Simon Boccanegra je bezesporu jedno z vrcholných děl Verdiho tvorby. Proč se tedy inscenuje tak zřídka? Těžko říct. Opera vyžaduje vedle hned několika špičkových pěvců také talentované herce, kteří by věrohodně ztvárnili hlavní postavy v opeře.
Díky operním přenosům mohli v poslední době diváci vidět okázalou inscenaci z Metropolitní opery, komornější (pro mne osobně i lépe pěvecky zvládnutou) inscenaci z La Scaly. Placido Domingo, který se s chutí a sobě vlastní noblesou "téměř převtělil" do vůdce Boccanegry, určitě všechny návštěvníky kin přesvědčil o svých uměleckých kvalitách, které ani za 40tiletou pěvcovu kariéru neztratily nic ze svého kouzla.
Před pár týdny jsem byla hned dvakrát osobně svědkem interpretace jeho Boccanegry v londýnské Covent Garden.
Maestro Pappano, který představení dirigoval, byl hned v úvodu přivítán bouřlivým potleskem. Jeho jasná a přitom střídmá gesta mne velice zaujala. Žádný jeho pohyb, žádný pokyn směrem k orchestru nebyl navíc. Orchestr předvedl skvělý výkon během obou představení. Pochválila bych především houslovou sekci, která hrála s naprostou přesností.
Prolog opery se odehrává na téměř prázdném jevišti, kde již tak dramatickou atmosféru dokresluje jenom několik sloupů a veliký keř. Černá tabule se zlatými nápisy se během dalších částí opery (v závislosti na postupném ději a stupňovaném dramatu příběhu) mění na zlatou s černými nápisy, poté také na červenou.. Vše je v šeru. Mladý Simon s dlouhými hnědými vlasy přichází v jednoduchém oděvu. Stroze oděn je také Fiesco, který od začátku dává všem zcela jasně najevo, že jeho nenávist vůči Boccanegrovi je trvalá. Pomsta přijde v pravý čas.
První jednání začíná v jednoduše zařízeném paláci. Na pódiu je velký stůl, okolo kterého jsou vyrovnané židle. V čele sedí vůdce Boccanegra a jasně rozdává své příkazy. Není zde žádný trůn, žádné honosné zdobení ani šperky.
Mou nejoblíbenější částí opery je konec 1. dějství. Mrazivě dramatické prokletí (Sia maledetto!) ohromilo všechny diváky v sále. Když ustala hudba, obecenstvo sedělo několik vteřin jako přikované. Netleskalo. Až po chvilce se diváci vzpamatovali a odměnili účinkující několikaminutovými ovacemi.
Zarmoucený vládce detailně studuje mapy, které má rozložené na stole. V druhém jednání je také patrná změna barvy tabule s nápisy, které jsou tentokrát již rudé - troufám si říct, že znázorňují barvu blížící se smrti. Po vypití smrtelného jedu, který mu nachystal Paulo, je již otázkou času, kdy TA osudná smrtelná hodinka udeří. Při společné scéně Fiesca a Boccanegry, kdy jsou oba oděni v černé barvě, na mne trošku rušivě působily dvě hůlky, o které se Simon opíral. Nemohl se vůbec udržet na nohou, ale neblouznil z jedu, který vypil. Byl při smyslech, což mi osobně připadalo zvláštní. Vždyť dávka jedu většinou působí hlavně na smysly, poté až na tělesnou schránku. Inu, záměr a nápad inscenátorů se mojí představě nepodobal..
Závěr opery měl úžasnou atmosféru. Simon Boccanegra po dlouhém životním boji padá mrtev k zemi. Opona. Ticho. Poté 27 minutové ovace!!!
A nyní k výkonům sólistů.
I přesto, že jsem viděla oba přenosy Boccanegry s Plácidem Domingem v kině, (MET a La Scala) mohu v klidu a upřímně říci, že se živému zážitku z představení nemůže nic vyrovnat. Vidět a hlavně slyšet Dominga živě v operním domě je samo o sobě veliká událost. Jeho Boccanegra byl pravým vůdcem s velkým srdcem, který nikdy nepomyslel na sebe, ale pouze na ostatní. V hlasové pohodě a s hereckou noblesou podal bravurní výkon. Především poslední scéna opery byla geniální, jeho smrtelný pád ze stoje byl tak věrohodný, že doslova "vyděsil" většinu obecenstva v sále. Jakoby nezemřel pouze Boccanegra, ale i sám představitel. Bravo, Domingo!
Ferruccio Furlanetto byl tím nejideálnějším Fiescem, kterého si můžete představit. Podlý, zlý a plný nenávisti vůči Simonovi, se kterým se bohužel smiřuje příliš pozdě nato, aby ho mohl zachránit.
Mile mne překvapil Joseph Calleja, který podal vynikající a bezchybný pěvecký výkon. I přesto, že pro roli Gabrielle Adorna nemá podle mého názoru tu nejhezčí barvu hlasu, dokázal, že v Covent Garden po boku prvotřídních umělců zpívá právem.
Toto se ale bohužel nedá říci o představitelce Amelie Grimaldi. Marina Poplavskaya mne opět zklamala, její herecké pojetí a těžkopádný zpěv (ve výškách dost nejistý), byl ve srovnání s ostatními "druholigový". Škoda.
Mohu s jistotou říci, že lístky na londýnskou inscenaci této opery nebyly k sehnání. Osobně bych tímto ráda poděkovala Královské opeře za zprostředkování novinářských vstupenek, za které jsem byla velice vděčná. Spolupráce s PR oddělením byla na úrovni a bez problémů.
