Mozart a Zemlinsky " na Divokém západě " - údálost sezóny symfoniků ve Phoenixu

Téměř celý minulý týden jsem pracovně pobývala v hlavním městě Arizony - Phoenixu. Žádná cesta se v mém případě nemůže obejít bez alespoň jedné kulturní akce - operního představení, recitálu či koncertu. Měla jsem velké štěstí.

Phoenixská symfonie měla minulý týden pro návštěvníky připravený opravdu skvostný program - Requiem W. A. Mozarta a premiérově ve Phoenixu také Frühlingsbegräbnis od Alexandra von Zemlinského.

Symfonický orchestr byl založen v roce 1947. Na počátku to byla pouze hrstka nadšených hudebníků, kteří chtěli ve městě hrát to nejlepší z klasiky. Hrávalo se pouze několikrát za sezónu. Během posledních několika desetiletí se soubor rozrostl a v dnešní době hraje téměř 200 koncertů ročně; nemluvě o dalších zajívamých doprovodných akcích - besedách, setkáních s umělci a koncertech pro děti.

V první řadě mě velice zaujala beseda o Mozartovi a Zemlinském, která proběhla asi 2 hodiny před samotným koncertem. Pan sbormistr Gregory Gentry například poučně hovořil o funkci sboru, který je složen z dobrovolníků - lidí, kteří mimojiné zpívají v kostelích a synagogách. Musím dopředu podotknout, že samotný sbor byl největší senzací koncertu - a to netvrdím pouze já, ale také kritiky, které jsem měla možnost si přečíst.

Překvapila mne velká účast lidí, kteří na besedu přišli. Někteří měli celkem zajímavé dotazy ohledně Zemlinského a jeho evropských hudebních kořenů či Mozartova nedokončeného Requiem, který překvapivě ve Phoenixu nezazněl ve verzi, kterou upravil a dokončil Franz Xavier Süssmayr, ale v novější verzi, kterou v roce 1994 upravil Robert Levin.

interiér Symphony Hall

Před samotným začátkem koncertu, kdy pana šéfdirigenta přivítal vyprodaný sál potleskem, se pan Michael Christie ujal také role uvaděče. Pro mne nevídané překvapení! Během asi čtvrthodinky seznámil v krátkosti posluchače s programem, všem poděkoval za návštěvu a popřál hezký poslech. A poté se již ujal role dirigenta....

pan šéfdirigent Michael Christie v krátkosti představuje Zemlinského kantátu

Přiznám se, že kromě písní Alexandra Zemlinského, jsem jeho tvorbu blíže neznala. Velký dojem na mne také udělala jasná a nepřehnaná gesta dirigenta, který měl zajisté dílo do detailů nastudované. Kantáta Frühlingsbegräbnis zazněla ve Phoenixu vůbec poprvé, nikdo v sále by to ale nepoznal.

A Requiem? Bohužel mne moc nepotěšili pěvci (hlavně mužské party). Jejich zpěv byl místy falešný a občas nešel ani slyšet. Dámy naopak překvapily a to hlavně mezzosopranistka Susan Platts.

na fotografii sólisté a Michael Christie, který seznamuje publikum s Mozartovým dílem

Není bez zajímavosti, že na příští sezónu má symfonie na programu hned několik českých hudebních skvostů. Vedle Dvořáka a Mahlera je to třeba koncertní provedení dětské opery Brundibár od Hanse Krásy či Studie pro smyčcový orchestr od Pavla Haase.

zasloužené "standing ovation" a to převážně pro členy sboru na závěr koncertu; na fotografii dirigent Michael Christie zdraví a děkuje sbormistrovi

Do dalších sezón přeji tomuto kvalitnímu souboru mnoho úspěchů.
Více informací naleznete na http://www.phoenixsymphony.org/

