Verdiho I Masnadieri v Curychu

Oblíbeným cílem při mých cestách za operou je Curych, kde mě shlédnutá představení ještě nikdy nezklamala. V opeře i přilehlé restauraci Belcanto se už cítím jako doma, a tak jsem při zjištění, že v prosinci je na programu poměrně málo hraná Verdiho opera I Masnadieri ( Loupežníci) neváhala a rozhodla se pro „bleskový výlet“ do předvánočního Curychu.


Zatímco předvánoční atmosféra města mě trochu zklamala – nenašla jsem zde žádný centrální vánoční trh, ale spíš menší seskupení stánků na větších i menších náměstích a nejvíce stánků v hale hlavního nádraží – tak operní představení mě naopak velmi příjemně překvapilo.


Po zkušenosti z loňského roku s Verdiho operou Ernani a přečtení několika recenzí po premiéře nového nastudování opery I Masnadieri, která byla 5.12. 2010, jsem měla trochu obavu z toho, že představení bude, hlavně co do pěveckých výkonů, trochu nevyvážené. Z divadla jsem ale odcházela nadšena s přesvědčením, že to, co recenze premiéře kritizovaly, bylo způsobeno jen nervozitou některých protagonistů při premiéře.


I Masnadieri je opera, kterou Verdi zkomponoval koncem svého ranného období na motivy Schillerovy hry Loupežníci. Libreto opery napsal Andrea Maffei, v době Verdiho nejvýznamnější italský překladatel německé a anglické literatury. Premiéra se konala v roce 1847 v Londýně. Zatímco u Schillera se jedná o drama především společenské, libreto opery se soustředí zejména na drama rodinné. Hlavními protagonisty jsou dva bratři, prvorozený a později otcem zapuzený Carlo, a druhorozený, otcem přehlížený a nemilovaný Francesco. Oba milují stejnou ženu, Amalii. Carlo, který se po zapuzení otcem stane vůdcem loupežníků, touží po návratu domů a otcově odpuštění. Francesco je naproti tomu posedlý touhou po moci a smíření otce s Carlem se snaží všemi prostředky zabránit.


Jak už bývá v Curychu zvykem, působila inscenace velmi moderně, i když byla v podstatě „klasická“ . Děj nebyl nijak časově posunut, dobu naznačovaly kostýmy postav a střídmé rekvizity. Střídání místa děje bylo řešeno velmi dynamicky – děj se odehrával na točně, kterou veprostřed dělila stěna na dvě části – aristokratické prostředí zámku a svět loupežníků v lese.


Operu jsem slyšela skutečně poprvé a tak jsem znovu a znovu žasla nad nádherou Verdiho hudby, ze které tu a tam probleskovaly určité motivy, ozývající se později v Macbethovi, Donu Carlovi nebo Othellovi. A stále znovu jsem si kladla otázku, proč se některé Verdiho opery hrají stále dokola a jiné, neméně krásné, se skoro nehrají. Orchestr pod taktovkou Adama Fischera zněl příjemně, s patřičnou dynamikou, ale nikdy ne na úkor pěvců. Vynikající a nádherné byly sborové scény, ale i jednotlivé árie a duety.



Obsazení hlavních rolí bylo naprosto vyrovnané, tenorista Fabio Sartori v roli Carla sice neodpovídal zcela ideálu po stránce „optické“, ale tento nedostatek plně nahradil svým procítěným pěveckým projevem. Jeho hlas má příjemné zabarvení a zněl jistě ve všech polohách. Také Isabel Rey v roli Amalie předvedla velmi dobrý výkon. Nejvíce mě ale zaujal Carlo Colombara v roli otce obou znesvářených synů a Thomas Hampson v roli „zloducha“ Francesca. Zejména při jeho scéně šílenství ve 4. dějství, končící sebevraždou, člověk ani nedýchal. Sám Thomas Hampson o této roli říká, že se vždy snaží v postavě, kterou ztvárňuje, najít něco lidského, pozitivního, ale Francesco prý takovou stránku prostě nemá! Výborná příprava na roli Jaga, kterého Thomas Hampson připravuje na podzim příštího roku – a kde jinde, než v Curychu.




Giuseppe Verdi – I Masnadieri
Dirigent- Adam Fischer
Režie - Guy Joosten
Scéna a kostýmy- Johannešs Leiacker

Massimiliano - Carlo Colombara
Carlo - Fabio Sartori
Francesco - Thomas Hampson
Amalia - Isabel Rey

Curych, 11.12.2010

Vánoční rozhovor s paní Yvonou Škvárovou

Paní Yvonu Škvárovou nemusím dlouze představovat, je sólistkou Národního divadla v Praze. Dlouhá léta působila ve Státní opeře Praha, hostovala na evropských operních festivalech a zpívala v několika renomovaných operních domech ve světe. Dnes Vám přinášíme speciální předvánoční rozhovor s malým překvapením...

