Novinky na DVD a Blu-ray

KRÁSNÉ HLASY - 14. část Ludmila Červinková

Další z vynikajících sopranistek Národního divadla Ludmila Červinková se narodila 29. dubna 1908 v Praze. Doménou pěvkyně byly role mladodramatického a dramatického oboru.

Zpěvu se učila nejprve soukromě, ve studiu pokračovala na konzervatoři, kterou ukončila roku 1934.Po ukončení konzervatoře - téhož roku - byla přijata do souboru olomoucké opery. První operní postavou, kterou zde vytvořila, byla Smetanova Mařenka. V Olomouci Ludmila Červinková zpívala skoro všechny smetanovské postavy svého oboru včetně Libuše (poprvé v roce 1939). Z Dvořákových oper nastudovala titulní Rusalku, ale i Cizí kněžnu, Armidu, Julii v Jakobínu, Kněžnu v Čertu a Káče a Lidunku v Králi a uhlíři. Z dalších českých oper jmenuji Janáčkovu Jenůfu, Foersterovu Evu nebo Fibichovu Šárku a Hedy. Neméně různorodý byl i repertoár zahraniční - Leonora v Beethovenově Fideliu, Micaela v Bizetově Carmen, verdiovské role Aida a Desdemona v Otellovi, Pucciniho Manon Lescaut, Mimi v Bohémě, Donna Anna, Pamina a Hraběnka v operách Mozartových. V Olomouci se profesně setkala se svými pozdějšími kolegy v Národním divadle - Beno Blachutem a Eduardem Hakenem.

Angažmá na této scéně trvalo šest let. Poté v letech 1940-42 přijala angažmá v Ostravě. Zde si repertoár rozšířila např. o Pucciniho Toscu, Miladu v Smetanově Daliborovi nebo Lišáka z Příhod Lišky Bystroušky.Po úspěšných předchozích pohostinských vystoupeních bylo pěvkyni v roce 1942 Václavem Talichem nabídnuto angažmá v Národním divadle. Prvním představením jako členky Národního divadla byla Milada v Smetanově Daliborovi. Za války zde mj. Ludmila Červinková ztvárnia bez alternace Toscu, Foersterovu Evu a Dvořákovu Rusalku. Zmínit je ještě třeba Sentu ve Wagnerově Bludném Holanďanovi nebo Amelii ve Verdiho Maškarním plesu.

Po válce nesměla chybět v premiérové inscenaci Libuše jako neméně důležitá dramatická Krasava. Další premiérovou inscenací byl Verdiho Don Carlos - na sklonku roku 1946 zpívala Alžbětu.V roce 1947 byla v režii Hanuše Theina a v hudebním nastudování Václava Talicha uvedena památná inscenace Káti Kabanové právě v titulní roli s Ludmilou Červinkovou. Ostatně i další role byly prvotřídně obsazeny (Krásová, Blachut, Masák, Gleich, Štěpánová). Káťu si v premiérovém obsazení zopakovala ještě o 10 let později.

Od roku 1954 zpívala v Národním divadle kromě Marie Podvalové titulní Libuši (v podání L.Č. existuje i rozhlasová nahrávka této role).
Na konci 50. a počátkem 60. let se Ludmila Červinková přehrála do rolí charakterních - Ludmila v Prodané nevěstě, Matka v Prokofjevově Příběhu opravdového člověka, Larina v Čajkovského Evženu Oněginovi.
Ludmila Červinková měla nádherný sametový hlas, s průraznými výškami a její projev se vyznačoval kultivovaností a vzornou dikcí.
V současné době se můžeme těšit z několika kompletních nahrávek s jejími kreacemi a všechny patří do zlatého fondu - Dvořákova Rusalka Smetanova Hubička (Vendulka) - firma Supraphon, Smetanova Libuše (Krasava) - Český rozhlas, Smetanova Prodaná nevěsta (Mařenka) - Multisonic.
14. září uplyne 30 let, co nás tato pěvkyně opustila.

Novinky na DVD a Blu-ray

Rozhovor s mezzosopranistkou Michaelou Kapustovou

Dnes Vám přinášíme rozhovor s talentovanou mezzosopranistkou Michaelou Kapustovou, která za poslední dvě sezóny zvládla více, než si vůbec dovedete představit. Vidět a slyšet ji můžete v Praze (zde zpívá Mercedes v Carmen, vodní žínku v Rusalce, od přístí sezóny též Blumenmadchen v Parsifalovi), v brněnském Národním divadle, kde v minulé sezóně debutovala v roli Popelky, kterou bude nadále zpívat v sezóně 2010-2011...

