Čtyři večery s operou ve Vídni.

Minulý týden se ve Vídni sešlo hned několik operních pěvců zvučných jmen, takže několikadenní pobyt byl přímo nabit  silnými zážitky, avšak nechybělo ani občasné zklamání....

Verdi - Simon Boccanegra

 17.4.2013

Prvním vrcholným zážitkem bylo středeční koncertní provedení opery Simone Boccanegra v Konzerthausu.Bylo to v pořadí druhé provedení, oba koncerty se natáčely a záznam vyjde na CD. A je skutečně na co se těšit, protože na jevišti se sešli vynikající pěvci - Luca Pisaroni, Carlo Colombara, Joseph Calleja, Kristine Opolais a  Thomas Hampson v titulní roli. Již dávno neplatí, že při koncertním provedení pěvci pouze nezúčastněně stojí a zpívají své party, naopak i zde postavy ztvárňují i herecky, takže pro diváky je zážitek téměř adekvátní divadelnímu představení. Na rozdíl od operní scény však pěvci stojí uprostřed orchestru, takže hudba i zpěv působí nesmírně plasticky.

Kristine Opolais, Thomas Hampson

Vídeňští symfonici pod taktovkou Massima Zanettiho, početný sbor a sólisté nám připravili nádherný zážitek.Fascinující byl zejména výkon Josepha Calleji v roli Adorna, jehož nezaměnitelná barva hlasu i neustále přítomné jemné vibrato působily téměř elektrizujícím dojmem. Nade všemi ale vynikl Thomas Hampson v titulní roli. Svým zpěvem a velmi střídmým, avšak naprosto výstižným "hereckým" ztvárněním Boccanegry dokázal publikum téměř přikovat k sedadlům a po závěrečné scéně, ve které umírá, ještě dlouho publikum sedělo v naprostém tichu a nechávalo doznět emoce, než vypuklo v nadšený potlesk. Jaké štěstí, že na podzim bude možné obdivovat tohoto pěvce v roli Boccanegry i na scéně Vídeňské státní opery!

Čajkovský - Evžen Oněgin
18.4.2013

Anna Netrebko, Dmitri Hvorostovsky

Naopak s napětím a zvědavostí očekávaný Oněgin s Annou Netrebko v roli Taťány a Dmitrijem Hvorostovským coby Oněginem, byl pro mě spíše zklamáním. V první řadě mě zklamala scéna - moderní minimalistická scéna, kde téměř během celé opery v pozadí padá sníh.... Takže v prvním jednání slaví rolníci dožínky uprostřed padajícího sněhu, navíc to nejsou rolníci, ale nějací opraváři v modrých montérkách, muži mají v rukou plechové krabice s nářadím..... Soudě podle kostýmů je děj opery zasazen někde do 50. let  minulého století, ale přesto - léto je léto a zima je zima.

Dalším zklamáním, i když částečně očekávaným, byl výkon Dmitrije Hvorostovského. Dnes jsme již zvyklí, že operní pěvci jsou zároveň i výbornými herci, takže vše působí velmi přirozeně. Bohužel Hvorostovský je ještě představitel éry, kdy se stačilo postavit doprostřed jeviště a zpívat. Takže ať se dělo co se dělo, vždy se upřeně díval na dirigenta a s ostatními postavami vůbec " nekomunikoval", o nějaké pohybové akci ani nemluvě. Zdálo se, že na jevišti prezentuje především sebe sama a ne postavu, kterou měl ztvárnit. Navíc jeho hlas působil mdle a nevýrazně. Anna Netrebko byla v tomto směru jeho pravým protikladem - roli Taťány vykreslila do nejjemnějších detailů a pěvecky strhujícím způsobem. Vrcholem večera byla její dopisová scéna. Příjemným překvapením večera byl mladý ruský tenorista Dmitry Korchak v roli Lenského, který zaslouženě sklidil druhý největší potlesk. Výkony ostatních představitelů byly spíše průměrné. Vtipně zde byl pojat výstup Monsieura Triqueta, který byl jakousi hvězdou pop music, rozdávající na všechny strany autogramy, skvělá herecká etuda i pěvecký výkon Thomase Köbera.

Třetím zklamáním večera bylo hudební nastudování pod taktovkou  lotyšského dirigenta Andrise Nelsonse. Orchestr pod jeho vedením hrál v naprosto jiných tempech, než  na jaká je člověk u této opery zvyklý, takže i známé pasáže zněly poněkud cize.

