V pondělí večer se fanoušci Rolanda Villazona konečně dočkali jeho prvního vystoupení po operaci hlasivek, a to v roli Nemorina v Nápoji lásky ve Vídneňské státní opeře. Operní kritici a část odborné veřejnosti ho v posledních měsících již téměř odepsali, ale pro stovky jeho fanoušků měl být tento den velkým svátkem. Protože přes všechny kritiky jeho špatné techniky, nedisciplinovanosti a volby nevhodného repertoáru, které vedly k jeho hlasovým potížím, my, kteří jsme měli to štěstí ho zažít v minulosti živě na operním jevišti, jsme doufali, že se Rolando vrátí v plné síle a jeho nádherný hlas nás bude opět dojímat, jako žádný jiný. My, kteří hudbu a operu vnímáme spíše srdcem, než rozumem, jsme se chystali oslavit návrat mimořádného a naprosto ojedinělého umělce a člověka. Člověka, který přes všechna rizika, která to s sebou neslo ,a kterých si je dnes již určitě vědom, je tak ryzí, že nedokázal na jevišti vydat ze sebe pouze část, nedokázal se nijak šetřit, svým divákům a posluchačům dával vždy sebe celého. V tom bylo, kromě neopakovatelného zbarvení jeho hlasu a přesvědčivého hereckého projevu, hlavní kouzlo jeho vystoupení. Jak sám v mnoha rozhovorech říkal, každé představení zpíval, jako by to bylo jeho první a nebo třeba poslední, prostě dával ze sebe vše. Publikum to cítilo, a proto byla jeho vystoupení něčím, co se člověku vrylo pod kůži, na co prostě nikdy nezapomene.
Ne náhodou si ke svému „návratu“ Rolando vybral právě Vídeňskou operu. Vídeňské publikum ho zbožňuje a tak se zde při své nynější „premiéře“ cítil pravděpodobně lépe a uvolněněji, než kdekoliv jinde.
Již jednou byla Vídeň svědkem jeho návratu na jeviště po delší odmlce – bylo to v lednu 2008 a zpíval Werthera. Ani tehdy jsem nechyběla mezi diváky a mám ještě v živé paměti, jak emotivní to byl večer. Již celé odpoledne ve frontě na lístky k stání se fanoušci domlouvali, jak Rolanda hned po příchodu na jeviště přivítají potleskem, aby mu dali najevo svoji náklonnost a povzbudili ho v nelehké chvíli. (Myslím, že mu to tehdy ten potlesk moc neusnadnil, spíš naopak, protože ho to nesmírně dojalo, měl slzy v očích a měl skoro problém začít zpívat.)
V pondělí večer se situace opakovala - sotva Rolando vstoupil na jeviště, ozval se dlouhý potlesk, který zcela přehlušil zpěv sboru. Pak přišla první árie –„ Quanto bella, quanto cara“ – zpočátku se mi zdálo, že je vše v pořádku, Rolandův hlas zněl měkce, procítěně,......ale jak děj pokračoval, stále více bylo zřejmé, že něco v pořádku není. Velmi často nebylo Rollanda přes orchestr skoro slyšet, i když se zdálo, že zpívá naplno. Jakoby se jeho hlas, již dříve označovaný za hlas spíše menší, „ zmenšil“ ještě víc. Večer, na který jsem se těšila, najednou začal nabývat úplně jiných dimenzi. O přestávce nikdo z naší skupinky skoro nemluvil, všichni jsme byli zaraženi. Ve druhém dějství se Rolando trochu více rozezpíval, ale stále to byl jen slabý odlesk toho, co pamatuji z minulosti. Po árii Una furtiva lagrima publikum vybuchlo v asi 10timinutový frenetický potlesk a žádalo její opakování. A na konci představení trvaly ovace dle mého odhadu asi 20 minut, možná i déle. Rolando zářil a radoval se, jak to dovede jen on. Já jsem ale cítila pouze nekonečný smutek, protože, nemá smysl si nic nalhávat, tento večer ukázal, že jeho operní kariéra se blíží ke konci. Musel by se asi stát zázrak, aby to bylo
jinak.
I pokud se moje obavy naplní, přesto Rolando Villazon zůstane naprosto výjimečným umělcem, který se nesmazatelně zapsal do dějin opery. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, že zazářil na operním nebi jako kometa a stejně rychle „vyhořel“. Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že jeho hvězdná kariéra byla pouze produktem šikovné mediální kampaně. Ne, naopak právě to, že operní publikum poznalo jeho výjimečnost a zbožňovalo ho, umožnilo hudebním agentům rozpoutat kolem něj mediální kampaň. Kdyby ale Rolando už předtím neprokázal svoje kvality, neměla by sebevětší kampaň úspěch.
I kdyby Rolando postupně ukončil svoji operní kariéru, je natolik všestranným umělcem, že se určitě stejně úspěšně uplatní v jakémkoliv jiném oboru. Třeba jako činoherní herec a nebo třeba jako klaun. Četla jsem občas, jak je označován hanlivě za klauna nebo šaška. Pro mě je ale člověk, který má dar „ klaunství“ , a ten dar Rolando má, stejným umělcem, jako umělec v kterémkoliv jiném oboru ( vzpomeňme třeba na Charlie Chaplina). Dar, kdy člověk dokáže rozdávat lidem kolem sebe radost a vykouzlit na jejich tváři úsměv, je jedním z největších darů, který může mít. Rolando v sobě tento přirozený dar má a již nyní ho smysluplně využívá – v rámci obdoby projektu „ Zdravotní klaun“ navštěvuje děti v nemocnicích a s klaunským nosem jim rozdává radost a smích ( http://www.rotenaseninternational.com/fileadmin/rni/medien/bilder/UEber_uns/RNI_Jahresbericht_2007_D.pdf). Takže i když my, operní fanoušci, budeme Rolanda postrádat, útěchou nám bude určitě vědomí, že rozdává radost zase jinému publiku.
