Moje další cesta za hudbou mě zavedla tentokrát do Mannheimu, druhého největšího města spolkové země Baden-Würtenberg na soutoku Rýna a Neckaru. Mám ráda spojení hudebních zážitků s poznáváním nových zajímavých míst a protože to byla moje první návštěva, byla jsem zvědavá, jak na mě město zapůsobí. Musím po pravdě říci, že jsem byla hodně zklamaná, Mannheim je jedno z nejnudnějších měst, které jsem měla možnost poznat. Jeho specifikem je to, že centrum města tvoří řada rovnoběžných a na ně kolmých ulic, které navíc nemají jména, ale jsou označeny pouze písmeny a čísly. Během 2. světové války bylo navíc město téměř srovnáno se zemí, takže zde skutečně není mnoho k vidění. Také Národní divadlo, kde se měl konat koncert, mě na první pohled dosti šokovalo. Očekávala jsem budovu v klasickém stylu, avšak ve skutečnosti jsem narazila na něco, co se dosti podobá socialistickým kulturním domům. Ani uvnitř to nebylo o mnoho lepší. Mírně mě pobavilo, že zde místo obvyklé šatny byly chodby s kabinkami, jaké známe třeba z plaveckých stadionů. Praktická stránka tohoto řešení se ukázala po skončení koncertu, kdy divákům bylo nabídnuto šampaňské, umělci dávali autogramy, hodně lidí se zdrželo třeba i hodinu – a protože zde nebyly žádné šatnářky spěchající domů, vše probíhalo ve velké pohodě.
Všechny negativní dojmy z interiéru divadla zmizely jako mávnutím proutku, jakmile začal koncert. Thomase Hampsona doprovázel orchestr Mannheimského Národního divadla pod taktovkou izraelského dirigenta Dana Ettingera. Sólová čísla orchestru tvořila dosti podstatnou část koncertu a nadšení publika a potlesk pro orchestr nebyl o nic menší, než potlesk pro Thomase Hampsona. A naprosto právem. Dan Ettinger, který je od r. 2003 asistentem Daniela Barenboima ve Staatsoper Unter den Linden v Berlíně, dokázal s orchestrem divy. Málokdy jsem zažila tak úzkou „symbiózu“ dirigenta s hráči. Ettinger má naprosto osobitý styl dirigování, je to nejen zážitek akustický, ale i vizuální, protože působí tak trochu jako mág, s orchestrem doslova dýchá, tančí, občas skáče do rytmu, chvílemi odhazuje taktovku a diriguje bez ní …. vše to ale i přes velkou expresívnost nepůsobí rušivě ( pokud ovšem nesedíte v první řadě přímo před ním jako jedna moje známá), spíše naopak, fascinujícím dojmem. Orchestr zněl, až na občas rušivé pozouny, velmi lahodně a zejména při doprovodu pěvce ho dirigent vedl tak citlivě, že bylo slyšet i každé zpívané pianissimo.
Thomas Hampson ukázal během večera celou škálu svého umění. Do programu zařadil čtyři velmi odlišné árie a při každé dokázal posluchače naprosto fascinovat hloubkou prožitku a procítěnou interpretací. V první části koncertu zazněla romance Wolframa „ O du mein holder Abendstern“ z Tannhausera, ve druhé pak árie „Soi imobile“ z opery Guglielmo Tell, árie Oněgina „Vy mě pisali“ a nakonec závěrečná scéna z opery Don Carlo „ Son io mio Carlo“. Pro mě osobně to byl o to silnější zážitek, že Hampsona v těchto rolích znám pouze z DVD nahrávek a zde jsem poprvé měla možnost ho slyšet živě.
Jako velký milovník hudby Gustava Mahlera a jeden z nejlepších interpretů Mahlerových písní však Hampson překvapivě zařadil do programu i cyklus písní „ Lieder eines fahrenden Gesellen“. A ačkoliv jsem zpočátku bylo trochu zklamaná, že místo dalších árií zazní písně, musím říci, že tato část koncertu byla možná vrcholem celého večera. Čtyři písně, každá jiná, ale každá sama o sobě malé osobní drama, a Thomas Hampson, který do vyprávění těchto příběhů dává doslova celou duši – fascinuje posluchače nejen zpěvem, který přechází od něžných pian a pianissim až k dramaticky vypjatým scénám – ale i výrazem tváře, která dokáže příběhy zobrazit tak, že jim porozumí i ten, kdo nerozumí textu. Když dozněly poslední tóny poslední písně, fascinované publikum ještě asi 10 vteřin sedělo v naprostém tichu, než vypuklo v bouřlivý potlesk.
A opět odlišnou tvář nám Thomas Hampson ukázal ve dvou přídavcích. Zazpíval dvě americké lidové písně a nadšené publikum nedalo jinak, než že Coplandovu „The Boatman´s Dance“ musel opakovat dvakrát.
K celkovému nadšení z nádherného koncertu přišpělo na závěr i zcela nečekané pohoštení ve vstupní hale, kam přišli mezi návštěvníky koncertu i oba hlavní protagonisté a více jak hodinu se jim trpělivě podepisovali, fotili se s nimi a s každým prohodili pár slov. 
Operní gala Thomas Hampson
Národní divadlo Mannheim, 20.6.2010