Na sklonku sezóny 2009/2010 měla v Národním divadle v Brně premiéru Popelka, ve které jste ztvárnila hlavní roli. Je to již Vaše druhá rossiniovská role – první byla Rosina v Lazebníku sevillském v Plzni. Jak přistupujete k interpretaci Rossiniho? Patří k Vašim oblíbeným skladatelům?

Ano, Rossini patří k mým velice oblíbeným skladatelům a chtěla bych se jeho operám v současnosti hodně věnovat! V jeho operách najdeme často vtip, energii, nádherné árie a velmi okouzlující ansámbly. Ovšem vyžaduje od zpěváka naprosto dokonalou techniku a hlavně schopnost koloratur. Proto se snažím každou rossiniovskou roli nastudovat precizně, teprve pak se mohu od techniky osvobodit a dát roli i její pravý herecký i pěvecký projev.

V příští sezóně Vás diváci též mohou vidět a slyšet v roli Blumenmädchen v nové inscenaci Parsifala v Národním divadle v Praze, která má premiéru v březnu 2011. Je to přece jenom trošku něco jiného než jste doposud zpívala... Čeho se nejvíce obáváte a na co se naopak těšíte?

Wagner se bohužel na našich předních divadelních scénách moc neuvádí, proto se na Parsifala v Národním divadle moc těším. Samozřejmě je to pro mne velká zodpovědnost, protože role Blumenmädchen není vůbec lehká - jak rytmicky, tak také pěvecky. Noty mám již na klavíru a snažím se pomalu se s touto rolí seznamovat. Jsem ráda, že se režie ujal šéf opery Jiří Heřman, se kterým jsem měla už možnost pracovat na jeho Rusalce v ND. Dirigentem této inscenace bude světově uznávaný dirigent John Fiore. Myslím že se tedy všichni můžeme těšit na krásný hudební i režijní zážitek.

Popelka v Národním divadle v Brně

Kterou ze svých rolí zpívate nejraději a proč?

Zatím mám ráda všechny své role. Každá mi nějakým způsobem přirostla k srdci. Jak to tak už bývá, tak poslední role vždy vyhrává, takže je teď na prvním místě Popelka. Krásná Rossiniho opera, ve které zvítězí pravá láska. A tak by to mělo být i v životě. Moc ráda vzpomínám na celý realizační tým v brněnském divadle. Na zkouškách nás vedl šéf opery Slovinský, režisér Rocc velmi důkladně propracoval každému celou roli. Na zkouškách byla hlavně skvělá tvůrčí atmosféra, což často nebývá zvykem.

s Václavem Hudečkem a jeho chodí po narozeninovém koncertě maestra v divadle Hybernia

V repertoáru máte také některé písňové cykly. Zpíváte písně v rámci koncertních vystoupení? Kde Vás diváci mohou v létě vidět a slyšet?

Písně mám velice ráda, s hlasem se pracuje jemněji a je to často příjemná očista po náročných operních rolí. Proto celou řadu písní zařazuji na své koncerty. V létě mě čekají koncerty většinou v rámci festivalů. První začne 8. srpna v kostele ve Štípě u Zlína, který bude natáčet i televize Noe, dále 10. srpna na X. mezinárodním letním hudebním festivalu THURN-TAXIS, v Loučni a 13. srpna potom zazpívám v lázních Luhačovice na závěrečném gala koncertu Václava Hudečka pořádaného v rámci jeho houslových kurzů. Srdečně milé čtenáře zvu.

v roli Káči, kterou slečna Kapustová zpívá v Českých Budějovicích

Absolvovala jste úspěšně také několik pěveckých soutěží – v roce 2007 jste zvítězila v Mezinárodní pěvecké soutěži Pražský pěvec, v roce 2009 jste získala 3. cenu na 44. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v oboru píseň a zvláštní cenu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Domníváte se, že je pro mladé umělce důležité, aby navštěvovali soutěže mezinárodního významu a snažili se takto popřípadě prosadit i v zahraničí?

Myslím si, že pro každého zpěváka je důležité a dobré mít alespoň jednu cenu z nějaké známější soutěže. Někdy je to ale dost těžké. Také jsem získala 1. cenu na soutěži konzervatoří v České republice, která se uskutečnila v Pardubicích. Tato soutěž mi dopomohla ke krásné roli Káči od A. Dvořáka, která se hraje v Českých Budějovicích. Na soutěži mne slyšel zpívat výborný režisér Josef Průdek a tuto roli mi nabídl. Ano - soutěže otevírají cestu nejen do zahraničí ale i do českých divadel.

Účastnila jste v poslední době některé pěvecké soutěže také v zahraničí? Jaké na Vás organizace a celkové dění soutěže udělalo dojem?

