KRÁSNÉ HLASY - 6. část - Stanislav Muž

Stanislav Muž byl výjimečný umělec; sympatický dlouhán s mírně prošedivělou kšticí, který se těšil úctě a přátelství kolegů. Narodil se 5.11. 1896 v Manětíně na Plzeňsku. Již jako malý chlapec byl členem pěveckého kroužku. Na jakoukoliv uměleckou kariéru však nepomýšlel, chtěl se stát námořním inženýrem.

Petr Vok (Čertova stěna)

Jeho studium na průmyslové škole však přerušila válka a tehdy osmnáctiletý Muž musel narukovat. Po válce začal se studiem zpěvu u Pivodů. Již po roce byl angažován v Ostravě (1920-1922), poté přišla Plzeň (1922-1924). V Brně (1924-1926) dále pokračoval jak v angažmá v opeře, tak i ve studiu. Po tragické smrti barytonisty Václava Nováka (sólisty Národního divadla v Praze) bylo nutné zaplnit prázdné místo v souboru. A Stanislav Muž byl ideálním umělcem. 1. května 1929 se stal členem opery Národního divadla. Téměř „přes noc“ se stal jedním z nejžádanějších pěvců.

Mužův hlas měl ojedinělý zvuk a barvu, byl kovově průzračný a sametově měkký. Byl skutečným českým umělcem – dokladem byly jeho role ve Smetanovým operách, ve kterých vynikal. Vzpomeňme na jeho Přemysla v Libuši, Krušinu v Prodané Nevěstě, Oldřicha Rokycanského v Braniborech v Čechách či Zedníka v Tajemství.

Byl též zdatným pěvcem světového repertoáru; nezapomenutelným Papagenem (Kouzelná flétna), Godunovem (Boris Godunov) nebo Tomským (Piková dáma). V podvědomí posluchačů ovšem zůstávají hlavně jeho wagnerovští hrdinové. Wotan v Siegfriedovi z roku 1932 či Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští) z roku 1934 se bohužel mnohokrát nereprízovali. Oproti tomu opery Lohengrin a hlavně Mužův Bludný Holanďan zůstali v repertoáru delší dobu – v postavě Holanďana ho prozatím na scéně Národního divadla nikdo plně nezastoupil.

Boris Godunov

v roli Bludného Holanďana

se svým přítelem a kolegou Vilémem Zítkem

Tento technicky zdatný pěvec dovedl každou barytonovou postavu interpretovat vroucně, s noblesou a bez zbytečně přehnaných gest. Velice rád poslouchal gramofonové nahrávky svých světových kolegů, při kterých se učil a zdokonaloval.

V Národním divadle vytvořil 79 postav v 2132 představeních. Opustil nás bohužel příliš brzy, na vrcholu své umělecké kariéry v roce 1955 zemřel. Bylo mu necelých 60 let. Odpočívá v Praze na Vyšehradě.

KRÁSNÉ HLASY - 1. část - Vilém Zítek - nový operní seriál o českých operních pěvkyních a pěvcích

Milí operní přátelé, dnes Vám přináším něco zcela nového - seriál KRÁSNÉ HLASY. Ode dneška budete moci pravidelně každý týden v pondělí (publikuji již dnes v sobotu) sledovat osudy našich slavných a úspěšných operních umělců z historie, nedávné minulosti, ale také přítomnosti. Umělce, kteří se zapsali zlatým písmem do operní historie. Náš seriálový maraton ..zahajuje.. Vilém Zítek - nezapomenutelný český basista.

Vilém Zítek nikdy nebyl a ani nechtěl být ničím jiným než operním pěvcem. Narodil se 9. září 1890 v Praze v Podskalí. Jako malý chlapec se chtěl stát námořníkem, ale jeho tatínek rozhodl, že se malý Vilém bude učit mechanikem. Tak se také stalo. Dokonce se i vyučil.

A jak se pan Zítek dostal ke zpěvu? Zde jeho vlastními slovy...