Anna Netrebko s fanoušky

Puccini - La Boheme
19.4.2013

Tento večer se stal překvapivě druhým vrcholem celého pobytu - prostě proto, že vše bylo jak má být, naprosto vyvážené, harmonické a přirozené. Klasická Zeffirelliho  inscenace, kdy diváci dokonce tleskají při otevření opony při druhém dějství, vynikající pěvecké výkony, a to nejen u hlavních představitelů, ale u všech účinkujících. Ten večer prostě neměl jedinou chybu a účinek byl ohromující. Po přestávce už člověk přestal vnímat, že je v divadle, ale byl zcela vtažen do děje, což bylo ovšem emočně hodně vyčerpávající a neobešlo se to bez slz.

Celému večeru kralovaly výkony obou hlavních představitelů - Kristiny Opolais v roli Mimi a Piotra Beczaly coby Rodolfa. Beczalův hlas "zraje jako víno", získal temnější zabarvení a tím působí vroucněji a příjemněji na poslech. Pěvec zvládá suverénně všechny polohy s citem pro dynamiku, a celkový dojem dokresluje i věrohodným hereckým ztvárněním role.

Piotr Beczala

Z vedlejších rolí stojí za zmínku zejména Alfred Šramek, který vystoupil jednak jako domácí Benoit a ve druhém jednání jako Alcindor, bohatý milenec Musetty. Z obou poměrně krátkých výstupů dokázal tento pěvec vytvořit dokonalou hereckou etudu, vyhranou do nejmenšího detailu,  doprovozenou suverénním pěveckým projevem.


Massenet - Werther
20.4.2013

Tento večer byl pro mě prvním setkáním s Elinou Garančou  na operním jevišti, dosud jsem ji zažila pouze při koncertech. V roli Charlotty ve Vídni debudovala již v roce 2005 a nyní se k ní po 8 letech vrátila. Jejím Wertherem byl Roberto Alagna, který právě tento večer v této roli ve Vídni debutoval.

Elina Garanca

Jedná se spíše o klasickou inscenaci v režii Andreje Serbana, kde děj je sice posunut do cca 50. let minulého století, ale nepůsobí to nijak rušivě. Garanča dle očekávání podala strhující pěvecký výkon a velmi zdařile vytvořila psychologicky prokreslený portrét nerozhodné Charlotty.

Roberto Alagna

Alagnův výkon jsem očekávala s určitými obavami, které se bohužel ukázaly jako oprávněné. Podobně jako od Hvorostovského, ani od něj jsme se nedočkali, zejména v první polovině opery, téměř žádné herecké akce. Na jevišti při zpěvu pouze stál čelem k publiku se stále stejným výrazem v tváři ( viz obrázek výše). Pokud nezpíval, pak střídavě obcházel a nebo přelézal velký strom, který dominoval celé scéně. Vypadalo to, že Charlottu téměř nevnímá, zato bylo vidět, jak úporně se soustředí na zvládnutí pěveckého partu. Ten
sice zvládl bez výraznějších problémů, ve střední poloze zněl jeho hlas plně a vyrovnaně, ale výšky zpíval nepřirozeně hlasitě, což působilo často až rušivě. V průběhu opery se však rozezpíval, jak z něj postupně opadávalo napětí a nervozita,  takže zá árii "Pourquoi me reveiller" sklidil zasloužený potlesk na otevřené scéně  a v závěrečné scéně umírání jsem se dočkali i vcelku přesvědčivého hereckého výkonu.

Roberto Alagna, Elina Garanca

Výkony ostatních protagonistů byly spíše průměrné až nevýrazné, takže onen "zázrak" z předešlého večera na Bohémě se bohužel nekonal. I tak ale stálo za to Werthera  vidět.

Roberto Alagna, Elina Garanca

Simon Boccanegra v Covent Garden

Simon Boccanegra je bezesporu jedno z vrcholných děl Verdiho tvorby. Proč se tedy inscenuje tak zřídka? Těžko říct. Opera vyžaduje vedle hned několika špičkových pěvců také talentované herce, kteří by věrohodně ztvárnili hlavní postavy v opeře.

Díky operním přenosům mohli v poslední době diváci vidět okázalou inscenaci z Metropolitní opery, komornější (pro mne osobně i lépe pěvecky zvládnutou) inscenaci z La Scaly. Placido Domingo, který se s chutí a sobě vlastní noblesou "téměř převtělil" do vůdce Boccanegry, určitě všechny návštěvníky kin přesvědčil o svých uměleckých kvalitách, které ani za 40tiletou pěvcovu kariéru neztratily nic ze svého kouzla.

Před pár týdny jsem byla hned dvakrát osobně svědkem interpretace jeho Boccanegry v londýnské Covent Garden.