Comeback Rolanda Villazona

V pondělí večer se fanoušci Rolanda Villazona konečně dočkali jeho prvního vystoupení po operaci hlasivek, a to v roli Nemorina v Nápoji lásky ve Vídneňské státní opeře. Operní kritici a část odborné veřejnosti ho v posledních měsících již téměř odepsali, ale pro stovky jeho fanoušků měl být tento den velkým svátkem. Protože přes všechny kritiky jeho špatné techniky, nedisciplinovanosti a volby nevhodného repertoáru, které vedly k jeho hlasovým potížím, my, kteří jsme měli to štěstí ho zažít v minulosti živě na operním jevišti, jsme doufali, že se Rolando vrátí v plné síle a jeho nádherný hlas nás bude opět dojímat, jako žádný jiný. My, kteří hudbu a operu vnímáme spíše srdcem, než rozumem, jsme se chystali oslavit návrat mimořádného a naprosto ojedinělého umělce a člověka. Člověka, který přes všechna rizika, která to s sebou neslo ,a kterých si je dnes již určitě vědom, je tak ryzí, že nedokázal na jevišti vydat ze sebe pouze část, nedokázal se nijak šetřit, svým divákům a posluchačům dával vždy sebe celého. V tom bylo, kromě neopakovatelného zbarvení jeho hlasu a přesvědčivého hereckého projevu, hlavní kouzlo jeho vystoupení. Jak sám v mnoha rozhovorech říkal, každé představení zpíval, jako by to bylo jeho první a nebo třeba poslední, prostě dával ze sebe vše. Publikum to cítilo, a proto byla jeho vystoupení něčím, co se člověku vrylo pod kůži, na co prostě nikdy nezapomene.



Ne náhodou si ke svému „návratu“ Rolando vybral právě Vídeňskou operu. Vídeňské publikum ho zbožňuje a tak se zde při své nynější „premiéře“ cítil pravděpodobně lépe a uvolněněji, než kdekoliv jinde.



Již jednou byla Vídeň svědkem jeho návratu na jeviště po delší odmlce – bylo to v lednu 2008 a zpíval Werthera. Ani tehdy jsem nechyběla mezi diváky a mám ještě v živé paměti, jak emotivní to byl večer. Již celé odpoledne ve frontě na lístky k stání se fanoušci domlouvali, jak Rolanda hned po příchodu na jeviště přivítají potleskem, aby mu dali najevo svoji náklonnost a povzbudili ho v nelehké chvíli. (Myslím, že mu to tehdy ten potlesk moc neusnadnil, spíš naopak, protože ho to nesmírně dojalo, měl slzy v očích a měl skoro problém začít zpívat.)



V pondělí večer se situace opakovala - sotva Rolando vstoupil na jeviště, ozval se dlouhý potlesk, který zcela přehlušil zpěv sboru. Pak přišla první árie –„ Quanto bella, quanto cara“ – zpočátku se mi zdálo, že je vše v pořádku, Rolandův hlas zněl měkce, procítěně,......ale jak děj pokračoval, stále více bylo zřejmé, že něco v pořádku není. Velmi často nebylo Rollanda přes orchestr skoro slyšet, i když se zdálo, že zpívá naplno. Jakoby se jeho hlas, již dříve označovaný za hlas spíše menší, „ zmenšil“ ještě víc. Večer, na který jsem se těšila, najednou začal nabývat úplně jiných dimenzi. O přestávce nikdo z naší skupinky skoro nemluvil, všichni jsme byli zaraženi. Ve druhém dějství se Rolando trochu více rozezpíval, ale stále to byl jen slabý odlesk toho, co pamatuji z minulosti. Po árii Una furtiva lagrima publikum vybuchlo v asi 10timinutový frenetický potlesk a žádalo její opakování. A na konci představení trvaly ovace dle mého odhadu asi 20 minut, možná i déle. Rolando zářil a radoval se, jak to dovede jen on. Já jsem ale cítila pouze nekonečný smutek, protože, nemá smysl si nic nalhávat, tento večer ukázal, že jeho operní kariéra se blíží ke konci. Musel by se asi stát zázrak, aby to bylo
jinak.