V Národním divadle jste debutovala v roce 1987 v roli Děčany v Braniborech v Čechách. Poté přišlo mnoho dalších rolí. Jak hodnotíte z odstupem doby své začátky v ND v Praze? Domníváte se, že mají dnes mladí a začínající umělci výhodnější postavení v umělecké branži než jste měla ve svých začátcích Vy?

      Na začátky v Národním divadle vzpomínám velice pozitivně. Měla jsem veliké štěstí na role svého repertoáru, nikdo mi tehdy nenabídl žádnou roli, která by byla nad mé síly a na kterou jsem pěvecky nebyla zralá. První velkou rolí v ND v Praze pro mne byla Káča v Čertovi a Káče. Poté, když se rozdělila divadla, jsem dostala dvě nabídky od obou operních scén – do Národního divadla a do tehdejšího Smetanova divadla. S paní profesorkou jsme o tom dost přemýšlely. Rozhodla jsem se vzít angažmá ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře). Za osm sezón jsem odzpívala, co jsem mohla. Od Così fan tutte (Dorabellu jsem zpívala asi 70krát!), přes Isabellu v Italce v Alžíru, Mignon,... Poté přišla Carmen, Eboli (Don Carlos), Marina (Boris Godunov)... Z  novodobých autorů jsem měla to štěstí poznat například Zemlinského. Pomalu ale jiště jsem začala přebírat také role zralého mezzosopránu.

Podle mého názoru jsou dnešní pěvci hnáni do úkolů předčasně (jak repertoárovými divadly tak agenturami). Ve většině případů nemají šanci k danným rolím dozrát. Je to bohužel nejenom u nás, je to celosvětový problém. Domnívám se, že dnešní generace výhodnější postavení v operním světě oproti mojí generaci nemá. 

Káťa Kabanová, Národní divadlo Praha 

V roce 2000 jste absolvovala mistrovské kurzy u pěvkyně Christy Ludwig. Byly pro Vás tyto kurzy v něčem přínosné? 

Kurzy pro mne byly zásadně přínosné. Hlavním důvodem k cestě byl ten fakt, že jsem v té době zpívala Brangenu v opeře Tristan a Isolda. A s kým jiným bych měla tuto roli kunzultovat než práve s úžasnou Christou Ludwig! Naše setkání bylo veliká krátké a rychlé, při kterém mi ale pomohla například z výslovností. Dokonce mi humorně řekla toto: "oni všichni s tou výslovností tolik nadělají, stačí když párkát zazpíváte Trrrrristan a tak budou všichni spokojeni :)..." Paní Ludwig mne přemluvila k tomu, abych část opery zpívala do rozhlasu. Konzultovala jsem s ní také árie Santuzzy , Mignon a Eboli.

     Byla báječná! Strašně mne překvapilo, jak byla vysoká. Ona nikdy nezpívala technicky, říkala mi že to je důvod, proč nevyučuje, protože ze spoustou problému by si sama nevěděla rady. Po čase jsme se potkaly v Salsburku, kde jsem zpívala Kostelničku v Její pastorkyni. Opět byla velice milá. Jsem ráda, že jsem se s ní setkala a mohla s ní pracovat.

Figarova svatba, Stavovské divadlo Praha

      Na kterou operní inscenaci nejraději vzpomínáte? Kterou ze svých dosavadních rolí máte nejraději?

      Jednou z mých nejoblíbenějších rolí je Octavián. Nikdy předtím jsem žádnou německou a tak obsáhlou a dlouhou roli nezpívala. Učila jsem se jí rok. Ohledně inscenace moc ráda vzpomínám na Tristana a Isoldu. Všímáte si, že jmenuji samé německé opery, že :)   

     

      Před několika lety jste společně se sopranistkou Renée Fleming natočila několik árií z opery Její pastorkyňa (CD nosič Homage: The Age of the Diva vydala firma Decca v roce 2006). Jaká byla spolupráce s paní Fleming?

