V roce, kdy vleklé důsledky krize dopadají snad na všechny operní domy, zvedla - zdánlivě navzdory- veronská Arena hozenou rukavici a věnovala celý letošní ročník 2010 svého festivalu Franco Zeffirellimu a jeho režiím, spojeným s operními "lekcemi", které pro zájemce se Zeffirellim pořadatelé připravili. Milovníci historicky poučeného a k autorům hudby a textu přívětivého, autentického inscenačního přístupu jásali a s kalendáři v ruce vybírali data chystaných produkcí. Nicméně nelze popřít, že u inscenací Franca Zeffirelliho se nedá šetřit, tak se kolem inscenací v tisku rozproudila nutná diskuze o financích, kterou v Itálii milovaný režisér odbýval se svým renesančním viděním světa. Politici by se do kultury neměli vůbec plést a Arena by konečně měla být zproštěna povinnosti platit daně. A basta ! Prapor, který dýchá středomořskou kulturou prostě musí vlát bez strachu a kompromisů.
Nutno ale dodat, že u 4 z 5 inscenací se jednalo o obnovení a mírnou úpravu z minulých ročníků a pouze u Turandot se jednalo i inscenaci zcela novou, navíc zajímavou tím, že se Zeffirelli rozhodl podpořit provedení opery bez Alfanem dokomponované hudby. Jednalo se proto asi o uměle vyvolanou bouři, protože Arena novou Turandot chtěla a potřebovala. Předchozí inscenaci jsem viděla ( s Curou jako Calafem) a inscenačně byla dost zoufalá, takže ani krásný zpěv nevedl k spokojenému pocitu z večera. Tuto novou jsem žel vidět nemohla......
V době mého pobytu bylo ve městě možné navštívit "pouze" tři opery - a to Madam Butterfly, Trubadúra a Aidu. U všech tří večerů, platí to, že jsem inscenace velmi nebo poměrně dobře znala z předchozích ročníků. Ozvláštněním u Madam Butterfly byla přítomnost dvou malých neteří, které ve svých 5 a 7 letech projevily zájem vidět operu i pod širým nebem. Vzrušená atmosféra v kotli diváků a reálně pojatá scéna je nadchla a jímavý projev sopranistky Hui-He je s ostatními strhl k potlesku a výkřikům, v čemž ta sedmiletá pokračovala i v polospánku při třetím jednání, kdy ležela mamince na klíně a mumlala na těch správných místech bravo. Návrat v půl druhé ráno s rozdováděnými dětmi do hotelu byl triumfem, který hudbymilovní Italové umějí ocenit jako nikdo jiný.Inscenace Butterfly je z DVD známá a o Aidě jsem již psala jinde, proto bych se ráda zmínila zejména o krásném kulturním šoku, který jsem utrpěla při Trubadúrovi.
Trubadúr byl bezpochyby hlavním tahounem letošní veronské sezóny , protože byl vybaven opravdu pozoruhodně silným obsazením, v podstatě ve složení jaké bylo a bude slyšet a vidět v Metropolitní opeře (projekt METinHD bude operu vysílat 30. dubna 2011 a pokud se obsazení nebude měnit, bude pouze místo Marianne Cornetti zpívat Dolora Zajick).
Za dirigentským pultem stál Marco Armiliato a na jevišti byli: Marcelo Álvarez (Manrico), Dmitri Hvorostovsky (hrabě Luna), Marianne Cornetti (Azucena), Sondra Radvanovsky (Leonora).