I pokud se moje obavy naplní, přesto Rolando Villazon zůstane naprosto výjimečným umělcem, který se nesmazatelně zapsal do dějin opery. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, že zazářil na operním nebi jako kometa a stejně rychle „vyhořel“. Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že jeho hvězdná kariéra byla pouze produktem šikovné mediální kampaně. Ne, naopak právě to, že operní publikum poznalo jeho výjimečnost a zbožňovalo ho, umožnilo hudebním agentům rozpoutat kolem něj mediální kampaň. Kdyby ale Rolando už předtím neprokázal svoje kvality, neměla by sebevětší kampaň úspěch.




I kdyby Rolando postupně ukončil svoji operní kariéru, je natolik všestranným umělcem, že se určitě stejně úspěšně uplatní v jakémkoliv jiném oboru. Třeba jako činoherní herec a nebo třeba jako klaun. Četla jsem občas, jak je označován hanlivě za klauna nebo šaška. Pro mě je ale člověk, který má dar „ klaunství“ , a ten dar Rolando má, stejným umělcem, jako umělec v kterémkoliv jiném oboru ( vzpomeňme třeba na Charlie Chaplina). Dar, kdy člověk dokáže rozdávat lidem kolem sebe radost a vykouzlit na jejich tváři úsměv, je jedním z největších darů, který může mít. Rolando v sobě tento přirozený dar má a již nyní ho smysluplně využívá – v rámci obdoby projektu „ Zdravotní klaun“ navštěvuje děti v nemocnicích a s klaunským nosem jim rozdává radost a smích ( http://www.rotenaseninternational.com/fileadmin/rni/medien/bilder/UEber_uns/RNI_Jahresbericht_2007_D.pdf). Takže i když my, operní fanoušci, budeme Rolanda postrádat, útěchou nám bude určitě vědomí, že rozdává radost zase jinému publiku.

KRÁSNÉ HLASY - Část 7. - Eduard Haken

Eduard Haken (22.3. 1910 – 11.1. 1996)

„Ale bývá vždy ještě něco více za Hakenovým jevištním vystoupením, něco neokázalého, a přece vždy nějak přítomného – člověk má pocit, že tento umělec chodí vždy rovnou cestou života, že je v něm přímá poctivost, cenná lidská hodnota. Ta sice nepatří ke hře na jevišti, ale je kusem života, který tam s Eduardem Hakenem vstupuje. A kupodivu, třebaže do hry nepatří, přispívá k tomu, jak jeho umění přijímáme.“ – Vladimír Bor

Eduard Haken se narodil před 100 lety na území dnešní Ukrajiny ve vesničce Šklínu. Byl čtvrtým ze sedmi dětí v rodině volyňských Čechů, kteří se přestěhovali z Čech za půdou a vidinou lepšího života. Muzikálnost a láska k vzdáleným Čechám mu přešla do krve zejména díky babičce, která znala a zpívala nepřeberné množství národních písní. Když studoval gymnázium v okresním městě Lucku, pocítil první okouzlení jevištěm jako divák i jako ochotník. Jeho otec rázně zamítl hudebně-dramatická studia, čemuž se Haken podřídil a v Praze se zapsal na lékařskou fakultu. Vyhledával možnost zpívat v různých hudebních spolcích, tak ho náhodou slyšel profesor Dmitro Levytský a nabídl mu lekce zpěvu zdarma. Po předčasné smrti bratra, který ho na studiích podporoval, se musel protloukat sám a ještě nedostudovaný se začal živit medicínou jako asistent v soukromé ordinaci. Když Dmitro Levytský pochopil, že jeho žák hodlá zpěv vzdát, přihlásil ho bez jeho vědomí na konkurs do sboru Národního divadla. Haken tam šel hlavně kvůli panu profesorovi, protože zvláštní úspěch nepředpokládal a zpívání ve sboru ho nelákalo. Konkursu předsedal Václav Talich, který si jedinečného hlasu a charismatického zjevu mladého „dlouhána“ povšiml.