Maestro Pappano, který představení dirigoval, byl hned v úvodu přivítán bouřlivým potleskem. Jeho jasná a přitom střídmá gesta mne velice zaujala. Žádný jeho pohyb, žádný pokyn směrem k orchestru nebyl navíc. Orchestr předvedl skvělý výkon během obou představení. Pochválila bych především houslovou sekci, která hrála s naprostou přesností.

Prolog opery se odehrává na téměř prázdném jevišti, kde již tak dramatickou atmosféru dokresluje jenom několik sloupů a veliký keř. Černá tabule se zlatými nápisy se během dalších částí opery (v závislosti na postupném ději a stupňovaném dramatu příběhu) mění na zlatou s černými nápisy, poté také na červenou.. Vše je v šeru. Mladý Simon s dlouhými hnědými vlasy přichází v jednoduchém oděvu. Stroze oděn je také Fiesco, který od začátku dává všem zcela jasně najevo, že jeho nenávist vůči Boccanegrovi je trvalá. Pomsta přijde v pravý čas.

První jednání začíná v jednoduše zařízeném paláci. Na pódiu je velký stůl, okolo kterého jsou vyrovnané židle. V čele sedí vůdce Boccanegra a jasně rozdává své příkazy. Není zde žádný trůn, žádné honosné zdobení ani šperky.

Mou nejoblíbenější částí opery je konec 1. dějství. Mrazivě dramatické prokletí (Sia maledetto!) ohromilo všechny diváky v sále. Když ustala hudba, obecenstvo sedělo několik vteřin jako přikované. Netleskalo. Až po chvilce se diváci vzpamatovali a odměnili účinkující několikaminutovými ovacemi.

Zarmoucený vládce detailně studuje mapy, které má rozložené na stole. V druhém jednání je také patrná změna barvy tabule s nápisy, které jsou tentokrát již rudé - troufám si říct, že znázorňují barvu blížící se smrti. Po vypití smrtelného jedu, který mu nachystal Paulo, je již otázkou času, kdy TA osudná smrtelná hodinka udeří. Při společné scéně Fiesca a Boccanegry, kdy jsou oba oděni v černé barvě, na mne trošku rušivě působily dvě hůlky, o které se Simon opíral. Nemohl se vůbec udržet na nohou, ale neblouznil z jedu, který vypil. Byl při smyslech, což mi osobně připadalo zvláštní. Vždyť dávka jedu většinou působí hlavně na smysly, poté až na tělesnou schránku. Inu, záměr a nápad inscenátorů se mojí představě nepodobal..

Závěr opery měl úžasnou atmosféru. Simon Boccanegra po dlouhém životním boji padá mrtev k zemi. Opona. Ticho. Poté 27 minutové ovace!!!

A nyní k výkonům sólistů.

I přesto, že jsem viděla oba přenosy Boccanegry s Plácidem Domingem v kině, (MET a La Scala) mohu v klidu a upřímně říci, že se živému zážitku z představení nemůže nic vyrovnat. Vidět a hlavně slyšet Dominga živě v operním domě je samo o sobě veliká událost. Jeho Boccanegra byl pravým vůdcem s velkým srdcem, který nikdy nepomyslel na sebe, ale pouze na ostatní. V hlasové pohodě a s hereckou noblesou podal bravurní výkon. Především poslední scéna opery byla geniální, jeho smrtelný pád ze stoje byl tak věrohodný, že doslova "vyděsil" většinu obecenstva v sále. Jakoby nezemřel pouze Boccanegra, ale i sám představitel. Bravo, Domingo!

Ferruccio Furlanetto byl tím nejideálnějším Fiescem, kterého si můžete představit. Podlý, zlý a plný nenávisti vůči Simonovi, se kterým se bohužel smiřuje příliš pozdě nato, aby ho mohl zachránit.

Mile mne překvapil Joseph Calleja, který podal vynikající a bezchybný pěvecký výkon. I přesto, že pro roli Gabrielle Adorna nemá podle mého názoru tu nejhezčí barvu hlasu, dokázal, že v Covent Garden po boku prvotřídních umělců zpívá právem.

Toto se ale bohužel nedá říci o představitelce Amelie Grimaldi. Marina Poplavskaya mne opět zklamala, její herecké pojetí a těžkopádný zpěv (ve výškách dost nejistý), byl ve srovnání s ostatními "druholigový". Škoda.

Mohu s jistotou říci, že lístky na londýnskou inscenaci této opery nebyly k sehnání. Osobně bych tímto ráda poděkovala Královské opeře za zprostředkování novinářských vstupenek, za které jsem byla velice vděčná. Spolupráce s PR oddělením byla na úrovni a bez problémů.