Inscenaci považuji za zcela úchvatnou a právě za jednu z těch , za niž bych starému florentskému kouzelníkovi imaginárně a s gustem políbila ruku. Španělský rytířský příběh, který Verdi vybavil bohatstvím krásné hudby, trpí velmi špatným libretem, které jeho autor Salvatore Cammarano psal se značnou nechutí a před jehož dokončením libretista zemřel. Verdi musel dokončením pověřit básníka Leona Emanuela Bardara (který oproti původnímu záměru rovněž více rozpracoval úlohu Leonory). Výsledkem těžce získané práce byl nesourodý text, jehož děj často návštěvníci obtížně chápou (dějové zvraty se většinou odehrávají mimo scénu) a divadla drama často dorazí chmurnou, odpudivou atmosférou, takže publikum vnímá jen jednotlivá krásná hudební místa.Zeffirelliho inscenace je jednou z těch zcela ve službách a ku prospěchu autorů a jejich díla. Nesnaží se je překřičet svou "vizí" ani nedává najevo opovržení vůči příběhu, který musí být upraven pro "složitého" člověka 21. století. Zde režisér příběh respektuje a zároveň ho přitom efektivně podepře, kde se může jevit vratce či hluše. Zkrátka navzdory nedokonalostem tímto způsobem opera rozkvete do pozoruhodné krásy a suverenity. Zeffirelliho Trubadúra jsem viděla 2x předtím a stejně mě to znovu ohromilo. Barvité rušné scény středověkého podhradí, divoký a temný cikánský tábor, snivě působící milostné scény a s ohromujícím účinkem provedená klášterní scéna skvěle podtrhuje hudební náladu každé scény a její proměny, takže režisér jako když násobí účinek práce dirigenta a orchestru a zejména skladatelův záměr. Zeffirelli sjednotil inscenaci v textu se opakujícím tématem ohně, jehož plameny nechal v různém stupni gradace projekcí promítat na kamenné stupně Arény v pozadí děje, aby podtrhl neskrývanou vášnivost v povahách a motivech všech protagonistů, která je žene k nezvratnému tragickému konci.
Od Marco Armiliata
, Marcelo Álvareze a Hvorostovského jsem očekávala hodně a ani jeden z pánů mě nezklamal. Orchestr hrál oproti Butterfly předchozího večera mnohem ukázněněji a kompaktněji a pěvecká úroveň byla skutečně nejen v hvězdnosti jmen, opravdu zpívali s bravurou i citem, průraznost a technika jejich hlasů se zřetelně prokázala v prubířské akustické zkoušce v pro mnoho zpěváků nezvladatelném prostoru Arény . Nicméně oba hvězdní pánové byli pro mě zastíněni jasnou a průzračnou září hlasu Sondry Radvanovsky, která pro mě byla tou, která proměnila večer v naprostý zázrak. Jistota a přesné vedení v koloraturách a jas hlasu patrný a slyšitelný i při tom nejjemnějším pianissimu doslova tlačily překvapené slzy do očí. Pro mě byla tato zpěvačka naprostým objevem, ačkoliv jsem poté zjistila, že se o ní již dobře ví a získala již svou "verdiovskou" korunu. Srovnávat jí s legendární Callasovou jistě vede k zbytečným slovním potyčkám, ale hlasová příbuznost tam je a já jsem se ten večer cítila tak, že by zážitek slyšet Callasovou pod veronským nebem nemohl být větší - prostě ohromení, krása, hudba. Možná to byl momentální výkon a pouze krása okamžiku, ale byl to můj vrchol léta a překvapení roku.Mám li tomuto Trubadúrovi něco vytknout, tak to, že Azucena večera Marianne Cornetti byla sice vynikající pěvkyní, ale ve stínu jasnějších hvězd si tato postava nedobyla tu sugestivní středobodou pozici, kterou Verdi pro tuto postavu zamýšlel. Tak jak Leonora měla být pouze ženským protikladem fascinující Azuceny a svou oddanou láskou vyvažovat dvěmi vášněmi rozpolcenou postavu cikánky, tak v tomto konkrétním představení příběh Leonory a její jímavě náruživé lásky zvítězil.
Lze říct, že letošní ver
onský ročník se vydařil. Nevím, zda finančně, ale dle toho, co jsem viděla já , ano. Zeffirelliho inscenace jistě nejsou jedinou kvalitní inscenační volbou a nemusí je milovat každý (někteří je jistě upřímně nenávidí), ale při nich , s kvalitním dirigentem a při nádherném zpěvu je tak snadné a přirozené operu milovat jako dýchat. Těším se, kdo další mi dá podobný pocit. Viva VERDI!