„Zcela zvláštním případem mezi kandidáty, kteří se dnes představili, je MUC. Eduard Haken. Krásný zjev, hudební hlasové prostředky velmi krásné. Doporučuji umožnit mu sustentační gáži, další studium, poněvadž v tomto případě jde o sólový bas.“ (Václav Talicha vedení ND)

Od ledna 1936 nastoupil jako sólista-začátečník Národního divadla, kde na něj dohlížel hlasový poradce, komorní pěvec Bedřich Plaške. Pěvecké příležitosti na scéně byly ale pro začínajícího zpěváka neuspokojivě řídké, proto mu jeho školitel doporučil přijmout angažmá olomouckého divadla. V Olomouci se setkal s vřelým přijetím publika a nastudoval tam mezi roky 1938 až 1941 více než 20 rolí. Václav Talich na něj nezapomněl a v roce 1941 po pohostinských vystoupeních v Národním divadle získal angažmá, do kterého z Olomouce přešel se svým kolegou a celoživotním přítelem Beno Blachutem.

V Národním divadle se Hakenovi otevřel nový umělecký svět spoluprácí s velkými dirigentskými osobnostmi, jako byl Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc a zejména nezapomenutelný Václav Talich.

„Když jsem se vrátil v roce 1941 z Olomouce do Prahy, měl jsem to štěstí, že jsem se setkal právě s takovou osobností, jako byl profesor Václav Talich. Byl to obrovský umělec, úžasně přísný. Běda, když se někdo zpozdil, byť jen o jednu minutku na zkoušku…“

Haken se rychle začlenil do souboru a předčasný odchod legendárního basisty Viléma Zítka, jehož role Haken zejména přebíral, jen urychlil jeho pozici nepostradatelného pěvce. O Hakenově neustálé touze po zdokonalení svědčí fakt, že už jako přední a ceněný sólista absolvoval studijní pobyt v Itálii u barytonisty Apollo Granforteho, který se Hakenovi věnoval i při svých pozdějších pobytech v Praze.

Hakenův zvučný temný bas velkého rozsahu, asketicky působící tvář a vysoká postava uměřených gest ho předurčovaly k vážným rolím, ale právě účinný kontrast textů bufózních postav s jeho jevištním výrazem vedl k ideálnímu komickému účinku. Ač pěvec vynikal v řadě rolí světového a českého repertoáru, jako byl např. král Filip II z Dona Carlose, Massenetův Don Quichotte, Mumlal z Dvou vdov či kmet z Braniborů v Čechách, celému národu byl Haken znám ve svých erbovních rolích Kecala a Vodníka, které neustále vybrušoval.

Smetanův vesnický dohazovač na dlouhá léta splynul s Hakenovou tváří a postavou. On sám ale v začátcích za „svého“ Kecala musel bojovat. Kecal byl tehdy často menší, břichatý, lidový, možná trochu natvrdlý. Takové pojetí v Národnímu divadlu vtiskl živelný, geniální komik Emil Pollert. Grotesknost Hakenova pojetí spočívala právě v absenci karikujících přehnaných gest a v tom, že on svého Kecala bral vážně, jako inteligentní bytost se svou vnitřní pravdou.

Bytostné splynutí s rolí Hakena potkalo při interpretaci Vodníka, kde se uplatnil zvláštní jímavý smutek jeho basu. Navenek chmurnou roli vystavěl do posmutněle laskavé podoby, kde je mnohem víc než pohádkovou bytostí, dýchá z ní skutečná vroucí otcovská láska.
Když byl v roce 1953 vyznamenán Státní cenou za své mistrovství v rolích v Ivanu Susaninovi, Knížeti Igorovi a v Prodané nevěstě, značnou finanční odměnu s oceněním spojenou rozdělil rovným dílem mezi repatriované krajany z Volyně a vysloužilé herce. V roce 1958 získal titul „zasloužilý umělec“ a v roce 1964 titul „národní umělec“. Národnímu divadlu s úctou a oddaností sloužil padesát let a v roce 1991 se s milovanou scénou rozloučil rolí Kecala.

