (Boris Grigorjevič)

 Martin Gurbal' (Dikoj) a Nadine Secunde (Kabanicha)

Úspěch operního díla nezávisí jen na věhlasném obsazení, ale na správném obsazení rolí. To potvrdil například Richard Samek v roli mladého a rozverného Kudrjáše, stálý host ostravské opery Gianluca Zampieri v roli nestálého a zbabělého Borise a janáčkovský specialista Jan Vacík jako ušlápnutý Tichon, který sám neví, co chce a jak toho má dosáhnout.

Orchestr v čele s hudebním ředitelem opery Robertem Jindrou odvedl výbornou práci. Janáček je v Ostravě ostatně doma. O tom svědčí pravidelné uvádění skladatelových děl, které ostravské publikum vždy vítá s otevřenou náručí. Jedinou vadou na kráse ostravské inscenace jsou chybějící české titulky.

Robert Jindra: "Já bych Verdiho a Wagnera nikdy nesrovnával. Oba byli geniální skladatelé, docílili vrcholu toho směru, který započali."

Již v minulém rozhovoru pro náš portál hovořil Robert Jindra o svém oblíbeném skladateli Richardu Wagnerovi (rozhovor si můžete přečíst ZDE). To bylo před více než dvěma lety. Od té doby se mnohé změnilo. Dnes je pan Jindra hudebním ředitelem ostravské opery. A opeře se v Ostravě skutečně daří. Svědčí o tom hostování světových umělců, zajímavý repertoár a také nedávný veleúspěšný galakoncert Ferruccia Furlanetta, který mají diváci stále v dobré paměti. S panem Jindrou jsem se sešla k milému povídání před nedávnem na téma, které začíná být více než aktuální. Blíží se totiž dvousté výročí od narození operních skladatelů, které nemusím nikomu dlouze představovat. Těmi jsou Richard Wagner a Giuseppe Verdi...

Není to tak dávno, co jste dirigoval Verdiho poslední operní dílo Falstaff. A to jak v Národním divadle v Praze, tak i navrácenou inscenaci v Ostravě. Dirigoval jste tedy dva orchestry ve dvou různých divadlech. Přistupoval jste k oběma nastudováním stejně nebo se pražské od ostravského nějak interpretačně lišilo?

V Praze jsem dirigoval Falstaffa jako druhý dirigent, vstupoval jsem tedy již do nastudovaného díla. Můj interpretační názor obou provedení je stejný. Na obnoveném nastudování v Ostravě jsem měl to štěstí, že daná inscenace byla v divadle stále k dispozici. Také jsem věděl, že mám fantastického Falstaffa. S Peterem Mikulášem jsme se na této roli domluvili během aranžovacích zkoušek na Cosí fan tute v Praze.

V době, kdy jsem věděl, že budu nastupovat do Ostravy jako hudební ředitel a budu také sestavovat dramaturgický plán, jsem se snažil vytvářet repertoár  především podle toho, jaké sólisty mám k dispozici. Domnívám se, že většina českých divadel to dělá právě naopak.

A toto byl jeden z příkladů. Vzpomínám, že mi pan Mikuláš jednou řekl, že mezi jeho nejoblíbenější role patří Falstaff a že by si právě tuto roli moc rád zazpíval. Když jsem mu prozradil, že bych právě toto dílo velice rád v Ostravě uvedl, byl nadšen a moji nabídku přijal.

V ostravském divadle probíhaly zkoušky poměrně hladce, v rychlém sledu. Vzhledem k tomu, že se opera hrála několik sezon předtím, nebylo to pro orchestr úplně nové dílo. Já osobně jsem do předchozího hudebního nastudování zasáhl, hudebně jsem měl trošku jiný náhled. Jak tempově, tak dynamicky. Obnovené nastudování bylo uvedeno pouze čtyřikrát. I přesto, že nejen já považuji Falstaffa za vrchol Verdiho operní tvorby, je tato opera vždycky divácky problematičtější. A to se potvrdilo i v Ostravě. Představení měla i tak velký úspěch a divákům se dílo líbilo. Stejně tak i v Praze byl Falstaff problematický titul, není to takzvaný „verdiovský trhák“, který chce každý vidět a slyšet. Je to veselé, zábavné dílo, které nakládá na inteprety poměrně dost velké nároky. Falstaff jako takový je velmi obtížná role, takzvaně ukecaná.

