Jednu z mých nejoblíbenějších oper Evžen Oněgin můžu slyšet vždy a všude, a tak jsem využila skutečnosti, že sólista Metropolitní opery, mladý polský baritonista Mariusz Kwiecien hostoval v této roli na přelomu prosince a ledna ve svém rodném Krakově. Zažít ho v této roli na jevišti jsem si přála od svého prvního náhodného setkání s ním v televizním záznamu inscenace Oněgina z Paříže asi před dvěma lety. Inscenace to byla hodně zvláštní, ale Mariusz Kwiecien mě jako Oněgin okamžitě zaujal svým krásným hlasem, charismatickým zjevem a dokonalým hereckým ztvárněním role. Hned jsem začala pátrat, o koho se jedná, takže setkání s ním při přenosech z MET už bylo vlastně setkání se "starým známým".
S několika přáteli jsem se tedy druhý lednový víkend vypravila do Krakova a těšila se, že díky opeře opět poznám nové místo. Naivně jsme si mysleli, že na prohlídku Krakova dva dny postačí. Město nás ale naprosto uchvátilo krásou svých památek a svojí specifickou atmosférou, takže jsme se ihned na místě rozhodli, že se tam ještě jednou musíme podívat někdy za lepšího počasí a na delší dobu .
Ačkoliv v historickém centru Krakova je krásná divadelní budova, k mému zklamání to není budova Krakovské opery. Opera se před krátkou dobou přestěhovala do budovy zcela nové, která se nachází již mimo centrum, ale pouhé dvě stanice tramvají od hlavního nádraží. Je to moderní prosklená budova s kapacitou cca 800 míst. Hlediště je dobře dispozičně řešeno, přízemí má poměrně velký sklon , takže ze všech míst je velmi dobře vidět. Trochu rušivě působí přemíra červené a rudé ve vnitřní výzdobě.
Do hlediště jsem zasedla bez jakékoliv představy, jakou inscenaci mám očekávat, zda moderní či tradiční, nenašla jsem nikde ani jedinou fotografii z představení. Zpětně bych řekla, že pojetí bylo někde uprostřed. Scénu tvořila jakási "krabice" potažená stříbřitou fólií, se třemi stěnami, v každé byl velký kruhový otvor, kterým protagonisté přicházeli a odcházeli a kterými bylo také vidět na druhoplánové dění v pozadí. Kostýmy byly spíše dobové, laděny většinou, zejména u sboru, do tmavých barev, takže vše působilo dosti ponuře. Důležitým prvkem přítomným na scéně hned od počátku, byla voda, hlubší význam jsem ale nepochopila a ani nikde nevyčetla.
Režijní pojetí mi připadalo poněkud roztříštěné, bylo tam několik pěkných, originálních nápadů, ale jiné zase zcela nepochopitelné a nelogické. Tak např. hned v úvodu opery je na scéně chůva se statkářkou Larinou, ta je ještě ne zcela oblečena a budí dojem, že je poněkud opilá. I dále v průběhu opery je Larina podána spíše ve stylu karikatury. Naopak zdařile bylo podáno první setkání Taťány s Oněginem, kdy nešlo jen o jejich krátkou zpívanou konverzaci, ale v době, kdy zpívali jiní, bylo vidět, jak se procházejí v pozadí a živě diskutují nad Taťáninou rozečtenou knihou. Je pak snadnější pochopit, proč se Taťána do Oněgina tak hluboce zamilovala.
Dopisová scéna se bohužel odehrává celá na lůžku, kde Taťána nemá zrovna moc možnosti k pohybovému ztvárnění. Výsledkem je, že si střídavě sedá, kleká, občas lehá, dopis píše ve velmi nepřirozené poloze vkleče a v závěru si na posteli dokonce stoupne. Možná, že by vše nepůsobilo tak těžkopádně a téměř směšně, kdyby představitelka Taťány byla štíhlá elegantní žena. Bohužel opak byl pravdou, takže dívat se na ni v krátké noční košilce bylo vcelku utrpením. V této scéně bylo kromě lůžka na jevišti rozmístěno několik plechových kbelíků, do kterých ze stropu kapala voda (a občas kapala i mimo ně na zem).