Po léta byl znám také jako vynikající písňový interpret a v koncertní činnosti vytrval skutečně celý život. Neúnavně jezdil vlastním autem do nejvzdálenějších koutů země a koncertoval na kostelních kůrech i v nejmenších koncertních sálech. Povznášel své posluchače svou niternou interpretací Dvořákových Biblických písní a v složitých dobách totality je strhoval přednesem národní hymny Kde domov můj, kterou zahajoval i končil své koncerty. Železným zdravím muže, který do vysokého věku chodil do divadla pěšky a jen zřídkakdy odřekl představení, otřásla až nehoda, při které ho srazilo auto. V dvaaosmdesáti letech byl poprvé v nemocnici, kde mu byl vyměněn kyčelní kloub. Časem zase začal koncertovat. Poslední koncert měl na podzim roku 1995, po pár měsících ho ale síly zradily. Zemřel nad ránem 12. ledna 1996. On i jeho manželka Marie Glázrová jsou pochováni na Vyšehradském hřbitově hned vedle nejmilejšího kamaráda Beno Blachuta. V roce 1996 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství in memoriam. „Poznal jsem, že je možné jít rovnou cestou, že není nutné se hrbit.“ – Eduard Haken

Autorkou článku je Blanka Ellederová

KRÁSNÉ HLASY - 6. část - Stanislav Muž

Stanislav Muž byl výjimečný umělec; sympatický dlouhán s mírně prošedivělou kšticí, který se těšil úctě a přátelství kolegů. Narodil se 5.11. 1896 v Manětíně na Plzeňsku. Již jako malý chlapec byl členem pěveckého kroužku. Na jakoukoliv uměleckou kariéru však nepomýšlel, chtěl se stát námořním inženýrem.

Petr Vok (Čertova stěna)

Jeho studium na průmyslové škole však přerušila válka a tehdy osmnáctiletý Muž musel narukovat. Po válce začal se studiem zpěvu u Pivodů. Již po roce byl angažován v Ostravě (1920-1922), poté přišla Plzeň (1922-1924). V Brně (1924-1926) dále pokračoval jak v angažmá v opeře, tak i ve studiu. Po tragické smrti barytonisty Václava Nováka (sólisty Národního divadla v Praze) bylo nutné zaplnit prázdné místo v souboru. A Stanislav Muž byl ideálním umělcem. 1. května 1929 se stal členem opery Národního divadla. Téměř „přes noc“ se stal jedním z nejžádanějších pěvců.

Mužův hlas měl ojedinělý zvuk a barvu, byl kovově průzračný a sametově měkký. Byl skutečným českým umělcem – dokladem byly jeho role ve Smetanovým operách, ve kterých vynikal. Vzpomeňme na jeho Přemysla v Libuši, Krušinu v Prodané Nevěstě, Oldřicha Rokycanského v Braniborech v Čechách či Zedníka v Tajemství.

Byl též zdatným pěvcem světového repertoáru; nezapomenutelným Papagenem (Kouzelná flétna), Godunovem (Boris Godunov) nebo Tomským (Piková dáma). V podvědomí posluchačů ovšem zůstávají hlavně jeho wagnerovští hrdinové. Wotan v Siegfriedovi z roku 1932 či Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští) z roku 1934 se bohužel mnohokrát nereprízovali. Oproti tomu opery Lohengrin a hlavně Mužův Bludný Holanďan zůstali v repertoáru delší dobu – v postavě Holanďana ho prozatím na scéně Národního divadla nikdo plně nezastoupil.

Boris Godunov

v roli Bludného Holanďana

se svým přítelem a kolegou Vilémem Zítkem

Tento technicky zdatný pěvec dovedl každou barytonovou postavu interpretovat vroucně, s noblesou a bez zbytečně přehnaných gest. Velice rád poslouchal gramofonové nahrávky svých světových kolegů, při kterých se učil a zdokonaloval.

V Národním divadle vytvořil 79 postav v 2132 představeních. Opustil nás bohužel příliš brzy, na vrcholu své umělecké kariéry v roce 1955 zemřel. Bylo mu necelých 60 let. Odpočívá v Praze na Vyšehradě.