Je velice důležité nejprve poznat hlas, který doprovázíte. Ku příkladu Peter Milukáš je opravdový bas, který má velice mohutný témbr. Něco jiného je doprovázet Ivana Kusnjera, který je baryton.

Yvona Škvárová (Quickly) a Peter Mikuláš (Sir John Falstaff),  NDM 2011

V Ostravě, kde jste třetí sezonu hudebním ředitelem, máte v repertoáru Verdiho Nabucco, La Traviatu. Zmínili jsme také Falstaffa, který měl v minulé sezoně několik úspěšných repríz. Mohou se diváci a příznivci opery těšit na některý další Verdiho kousek v rámci skladatelova výročí?

Opera Nabucco patří k navráceným inscenacím. Je to jeden z nejoblíbenějších operních titulů v repertoáru. Inscenace je divácky velice oblíbená, návštěvnost u tohoto titulu je většinou stoprocentní. Stejně tak La Traviata byla nasazena jako obnovená inscenace.

Během mého působení v Ostravě jsem žádnou další Verdiho operu do repertoáru nenasadil. Byl to jakýsi záměr. V rámci Verdiho výročí mám v plánu hned na úvod přespříští sezony v Ostravě uvést v Čechách méně známou operu, která se ale ve světě běžně uvádí. Tím dílem bude opera Ernani.

Podle informací, které jsem získal, byla opera Ernani naposledy v Čechách uvedena v roce 1961 v Opavě. Moc se na uvedení těším. Domnívám se, že toto dílo je skutečným diváckým titulem. Pro soubor to bude velká výzva, protože pěvecké party jsou opravdu velice náročné.  

Podle mého názoru převažuje obliba Verdiho nad Wagnerem u obecenstva proto, že na Verdiho si můžete jít do divadla téměř odpočinout, užít si dojemný či strhující příběh, slyšet krásnou hudbu a pokud možno i krásné provedení. Na Wagnera musíte jít s tím, že jdete na náročný, až filozofický večer. Není to odpočinek. Na Wagnerovu operu musíte jít jako na událost, na kterou jste připraveni. V tom je ten zásadní rozdíl. Opery Richarda Wagnera jsou filozofické a hluboké, nadčasové námětem i textem.

Která opera je podle Vás Verdiho veledílem a proč?

Můj jednoznačný favorit je Don Carlos, specificky francouzská verze. Podle mého názoru byl Verdi v této době pod vlivem Wagnera. V opeře se jednoznačně objevují leitmotivy. Bylo vidět, že Verdi psal toto dílo mimo Itálii, kde byl neustále pod dohledem cenzur, policejních a politických tlaků. Ve Francii se uvolnil. Já osobně mám pocit, že dílo napsal tak, jak jej cítil. Hudba je strhující, monumentální, plná melodiky a hudebního dramatu.

Ta úplně původní francouzská verze bez jediného škrtu byla uvedena ve Vídeňské státní opeře teprve před několika lety. Sám Verdi během zkoušek před premiérou začal samotné dílo upravovat, jednotlivá čísla škrtal a tak dále. Ve Vídni zazněla původní a neupravená verze před několika lety. Já osobně jsem ji vidět několikrát.

Ferruccio Furlanetto a Robert Jindra, ostravský galakoncert 2012

Ještě dnes si nejeden ostravský operní příznivec vzpomene na fantastický galakoncert světového basisty Ferruccia Furlanetta, který se uskutečnil 19. května 2012. S operním orchestrem Národního divadla moravskoslezského jste jej doprovodil v pestrém programu. Zaznělo několik předeher a také árií z Verdiho oper, které jsou řekla bych specialitou pana Furlanetta. Jak se Vám s panem Furlanettem spolupracovalo?

Ferruccia Furlanetta jsem slyšet jako divák Vídeňské státní opery v několika úžasných rolích od Mozarta až po Verdiho, pokaždé to byl fantastický zážitek. Když jsem dostal nabídku doprovázet jeho galakoncert v Ostravě, tak musím upřímně říci, že mi až přejel mráz po zádech. Když se mi poté dostal do rukou program koncertu, který si sám pan Furlanetto navrhl, tak jsem byl překvapen z toho, jak pestrý a náročný program si zvolil.

Nejprve bylo samozřejmě nutné seznámit orchestr z velice širokým repertoárem, který byl součástí koncertu. Na programu byla díla Mozarta, Verdiho, ruský repertoár nevyjímaje a tak dále. Zkoušky s panem Furlanettem probíhaly báječně, je radost doprovázet umělce jeho renomé, protože vás takzvaně sám vede.