Toužebně jsem očekávala konec tohoto obrazu (kromě vizuálního zážitku ani ten akustický nestál za moc) a změnu prostředí a o to větší bylo moje zděšení, když děj pokračoval v Taťánině ložnici dál. V pozadí bylo vidět, jak přichází Oněgin jen v bílé košili, cestou laškuje s vesničankami a nakonec vstoupí oknem do ložnice. Přála jsem si, ať se mi to jen zdá, ale bohužel nezdálo. Po celou Oněginovu árii, kterou Mariusz Kwiecien podal úžasným způsobem jak po pěvecké, tak i herecké stránce, se Taťána nehnula z postele, většinou se schovávala pod pokrývku, občas si sedla, ale pak se zase schovala..... Když se nad tím zamyslím, tak to možná režijně nebyl špatný nápad, ale aby tato i předchozí scéna vyzněly věrohodně, chtělo to naprosto jinou, herecky a pěvecky zcela jinak disponovanou pěvkyni v roli Taťány.
Dalšímu obrazu, plesu v domě statkářky Larinové, dominoval uprostřed jeviště velký kulečníkový stůl. Všichni návštěvníci, kromě hlavních protagonistů, byli oblečeni do zeleých šatů, muži do vojenských uniforem. Scéna,kdy Triquet zpívá Taťáně kuplet, se odehrává na kulečníkovém stole, kam si nejdříve vyskočí zjevně na mol opilý Triquet a poté tam hosté donutí vyšplhat i Taťánu. Ta pak odtud nemůže bez pomoci uniknout, i když se o to celou dobu snaží, protože je jí celá tato situace krajně nepříjemná. Nakonec ji z trapné situace galantně "vysvobozuje" Oněgin.
Po přestávce dění na jevišti nabylo na dramatičnosti a cítila jsem, jak jsem stále více vtahována do děje a přestávám vnímat menší či větší nedostatky ve výkonech protagonistů.
Lenský zpíval svoji árii Kuda, kuda... na předscéně při stažené oponě, na kterou byl promítán padající sníh. Po odhrnutí opony se před námi otevřel obraz zimního lesa, kde na zemi byly místy rozmístěny tající "ledové kry", na podlaze již místy stála voda. Všechny postavy se během příprav na souboj a souboje pohybovaly výhradně po krách, musely při tom překonávat poměrně velké vzdálenosti mezi nimi. Souboj byl pojat tak, že Oněgin vlastně střílí s odvrácenou hlavou poslepu, jen aby dostál pravidlům, a Lenského zasáhne nešťastnou náhodou.
Předposlední obraz, ples u knížete Gremina, začínal tak, že Oněgin, který se vrátil z cest, se zpočátku pohybuje také na předscéně. Od zbytku jeviště ho odděluje průhledný závěs, za nímž se pohybují postavy, oblečené v bílém, a tančí za zvuků polonézy. Mezi nimi se občas mihne Lenský, Olga a jakási záhadná nevěsta se spuštěným závojem. Něco jako zlé sny, výčitky svědomí, chiméry. Oněgin se zpočátku marně pokouší proniknout mezi postavy, ty ho odhánějí a ignorují. Tento obraz byl i opticky velmi působivý, jediné, co bylo dosti zvláštní, byl fakt, že všechny postavy na plese tančily po kotníky ve vodě. Oněginovi se nakonec podaří dostat se za oponu, která mizí, a vstoupí na ples. Strhující byl závěr obrazu, kdy si Oněgin uvědomuje, že Taťánu miluje, dojem však trochu narušil fakt, že když se vrhnul v zoufalství na zem, vrhnul se vlastně do vody, a člověk se neubránil tichému politování pěvce.
