Přiznám se, že Messenetovu Popelku jsem viděla poprvé. A není divu, toto neobyčejně náročné dílo se na běžném repertoáru objevuje jen velmi zřídka. Jsem proto nesmírně šťastná, že jsem u tohoto počinu mohla být živě.
Popelky, nebo chcete-li Cendrillon(u), jsem se zúčastnila 16. července 2011, jednalo se o odpolední představení a dostala jsem se na něj víceméně omylem. O co horší bylo dostat koupit lístky na Toscu o 2 dny dříve, na Cendrillon jsem sehnala vstupenku ještě těsně před začátkem představení, když jsem šla náhodou kolem a viděla, že davy proudí do divadla..
Když jsem zjistila, že v titulní roli vystupuje famózní mezzo-sopranistka Joyce DiDonato, bylo rozhodnuto, kde strávím sobotní odpoledne.
Hudebního vedení se ujal vynikající Bertrand de Billy, režijní nastudování neprovedl nikdo menší než Laurent Pelly (např. Dcera pluku ROH 2007).
Již od prvních taktů bylo jasno, že se Cendrillon zařadí mezi mé oblíbené opery. Navíc se této pohádkové opeře dostalo vynikajícícho hudebního nastudování pod taktovkou Bertranda de Billy. Orchestr Královské opery doslova zpíval. Již jen naprosto dokonalý orchestr by mi v ten den stačil k úplné spokojenosti, já ovšem dostala mnohem víc. Jestliže orchestr byl geniální, nevím, jaké superlativy bych měla použít pro protagonisty na jevišti. Mezi nimi se nenašel jediny slabší článek a proto toto představení stavím mezi ta nejlepší, která jsem měla tu čest spatřit. I inscenace byla nádherně pohádková, přímo sršela neotřelým a nevtíravým humorem, kde si každý mohl najít to, co je mu blízké.
Jak již bylo řečeno, titulní roli Popelky, tedy Lucette, se ujala americká diva Joyce DiDonato. Její Popelka byla zranitelná, nesmělá, skromná, prostě nádherná. Když došlo k přeměně z Popelky v krásnou princeznu na královském bále, každý v sále jen vydechl úžasem nad kráskou, která stála na jevišti. Myslím, že toto se opravdu povedlo. Joyce celý večer uchvacovala dokonalou interpretací dívky, která je nejistá sama sebou, ale zároveň velice silná. Pěvecky šlo o nadpozemský výkon, před kterým klekne nejeden kritik. Joyce DiDonato prostě umí a neustále o tom přesvědčuje.
Prince Le Charmant pro Popelku ztvárnila Alice Coote, mezzo-soprán. Jedná se o kalhotkovou roli a musím říct, že obsazení dvou hlavních rolí dvěma mezzo-soprány byl mistrovský tah. Alice Coote v ničem nezaostávala za Joyce DiDonato a člověk jen žasl nad flexibilitou a výrazovou škálou této britské pěvkyně. Její Princ byl dokonalým snílkem, který čeká na opravdovou lásku. Nesmírně náročný part se zdál v jejím podání jako naprosto přirozená melodie, pronesená jen tak mimochodem. Vskutku šarmantní!
Dalším zážitkem byla Kmotřička víla v podání kubánské sopranistky Eglise Gutiérrez. Rozsahem poměrně velká role sedla této interpretce vskutku dokonale. Opravdu nevšedním zážitkem byly její čisté koloratury, které se jakoby nadpozemsky nesly nad celým ansamblem.
Úžasně působila i macecha s dvěma dcerami v podání Ewy Podleś, Medeleine Pierard a Kai Ruutel. Šlo o herecký koncert a i pěvecky tyto dámy nezůstaly nic dlužné. Otec Popelky, Jean-Philippe Lafont skvěle doplnil všechny ústřední postavy.
Za zmínku ovšem stojí i všechny ostatní postavy - ať už pouze němé role(balet), či menší zpívané. Královský bál byl přehlídkou jiskřivého humoru a na tom mají velkou zásluhu členové Královského baletu, protože vdavekchtivé princezny a princovi sloužící byli prostě kouzelní.
Celé představení mělo nádhernou, magickou atmosféru a jsem moc ráda, že jsem mohla být "při tom". Skvělým dovršením byla naprostá bezprostřednost Joyce DiDonato, která se při setkání s fanoušky se všemi nadšeně objímala, smála, bavila a fotila. Vyzařoval z ní nefalšovaný zájem o diváka a především skromnost.
Jules Massenet: Cendrillon
ROH Covent Garden 16.7.2011
Lucette (Cendrillon): Joyce DiDonato
Le Prince Charmant: Alice Coote
Pandolfe (otec Popelky): Jean-Philippe Lafont
La Fée (víla): Eglise Gutiérrez
Machecha: Ewa Podleś
Dcery: Madeleine Peirard, Kai Ruutel