Mé zážitky ze zahraniční soutěže jsou teď docela čerstvé. V červnu jsem se účastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Belveder ve Vídni. Jako jediná Češka jsem se dostala do dalšího kola mezi 100 umělců z celého světa. Dále pak už ne. Udivilo mě, že dál postoupily jen hlasové obory jako soprán a tenor. Takže my mezzosopranistky si asi musíme teď počkat až budeme zase žádanější : ) Překvapila mne tak trošku pokulhávající organizace soutěže. Pokud mohu srovnat organizační průběh například s mezinárodní soutěží v Karlových Varech, tak na celé čáře vyhrávají Vary. Můžeme být tedy na co hrdí.

vodní žínka v poslední incenaci Rusalky, Národní divadlo Praha

Věnovala jste se klasické hudbě od dětství, hrajete na nějaký nástroj, kdo Vás k ní přivedl?

Klasická hudba mě oslovovala už odmalička. Rodiče mě brali často do divadla, hlavně na opery. Když mi bylo osm let, byli jsme na Prodané nevěstě, a když jsme přišli domů začala jsem zpívat úryvek z árie Milostné zvířátko. Maminka si všimla, že mám hlas a dobrou intonaci a dovedla mne do Základní umělecké školy, kde odhalili můj talent. Do sboru mne pro velký hlas umístit nechtěli, tak jsem hned od počátku chodila k profesorce zpěvu na sólový zpěv. Za to jsem nyní moc ráda. Na konzervatoři pak ke zpěvu povinně přibyl klavír...

Máte nějaký pěvecký vzor?

Vyloženě pěvecký vzor nemám. Někdy to může svádět k napodobování a to není moc dobré. Každý zpěvák by měl být originál. Ale moc ráda poslouchám kvalitní zpěváky, ať už mezzosopranistky, tak i sopranistky a nemusí záležet na tom, zda jsou slavné či ne. Důležité je, zda mě dokáží pohltit svým krásným zpěvem a celkovým výrazem.

Upřednostňujete spíš klasickou nebo moderní režii, nebo záleží na celkovém pojetí? Je něco, co by pro Vás už nebylo přijatelné?

Myslím si, že některé opery by se měly dělat stále klasicky, ale některým moderní režie může pomoci. Vyloženě moderní režie neodsuzuji, sama mám teď čerstvou zkušenost s modernizací v Popelce, kde například v milostném duetu s princem sekáme trávu ruční sekačkou. Ale svou podstatu pohádky tato režie zachovala a to je vždy hlavní. Pokud režisér dokáže vysvětlit svůj záměr modernizace opery, tak jsem schopná akceptovat snad skoro vše. Moderní opery se tak mohou přiblížit i mladé generaci.

Co považujete za svůj doposavadní největší úspěch?

Cením a vážím si zatím všeho, co se mi v mém krátkém hudebním životě povedlo. Po skončení konzervatoře mám štěstí na krásné role přesně pro můj typ hlasu. Jsem hlavně šťastná, že mohu dělat profesi, která mě baví a naplňuje. Moc se těším na svou hudební budoucnost.