Jako člověk na mne velice zapůsobil. Ze začátku byl velice distingovaný, strohý. Na první společné zkoušce byl ale velice srdečný, milý a přátelský. Potěšilo mne, jakým způsobem se s námi všemi po koncertě rozloučil. A to je známka naprostého profesionalismu.

árie Filipa z opery Don Carlo, ostravský galakoncert 2012

V roce 2005 jste se podílel na přípravách Wagnerova Prstenu, který měl v pražském Národním divadle veliký úspěch. Do jaké míry jste se účastnil příprav tohoto projektu?

V začátku příprav Wagnerova Prstenu jsem se s panem dirigentem Fiorem tolik neznal. Seznámili jsme se až v době příprav Siegfrieda. Na orchestrální zkoušky jsem chodil dost často. Uvedení Wagnerova Prstenu je jeden z největších počinů historie  Národního divadla. Já jsem byl samozřejmě zvědavý na to, jak se orchestr Národního divadla s tímto veledílem vypořádá. A vidět jednoho z renomovaných světových dirigentů byla pro mne velká výzva. On sám si mne všiml, protože jsem chodil pravidelně na jeho orchestrální zkoušky. Tak jsme se seznámili. Od té doby naše spolupráce pokračovala až dodnes.

Tehdejší šéf opery Jiří Nekvasil mne oslovil, jestli bych mohl dělat přednášky v Goethe- Institutu týkající se tohoto tématu. V rámci projektu se konaly také další doprovodné akce. Já jsem pro zájemce sestavil několik programů, ve kterých jsem hrál na klavír, hovořil o Wagnerově hudbě, byl jsem jakýmsi průvodcem pro diváky, kteří na tyto přednášky chodili. Musím říci, že na to rád vzpomínám, bylo to velice milé. Byl jsem překvapen, kolik lidí chodilo a jak na to reagovali. To byla v zásadě jediná spolupráce na projektu Wagnerova Prstenu v Národním divadle.

Ke zkoušení Wagnerova Prstenu jako takovému jsem se dostal jako dirigent až v Düsseldorfu, kde jsem společně s panem dirigentem Fiorem spolupracoval na nastudování Valkýry a  Siegfrieda.

Jak jste sám naznačil, Vaše profesní cesta vedla poté tedy do německého Düsseldorfu..

Ano, první pozvání do Düsseldorfu jsem dostal od Johna Fioreho na znovu obnovené nastudování Straussovy Elektry. Byla to moje první práce v cizině, poprvé jsem měl možnost zjistit, jak to funguje ve velkém operním domě. Byl to pro mne velký šok, protože jsem zjistil, že ne všechno doma je tak svaté a geniální, jak to vypadá. A to nejenom po kvalitativní stránce, ale především po té profesionální. Přístup, který jsem zažil v Německu od umělců, orchestru, sboru, od všech solistů, se diametrálně liší od toho, na co jsem byl zvyklý tady v Čechách. 

V Düsseldorfu jsem se seznámil s vynikající sopranistkou Nadine Secunde, která zaskakovala Elektru, protože měla původně zpívat paní Eva Marton a na poslední chvíli odřekla. Dále pak s umělci jako je John Wegner, Thereza Waldner. Byla to velice krátká spolupráce, která trvala měsíc. Přijel jsem do Prahy naprostou okouzlen a ovlivněn způsobem komunikace, práce.

Další rok jsem již dostal nabídku k obnovenému nastudování Její pastorkyně. Tam došlo k mému největšímu životnímu setkání s paní Evou Marton, která zpívala Kostelničku. Zjistil jsem, jak vlastně v zahraničí interpretují našeho skladatel, geniálního Janáčka. Ten přístup je trošičku jiný, v Německu nejsou zatíženi tradicemi. My jsme v Čechách stále trošku svázáni tradicí a tím, jak nastudoval opery pan dirigent Gregor nebo Krombholz. V Německu jsou tito dirigenti téměř neznámí. K interpretaci Janáčka proto přistupují velice otevřeně a nově.