      Člověk jede k lidem takového věhlasu s obavou, aby uspěl, aby předvedl ze svého umění jenom to nejlepší. Odjížděla jsem bohužel trošku zklamaná. Situace se vyvýjela tak, že orchestr zahrát úryvky z Její pastorkyně, my dvě jsem to celé odzpívaly. Pan dirigent položil taktovku a šel si nahrávku poslechnout, protože tuto hudbu nikdy předtím neslyšel a neznal. Obdivovala jsem hlavně orchestr. Dirigent Valery Gergiev měl a má v orchestru veliký respekt, nikdo si během nahrávání a přestávek nedovolil ani promluvit. Pak jsem se dozvěděla, že hudebníci měli osmihodinovou frekvenci, poté měli hodinu pauzu a večer hráli pětiaktového Dona Carlose, kterého maestro Gergiev dirigoval. Druhý den byla nahrávací frekvence úplně stejná, večer hráli Nabucco! Renée Fleming byla velice milá, dokonce mne po nahrávání  požádala, abych jí pomohla s čestinou a výslovností. Nakonec mi sama řekla, že je ráda, že jsem přijela já, protože původně měla zpívat mezzosopránový part nějaká ruská pěvkyně. 

   Její pastorkyňa, Kolín nad Rýnem

V roce 2011 budete zpívát Kostelničku v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Nedávno jste také ztvárnila Kabanichu v Národním divadle v Praze. Jak odlišné a na druhou stranu podobné jsou podle Vás tyto dvě ženy? 

      Kabanicha je opravdu zlá, zatímco Kostelička nikoliv. Pěvecky jsou také nesrovnatelné, protože Kabanicha je založena na skocích, nechci říci, že „štěkavých“. Svádí to zlobou a tím, jak je role napsaná. Pan dirigent Gregor Kostelničku vždycky přirovnával k Puccinimu. Některé části opery jsou skutečně tak psané. A proto je zpěv také těžší. Nemohu zapomenout na Kabanichu a Kostelničku paní Kniplové, se kterou jsem asi dvakrát zpívala v Kátě Kabanové v Národním divadle. Tehdy jsem zpívala Feklušu.

V Ostravě jsem poprvé zpívala letos na zahajovacím koncertě sezóny. Ostravské divadlo má úžasnou akustiku. Moc se na lednová představení těším. 

Blíží se Vánoce, na které se všichni moc těšíme. Jeden z Vašich kolegů mi prozradil, že každoročně pečete vánoční štolu. Prozradíte nám recept?

Ano, velice ráda, tak tedy:

Vánoční štola 

500g hl. mouky

1 kypř. prášek 150g rozinek

100g kandov. ovoce

100g moučk. cukru 1lž. citr. kůry

1 vanil. cukr 100g nasekaných mandlí

2 vejce 150g marcipánu - rozdrobit

250g mascarpone

špetka soli  

3 lžíce rumu

250g másla

na potření 100g másla rozpustit a 150g cukr. moučky na posypání

zpracovat v hladké těsto a vyválet obdélník a zavinout jako štrůdl péci na 180 asi 40 min.

Po upečení ihned potírat máslem a pak hustě posypat moučkou. Uložit do alobalu a do chladu. 

Dobré chutnání ! Všem přeji krásné Vánoce...

Vánoční koncert z Valdštejnského paláce

V překrásném Rytířském sále Valdštejnského paláce pořádá každoročně Senát ČR vánoční koncert, který je pravidelně během svátku vysílán v televizi. Letos tomu nebude jinak.

Téměř 70-ti minutový program otevřel soubor Barocco sempre giovane s Vivaldiho Sinfonii C dur. Hudební těleso doprovázelo všechny sólisty během koncertu. V podání talentované Liany Sass zazněla Rybova vánoční pastorela Rozmilý slavíčku. Mladá sopranistka působí v Ústí nad Labem, kde ji diváci mohou vidět a slyšet například v roli Mimi v Pucciniho opeře La bohème.

Slovenský tenorista Juraj Hollý se skvěle uvedl árií z opery Georga Friedricha Händela Atalanta. V závěrečné Tiché noci jeho hlas vedle přítomných pěvkyň bohužel spíše zanikal.

Áriemi z oper Xerxes a Rinadlo potěšila Michaela Kapustová, která dnes vystoupí na koncertě Václava Hudečka v kostele sv. Šimona a Judy v Praze.

Největším a nejkrásnějším dárkem bylo pro všechny vystoupení Václava Hudečka. Jemný a lehoučký zvuk jeho houslí připomínal padající sníh, kterého si v těchto dnech všichni notně užíváme.

Celý koncert natáčela Česká televize, záznam bude odvysílán 25.12. 2010.

Novinky na DVD

Adriana Lecouvreur v londýnské Královské opeře

Adriana Lecouvreur je jedinou dodnes hranou a nahrávanou operou Francesca Ciely. Premiéru měla v roce 1902 v Teatro lirico v Miláně. První Adrianou tehdy byla Angelica Pandolfini, dalšími jejími následovnicemi se staly například Magda Olivero, RenataTebaldi, Renata Scotto, Montserrat Caballé, Mirella Freni nebo třeba naše Eva Urbanová.

