Čtyři večery s operou ve Vídni.

Minulý týden se ve Vídni sešlo hned několik operních pěvců zvučných jmen, takže několikadenní pobyt byl přímo nabit  silnými zážitky, avšak nechybělo ani občasné zklamání....

Verdi - Simon Boccanegra

 17.4.2013

Prvním vrcholným zážitkem bylo středeční koncertní provedení opery Simone Boccanegra v Konzerthausu.Bylo to v pořadí druhé provedení, oba koncerty se natáčely a záznam vyjde na CD. A je skutečně na co se těšit, protože na jevišti se sešli vynikající pěvci - Luca Pisaroni, Carlo Colombara, Joseph Calleja, Kristine Opolais a  Thomas Hampson v titulní roli. Již dávno neplatí, že při koncertním provedení pěvci pouze nezúčastněně stojí a zpívají své party, naopak i zde postavy ztvárňují i herecky, takže pro diváky je zážitek téměř adekvátní divadelnímu představení. Na rozdíl od operní scény však pěvci stojí uprostřed orchestru, takže hudba i zpěv působí nesmírně plasticky.

Kristine Opolais, Thomas Hampson

Vídeňští symfonici pod taktovkou Massima Zanettiho, početný sbor a sólisté nám připravili nádherný zážitek.Fascinující byl zejména výkon Josepha Calleji v roli Adorna, jehož nezaměnitelná barva hlasu i neustále přítomné jemné vibrato působily téměř elektrizujícím dojmem. Nade všemi ale vynikl Thomas Hampson v titulní roli. Svým zpěvem a velmi střídmým, avšak naprosto výstižným "hereckým" ztvárněním Boccanegry dokázal publikum téměř přikovat k sedadlům a po závěrečné scéně, ve které umírá, ještě dlouho publikum sedělo v naprostém tichu a nechávalo doznět emoce, než vypuklo v nadšený potlesk. Jaké štěstí, že na podzim bude možné obdivovat tohoto pěvce v roli Boccanegry i na scéně Vídeňské státní opery!

Čajkovský - Evžen Oněgin
18.4.2013

Anna Netrebko, Dmitri Hvorostovsky

Naopak s napětím a zvědavostí očekávaný Oněgin s Annou Netrebko v roli Taťány a Dmitrijem Hvorostovským coby Oněginem, byl pro mě spíše zklamáním. V první řadě mě zklamala scéna - moderní minimalistická scéna, kde téměř během celé opery v pozadí padá sníh.... Takže v prvním jednání slaví rolníci dožínky uprostřed padajícího sněhu, navíc to nejsou rolníci, ale nějací opraváři v modrých montérkách, muži mají v rukou plechové krabice s nářadím..... Soudě podle kostýmů je děj opery zasazen někde do 50. let  minulého století, ale přesto - léto je léto a zima je zima.

Dalším zklamáním, i když částečně očekávaným, byl výkon Dmitrije Hvorostovského. Dnes jsme již zvyklí, že operní pěvci jsou zároveň i výbornými herci, takže vše působí velmi přirozeně. Bohužel Hvorostovský je ještě představitel éry, kdy se stačilo postavit doprostřed jeviště a zpívat. Takže ať se dělo co se dělo, vždy se upřeně díval na dirigenta a s ostatními postavami vůbec " nekomunikoval", o nějaké pohybové akci ani nemluvě. Zdálo se, že na jevišti prezentuje především sebe sama a ne postavu, kterou měl ztvárnit. Navíc jeho hlas působil mdle a nevýrazně. Anna Netrebko byla v tomto směru jeho pravým protikladem - roli Taťány vykreslila do nejjemnějších detailů a pěvecky strhujícím způsobem. Vrcholem večera byla její dopisová scéna. Příjemným překvapením večera byl mladý ruský tenorista Dmitry Korchak v roli Lenského, který zaslouženě sklidil druhý největší potlesk. Výkony ostatních představitelů byly spíše průměrné. Vtipně zde byl pojat výstup Monsieura Triqueta, který byl jakousi hvězdou pop music, rozdávající na všechny strany autogramy, skvělá herecká etuda i pěvecký výkon Thomase Köbera.