V následující sezoně jsem dostal nabídku na zástupce šéf dirigenta Johna Fioreho. Díky tomu jsem měl možnost během jedné sezony spolupracovat na největším počtu operních titulů v různých operních stylech, jaké jsem nikdy předtím nepoznal. Byla to poslední sezona tehdejšího vedení. Ředitel Richter chtěl, aby se během jedné sezony odehrálo vše, co bylo za uplynulých deset let uvedeno. Během jedné sezony bylo uvedeno přes padesát operních titulů včetně pěti oper Leoše Janáčka!

Jestli jsem se někde naučil dělat Janáčka, tak to bylo v Německu. Možná se to někomu bude zdát zvláštní, ale je to tak. Musím říci, že jsem se až pýchou nadouval, když byl na úplný závěr operní sezony pětidenní operní maraton, kdy se každý den hrála jedna opera Leoše Janáčka! Pátý den byla uvedena opera Z mrtvého domu, lidé aplaudovali ve stoje.  A mne bylo tehdy tak trošku smutno nad tím, že němečtí diváci se nechali strhnout příběhy a Janáčkovou hudbou, zatímco v Čechách  se na Janáčka téměř nechodí. A nasazovat opery tohoto českého skladatele je téměř sebevražedná mise. A já si stále kladu otázku, kde je ta chyba. Proč naše publikum reaguje na naši českou hudbu spíše záporně než kladně…

Richard Wagner (1813 - 1883)

V plánu premiér na sezonu 2012/2013 má ostravská opera také jedno Wagnerovo dílo, kterým je opera Lohengrin. Proč jste se rozhodl zařadit do repertoáru právě tohle Wagnerovo dílo?

Wagnerova díla jsou velice rozsáhlá  a monumentální. Když jsem se s vedením divadla radil o tom, který titul bude v Ostravě uveden, musel jsem přemýšlet také poněkud pragmaticky. Původně jsme měli v plánu uvést Wagnerovu Valkýru. Orchestřiště v ostravském divadle není tak velké pro všechny hudebníky. Nesmíme zapomenout, že v partituře Valkýry jsou wagnerovské tuby,  které bychom museli pronajmout včetně hráčů. Musel jsem tedy zvažovat také to, která díla jsou v našem divadle prostorově proveditelná a zároveň která mohou diváky nějakým způsobem oslovit. Samozřejmě také díla, která nebyla dlouho uvedena. V Praze byl před dvěma lety uveden Parsifal, Bludný Holanďan byl v Ostravě na repertoáru celkem nedávno. Operu Tristan a Isolda bych velice rád uvedl, ale obávám se, že pro ostravského diváka by bylo toto dílo příliš zdlouhavé. Je to opera, která nakládá na diváka skutečně velké nároky.

My jsme hledali titul, který by obstál v abonentní řadě, byl ovšem Wagnerovým vrcholným dílem. Lohengrin je asi nejčastěji hraná opera. Je to krásné dílo, která je jakýmsi kompromisem mezitím, kam Wagner došel a tou cestou jak tam došel. Lohengrin je samozřejmě vrcholné dílo se vším všudy, opera je to ale mírnější, není tak živelná. Domnívám se, že příběh je divácky atraktivnější, není tak složitý a filozofický. Dohodli jsme se tedy na uvedení právě tohoto díla.

 

Giuseppe Verdi (1813 - 1901)

V příštím roce bude celý operní svět slavit 200 let od narození obou velikánů světové opery. Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho.  O obou bylo mnohé řečeno i napsáno. I to, že se vesměs neměli zrovna v lásce. Nikdy se vlastně osobně nesetkali. Co si o  vztahu Verdiho a Wagnera po hudební a interpretační stránce jako dirigent myslíte Vy?

Já se přiznám že mne nikdy nenapadlo tyto dva skladatele srovnávat. Vím, že se to dost často dělá. Po hudební stránce zde byly dva směry, jeden v Itálii a jeden v Německu. Oba dva muži v tom daném směru dokázali absolutní maximum.

Oba skladatelé došli také ke stejnému cíli, každý na to šel jinou cestou. Verdi na to šel umírněnější cestou, náměty hledal v populárních nebo historických pramenech, které nepřináší žádné takzvaně podmyšlenky. Wagner uvažoval ve filozofičtější rovině, na prvním místě měl hloubku díla, spojení všeho. Wagner byl filosof skladatel. Verdi byl na druhou stranu pragmatičtější.