Mozart v luxusním provedení aneb Idomeneo v Zürichu

Cestu do Curychu jsem plánovala již od podzimu s cílem navštívit dvě operní představení – Pucciniho Toscu v režii Roberta Carsena, kterou jsem viděla již v dubnu 2009 v báječném obsazení Emily Magee, Jonas Kaufmann a Thomas Hampson a chtěla ji vidět znovu ( tentokrát bohužel bez Kaufmanna) a Ariadnu na Naxu Richarda Strausse s Deborou Voigt v roli Ariadny. Překvapivě se však pro mě stalo vrcholným zážitkem představení, pro které jsem se rozhodla až spontánně na místě - Mozartův Idomeneo. Musím se přiznat, že jsem byla naprosto nepřipravena na to, co mě čeká. Nestihla jsem si ani pořádně přečíst plakát se jmény účinkujících, protože jsem lístek kupovala na poslední chvíli, ale v důvěře, že Curych mě ještě nikdy nezklamal, jsem zaujala místo v hledišti. Jen jsem stihla přečíst obsah opery a už se zhasínalo. Při příchodu dirigenta jsem musela vstát, ze zadního místa v postranní loži nebyl orchestr vidět. V tu chvíli mě čekalo první překvapení – hráči orchestru seděli na úrovni hlediště, zábradlí bylo pryč a k dirigentskému pultu kráčel maestro Nicolaus Harnoncourt!!! Neměl v ruce taktovku, protože v Mozartově době se ještě k dirigování nepoužívala. Orchestr začal hrát a mě bylo jasné, že zažívám něco zcela mimořádného.


umístění orchestru

Operu Idomeneo složil Mozart na objednávku Mnichovského dvora ve svých pětadvaceti letech a poprvé byla uvedena 29. ledna 1781 v Hoftheater München za doprovodu Mannheimského orchestru, který byl ve své době považován za nejlepší orchestr v Evropě. Jedná se o pozdně barokní operu francouzského typu, tzv. lyrickou tragédii, jejíž nedílnou součástí je i balet. Námětem je příběh z řeckých bájí – krétský král Idomeneo při návratu z Trojské války během mořské bouře, která hrozí zničit jeho loďstvo, slíbí za záchranu bohu Neptunovi obětovat po návratu prvního člověka, kterého potká. Jako prvního potká vlastního syna Idamanta. Idomeneo se snaží přelstít osud úskokem, k synovi se nehlásí a chce ho poslat do ciziny. Neptun se ale nedá ošálit a když král nesplní slib, začne jeho zemi pustošit. Teprve čistá láska princezny Ilii, dcery trojského krále Priama, k Idamantovi, překoná kletbu a opera končí štastně.



Idomeneo - Saimir Pirgu
Idamante - Marie-Claude Chappuis


Nicolaus Harnoncourt se během své dirigentské dráhy, která je již 35 spjata také s Curyšskou operou, velkou měrou zasloužil o renesanci barokních oper. Na tomto poli je doslova průkopníkem, právě v Curychu spolu s režisérem a scénáristou Jeanem Pierrem Ponnelle uvedl řadu Monteverdiho oper, které se dříve uváděly pouze v koncertním provedení, a později i ranných Mozartových oper. Tyto opery inscenoval v moderním pojetí, ale při zachování maximální autenticity, včetně použití dobových nástrojů. Za tímto účelem vzniklo v Curychu zvláštní hudební těleso La Scintilla, které za použití autentických hudebních nástrojů tyto opery doprovází. V případě nové inscenace Idomenea, která měla premiéru 20.února tohoto roku, je Harnoncourt nejen dirigentem, ale zároveň i, poprvé ve své kariéře, i režisérem opery. Na otázku, proč se ( ve svých 80 letech) rozhodl poprvé operu i režírovat, odpověděl, že Idomeneo nebyl nikdy inscenována přesně tak, jak ho Mozart napsal a on se o to nyní chtěl pokusit.