Třetím zklamáním večera bylo hudební nastudování pod taktovkou  lotyšského dirigenta Andrise Nelsonse. Orchestr pod jeho vedením hrál v naprosto jiných tempech, než  na jaká je člověk u této opery zvyklý, takže i známé pasáže zněly poněkud cize.

Anna Netrebko s fanoušky

Puccini - La Boheme
19.4.2013

Tento večer se stal překvapivě druhým vrcholem celého pobytu - prostě proto, že vše bylo jak má být, naprosto vyvážené, harmonické a přirozené. Klasická Zeffirelliho  inscenace, kdy diváci dokonce tleskají při otevření opony při druhém dějství, vynikající pěvecké výkony, a to nejen u hlavních představitelů, ale u všech účinkujících. Ten večer prostě neměl jedinou chybu a účinek byl ohromující. Po přestávce už člověk přestal vnímat, že je v divadle, ale byl zcela vtažen do děje, což bylo ovšem emočně hodně vyčerpávající a neobešlo se to bez slz.

Celému večeru kralovaly výkony obou hlavních představitelů - Kristiny Opolais v roli Mimi a Piotra Beczaly coby Rodolfa. Beczalův hlas "zraje jako víno", získal temnější zabarvení a tím působí vroucněji a příjemněji na poslech. Pěvec zvládá suverénně všechny polohy s citem pro dynamiku, a celkový dojem dokresluje i věrohodným hereckým ztvárněním role.

Piotr Beczala

Z vedlejších rolí stojí za zmínku zejména Alfred Šramek, který vystoupil jednak jako domácí Benoit a ve druhém jednání jako Alcindor, bohatý milenec Musetty. Z obou poměrně krátkých výstupů dokázal tento pěvec vytvořit dokonalou hereckou etudu, vyhranou do nejmenšího detailu,  doprovozenou suverénním pěveckým projevem.


Massenet - Werther
20.4.2013

Tento večer byl pro mě prvním setkáním s Elinou Garančou  na operním jevišti, dosud jsem ji zažila pouze při koncertech. V roli Charlotty ve Vídni debudovala již v roce 2005 a nyní se k ní po 8 letech vrátila. Jejím Wertherem byl Roberto Alagna, který právě tento večer v této roli ve Vídni debutoval.

Elina Garanca

Jedná se spíše o klasickou inscenaci v režii Andreje Serbana, kde děj je sice posunut do cca 50. let minulého století, ale nepůsobí to nijak rušivě. Garanča dle očekávání podala strhující pěvecký výkon a velmi zdařile vytvořila psychologicky prokreslený portrét nerozhodné Charlotty.

Roberto Alagna

Alagnův výkon jsem očekávala s určitými obavami, které se bohužel ukázaly jako oprávněné. Podobně jako od Hvorostovského, ani od něj jsme se nedočkali, zejména v první polovině opery, téměř žádné herecké akce. Na jevišti při zpěvu pouze stál čelem k publiku se stále stejným výrazem v tváři ( viz obrázek výše). Pokud nezpíval, pak střídavě obcházel a nebo přelézal velký strom, který dominoval celé scéně. Vypadalo to, že Charlottu téměř nevnímá, zato bylo vidět, jak úporně se soustředí na zvládnutí pěveckého partu. Ten
sice zvládl bez výraznějších problémů, ve střední poloze zněl jeho hlas plně a vyrovnaně, ale výšky zpíval nepřirozeně hlasitě, což působilo často až rušivě. V průběhu opery se však rozezpíval, jak z něj postupně opadávalo napětí a nervozita,  takže zá árii "Pourquoi me reveiller" sklidil zasloužený potlesk na otevřené scéně  a v závěrečné scéně umírání jsem se dočkali i vcelku přesvědčivého hereckého výkonu.

