Hvězdná Tosca v Královské opeře Covent Garden

Po úmorném a vcelku dramatickém čekání na vstupenky, ráno 14.7. 2011, se mi dostalo příležitosti zúčastnit se představení Pucciniho Toscy v Royal Opera House Covent Garden. Velice jsem se na představení těšila - jen samo obsazení slibovalo úchvatnou podívanou.


Začněme tedy popořadě. Představení se tedy konalo 14. července. Za dirigentský pultík se postavil Antonio Pappano a hlavní role obsadili Angela Gheorghiu jako Tosca, Jonas Kaufmann jako Cavaradossi a Bryn Terfel jako Scarpia. Dále se představili: Lukas Jakobski (Angelotti), Jeremy White (Kostelník), Hubert Francis (Spoletta), Zhengzhong Zhou (Sciarrone), William Payne (Pastýř), John Morrissey (Žalářník).

Již samotná inscenace mě doslova uchvátila. Jednalo se o klasickou inscenaci v kulisách Paula Browna a režii Jonathana Kenta. Jak již bylo řečeno, tato inscenace měla klasický ráz, tedy byla zde snaha dosáhnout co největší věrohodnosti, co se týče autentických prostor. Nejlépe na mě působilo 3. dějství, Andělský hrad. Tato scéna se obešla bez zbytečných "lapačů pozornosti", šlo pouze o kruhový půdorys střechy Hradu, s potřebným ochozem, odkud se zrazená Tosca mohla efektně vrhnout na cestu za svým milovaným Mariem...

Antonio Pappano, zdá se, má orchestr Královské opery pevně v rukou. Hudba zněla celým představením nanejvýš citlivě, aby nepřehlušila zpěváky, avšak zároveň velice razantně, až běhal mráz po zádech. Zaujalo mě samotné nastudování - například zvolená tempa byla trochu odlišná od jiných zažitých produkcí. Toto pojetí se v něčem lišilo a podle mě to bylo jedině dobře. Ono ve světě, kde Tosca patří k nejuváděnějším titulům, se snadno sklouzne ke stereotypu, kde se mnozí bojí něco změnit. Tady nešlo o nějaké velké změny, jen se novým a zajímavým způsobem dostalo pozornosti i jiným krásným momentům, které mnohdy zaniknou a divák je pořádně ani nepostřehne.

Angela Gheorghiu se zhostila role Toscy se ctí. I když myslím, že Tosca není přímo "její" rolí, co se týče pěveckého přednesu, herecky se mi velmi líbila. Byla škoda, že většinu času nebyla příliš slyšet, natož aby jí bylo rozumět. Kdyby to bylo v jiných podmínkách, řekla bych, že orchestr hrál příliš silně a zpěvačku tak překryl, ovšem o tom nemohla být řeč. Nikdo jiný z protagonistů takový problém neměl. Ovšem Londýnskému publiku toto vůbec nevadilo a nadšeně aplaudovalo po krásném Vissi D´Arte, které se Angele Gheorghiu opravdu povedlo.

Jonas Kaufmann coby malíř Mario Cavaradossi ovšem strhl veškerou pozornost na sebe. Jeho bezchybný výkon byl korunou celého představení. Již počáteční Recondita Armonia byla dokonale odžitá, pěvecky brilantní. Kaufmannův tmavý tenor se Královskou operou nesl i v těch největších pianissimech jako na obláčku, ke každému uchu. Vidět a slyšet Jonase v této "jeho" roli byl v posledních letech můj sen a jsem tedy moc ráda, že se to tak krásně povedlo. Samozřejmě E lucevan le stelle patřilo k vrcholům představení, i když mě osobně nejvíce uchvátila árie O dolci mani. Něco tak nádherného se slyší jen velice zřídka.


Bryn Terfel jako baron Scarpia byl opravdu skvostný. Jeho herecký projev byl famózní - opravdu "odporný" Scarpia :-). Pěvecky si s rolí neuvěřitelně vyhrál - každé slovo, vzdech naprosto zřetelné, dokonalé dynamické změny, hladký, sametový hlas... Když zaznělo "Tosca, finalmente mia!", měla jsem pocit, že se Terfel už definitivně ztotožnil se svou postavou a před námi stojí pouze onen zloduch. Opravdu dokonalé ztvárnění.


I když Terfel a Kaufmann jasně kralovali celé produkci, uznání patří i menším rolím, které byly představeny s takovou hereckou a pěveckou jistotou, o které se nám v našich podmínkách někdy ani nesní. Toto a celková atmosféma hlediště, kde se lidé báli jen pohnout, aby nenarušili onu dokonalou auru a výkony pěvců, mě dokonale pohltila a tak jsem si představení mohla užít bez jakéhokoliv vyrušení.


Giacomo Puccini: Tosca

ROH Covent Garden 14.7.2011

Floria Tosca: Angela Gheorghiu
Mario Cavaradossi: Jonas Kaufmann
Scarpia: Bryn Terfel
Angelotti: Lukas Jakobski
Kostelník: Jeremy White
Spoletta: Hubert Francis
Sciarrone: Zhengzhong Zhou
Pastýř: William Payne
Žalářník: John Morrissey

Simon Boccanegra v Covent Garden

Simon Boccanegra je bezesporu jedno z vrcholných děl Verdiho tvorby. Proč se tedy inscenuje tak zřídka? Těžko říct. Opera vyžaduje vedle hned několika špičkových pěvců také talentované herce, kteří by věrohodně ztvárnili hlavní postavy v opeře.