Maestro Nicolaus Harnoncourt


Výsledkem je mistrovské dílo, které diváky přikovalo k sedadlům a nechalo je bez dechu sledovat vizuální a akustickou virtuozitu. Nemá zde cenu vyzdvihovat jednoho či druhého sólistu, protože všichni byli stejně výborní. Dokonce i zaskakující tenorista v jedné z menších rolí, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatovala, protože bylo oznámeno pouze ústně před začátkem opery. Obdivovala jsem dokonalou pěveckou techniku a dikci, pěvcům bylo rozumět naprosto každé slovo. Všechny hlasy zněly lahodně, při duetech v nádherně harmonickém souznění. Každý ze sólistů dokázal bohatou dynamikou a procítěným přednesem dát áriím a ději silný citový náboj. Přiznám se, že i když jsem věděla, že opera skončí dobře, na několika místech byl zpěv a hudba tak dojemně krásné, že jsem se neubránila slzám. Dramatický náboj dodaly opeře četné sborové scény, které ve mně svojí mohutností vyvolávaly asociace se sbory ve Verdiho operách.


Ilia - Julia Kleiter


Obrovským zážitkem bylo také sledování dirigenta – seděla jsem ve druhé postranní loži, takže jsem mu viděla do tváře. Hra orchestru pod jeho citlivým vedením, to byla doslova hudba z ráje.


Elektra - Eva Mei

Balet byl velmi citlivě zakomponován do děje, byl vlastně jeho součástí. Hned v úvodu opery je to scéna, znázorňující boje před Trójou, také bůh Neptun je znázorněn tanečníkem a stejně tak i bouře a běsi, které seslal na Krétu kvůli nedodržení slibu oběti. Pouze závěrečný balet je jakoby samostatným baletním číslem.

Scénicky je inscenace pojata velmi moderně, scéna je jednoduchá s výraznými geometrickými tvary, vizuální vjemy jsou dotvořeny střídajícím se barevným nasvícením scény a pozadí.


Idomeneo - Saimir Pirgu

Tato inscenace Idomenea, která byla poprvé uvedena v r. 2008 v rakouském Grazu, je k mání na DVD na www.styriarte.com. I když to nemůže nahradit živý zážitek, vřele doporučuji. A pokud byste se chtěli rozjet přímo do Curychu, tak další představení jsou 4.3. a 7.3.2010.


Saimir Pirgu a bianca




Opernhaus Zürich, 28.2.2010
W.A.Mozart - Idomeneo
libreto - Giambattista Varesco
dirigent - Nicolaus Harnoncourt
režie - Nicolaus a Philipp Harnoncourt
scéna - Rolf Glittenberg
choreografie - Heinz Spoerli

Idomeneo - Saimir Pirgu
Ilia - Julia Kleiter
Idamante - Marie-Claude Chappuis
Elektra - Eva Mei

Curyšský balet
orchestr La Scintilla


cenná památka

KRÁSNÉ HLASY - 5. část - Vilém Přibyl

Vilém Přibyl začal svou profesionální kariéru v 34 (!) letech. Trvala pouhých 25 let. Přesto stihl dosáhnout na absolutní světovou špičku.

Narodil se 10. dubna 1925 v Náchodě. Zpočátku to nevypadalo, že se mladý Vilém stane operním pěvcem. V roce 1947 úspěšně složil maturitní zkoušku na Vyšší průmyslové škole strojnické v Praze a po vojně začal také v tomto oboru pracovat. Zpěvu se věnoval ve volném čase, soukromě jej začal studovat na počátku 50. let u prof. Marie Jakoubkové.
V roce 1950 z popudu místních hudebních nadšenců vznikla v Hradci Králové amatérská Lidová opera. Jejím členem se Vilém Přibyl stal v roce 1952 a setrval zde do roku 1959. Z jeho rolí zde ztvárněných jmenuji Lukáše (Hubička), Dona José (Carmen), Almavivu (Lazebník Sevillský), Prince (Rusalka), Cania (Komedianti).V roce 1959 dostává nabídku k angažmá do opery v Ústí nad Labem - představil se zde rolí Prince v Rusalce, následují José (Carmen), Turridu (Sedlák kavalír), Canio (Komedianti), Mánek (Eva), Richard (Maškarní ples), Jeník (Prodaná nevěsta) a premiérově jeho budoucí jedna z rolí životních - Dalibor. Tuto roli zpíval nesčíslněkrát na jevišti v tuzemsku i v zahraničí, nahrál ji dvakrát pro Supraphon, a dokonce i rozhlasová nahrávka z roku 1977 vyšla na CD.
V roce 1961 přijal angažmá v Janáčkově divadle v Brně, kde setrval až do svého předčasného odchodu. Šéfem opery zde v té době byl František Jílek, vynikající výrazná dirigentská osobnost. V letech 61-64 zde Přibyl ztvárnil Jeníka (Prodaná nevěsta), Dalibora, Lacu (Její pastorkyňa), Pierra Bezuchova (Vojna a mír), v československé premiéře Manolia (Řecké pašije), Dona José (Carmen), Jarka (Čertova stěna), Agrippa (Ohnivý anděl), Grigorije (Boris Godunov).