V Královské opeře v Covent Garden byla Adriana Lecouvreur naposledy uvedena v roce 1906. Na nové nastudování si tedy londýnské obecenstvo muselo počkat 104 let - premiéra se konala 18. listopadu 2010.V titulní roli Adriany vystoupila španělská sopranistka Angeles Blancas Gulín. Přestože hlavní ikonou této inscenace je Angela Gheorghiu, která však některá představení nezpívala, musím říci, že paní Blancas Gulín své roli nezůstala nic dlužna. Má tmavý a nosný hlas (hned v úvodu výborně zvládnutá árie "Io son l'umilo ancella") a svým herectvím je přesvědčivá.
V roli Maurizia, postavě ne až tak jednoznačné, balancující ve vztahu k dvěma ženám, vystoupil Jonas Kaufmann. A byl vynikající - má dokonalou techniku, úžasná piana, nemá v hlase sice "italský oheň", ovšem má tam cosi, co bych nazvala noblesou a dokáže vyjádřit širokou škálu emocí. Jeho Maurizio má šarm, kouzlo, tajemství.
Kněžnou de Bouillon byla Michaela Schuster - a v mých očích zazářila. Árie "Acerba volutta, dolce tortura" byla v jejím podání strhující, ovšem i scény s Mauriziem a Adrianou.
Posledním ze čtyřlístku je Alessandro Corbelli v roli inscpicienta divadla Michoneta. Budu se opakovat - Corbelli byl excelentní v roli starého mládence, neopětovaně milujícího Adrianu, dojemný.


Režisér David McVicar spolu se scénografem Charlesem Edwardsem a kostýmní výtvarnicí Brigitte Reiffenstuel pojali inscenaci ve velkém stylu. Připomíná mi to velkorysou kostýmní výpravu ve filmu - stejně tak to bylo uděláno zde. Nic víc, nic míň. A v jaké už jiné inscenaci by tomu tak mělo být, když ne v Adrianě - v dobové opeře plné vášní, intrik a velkých citů. Motiv barokního divadla se inscenací tahne jak červená nit, část děje se odehrává před, část za scénou.
Dirigent Mark Elder vedl orchestr s jistotou, orchestr mi připomínal dokonale promazaný stroj, který šlape bez sebemenšího zaváhání přesně.


Francesco Cilea: Adriana Lecouvreur
Repríza dne 27.11.2010, Royal Opera House

Osoby a obsazení:
Adriana Lecouvreur: Angeles Blancas Gulín
Maurizio: Jonas Kaufmann
Princesse de Bouillon: Michaela Schuster
Michonet: Alessandro Corbelli
Prince de Bouillon: Maurizio Muraro
Abbé de Chazeuil: Bonaventura Bottone
Mademoiselle Duclos: Barbara Rhodes

Dirigent: Mark Elder

Režie: David Mc Vicar
Scénograf: Charles Edwards
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel

Smetana Gala

Každoročně se v předvánočním čase vydávám na galakoncerty do Kongresového centra. Letos se konečně dostalo také na českého skladatele - včerejší gala bylo věnované tvorbě Bedřicha Smetany.

Celková dramaturgie koncertu byla volena velice štastně. První část večera patřila především známým a oblíbeným hudebním úryvkům a áriím z Prodané nevěsty. V podání sopranistky Kateřiny Kněžíkové zazněly dvě árie z opery Hubička a veselá árie z opery Dvě vdovy. Tomáš Černý se předvedl jako skvostný Dalibor - zazpíval hned dvě árie ze stejnojmenné opery a to "Slyšels to příteli" a "Toť třetí noc".

Hřebem celého galakoncertu byl Pražský komorní sbor, který by zajisté pochválil i sám skladatel. Sborový chorál "Uhodila naše hodina" z opery Braniboři v Čechách byl největším zážitkem večera.

Dalším překvapením byl orchestr, který hrál pod taktovkou Vladimíra Válka bezchybně a doslova s úsměvy na rtech. Na koncertě zazněly vedle notoricky známých orchestrálních skladeb také méně známé kusy jako Slavnostní předehra C Dur, Pochod studentské legie či Pochod k slavnosti Shakespearově, které slýcháváme na koncertních pódiích zřídka či vůbec.

Snad jediným, a bohužel velkým zklamáním, byla návštěvnost koncertu. Chybu si mohou přičíst jenom a pouze pořadatelé, kteří naprosto podcenili veškerou propagaci.

Celý koncert natáčela Česká televize. Doufejme, že záznam tohoto vydařeného koncertu uvidíme již brzy na televizních obrazovkách.

