Vždy jsem si říkal, že je lepší psát o něčem, co člověka zaujalo a nepsat o tom, co ho příliš nenadchlo. Dnes udělám výjimku, i když je to proti mému stylu a přesvědčení. La Traviatu známe většinou v mnoha provedeních a to jak z živé zkušenosti tak ze záznamů z různých divadel. Tento z roku 2009 z Opéra Royal de Wallonie – Liége mě lákal zejména jménem Saimir Pirgu, mladým sympatickým tenoristou, který mě dokázal oslovit prostřednictvím nahrávek jako interpret děl Mozarta (fantastický Idomeneo). Živě jsem jej neměl možnost slyšet.
Mladá naděje operního světa mě ovšem zklamala na plné čáře. Pirgu si s rolí Alfreda neporadil jak po herecké tak ani po pěvecké stránce. V celé opeře působí tak, že nemá náladu cokoliv vyjádřit, do čehokoliv se naplno vžít či alespoň něco z příběhu opravdově přenést na posluchače. Inscenace jej buď nebavila (tak ji neměl dělat) nebo na vykreslení role Alfreda nemá. Ať je to tak či tak, nemá na ni rozhodně pěvecky, působí, jako by byl těsně před důchodem (nic proti skvěle zpívajícím starším pěvcům). Nedoporučuji vám se o tom přesvědčovat, drahocenný čas se dá trávit lépe než jeho nepovedeným Alfredem. Řeklo by se Traviata, to odzpívá každý, není tomu ale tak (jak dnes jistě už ví i úděsně tuto roli zpívající další mladík jménem James Valenti), dá se říci, že je to přesně naopak a to zejména v momentě, kdy jsme zmlsáni uměním tenoristů typu Shicoff, Vargas či Villazón.
Cinzia Forte je krásná žena s promyšleným a kultivovaným hereckým projevem, která na sebe strhává pozornost. Její hlas je hezký a třeba i zajímavý, zpívá však dle mého názoru na hranici svých možností, do budoucna se pravděpodobně nijak nerozvine a její témbr bude už jen těžknout a hlas celkově nebude pohyblivý tak, jak by bylo třeba. Kéž bych se mýlil, charisma má velké.
Relativně nejlépe na mě působil barytonista Giovanni Meoni. Je to mé první setkání s ním. Jeho výkon je na nahrávce spolehlivý, dokáže jej vygradovat, jeho hlas se poslouchá příjemně. Zázrak v podobě velkého objevu se však také nekoná.
Výše napsaným připomínkám a celkovému dojmu z tohoto DVD bohužel nenapomáhá ani dirigent Paolo Arrivabeni. Některá jeho unylá tempa jsou k nevydržení, od začátku do konce představení (až na pár světlých výjimek) posluchače nudí, nepohrává si s dynamikou ani nehýří barvami. Nestrhává, pouze odvádí svou práci. Ano, celkově vzato asi dobře, ale stačí to dnes? A stačí to posluchači, který za toto spíše podprůměrné provedení vydá téměř dvakrát víc financí než za špičkové inscenace od firem DG, Decca či EMI?
Režie od režiséra jménem Stefano Mazzonis di Pralafera (pěkné jméno) několik zajímavých inscenačních momentů přináší (stejně tak jich ale několik i odnáší), ničím mě vyloženě nezklamala, rozhodně mě ale též nestrhla.
Video director Matteo Ricchetti odvádí výbornou práci, kamera je citlivá stejně jako střih. Zvuk nahrávky je rovněž velice dobrý.
Firma Dynamic je skutečně podivný živel. Je to skutečné price premium od A do Z, skutečné umělecké premium jí ale chybí. V jejím katalogu se najdou zajímavé kusy, ohlédneme-li se ale jinam, nic nezkazíme. Jak takovýto podnik v dnešní době může přežít? Je mi záhadou.
Mnou přibližovaná La Traviata je unikum i v tom, že je vydána na dvou DVD? Skutečně by mě zajímalo proč?