Roberto Alagna, Elina Garanca

Výkony ostatních protagonistů byly spíše průměrné až nevýrazné, takže onen "zázrak" z předešlého večera na Bohémě se bohužel nekonal. I tak ale stálo za to Werthera  vidět.

Roberto Alagna, Elina Garanca

Není Faust jako Faust aneb pekelná show v londýnské Covent Garden

Nová sezóna v londýnské Covent Garden začala skutečně ďábelsky...

V minulém týdnu jsem během čtyř dní měla možnost shlédnout tři operní představení (Pucciniho Il trittico, dvě představení Gounodova Fausta) a koncert v LSO v Barbican Centru.

David Mc Vicar, který se ujal režie, (v Covent Garden režíruje celkem pravidelně, v posledních letech například Figarovu svatbu, Rigoletta či Salome) připravil pro diváky skutečnou podívanou. (videozáznam Fausta vyšel v loňském roce také na DVD nosiči).

inscenace Davida Mc Vicara na DVD nosiči 

Sobotní i pondělní představení byla vyprodaná. Není divu. V hlavních rolích se představili skutečně vynikající umělci. Ne všichni ale předvedli prvotřídní výkony, které jsem očekávala. Hlavní roli slaboduchého Fausta bezchybně odehrál a především odzpíval Vittorio Grigolo. Mile mne překvapil v Covent Garden už vloni v červenci, kdy perfektně odzpíval tenorový part rytíře des Grieux v Massenetově opeře Manon. Už tehdy byl jasnou hvězdou celého večera. V druhém představení ho kvůli zdravotní indispozici nahradil americký tenorista James Valenti. I přes veškerou snahu mu role bohužel nevyšla především po herecké stránce. Roli Markétky ztvárnila v sobotním představení Angela Gheorghiu. A právě kvůli ní bylo divadlo doslova narvané až ke stropu. Já jsem bohužel nesdílela davové nadšení a ovace ve finále opery. Disponuje jistě slušným hlasem; ten ale bohužel často zanikal, někdy zněl dost nejistě. Herecky vyšel její výkon zcela naprázdno. Mladička sopranistka Malin Byström zpívala hlavní ženskou roli v pondělí. Svým lehkým, až andělsky znějícím sopránem naprosto uchvátila všechny přítomné. V budoucnu bude jistě ozdobou světových operních scén.

Asi těžko si dovedu představit lepšího Mefista než je René Pape. Jeho herecké umění je všem známé již z přenosu MET, vloni zpíval titulní roli Borise Godunova. Dlouhé vlasy mu slušely, stejně tak i večerní toaleta, ve které se představil v posledním jednání opery. Herecká elegance a hlasová bravura mu nechybí. Doufejme, že ho uslyšíme brzy i v Čechách. Dmitri Hvorostovsky měl jako Valentin obrovský úspěch. Hlasově naprosto pod kontrolou, především ve středních polohách. 

Orchestr hrál na můj vkus trošku svižněji, nicméně precizně. Evelino Pidó dirigoval velice dynamicky, nakonec sklidil on i orchestr Royal Opera House obrovské ovace.

Pokud se v letošní sezóně vypravíte do Covent Garden, nenechte si ujít unikátní výstavu fotografií a kostýmů nedávno zesnulé Joan Sutherland s názvem A Tribute To Joan Sutherland. Výstava je otevřená od 19. září, potrvá až do února 2012. 