Mariusz Kwiecien přijel zazpívat do Prahy

Ve čtvrtek 25. listopadu jsme měli možnost zažít v Praze živě vystoupení polského barytonisty Mariusze Kwieciena. Poprvé jsem tohoto mladého charismatického pěvce zaznamenala v televizi v záznamu opery Evžen Oněgin z Paříže . Pamatuji se, že mi inscenace přišla dosti zvláštní, ale Kwiecien mě okamžitě zaujal svým zpěvem a charismatem a ihned jsem se začala zajímat, kdo to je. Poté jsem ho viděla v rámci přenosů z Met v opeře Lucia di Lammermoor, kde naprosto bravurně ztvárnil Luciina krutého bratra Enrica. A posledním setkáním před pražským koncertem byl opět přenos z Met – tentokrát opera Don Pasquale, kde Mariusz exceloval coby doktor Malatesta. Je to další příklad pěvce mladé generace, který je kromě krásného hlasu nadán i přirozeným hereckým talentem, takže sledovat ho na jevišti je naprostý požitek. Proto jsem se na jeho živé vystoupení v Praze velmi těšila.

První část koncertu byla věnována skladatelům období bel canta a Mariusz přednesl árie z oper Lazebník sevilský, Figarova svatba, Puritani a Favoritka., přičemž se árie střídaly s orchestrálními party z těchto oper . Hned na úvod zazněla cavatina Figara z opery Lazebník Sevillský a Mariusz si okamžitě získal publikum na svou stranu. Bohužel se to samé nedá říci o orchestru. Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK pod taktovkou mladého polského dirigenta Lukasze Borowicze byl neúnosně hlasitý, takže místo požitku z krásné hudby jsem spíše trpěla. Pěvec sice vždy orchestr „přezpíval“,. ale za cenu značného hlasového vypětí. Prostě to nebyla zdaleka ta harmonie, jaká panoval např. při koncertu Eliny Garanci.

Příjemným překvapením a vlastním vrcholem koncertu pro mě byla druhá část, která byla téměř celá věnována ruské hudbě. Uchvátily mě už orchestrální kusy – „Svítání na řece Moskvě“ z Musorgského Chovanštiny a Borodinova „Ve stepích střední Asie“. Při poslechu této hudby člověk jakoby před sebou viděl živé obrazy – v prvním případě východ slunce, ve druhém pak karavanu kupců, jedoucí stepí na velbloudech. Z árií, zazpívaných perfektní ruštinou, jsme měli možnost slyšet Čajkovského Oněgina ( Vy mě pisali) a dále árii Aleka z Rachmaninovy opery Aleko. Zejména ta druhá, zazpívaná s dokonalým prožitkem, ukázala, že tento repertoár je polskému pěvci, jako ostatně většině slovanských pěvců, velmi blízký. V tu chvíli jsem si říkala, jaká je škoda, že se ty krásné ruské opery ( s výjimkou Oněgina) u nás téměř nehrají. Během interview z MET Mariusz zmínil, že v budoucnu vystoupí jako Oněgin společně s Annou Netrebko . Pevně doufám, že jako Lenský se k nim přidá Piotr Beczala – pak to bude naprosto „snové“ obsazení. . V závěru koncertu jsme slyšeli árii „Soni o mio Carlo“ z Verdiho opery Don Carlos a tři přídavky, opět z oblasti bel canta, včetně árie z opery Don Pasquale.

Jak už bývá u koncertů pořádaných agenturou Nachtigall Artists dobrou tradicí, po koncertě se uskutečnila „ autogramiáda“, při níž jsme měli možnost sympatickému pěvci poděkovat za nádherný večer a vyfotit se s ním. Při té příležitosti se zrodila i myšlenka, vypravit se na jeho vystoupení v roli Oněgina v Krakovské opeře.

Mariuszova „parádní“ role, se kterou sklízí úspěchy na scénách předních světových operních domů, je Don Giovanni. Nadchla mě zpráva, že budeme mít možnost ho v této roli zažít i v Praze. Druhý den po koncertě jednal Mariusz s představiteli Národního divadla o svém účinkování v novém nastudování této opery. Dle vlastních slov je to pro něj „srdeční záležitost“ moci zpívat Giovanniho v divadle, ve kterém Mozart dirigoval premiéru této opery. Vystoupení by se mělo uskutečni v červnu 2012. A protože si pěvec Prahu zamiloval, jedná se již i o jeho dalším koncertě – pravděpodobně písňovém recitálu.