Pravdou je, že žádný jiný skladatel na sebe neupoutal takovou pozornost jako Wagner. Kolik knih a diskuzí se vedlo o jeho životě. Bylo to či ono pravda nebo ne? Wagnerova rodina, 2. světová válka a vše to nehezké, co je s tím spojené. I přesto, že jej jedna skupina nenávidí a druhá skupina miluje, zůstane vždy fenomenem. Neexistuje žádný jiný skladatel, kolem kterého by se dělo tolik rozruchu a který by tolik rozruchu dělal. A nemyslím to pouze po hudební stránce. Wagner je odsuzovaný jako antisemita, on byl umírněný antisemita. Byla to tehdy dobová tendence celé společnosti. Wagner sám velmi často využíval židovské umělce, protože věděl, že jsou dobří. Já se domnívám, že antisemitismus, jak jej chápeme dnes, byl úplně něco jiného, než co hlásal Wagner.

Když uvedl Verdi své velkolepé dílo Aida, byla to nevídaná věc, gigantická událost. Mezitím napsal Wagner Tristana a Isoldu, kterou přinesl do hudby nové hudební postupy a myšlenky. A tak dále. Domnívám se, že Wagner byl vždy o krok dále než Verdi.

Já bych je ale nikdy nesrovnával. Oba dva byli geniální skladatelé, docílili vrcholu toho směru, který započali.

Nadine Secunde: "Dirigent byl v minulosti považován za leckdy řekněme až diktátora. Co řekl, to platilo!"

Americká sopranistka Nadine Secunde debutovala v loňském roce v roli Kostelničky v Janáčkově opeře Její pastorkyňa v Ostravě. V příští sezóně se do Ostravy vrátí. V listopadu bude zpívat Kabanichu v nové inscenaci Káti Kabanové. Ke společnému povídání jsme se sešly v půlce června v Ostravě.

Operní příznivci Vás znají především jako interpretku operních rolí Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Během své kariéry jste měla možnost pracovat s dirigenty řekněme tří generací jako byl Sir Georg Solti, Daniel Barenboim a Christian Thielemann. Vyjmenovala jsem samozřejmě pouze několik z nich. Domníváte se, že se vztah dirigenta k operním pěvcům a hudebníkům nějak diametrálně změnil? Má dnešní generace dirigentů jiné metody, jiný hudební cit a odlišný přístup k umělcům než generace starší?

V zásadě si myslím, že se status dirigenta jako lídra trošku změnil. Mladí dirigenti jsou většinou velice vzdělaní a mají zájem spolupracovat s ostatními. V minulosti tomu ne vždy tak bylo. Dirigent byl považován leckdy za řekněme až diktátora, který co řekl, to platilo. Tečka. Dnes se ti nejlepších snaží hlavně se zpěváky spolupracovat, nacházet nové možnosti a mají zájem na tom, aby ulehčili v dobrém slova smyslu práci jak zpěvákům, orchestru, tak i sobě. Hlavní um, který dirigent podle mého ovládá, je to, že vás přímo bez vašeho vědomí přesvědčí o tom, že ta a ona role je pro vás v tu chvíli právě ta nejlepší. Je to velice kreativní. A vy si poté myslíte, že to byl vlastně váš skvělý nápad. Dělají to docela často. Přemluví vás velice šikovně. Christian Thielemann je v tomto naprostý mistr. Je to báječný člověk a úžasný dirigent. V příštím roce se opět potkáme při práci na jednom menším projektu...

Ráda bych se Vás zeptala na jednu z Vašich krásných rolí. Tou je Wagnerova Sieglinde, kterou jste mimo jiné zpívala pod vedením Daniela Barenboima. Celý cyklus Wagnerova Prstenu je k dostání také na DVD nosičích. Podle Vašeho především hereckého projevu jsem si vždycky říkala, že právě Sieglinde musí být jednou z Vašich nejoblíbenějších rolí...

Zpívala jsem oba hlavní sopránové party ve Valkýře a mohu Vám upřímně říci, že Sieglinde je ta pravá role. Moje oblíbená. Ve všech velkých operních dílech je vždy jedna žena, jedna postava, se kterou se každý ztotožní. V německých operách to většinou není hlavní hrdinka. Je to Sieglinde nebo třeba Chrysothemis z opery Elektra. Každý divák ji rozumí, chápe její bolest i radost. V případě Brunhildy vlastně ani nevíte, odkud přichází a co má v plánu. Ano, její charakter se mění, je moudřejší a vyzrálejší. Ale v zásadě vůbec netušíte jaká je. Vše se dozvíte až v poslední části Prstenu, v Soumraku bohů. Sieglindě rozumíte od první vteřiny. Je člověkem, má lidské vlastnosti. Takovou roli není těžké zahrát. 