Hvězdný Trubadúr - s hvězdami pod hvězdami

V roce, kdy vleklé důsledky krize dopadají snad na všechny operní domy, zvedla - zdánlivě navzdory- veronská Arena hozenou rukavici a věnovala celý letošní ročník 2010 svého festivalu Franco Zeffirellimu a jeho režiím, spojeným s operními "lekcemi", které pro zájemce se Zeffirellim pořadatelé připravili. Milovníci historicky poučeného a k autorům hudby a textu přívětivého, autentického inscenačního přístupu jásali a s kalendáři v ruce vybírali data chystaných produkcí. Nicméně nelze popřít, že u inscenací Franca Zeffirelliho se nedá šetřit, tak se kolem inscenací v tisku rozproudila nutná diskuze o financích, kterou v Itálii milovaný režisér odbýval se svým renesančním viděním světa. Politici by se do kultury neměli vůbec plést a Arena by konečně měla být zproštěna povinnosti platit daně. A basta ! Prapor, který dýchá středomořskou kulturou prostě musí vlát bez strachu a kompromisů.
Nutno ale dodat, že u 4 z 5 inscenací se jednalo o obnovení a mírnou úpravu z minulých ročníků a pouze u Turandot se jednalo i inscenaci zcela novou, navíc zajímavou tím, že se Zeffirelli rozhodl podpořit provedení opery bez Alfanem dokomponované hudby. Jednalo se proto asi o uměle vyvolanou bouři, protože Arena novou Turandot chtěla a potřebovala. Předchozí inscenaci jsem viděla ( s Curou jako Calafem) a inscenačně byla dost zoufalá, takže ani krásný zpěv nevedl k spokojenému pocitu z večera. Tuto novou jsem žel vidět nemohla......

V době mého pobytu bylo ve městě možné navštívit "pouze" tři opery - a to Madam Butterfly, Trubadúra a Aidu. U všech tří večerů, platí to, že jsem inscenace velmi nebo poměrně dobře znala z předchozích ročníků. Ozvláštněním u Madam Butterfly byla přítomnost dvou malých neteří, které ve svých 5 a 7 letech projevily zájem vidět operu i pod širým nebem. Vzrušená atmosféra v kotli diváků a reálně pojatá scéna je nadchla a jímavý projev sopranistky Hui-He je s ostatními strhl k potlesku a výkřikům, v čemž ta sedmiletá pokračovala i v polospánku při třetím jednání, kdy ležela mamince na klíně a mumlala na těch správných místech bravo. Návrat v půl druhé ráno s rozdováděnými dětmi do hotelu byl triumfem, který hudbymilovní Italové umějí ocenit jako nikdo jiný.
Inscenace Butterfly je z DVD známá a o Aidě jsem již psala jinde, proto bych se ráda zmínila zejména o krásném kulturním šoku, který jsem utrpěla při Trubadúrovi.

Trubadúr byl bezpochyby hlavním tahounem letošní veronské sezóny , protože byl vybaven opravdu pozoruhodně silným obsazením, v podstatě ve složení jaké bylo a bude slyšet a vidět v Metropolitní opeře (projekt METinHD bude operu vysílat 30. dubna 2011 a pokud se obsazení nebude měnit, bude pouze místo Marianne Cornetti zpívat Dolora Zajick).
Za dirigentským pultem stál Marco Armiliato a na jevišti byli: Marcelo Álvarez (Manrico), Dmitri Hvorostovsky (hrabě Luna), Marianne Cornetti (Azucena), Sondra Radvanovsky (Leonora).