Werther - premiéra NDM

Massenetův Werther, jedna z nejhranějších oper zahraničních scén, neměla po 2. světové válce se svým inscenováním v českých zemích zrovna na růžích ustláno. Přitom nedávno vydaná rozhlasová nahrávka z roku 1957 (v obsazení Blachut-Domanínská-Heriban-Haken) je dokladem toho, že vynikající představitele tehdy Národní divadlo mělo. Národní divadlo tuto operu naposledy uvedlo před dlouhými 71 lety, posledním Wertherem byl tehdy Konstantin Karenin. Od poslední premiéry v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě uběhla doba o něco málo kratší - 64 let.

Celý děj opery 1. - 3. dějství se v této nové inscenaci odehrává v galerii. Tam se potkávají jednotlivé postavy příběhu, na stěnách jsou zavěšeny obrazy znázorňující jednak jednotlivá období odehrávající se v příběhu, ale i sny a ideály hrdiny.
V okamžiku, kdy Werther v 4. dějství umírá, stěny už jsou z větší části prázdné, vše je pryč, zbývá prázdné jeviště, galerijní lavice, umírající hrdina a Charlotta. Časově, soudě podle kostýmů, byl příběh zasazen do první poloviny 60. let 20. století. Přiznám se, že toto pojetí ve mě budí spíše rozpaky. Ono je už samo o sobě problematické zvolit nadčasovou galerii, kam bychom mohli dosadit hrdiny prakticky z kterékoliv doby - a teď: která by byla ta nejvhodnější? Proč zrovna doba "šedesátek"? Proč ne třeba třicátá léta (když už děj posunujeme v čase) - příběh by pro mě byl uvěřitelnější. "Šedesátky" se prostě asi zdají pořád "dost současné", ale přitom zase natolik vzdálené, aby mohla doznívat doba starých časů a spokojených zaběhnutých kolejí měšťácké společnosti. I když hrdiny typickými pro tuto dobu byli spíš rozhněvaní mladí lidé rebelující právě proti této společnosti a zaběhlým pořádkům a ne melancholičtí nešťastně zamilovaní básníci obracející z nešťastné lásky zbraň proti sobě. Po tři dějství neměnný prostor galerie znázorňující jak prostor před správcovým domem, náměstí s kostelem, tak Albertův dům mi zkrátka (byť s nádhernými obrazy a romantickým nasvícením scény) tuto iluzi nenavodily. Svůj podíl na tom možná mělo i to, že hrdinové měli vše "odkrokováno", "odměřeno", od jedné galerijní lavice k druhé, popřípadě k třetí.

V titulní roli Werthera vystoupil americký tenorista Steven Harrison. Werther v jeho podání je člověk nesmírně senzitivní, vnitřně rozervaný. Jeho tenor má tmavší zabarvení a právě citovost je velkou předností jeho celkového projevu.
Jana Sýkorová vystoupila v roli Charlotty poprvé a nutno říci, že debut se jí vydařil. Paní Sýkorová má sytý, ve všech polohách znělý mezzosoprán a obtížný part včetně dopisové scény zvládla skvěle.
Roli Alberta s přehledem ztvárnil slovenský barytonista Aleš Jenis. Výrazní v menších rolích Sophie a Le Bailli byli výborní polští pěvci Agnieszka Bochenek a Bogdan Kurowski.
Dirigent Robert Jindra odvedl s orchestrem skvělou práci - barevnost, dramatičnost, ale i poetika - to vystihuje čtvrteční výkon.
Nutno ještě pochválit dětský pěvecký sbor z Operního studia NDM pod vedením Lenky Živocké.




Jules Massenet: Werther
1. premiéra dne 18.11.2010
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marie Blažková

Osoby a obsazení:
Werther: Steven Harrison
Charlotte: Jana Sýkorová
Albert: Aleš Jenis
Sophie: Agnieszka Bochenek-Osiecka
Le Bailli: Bogdan Kurowski
Schmidt: Václav Morys
Johann: Václav Živný

Steven Harrison: "Chopin je stejně jako Werther darem pro tenoristu".

Jistě si vzpomínáte na Stevena Harrisona a na z některé z jeho pražských vystoupení (Puccini Gala, Samson v Národním divadle v Praze). Dnes vám přinášíme rozhovor s tímto světoznámým pěvcem, který minulý týden debutoval v titulní roli Werthera v Ostravě. Zde již slíbený rozhovor...

Zpíval jste někdy v minulosti nějaké dílo v češtině? Kterou z českých rolí byste rád přidal do svého repertoáru?

Bohužel jsem doposud nikdy žádnou roli z českých oper nezpíval. Studoval a naučil jsem se roli Prince z Rusalky. Myslím, že pro můj hlas je tato role ideální; byla by to také moje první volba z českého repertoáru, kterou bych ztvárnil na jevišti. V repertoáru mám také tenorový part z Glagolské mše. Jak ale jistě víte, toto dílo není zpívané v češtině.