Brněnský Dalibor s Naděždou Kniplovou jako Miladou

Rok 1964 se stal pro Viléma Přibyla rokem klíčovým v jeho mezinárodní kariéře. Po úspěšném hostování Národního divadla na festivalu v Edinburghu, kde s velkým ohlasem účinkoval v inscenacích Dalibora a Cikkerova Vzkříšení, dostal nabídku na hostování v královské opeře Covent Garden. Jeho prvním účinkováním byl Florestan v Beethovenově Fideliovi pod taktovkou Normana del Mara. Florestan se tak stal další Přibylovou životní rolí. Nejen, že si tuto roli zazpíval v Covent Garden ještě mnohokrát v několika nastudováních (do roku 1971) - s různými partnerkami (Anja Silja, Ludmila Dvořáková, Gwyneth Jones) a různými dirigenty (Georg Solti, Colin Davis), ale tento úspěch mu fakticky otevřel bránu do světa. Svůj úspěch s Florestanem opakoval např. ve Státní opeře v Hamburku.

Florestan v Covent Garden

Z výčtu mezinárodních vavřínů Viléma Přibyla bych ještě ráda zmínila nastudování Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanu opět pro Covent Garden (nastudování Georg Solti, 1966) a posléze pro Západní Berlín pod taktovkou Lorina Maazela, hostování s ND v Gran Teatro Del Liceu (1972) - Její pastorkyňa, Dalibor, Káťa Kabanová, byl zván na časté koncertní vystupování s mahlerovským repertoárem (Píseň O zemi, Osmá symfonie) a k účinkování v Beethovenově Deváté.
Za zmínku stojí i vyjednávání s bayreuthským festivalem. Po úspěšném předzpívání Wielandu Wagnerovi vypadala pro Přibyla nadějně role Waltera Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských. Z důvodu úmrtí pana Wagnera nakonec z realizace sešlo. Přibyl nakonec musel odmítnout i nabídku Lohengrina z důvodu jiných smluvních závazků.
Lohengrina nastudoval na domovské scéně v roce 1965. Z dalších rolí období 65-70 - Radames (Aida), Dimitrij, Ctirad (Šárka), Heřman (Piková dáma), Boris (Káťa Kabanová), Šujskij (Boris Godunov), velký úspěch sklidil se svým Otellem v Jílkově a Wasserbauerově inscenaci z roku 1967.

Otello, Janáčkovo divadlo

Počátkem 80. let ke svým velkým rolím ještě přidal Waltra Stolzinga z Mistrů pěvců norimberských, Maxe (Čarostřelec) a Markýze de Chateauneuf z Lortzingova Cara a tesaře.
Vilém Přibyl měl svým charakterem lyrický hlas, ale jeho průraznost a síla mu umožňovala ztvárňovat bez problémů i party hrdinného oboru.Vilém Přibyl musel po mozkové příhodě v roce 1984 předčasně ukončit svou pěveckou kariéru. Zemřel 21. července 1991.
Jeho umění však žije dál a my si je můžeme připomínat i díky nahrávkám, které pořídil - namátkou bych jmenovala Janáčkovu Její pastorkyni, Výlety páně Broučkovy, Glagolskou mši, Dvořákova Jakobína, Fibichovu Šárku nebo již výše zmíněného Dalibora.

Laca, Národní divadlo