Inscenaci považuji za zcela úchvatnou a právě za jednu z těch , za niž bych starému florentskému kouzelníkovi imaginárně a s gustem políbila ruku. Španělský rytířský příběh, který Verdi vybavil bohatstvím krásné hudby, trpí velmi špatným libretem, které jeho autor Salvatore Cammarano psal se značnou nechutí a před jehož dokončením libretista zemřel. Verdi musel dokončením pověřit básníka Leona Emanuela Bardara (který oproti původnímu záměru rovněž více rozpracoval úlohu Leonory). Výsledkem těžce získané práce byl nesourodý text, jehož děj často návštěvníci obtížně chápou (dějové zvraty se většinou odehrávají mimo scénu) a divadla drama často dorazí chmurnou, odpudivou atmosférou, takže publikum vnímá jen jednotlivá krásná hudební místa.
Zeffirelliho inscenace je jednou z těch zcela ve službách a ku prospěchu autorů a jejich díla. Nesnaží se je překřičet svou "vizí" ani nedává najevo opovržení vůči příběhu, který musí být upraven pro "složitého" člověka 21. století. Zde režisér příběh respektuje a zároveň ho přitom efektivně podepře, kde se může jevit vratce či hluše. Zkrátka navzdory nedokonalostem tímto způsobem opera rozkvete do pozoruhodné krásy a suverenity. Zeffirelliho Trubadúra jsem viděla 2x předtím a stejně mě to znovu ohromilo. Barvité rušné scény středověkého podhradí, divoký a temný cikánský tábor, snivě působící milostné scény a s ohromujícím účinkem provedená klášterní scéna skvěle podtrhuje hudební náladu každé scény a její proměny, takže režisér jako když násobí účinek práce dirigenta a orchestru a zejména skladatelův záměr. Zeffirelli sjednotil inscenaci v textu se opakujícím tématem ohně, jehož plameny nechal v různém stupni gradace projekcí promítat na kamenné stupně Arény v pozadí děje, aby podtrhl neskrývanou vášnivost v povahách a motivech všech protagonistů, která je žene k nezvratnému tragickému konci.

Od Marco Armiliata, Marcelo Álvareze a Hvorostovského jsem očekávala hodně a ani jeden z pánů mě nezklamal. Orchestr hrál oproti Butterfly předchozího večera mnohem ukázněněji a kompaktněji a pěvecká úroveň byla skutečně nejen v hvězdnosti jmen, opravdu zpívali s bravurou i citem, průraznost a technika jejich hlasů se zřetelně prokázala v prubířské akustické zkoušce v pro mnoho zpěváků nezvladatelném prostoru Arény . Nicméně oba hvězdní pánové byli pro mě zastíněni jasnou a průzračnou září hlasu Sondry Radvanovsky, která pro mě byla tou, která proměnila večer v naprostý zázrak. Jistota a přesné vedení v koloraturách a jas hlasu patrný a slyšitelný i při tom nejjemnějším pianissimu doslova tlačily překvapené slzy do očí. Pro mě byla tato zpěvačka naprostým objevem, ačkoliv jsem poté zjistila, že se o ní již dobře ví a získala již svou "verdiovskou" korunu. Srovnávat jí s legendární Callasovou jistě vede k zbytečným slovním potyčkám, ale hlasová příbuznost tam je a já jsem se ten večer cítila tak, že by zážitek slyšet Callasovou pod veronským nebem nemohl být větší - prostě ohromení, krása, hudba. Možná to byl momentální výkon a pouze krása okamžiku, ale byl to můj vrchol léta a překvapení roku.
Mám li tomuto Trubadúrovi něco vytknout, tak to, že Azucena večera Marianne Cornetti byla sice vynikající pěvkyní, ale ve stínu jasnějších hvězd si tato postava nedobyla tu sugestivní středobodou pozici, kterou Verdi pro tuto postavu zamýšlel. Tak jak Leonora měla být pouze ženským protikladem fascinující Azuceny a svou oddanou láskou vyvažovat dvěmi vášněmi rozpolcenou postavu cikánky, tak v tomto konkrétním představení příběh Leonory a její jímavě náruživé lásky zvítězil.

Lze říct, že letošní veronský ročník se vydařil. Nevím, zda finančně, ale dle toho, co jsem viděla já , ano. Zeffirelliho inscenace jistě nejsou jedinou kvalitní inscenační volbou a nemusí je milovat každý (někteří je jistě upřímně nenávidí), ale při nich , s kvalitním dirigentem a při nádherném zpěvu je tak snadné a přirozené operu milovat jako dýchat. Těším se, kdo další mi dá podobný pocit. Viva VERDI!