Samson (Samson a Dalila), Opera Wroclawska

Operní diváci si stále pamatují Vaše úchvatné ztvárnění Samsona, kterého jste zpíval v roce 2008 v Národním divadle v Praze. Jak vzpomínáte na Prahu a Národní divadlo? Plánujete se na prkna tohoto divadla v budoucnu vrátit?

Děkuji, že si stále pamatujete mého Samsona. Byla to nádherná práce. Ohledně návratu do Národního divalda to závisí především na vedení divadla a rozhodnutí o mém případném hostování.

Moc rád vzpomínám na práci a čas strávený v Praze. Nejkrásnější vzpomínku mám na Sergeje Larina, který změnil navždy můj život. Měl jsem veliké štěstí, že jsem s ním mohl pracovat. Byla to pocta. Sergej a já jsem se během této produkce velice spřátelili. Zůstali jsem dobrými přáteli až do jeho smrti. Naučil jsem se od něj mnoho. Byl upřímným, skutečným umělcem, divadelním badatelem a skvělým pěvcem. Především to ale byl nádherný človek. Často se setkávám s lidmi, kteří s ním pracovali nebo ho znali. Každý z nich vždy vzpomíná na jeho talent, lidskost a umění. Sergej navždy zůstane v mé mysli; je pro mne hrdinou a inspirací - já mohu pouze doufat v to, že jednou dosáhnu takových úspěchů, které provázely celou jeho kariéru. Díky němu budu vždy s láskou vzpomínat na Samsona. Byl skutečným Samsonem, naučil mne mnoho o charakteru této postavy, o životě a umění.

Byl jste jedním z umělců, kteří zpívali ve světové premiéře opery Giorgia Battistelliho THE FASHION. Jaký je to pocit zpívat světovou premiéru díla? Domníváte se, že je pro pěvce obtížnější zpívat novou roli než zpívat známou operní roli, kterou spousta umělců před vámi již interpretovala?

Interpretovat novou operu je velice vzrušující. Je zde vždy element nepoznaného, který prostupuje myšlenku díla. Bude opera dobře přijata? Bude to hit? Bude to propadák? Bude mít dílo pozitivní dosah na repertoár? Všechny tyto otázky a nejistoty dělají světovou premiéru napínavou a všechny příznivce ponechávají v nejistotě. Myslím si, že svým způsobem je jednodušší zpívat nové a neznámé dílo. Není zde žádný předpojatý názor či teorie, jak by se mělo či nemělo dílo interpretovat. Nejsou zde žádné tradice ani očekávání. Pěvec tedy "vlastní" partituru i roli, interpretuje po svém.

Hrajete velice dobře na klavír a hoboj. Je to pro vás spíše přínosem (především po stránce spolupráce s orchestry a dirigenty)?

Na klavír a hoboj hraji již od dětství, takže nemohu říci, jestli mi to pomáhá. Hra na oba nástroje je nedílnou součástí mého života. Ve své podstatě je to pro mne přínos. Nechci si lichotit, ale mohu vám říci, že mnozí dirigenti mi řekli, že jsem "darem" pro dirigenta, protože znám partituru zepředu dozadu, umím ji zahrát kompletně na klavír a ovládám ji také ve své mysli. Dovedu předvídat rytmus a tempa tak, jak si maestro přeje.

Chopin (Chopin), Opera Wroclawska

Minulou sezónu jste ztvárnil hlavní postavu v opeře Chopin v polské Wroclawi. Autorem opery je Giacomo Oferice. Mohl byste nám říci více o tomto projektu a Vašich zážitcích?

Chopin je stejně jako Werther darem pro tenoristu. Jsem velice vděčný a děkuji opeře Wroclaw a speciálně panu dirigentovi Michnikovi za tuto úžasnou příležitost. Chopin je opera, do které jsem se zamiloval. Je velice emocionální a náročná. Skladatel Oferice propojil stovky Chopinových klavírních skladeb a připsal libreto. Takto vznikla opera Chopin, která je fantazií o Chopinově životě. Dílo je věrohodné, je skutečnou fantazií, protože Chopin byl sám velkým snílkem. Wroclawská opera natočila toto dílo na CD komplet. Nahrávka by měla vyjít v rámci Chopinova výročí. Divadlo ve Wroclavi patří k jednomu z mých nejoblíbenějších divadel na světě, ve kterém jsem zpíval. Nebojí se být odlišní, unikátní a neobvyklí. Pracují s maximální precizností a láskou. Pěvci, Laco Adamik (režisér inscenace), orchestr, sbor a především maestro Michnik (dokonce přepsal a vylepšil některé části partitury) pracovali s nadšením a láskou. Práce na opeře Chopin patří k nejhodnotnějším momentům v celé mé dosavadní kariéře.