Sieglinde byla vždy moji oblíbenou rolí. Měla jsem možnost ji zpívat pod vedením několika skutečně vynikajících dirigentů a režisérů, od kterých jsem se mnohému naučila. Vždy jsem se snažila nacházet nové možnosti pěveckého i hereckého ztvárnění. To bylo pro mne velice důležité.

Prozradím Vám jedno velké tajemství, které není tajemstvím. Sieglinde není po pěvecké stránce až tak těžká. Ano, několik záludných míst se najde, ale se srovnání s Brunhildou je jednoduchá. Během opery máte dostatek času si užít charakter hlavně po herecké stránce.    

Nadine Secunde v roli Kostelničky, Národní divadlo moravskoslezské

V příští sezoně Vás mohou diváci vidět a slyšet jako Kabanichu v nové inscenaci Káti Kabanové v Ostravě. Nebude to ale první role, kterou budete v Čechách interpretovat. V loňském roce jste si v Ostravě zazpívala Kostelničku v Její pastorkyni. Byl to fantastický záskok na poslední chvíli...

S Robertem Jindrou se znám již několik let. Nemohla jsem uvěřit, když mi několik dní předem napsal zprávu přes facebook. Bylo to myslím v úterý, když jsem si přečetla jeho vzkaz na facebooku. Ptal se mne, jestli bych neměla zájem přijet do Ostravy a zazpívat si roli Kostelničky. A to již v pátek. Myslela jsem si, že si ze mne dělá legraci. Byla to ale skutečná pracovní nabídka. Přiznám se, že jsem nejprve vůbec netušila, kde město leží. A hned následující den jsem už seděla v letadle...

Nedlouho před ostravským představením jsem zpívala Kostelničku ve Štrasburku v překrásné inscenaci Roberta Carsena. Měla jsem tím pádem roli nastudovanou a pamatovala jsem si ji velice dobře. Největším problémem byla ale samotná čeština. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli budu schopná zpívat tuto roli bezchybně česky před českým publikem. Operní divák je v Čechách jistě zvyklý na perfektní operní češtinu. Já jsem se ale na představení velice těšila.

"Co chvíla..." árie Kostelničky v podání Nadine Secunde 

Měla jste čas se podívat na DVD z inscenace?
Vůbec ne. Ostravská produkce je velice klasická, jsem zvyklá na podobné inscenace. Během představení mi kolegové moc pomohli. Všichni byli báječní. Měla jsem svou vlastní rutinu. Moje kariéra byla a stále je velice pestrá. Jsem zpívající herečka, můj hlas se lecčemu přizpůsobí. Není to vždy jen o zpěvu. Jako operní interpret musíte umět hrát, zpívat, pohybovat se přirozeně na jevišti. 

Některé operní domy v Itálii upřednostňují především krásné hlasy. Pěvci pouze zpívají. Toť vše. V Itálii to má samozřejmě dlouholetou tradici. V Německu je na právě naopak. Někdy se stává, že zpěv je až to poslední, na co by se měl divák soustředit. A to vše na úkor režie, kostýmů a celkového vizuálního pojetí. Jsem velice ráda, že se dnes najde velké množství operních pěvců a pěvkyň, kteří mají veškeré předpoklady a kvality pro operní kariéru. Zpívají, hrají, jsou velice muzikální, na jevišti naprosto přirození. Někdo jako je Nathan Gunn, který je podle mne prvotřídním operním umělcem.


Jak jsem již zmínila, v příští sezoně Vás čeká role Kabanichy v nové inscenaci Káti Kabanové. Zpívala jste již tuto roli v minulosti?
Kabanichu jsem zpívala v němčině v docela obtížné inscenaci. Moc se těším na ostravskou produkci a na to, že si ji budu moci zazpívat v češtině.  Je to zajímavé, protože jsem nedávno mluvila se svým přítelem Robertem Carsenem právě o této roli a on mi řekl, že bych si měla pamatovat jedinou věc. Cokoliv Kabanicha dělá, vždy si myslí, že má pravdu. Když se nad tím zamyslíte, tak na tom něco bude. Není pouze zlá, ale opravdu se domnívá, že má pravdu. V některých případech skutečně pravdu má. Káťa je tou nejhorší manželkou, kterou si mohl její syn vyvolit. Je přelétavá, naprosto ztracená duše. Kabanicha je samozřejmě zlá žena, ale nechová se tak ke všem. Zdá se mi, že takto zlá jistě v mládí nebyla. Je to velice zajímavý charakter.

