Uvedení jakéhokoliv Wagnerova díla není jednoduchá záležitost. Opery Richarda Wagnera jsou komplexní celky s dramatickým dějem. Pěvecké party v těchto operách vyžadují prvotřídní pěvkyně a pěvce. Nemluvě o režijním pojetí a hudebním nastudování. Jak se tedy “popralo” pražské Národní divadlo s nejnovější inscenací Wagnerova Parsifala? Podle mne netradičně a hrdinsky.
Přiznám se, že jsem prozatím nepřečetla ani jednu recenzi, kterých se po premiérovém uvedení objevilo v médiích požehnaně. Na premiéře jsem nebyla, a proto se nemohu ke kritikám vyjadřovat a ani je objektivně hodnotit.
Největším a milým překvapením celé inscenace jsou pro mne vynikající výkony některých sólistů. Kundry Evy Urbanové je jedinečná, hlasově téměř bezchybná. Troufám si říci, že je to její životní role, kterou překvapila nejednoho operního diváka. Výborným nápadem realizačního týmu bylo angažování “ostřílených wagnerovců”. Jedním z nich je Alfons Eberz, jehož repertoár sčítá vedle Wagnerova Parsifala též Siegmunda, Siegfrieda a také Lohengrina. Ulf Paulsen disponuje nádherným hlasem velkého rozsahu. Král Amfortas je jeho druhou rolí na prknech Národního divadla, v roce 2000 zde ztvárnil Kurwenala v Tristanovi a Isolde. V roli Gurnemanze se představil legendární Matthias Hölle, který patří v dobrém slova smyslu ke staré gardě wagnerovských basistů. Pěvecky a především herecky působí velice kultivovaně a přirozeně. Jaké výkony musel asi podávat v letech své největší slávy.. Pěvecké party Blumenmädchen nejsou nikterak dlouhé, o to jsou ale náročnější. Je zcela patrné, která z dívek (pěvkyň) je schopna svou roli odzpívat a která nikoliv. Škoda. Celkový solidní dojem to bohužel trošku kazí.
Dodnes nemohu zapomenout na rozhlasový přenos Parsifala, který vloni na Velký pátek dirigoval mestro Fiore v operním domě v Ženevě. Již tehdy jsem se těšila na jeho pražské nastudování tohoto díla. Opět jsem si uvědomila, jak se pod jeho vedením orchestr pokaždé promění v těleso evropského renomé (vzpomeňme na jeho hudební nastudování Evžena Oněgina či na Prsten Nibelungův, který má spousta z nás dodnes v živé paměti). Orchestr Národního divadla hraje pod taktovou Johna Fioreho lehce a přesto dynamicky, svižně a přesto plynule. Hudební nastudování Parsifala je další skvělou vizitkou světového dirigenta, kterého nám může závidět a jistě závidí nejeden operní dům.
Pochválit musím také sboristy, pro které napsal Wagner skutečně náročné party. Chytře je také zvoleno rozmístění sborů. Především sbor umístěný na druhé galerii zní velice krásně a dodává celé opeře patřičně dramatickou atmosféru. Až jde při poslechu člověku mráz po zádech...
I přes některé nesrovnalosti a nevyrovnanosti je Wagnerův Parsifal událostí operní sezóny pražského Národního divadla. Ráda bych upozornila na to, že repríz nebude mnoho! Pospěšte a zajistěte si vstupenky co nejdříve. Nebude litovat...