Díky operním přenosům mohli v poslední době diváci vidět okázalou inscenaci z Metropolitní opery, komornější (pro mne osobně i lépe pěvecky zvládnutou) inscenaci z La Scaly. Placido Domingo, který se s chutí a sobě vlastní noblesou "téměř převtělil" do vůdce Boccanegry, určitě všechny návštěvníky kin přesvědčil o svých uměleckých kvalitách, které ani za 40tiletou pěvcovu kariéru neztratily nic ze svého kouzla.

Před pár týdny jsem byla hned dvakrát osobně svědkem interpretace jeho Boccanegry v londýnské Covent Garden.

Maestro Pappano, který představení dirigoval, byl hned v úvodu přivítán bouřlivým potleskem. Jeho jasná a přitom střídmá gesta mne velice zaujala. Žádný jeho pohyb, žádný pokyn směrem k orchestru nebyl navíc. Orchestr předvedl skvělý výkon během obou představení. Pochválila bych především houslovou sekci, která hrála s naprostou přesností.

Prolog opery se odehrává na téměř prázdném jevišti, kde již tak dramatickou atmosféru dokresluje jenom několik sloupů a veliký keř. Černá tabule se zlatými nápisy se během dalších částí opery (v závislosti na postupném ději a stupňovaném dramatu příběhu) mění na zlatou s černými nápisy, poté také na červenou.. Vše je v šeru. Mladý Simon s dlouhými hnědými vlasy přichází v jednoduchém oděvu. Stroze oděn je také Fiesco, který od začátku dává všem zcela jasně najevo, že jeho nenávist vůči Boccanegrovi je trvalá. Pomsta přijde v pravý čas.

První jednání začíná v jednoduše zařízeném paláci. Na pódiu je velký stůl, okolo kterého jsou vyrovnané židle. V čele sedí vůdce Boccanegra a jasně rozdává své příkazy. Není zde žádný trůn, žádné honosné zdobení ani šperky.

Mou nejoblíbenější částí opery je konec 1. dějství. Mrazivě dramatické prokletí (Sia maledetto!) ohromilo všechny diváky v sále. Když ustala hudba, obecenstvo sedělo několik vteřin jako přikované. Netleskalo. Až po chvilce se diváci vzpamatovali a odměnili účinkující několikaminutovými ovacemi.

Zarmoucený vládce detailně studuje mapy, které má rozložené na stole. V druhém jednání je také patrná změna barvy tabule s nápisy, které jsou tentokrát již rudé - troufám si říct, že znázorňují barvu blížící se smrti. Po vypití smrtelného jedu, který mu nachystal Paulo, je již otázkou času, kdy TA osudná smrtelná hodinka udeří. Při společné scéně Fiesca a Boccanegry, kdy jsou oba oděni v černé barvě, na mne trošku rušivě působily dvě hůlky, o které se Simon opíral. Nemohl se vůbec udržet na nohou, ale neblouznil z jedu, který vypil. Byl při smyslech, což mi osobně připadalo zvláštní. Vždyť dávka jedu většinou působí hlavně na smysly, poté až na tělesnou schránku. Inu, záměr a nápad inscenátorů se mojí představě nepodobal..

Závěr opery měl úžasnou atmosféru. Simon Boccanegra po dlouhém životním boji padá mrtev k zemi. Opona. Ticho. Poté 27 minutové ovace!!!

A nyní k výkonům sólistů.

I přesto, že jsem viděla oba přenosy Boccanegry s Plácidem Domingem v kině, (MET a La Scala) mohu v klidu a upřímně říci, že se živému zážitku z představení nemůže nic vyrovnat. Vidět a hlavně slyšet Dominga živě v operním domě je samo o sobě veliká událost. Jeho Boccanegra byl pravým vůdcem s velkým srdcem, který nikdy nepomyslel na sebe, ale pouze na ostatní. V hlasové pohodě a s hereckou noblesou podal bravurní výkon. Především poslední scéna opery byla geniální, jeho smrtelný pád ze stoje byl tak věrohodný, že doslova "vyděsil" většinu obecenstva v sále. Jakoby nezemřel pouze Boccanegra, ale i sám představitel. Bravo, Domingo!

Ferruccio Furlanetto byl tím nejideálnějším Fiescem, kterého si můžete představit. Podlý, zlý a plný nenávisti vůči Simonovi, se kterým se bohužel smiřuje příliš pozdě nato, aby ho mohl zachránit.

Mile mne překvapil Joseph Calleja, který podal vynikající a bezchybný pěvecký výkon. I přesto, že pro roli Gabrielle Adorna nemá podle mého názoru tu nejhezčí barvu hlasu, dokázal, že v Covent Garden po boku prvotřídních umělců zpívá právem.

Toto se ale bohužel nedá říci o představitelce Amelie Grimaldi. Marina Poplavskaya mne opět zklamala, její herecké pojetí a těžkopádný zpěv (ve výškách dost nejistý), byl ve srovnání s ostatními "druholigový". Škoda.

Mohu s jistotou říci, že lístky na londýnskou inscenaci této opery nebyly k sehnání. Osobně bych tímto ráda poděkovala Královské opeře za zprostředkování novinářských vstupenek, za které jsem byla velice vděčná. Spolupráce s PR oddělením byla na úrovni a bez problémů.