Videotéka - La Traviata - Opéra Royal de Wallonie-Liége, 2009

Vždy jsem si říkal, že je lepší psát o něčem, co člověka zaujalo a nepsat o tom, co ho příliš nenadchlo. Dnes udělám výjimku, i když je to proti mému stylu a přesvědčení. La Traviatu známe většinou v mnoha provedeních a to jak z živé zkušenosti tak ze záznamů z různých divadel. Tento z roku 2009 z Opéra Royal de Wallonie – Liége mě lákal zejména jménem Saimir Pirgu, mladým sympatickým tenoristou, který mě dokázal oslovit prostřednictvím nahrávek jako interpret děl Mozarta (fantastický Idomeneo). Živě jsem jej neměl možnost slyšet.
Mladá naděje operního světa mě ovšem zklamala na plné čáře. Pirgu si s rolí Alfreda neporadil jak po herecké tak ani po pěvecké stránce. V celé opeře působí tak, že nemá náladu cokoliv vyjádřit, do čehokoliv se naplno vžít či alespoň něco z příběhu opravdově přenést na posluchače. Inscenace jej buď nebavila (tak ji neměl dělat) nebo na vykreslení role Alfreda nemá. Ať je to tak či tak, nemá na ni rozhodně pěvecky, působí, jako by byl těsně před důchodem (nic proti skvěle zpívajícím starším pěvcům). Nedoporučuji vám se o tom přesvědčovat, drahocenný čas se dá trávit lépe než jeho nepovedeným Alfredem. Řeklo by se Traviata, to odzpívá každý, není tomu ale tak (jak dnes jistě už ví i úděsně tuto roli zpívající další mladík jménem James Valenti), dá se říci, že je to přesně naopak a to zejména v momentě, kdy jsme zmlsáni uměním tenoristů typu Shicoff, Vargas či Villazón.
Cinzia Forte je krásná žena s promyšleným a kultivovaným hereckým projevem, která na sebe strhává pozornost. Její hlas je hezký a třeba i zajímavý, zpívá však dle mého názoru na hranici svých možností, do budoucna se pravděpodobně nijak nerozvine a její témbr bude už jen těžknout a hlas celkově nebude pohyblivý tak, jak by bylo třeba. Kéž bych se mýlil, charisma má velké.
Relativně nejlépe na mě působil barytonista Giovanni Meoni. Je to mé první setkání s ním. Jeho výkon je na nahrávce spolehlivý, dokáže jej vygradovat, jeho hlas se poslouchá příjemně. Zázrak v podobě velkého objevu se však také nekoná.
Výše napsaným připomínkám a celkovému dojmu z tohoto DVD bohužel nenapomáhá ani dirigent Paolo Arrivabeni. Některá jeho unylá tempa jsou k nevydržení, od začátku do konce představení (až na pár světlých výjimek) posluchače nudí, nepohrává si s dynamikou ani nehýří barvami. Nestrhává, pouze odvádí svou práci. Ano, celkově vzato asi dobře, ale stačí to dnes? A stačí to posluchači, který za toto spíše podprůměrné provedení vydá téměř dvakrát víc financí než za špičkové inscenace od firem DG, Decca či EMI?
Režie od režiséra jménem Stefano Mazzonis di Pralafera (pěkné jméno) několik zajímavých inscenačních momentů přináší (stejně tak jich ale několik i odnáší), ničím mě vyloženě nezklamala, rozhodně mě ale též nestrhla.
Video director Matteo Ricchetti odvádí výbornou práci, kamera je citlivá stejně jako střih. Zvuk nahrávky je rovněž velice dobrý.
Firma Dynamic je skutečně podivný živel. Je to skutečné price premium od A do Z, skutečné umělecké premium jí ale chybí. V jejím katalogu se najdou zajímavé kusy, ohlédneme-li se ale jinam, nic nezkazíme. Jak takovýto podnik v dnešní době může přežít? Je mi záhadou.
Mnou přibližovaná La Traviata je unikum i v tom, že je vydána na dvou DVD? Skutečně by mě zajímalo proč?

Elina Garanča nadchla Prahu

Včerejší koncert Eliny Garanči byl dalším báječným zážitkem letošního léta. Na programu byly převážně skladby španělských autorů, zazněly zarzuely, ale i árie z Carmen , Donizettiho Favoritky a Ponchielliho Giocondy.


Málokdy se stane, že se publikum nechá strhnout k výkřikům bravo hned po úvodní skladbě programu, navíc skladbě orchestrální. Ale včera večer ve Smetanově síni tomu tak bylo, a to především díky charismatickému dirigentovi Karlu Markovi Chichonovi a výborně hrající Pražské komorní filharmonii. Dívat se na dirigenta, s jakou radostí, zaujetím a elegancí diriguje, byl zážitek sám pro sebe. Tato radost z hudby jakoby se přenesla i na orchestr, takže byl skutečně požitek orchestrální skladby, které tvořily téměř polovinu programu, poslouchat.


Elina Garanča předvedla naprosto dokonalý výkon jak v zarzuelách, které přednesla s téměř „španělských“ temperamentem, tak i v operních áriích. Dokonale ovládá svůj lahodný hlas ve všech polohách a bohatě odstíněné dynamice. Ovace nadšeného publika nebraly konce a sympatická Elína nás na závěr odměnila dvěma přídavky Chapího Carceleras a Granadou Augustína Lary.


Na závěr koncertu nás čekalo milé překvapení – autogramiáda obou umělců u východu z koncerního sálu, kterou zorganizovala pořádající agentura Nachtigall Artists.Vše probíhalo ve velmi příjemné a uvolněné atmosféře za přítomnosti televizních kamer, možná se natáčel další dokumentární film. Elina i Karel Mark Chichon, v civilním životě manželé, ochotně asi půl hodiny dávali autogramy, fotili se s fanoušky a přitom ještě odpovídali na otázky televizního štábu. Na otázku, jak se cítí po právě skončeném koncertě Karel Mark Chichon odpověděl, že v Praze je skvělé publikum, před kterým je požitek vystupovat.








Na závěr nám oba manželé zapózovali pro společnou fotku, což, jak nám Elina žertem sdělila, dělají jen velmi zřídka, a máme tedy báječnou šanci fotky výhodně prodat.