Letos v únoru jsem dělala rozhovor s anglickým tenoristou Christopherem Ventrisem. Mimo jiné mi prozradil něco málo o Vaši společné práci na inscenaci opery Lady Macbeth. Záznam operního představení je také k dostání na DVD.
Chris je skvělý kolega, společně jsme zažili spoustu legrace. Duší celé inscenace byl ale producent Stein Winge. Je jedním z nejtalentovanějších lidí, se kterými jsem kdy pracovala. Myslíte si, že nic nevnímá a nesleduje. Ve skutečnosti ví naprosto o všem, o každém detailu. Je velice známý díky překladům mnohých Shakespearovských děl do norštiny.
Vzpomínám si, že jsme se této produkci věnovali všichni opravdu naplno. Zkoušky probíhaly mimo město, řekla bych že dost daleko od civilizace, takže jsme trávili vždy celý den zkoušením. Bylo to skoro jako na letním táboře. Ráno jsme měli zkoušku od desíti do jedné, potom jsme šli na oběd a hovořili o opeře. Odpolední zkoušky probíhaly vždy od tří do šesti. Pak jsme odjeli vlakem do města a šli jsme na večeři, během které jsme opět rozebírali operní produkci po všech stránkách. Celou operou jsme téměř sedm týdnů doslova žili. Myslím, že to byla překrásná produkce, která přežila několik znovuuvedení.

Největší část Vašeho repertoáru tvořily a tvoří především německé role. Zpívala jste také  několik rolí v angličtině jako například sopránový part v Brittenově War Requeim. Nedávno vyšla na CD nosiči též nahrávka opery Turn of the Screw.. Existuje nějaká anglická operní role, kterou jste si chtěla v minulosti zazpívat?
Jedna role, kterou bych si ráda zazpívala je Lady Billows z opery Albert Herring. Tato opera je téměř neznámá a bohužel se nikde neuvádí. Upřímně si myslím, že mnoho anglických rolí pro dramatický soprán napsáno ani nebylo. Samozřejmě jsou nové a moderní opery, ve kterých několik takovýchto rolí je. Pravdou je, že bych si opravdu ráda zazpívala sopránový part v opeře Death Man Walking. Musela bych ale nalézt operní soubor, který by byl ochoten tuto operu zařadit do svého repertoáru.

___________________________________________________________________________


Interview in English:


Your are mostly known for your roles in Wagner and Strauss operas. You have worked with let’s say three generations of conductors. Sir Georg Solti, Daniel Barenboim and Christian Thielemann to name a few. Do you think that conducting and the approach to singers, musical style has changed or is it really up to one specific conductor’s methods and work?

Generaly, the status of a conductor has changed a little bit because of the powers of the union. It is not realy about this dictatorship anymore but it has been the same with the really really good conductor who have worked with singers. They get you to do what they want you to do by making you think it is your idea. It is a creative process. They do it, talk you into things and tell you, yes you can do it that way. The good conductors are all the same. They just sit there and think you are wonderful and make you think that you are wonderful. Even if they really don’t they have got it down. They talk you into it and in the evening you don’t think you have to sing and that they are doing the work for you. Christian Thielemann is like that, he can talk you into anything he wants.

I'd like to ask you about the role of Sieglinde that you have sung many times. You did sing in on the Barenboim Ring Cycle that was filmed and released as a DVD set. I believe lot of people remember your performance very well. I could sence that it must be surely one of your favourite roles…

Having sung both of the roles in Die Walküre, Sieglinde is the role to sing. In all the great operas there is always one woman figure the everybody identifies with. It is usually not the heroine in German repertoire. There is always Sieglinde and Chrysotemis. Everybody understands her. They don’t really get where the heroine is coming from. It is really hard to understand what  Brünnhilde is about in the  Die Walküre. Yes, she is changing and she comes on very strong. You don’t really understand what she is about until Götterdämmerung . You understand Sieglinde from the beginning. She is totally human character. That makes her quite easy to play.

