Přiznám se, že opera Evžen Oněgin patří spolu s Rusalkou k mým nejmilejším. V minulosti jsem ji slyšela mnohokrát na scénách našich divadel, ale v zahraničí to byla teprve moje druhá příležitost. Doufala jsem, že dopadne lépe, než moje první zahraniční zkušenost z Berlína, kde jsem se bohužel předem neinformovala, v čí režii je opera uváděna, a byla proto vystavena naprostému šoku až na místě (režijní a scénické pojetí Achima Freyera, cosi jako pantomima, kdy postavy nalíčené jako klauni spolu navzájem vůbec nekomunikují, jsem ani přes vyslechnutou diskusi přímo s Freyerem, nedokázala akceptovat). Věřila jsem ale, že Curych mě v tomto ohledu nezklame.
Oněgin se v Curychu hraje již několik sezon, nyní se jednalo o obnovenou premiéru s velmi slibným obsazením zejména mužských rolí. Přiznám se, že to byl i hlavní důvod, proč jsem se do Curychu vypravila. Zažít Thomase Hampsona v roli Oněgina bylo moje přání od chvíle, kdy jsem v r. 2000 poprvé živě uslyšela jeho hlas na koncertě v Praze. A Piotr Beczala v roli Lenského sliboval také nevšední zážitek.
Inscenace nebyla přímo klasická, ale ani ne extremně moderní. Režisér Griša Asagarov se držel poměrně přesně textu, velmi dobře byla vykreslena psychologie postav, a to především Oněgina a Lenského (za přispění velmi přesvědčivých hereckých výkonů obou pánů). Z tohoto pohledu se mi líbilo zejména pojetí scény na oslavě Taťániných narozenin a následná scéna souboje. Oněgin, znuděn pomluvami, hledá útěchu v alkoholu a konzumuje jednu sklenku (pravděpodobně vodky, nikoliv vína) za druhou. Stejně tak Lensky v rozčilení nad tím, že ho Olga přehlíží, hledá útěchu v alkoholu. V okamžiku, kdy mezi nimi otevřeně vypukne konflikt a dojde k vyzvání na souboj, jednají tedy oba již ve značné opilosti, což činí věrohodnou zejména přehnanou reakci Lenského. K souboji pak přichází Oněgin jen proto, aby učinil zadost zvyklostem, už od první chvíle je jasné, celou záležitost považuje za přehnanou a věří, že se vše urovná. K nejsilnějším okamžikům opery patřila scéna, kdy oba muži jdou proti sobě s namířenými pistolemi, v okamžiku výstřelu se však Oněgin otočí zády a vystřelí jen tak do prázdna, bez míření, v přesvědčení, že střílí někam stranou a vůbec ne na svého soupeře. O to větší je jeho šok, když se otočí a vidí Lenského na zemi. Když mu sekundant potvrdí, že Lensky je mrtev, je zcela paralyzován, odmítá uvěřit a poté se vrhne k mrtvému příteli, obejme ho a usedavě se rozpláče. V té chvíli se málokterý divák ubránil slzám.
Scéna byla jednoduchá, ke konci opery již téměř zcela bez kulis, dokreslena působivým osvětlením, zejména ve scéně souboje. Sympatické bylo, že taneční scény na plesech, které bývají obvykle svěřovány členům baletu, zde kompletně ztvárnili členové operního sboru.
Již od prvních tónů předehry pod taktovkou ruského dirigenta Vladimíra Fedosejeva jsem se naplno ponořila do krásy Čajkovského hudby. Fedosejev kladl důraz na střídání rychlejšího a pomalejšího tempa, což spolu s bohatou dynamikou velmi umocnilo dramatičnost děje. Zaslouženě byl na konci odměněn dlouhým potleskem a výkřiky bravo.
Slabší stránkou inscenace byly pěvecké výkony ženských protagonistek. Proto hlavně první obraz působil trochu rozpačitě. Výjimkou byla pouze Anja Schlosser v roli Olgy. Představitelka Taťány Petra Maria Schnitzer, pro kterou to byl debut v této roli, se však naštěstí postupně rozezpívala až k přesvědčivému výkonu v posledním obraze. Největším zážitkem však byly pěvecké a herecké výkony představitelů Oněgina a Lenského.
Hampsonův lyrický bariton je pro roli Oněgina ideální a naprosto splnil všechna moje očekávání. Ve spojení s hereckým ztvárněním postavy si jen těžko dokážu představit lepší obsazení této role. Oněgin Thomase Hampsona je ztělesněním tohoto Puškinova hrdiny. Pokaždé, když vstoupil na scénu, vždy ji zcela ovládl již svojí pouhou přítomností. Role blazeovaného, znuděného mladého muže z první části opery jako by mu byla psána na tělo. Stejně tak během scény na plese u knížete Gremina jako by s ním člověk přímo prožíval rostoucí bolest, když si postupně uvědomuje, co v Taťáně ztratil. Závěrečná scéna byla pak naprostým vyvrcholením opery. Ještě nikdy jsem neslyšela závěrečná tři slova opery zazpívat s takovým zoufalstvím v hlase.
Velmi příjemným objevem byl pro mě Piotr Beczala v roli Lenského. Předtím jsem ho měla možnost vidět pouze jednou, a to v přímém přenosu z MET v Lucii di Lammermoor, kde zaskakoval za indisponovaného Rolanda Villazona, a popravdě mě příliš nenadchnul. Role Lenského mu však sedla jako ulitá – mile mě překvapilo, jak přesvědčivě dokázal herecky Lenského ztvárnit. Naprostý protiklad Oněgina, naivní a idealistický mladík plný ideálů, byl v jeho podání stejně věrohodný, jako Hampsonův Oněgin. A co se týká pěveckého výkonu, tak procítěně zazpívanou árii „Kuda, kuda…..“jsem ještě nikdy neslyšela. Jsem přesvědčena, že to byl nejlepší Lensky, jakého jsem kdy slyšela a asi i uslyším. Beczala vystupuje v Curychu také v roli Prince v Rusalce a přiznám se, že vážně uvažuji o další cestě do Švýcarska. Protože už teď je mi jasné, že bych slyšela nejlepšího prince od dob Beno Blachuta.
Třetím pěvcem, který v opeře exceloval, byl Matti Salminen v roli Gremina. Na scéně se objevil sedící na vozíku, na chvíli jsem si myslela, že je to proto, že skutečně nemůže chodit. Ale byl to jen další, docela zajímavý režijní nápad. Vzhledem k tomu, že v této roli pamatuji ještě Eduarda Hakena, stačí, když řeknu, že po Hakenovi to byl nejlepší Gremin, jakého jsem kdy slyšela.
Na Curychu je sympatické, že hned vedle opery je restaurace Belcanto, kam je možné po představení zajít si popovídat s přáteli, probrat svoje dojmy a také plány na další „operní“ cesty. A navíc s českou obsluhou – už od září minulého roku se tu pravidelně setkáváme s příjemným mladíkem odněkud od Hradce Králové, který tu pracuje jako číšník.
Curych, 14.5.2010
P.I.Čajkovskij – Evžen Oněgin
Dirigent Vladimir Fedosejev
Režie Griša Asagarov
Scéna Bernhard Kleber
Oněgin Thomas Hampson
Lensky Piotr Beczala
Taťána Petra Maria Schnitzer
Olga Anja Schlosser
Gremin Matti Salminen
Larina Stefania Kaluza
Chůva Cornelia Kallisch