Poslední obraz je v této inscenaci časově posunut bezprostředně za obraz předchozí ( i když v románě uplyně mezi těmito scénami určitá doba). Taťána se vrací z plesu, v saloně s pohovkou uprostřed odkládá na zem ( do vody) šaty a zůstává pouze v kombiné. Do místnosti vběhne Oněgin a odehrává se závěrečný duet. Bohužel se zde opakuje v mírné obměně režijní ztvárnění dopisové scény, takže Taťána nyní posedává nebo polehává na pohovce a pouze v samém závěru ji opustí. Jinak je tato poslední milostná scéna pojata hodně vášnivě a realisticky, člověk by však elegantnímu Kwiecienovi ze srdce přál opticky i rozměrově vhodnější partnerku.
Co se týká pěveckých výkonů, tak jsem do Krakowa jela bez zvláštních očekávání a žádné "překvapení" se nekonalo. Mariusz Kwiecien čněl nad ostatními protagonisty o několik tříd, jeho výkon byl na světové úrovni, zatímco výkon ostatních na úrovni oblastního divadla. Nejhůře bych hodnotila Boženu Zawislak-Dolny jako Larinu, Veru Baniewicz jako chůvu a bohužel také Magdalenu Barylak v roli Taťány. Naopak představitel Lenského Vasyl Grokholskyi se po rozpačitém začátku rozezpíval k docela příjemnému výkonu a velmi zdařile si vedl Volodymyr Pankiv jako kníže Gremin. Orchestr pod taktovkou Lukasze Borowicze, který dirigoval i Kwiecienův pražský koncert, také odvedl vcelku slušný výkon, zněl příjemně a v dynamice se podřizoval pěvcům.
Hlavní magnet tohoto představení - Marius Kwiecien jako Oněgin mě nadchl. Už při jeho pražském koncertu mě více zaujala druhá část s ruskými áriemi a Oněgin je role, která mu skutečně sedí. Naprosto suverénní pěvecký výkon s odstíněnou dynamikou, dokonalá kontrola příjemně zbarveného hlasu ve všech polohách a navíc přirozený herecký projev, promyšlený do posledního detailu, to vše činí jeho Oněgina živoucí postavou, které divák jeho příběh uvěří. Navíc je Kwiecien velmi elegantní a také výborně tančí, takže jeho bravurní valčík s Olgou ve čtvrtém obraze sklidil zaslouženě potlesk na otevřené scéně.
Po představení jsme si nenechali ujít příležitost jít Mariusce Kwieciena pozdravit. Když zjistil, že jsme z Prahy, hned začal vyprávět, jak má Prahu rád, jaké je to nádherné město, a že se tam určitě bude opakovaně vracet. A nadšeně nám vyprávěl, že právě dokončil nahrávání svého prvního CD, které je celé věnováno p o u z e slovanským operám, a že si na něj vybral i dvě árie ze Smetanových oper. Vzhledem k tomu, že většina pěvců volí pro své první album spíše osvědčený světový repertoár, je to skutečně velmi sympatický počin. Kwiecien tak navazuje na svého rodáka Piotra Beczalu, který také nedávno vydal CD slovanských árií, a pro změnu na něm zpívá dvě árie od Dvořáka.
V Praze budeme mít možnost Mariusze uvidět na jaře 2012 jako Dona Giovanniho v nové inscenaci této opery. Snad by měl zpívat na premiéře. Ale do té doby bude ještě jednou zajímavá možnost ho slyšet, a to v prosince 2011 v Krakově v polské opeře Halka. Vzhledem k tomu, že jsem ještě žádnou polskou operu nikdy neslyšela, určitě si tuto příležitost nenechám ujít.
Opera Krakowska - Evžen Oněgin, 16.1.2011
Oněgin Mariusz Kwiecien
Taťána Magdalena Barylak
Lenský Vasyl Grokholskyi
Larina Božena Zawišlak-Dolny
Olga Agnieszka Czastka
chůva Vera Baniewicz
Gremin VolodymBorowiczyr Pankiv
Triquet Janusz Debowski
dirigent Lukasz Borowicz