It was always my favorite role because I had the chance to work with a couple of really great directors that opened my eyes theatrically to what is possible to sing and act at the same time. It is a very flexible character. I would say that for most people who have sung it it must be one of the best sings of all. We don’t want to let out a big secret but it is not that hard, there are a couple of nasty corners in it but compare to  Brünnhilde  it is not much to sing. It is very grateful and you have a lot of computer time left over to act your pants off. I really missed her when I went to sing  Brünnhilde.   

You will sing the role of Kabanicha in a new production of Káťa Kabanová here in Ostrava next season. I know that it is not going to be your Czech debut. Last year you sang Kostelnička here in Ostrava... and it was on a very short notice.. Can you please tell us how it all happened?
I have known Robert Jindra for quite a while because of his work in Düsseldorf. I could not believe when I got a note from the theatre management on facebook. It was Tuesday and I got a note saying would you like to sing Kostelnička with Robert in Ostrava of Friday. First of all I had no idea where Ostrava was. I replied if it was a joke and they informed me that it was not. The next day I was on the plane to Ostrava…

I had just done Kostelnička in a wonderful Robert Carsen production in Strasbourg. I had the role in my mind and therefore it was no problem for me to sing it. The real challenge was the Czech language that I was not sure I could sing a Czech role perfectly in Czech Republic. There was no way it was going to be accurate or close to what the audience is used to hear in Ostrava.

Did you have time to study the production from a DVD?

Not at all, but it was a kind of production I am used to. A classic production. You have your own routine, it was very flexible and everyone was extremely helpful. And that was really what my career was all about. I am a singing actress. I have a really useful voice, it is never only about singing for me. It is a whole package. You have to see certain people live to be able to get the real feeling what it is all about. I had no illusions about that.

It is not always about singing and acting altogether. Nowadays when you go to Italy you can still find some opera houses where people just sing. In Italy traditionally it was always about singing only. In Germany, we have the absolute opposite, even at the expense of the singing. I hope it does not have to be true.

When I go to the opera houses today I am very happy to see lots of people who have this quality of singing actors, artist who know their craft, feel the music. Someone like Nathan Gunn who has everything that it is needed today.


You will sing the role of Kabanicha in a new production of Káťa Kabanová here in Ostrava next season. Have you ever sung the role before?

I sang it in German in a rather difficult production. I am looking forward to doing it in Ostrava again. It is interesting because I was talking to my friend Robert Carsen about Kabanicha and he told me that I should only remember one thing about her. Whatever she does she thinks she is right. And of course she does think so. She is not just being mean, she really thinks she is right. And that is the clue to her personality. In some ways she really is right. Kata is the worst wife that her son could get. She is a complete loss, flirty thing. Of course she is a horrible person but she is not one-sided. There is thing interesting relationship she has with Dikoj. It seems to me she hasn’t been this terrible person all her life. She is an interesting character. Robert told me that if you play with the colors you will get to love her.


In February I met Christopher Ventris for an interview. He told me how much he enjoyed singing Shostakovich’s Lady Macbeth with you and how he really loves the opera…

Chris is always great fun to work with. He is a wonderful colleague. The soul of the whole company was producer Stein Winge. He is one of the greatest stage directors I have ever worked with. He looks like he is not paying attention but he knows about every detail. It is interesting that he is known for Norwegian Shakespeare translations. 
I don’t think we ever left the opera for at least six weeks. We were out at the rehearsal stage that was so far out of town. We could not come back for a break. We would be there for the entire day. It was almost like being at a camp. We would have rehearsal from 10 to 1 pm, have lunch and talk about the piece again. Then we came back and rehearsed again from 3 to 6pm. Then we would take the tram back to the city and went for a drink and talk about the opera until 11 or 12 o’clock. We really lived that opera for 7 weeks. That was all we talked about. I think it was a very very special production. It went from Barcelona to Brussels and some other cities.

Your landmark has always been German repertore. You have sung English parts really rarely. As far as I know it was a soprano part in Britten’s War Requiem and Britten’s opera Turn of the Screw. There is available CD recording of the opera. Was there ever any English role that you wanted to sing but it just never really came across your career at the right time?

One role I would really want to do is Lady Billows in Albert Herring. Sadly, it is not done so often. As we all know there is not much apart from Britten that was written for dramatic sopranos. Of course there are some modern operas...

The truth is that I would love to sing Death Man Walking, it is almost a musical.. Then of course I would have to find a theatre that would be willing to put it into the repertoar for me.