"Za jedné staropražské toulky dalo se do lijáku. Schovali jsme se s Brůhou (český sochař) do kostela u Dominikánů v Husově ulici. V poboční kapli cvičili nějací zpěváci sborovou církevní skladbu. Nejprve nesměle, později odvážněji jsem nakukoval do kaple a poslouchal. Najednou mně někdo dal do ruky notový part - a já udělal svůj nejnepochopitelnější kousek v životě. Začal jsem zpívat. Brůha zůstal v kostele a poslouchal. Po zkoušce jsem se vrátil do kostela a Brůha mně prohlásil naprosto rozhodně: ..Bylo tě ze všech nejvíc slyšet! Budeš se učit zpívat!.. Propadl jsem neodvolatelně zpívání. Brůha měl doma ohořelý zpěvník ..Pivodovy písně.. Slavnostně mi jej odevzdal a tak jsem začal ..studovat.. písně Pivodovy"

BEDŘICH SMETANA: DALIBOR - ŽALÁŘNÍK BENEŠ
 

Poté se stal Vílém Zítek žákem Pivodovy pěvecké školy, kterou navštěvoval společně s Marií Rejholcovou, Boženou Petanovou, Emou Miřiovskou. Později i svým blízkým přítelem Stanislavem Mužem.

1. května 1912 byl angažován do Národního divadla jako sólista za 120 K měsíčně. Osm let pracoval s Karlem Kovařovic, zpíval hodně a téměř ve všech operách (dokonce hrál i v činohře a tančil v baletech).

ANTONÍN DVOŘÁK: RUSALKA - VODNÍK

Po vypuknutí 1. světové války hrozilo uzavření Národního divadla. Díký zákroku Eduarda Vojana divadlo však zavřeno nebylo; rozjelo se naplno a před vyprodaným hledištěm plnilo své poslání.
Po válce byl povolán do Národního divadla jako šéf opery Otakar Ostrčil. Navzájem se oba umělci uznávali a měli k sobě veliký respekt. Sám Zítek považoval léta své kariéry pod Ostričilovým vedením za svá nejšťastnější.

L. V. BEETHOVEN: FIDELIO - PIZZARO

A poté přišla cizina. V roce 1926 hostoval Zítek v Itálii v Turině, kde zpíval v Aidě, Lombardi, Bohemě a Fideliovi. Následující rok ho zavedl do milánské Scaly, v roce 1928 vystoupil v Paříži a Berlíně. V dalších letech poté ve Varšavě, Stokholmu, Bělehradě, Záhřebě, Moskvě, Petrohradě (tehdejším Leningradě), Oděse, Kijevě a Charkově.

I přesto, že zpíval v cizině, Národnímu divadlu v Praze zůstav věrný vždy a za každých okolností.
Jeho kariéra skončila dříve než měla. V roce 1946 měl mozkovou mrtvici, přidaly se i další zdravotní komplikace. Zemřel 11. srpna 1956 zcela sám ve svém pražském bytě.

P.I. ČAJKOVSKIJ: EUGEN ONĚGIN - KNÍŽE GREMIN

Zítek účinkoval v 90 operách ve 2309 výkonech. Přes polovinu (1547) jich patří Čechům: Smetanovi (806), Dvořákovi (336), Kovařovicovi (87) (za jeho šéfování byl již Zítek slavným), Janáčkovi (66), Foersterovi (65), Blodkovi (64), Fibichovi (53), Ostrčilovi (32) atd. Nejčastěji zpíval vodníka v Rusalce (159x), Kecala (142x) Beneše v Daliboru (117x), Viléma v Jakobínu(111x) atd.

Vilém Zítek byl již za svého života legendou. Jeho hvězda září i dnes. Pod jeho jménem se každoročně uděluje cena Viléma Zítka pro nejlepší operní pěvce.
Až příště půjdete do Národního divadla, nezapomeňtě se zastavit u busty pana Viléma Zítka. Je hned ve foye divadla. Na místě, kam právem patří.

PS: 2. část KRÁSNÝCH HLASŮ bude věnována Daně Burešové.