Werther (Werther), Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava

V minulém týdnu jste debutoval v titulní roli Werthera v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Jaký máte vztah k této opeře a k charakteru hlavní postavy?

Máte zde dostatek místa pro moji odpověd? :) Werther je nejkrásnější, nejdokonalejší role v nejkrásnější a nejdokonalejší opeře. Pro mne je Werther perfektní romantická opera. Je naprosto dojemná, fascinující, filozofická, nádherná, děsivá, neuvěřitelná a okouzlující. Je cestou člověka do duše, srdce a mysli. Když se všechny umělecké složky spojí v jeden celek, výsledek je mimořádný. Od předehry, přes první Wertherovu árii "O Nature" jsou obecenstvo i hlavní hrdina vtaženi do jiného světa. Bohužel, Werther není operou oblíbenou u obecenstva, protože pojednává o našich vnitřních rozporech a strachu z možné sebevraždy. Charlotta a Werther jsou velice zamilovaní. Pokud to na jevišti není patrné, kouzlo je to tam. Nicméně, jestliže to patrné je, potom je to nezapomenutelný zážitek.

Hagenbach (La Wally), Deutsche-Oper-am-Rhein

 

Jaké máte plány do budoucna?

Zanedlouho budu debutovat ve Velké Británii v Leedsu (Opera North) v roli Florestana. Velice se na to těším. Operu Fidelio mám moc rád. Také doufám, že naleznu mír, lásku, osobní úspěch v životě a budu pokračovat ve studiu a v rozvoji své kariéry jako umělec a člověk, který má to štěstí, že může zpívat všechny tyto nádherné role. S každou rolí se učím poznávat sám sebe, lidské vztahy a záhady života.

---------------------------------------------------------

Interview in English:

Have you ever sung anything in Czech language? What would you like to add to your repertoire from Czech works and why?

Unfortunately, I have never sung any operas in the Czech language. I studied and learned the role of the Prince in “Rusalka.” I think this role uits me very well and it would be my first choice of the Czech repertoire to sing. The closest I’ve come was the “Glagolitic Mass.” But, as you know that is not Czech. But close, in a way.

Some of Prague opera goers still remember your wonderful Samson you sang at National Theatre in Prague. Do you have any special memories of NT, Prague? Do you plan to come back in the future?

Thank you for remembering my Samson in Prague. It was a wonderful time. As far as returning to Prague that would depend on the theatre’s desire to have me back. I do have a very very special memory of my time in Prague which changed my life forever. That memory is of the great tenor Sergej Larin. I was very lucky to have shared the stage with him. It was an honor. Sergej and I became very good friends during that production and we remained friends afterward until the time he died. I learned some great lessons from him. Sergej was one of the great artists of the 20th Century. He was a great man, a dignified soul, a true artist, thespian, scholar and great singer. More importantly, however, he was a great man. I often come across people who worked with him or who knew him, Every person has the utmost praise for his talent, his humility, his artistry. Sergej remains one of my heroes and I can only hope to achieve the level of success and artistry he maintained in his life. I will always think of Samson fondly because of Sergej. He truly was Samson and taught me much about the character, life and art.

You were one of the performers who were part of the World Premiere of Giorgio Battistelli’s THE FASHION. How does it feel to perform a work for the first time ever? Do you think it’s more difficult for a singer to sing a new work then to sing a known opera that many other artists did sing before?

If feels very “exciting” to perform a new work. There is the element of the unknown which surrounds the piece. Will it be well received? Will it be a hit? Will it be a flop? Will it make an impact on the repertoire? All of these questions and uncertainties make a world premiere exciting and leaves everyone on edge. I think in a way it is easier to sing a new and unknown piece because there are no preconceived notions of how it should be sung or played. There are no traditions or expectations – so – the singer owns the score and the role to do his own interpretation with acceptance.

You play the piano and oboe very well. Does it help you to understand and get in touch more with the orchestra / conductor and the music itself? What other instrument would you like to play?

I have been playing the piano and oboe ever since I was a child so I can not say if it helps me because that is a fundamental part of me. I would have to say, however, that it does. I do not mean to flatter myself when I tell you that many conductors have told me that I am “a gift” to a conductor because I know the score backwards and forwards. I can play it on the piano and I know it inside my head. I have great pulse within my soul and I anticipate rhythms and tempos as a conductor would wish.

Last season you performed the title character in Giacomo Orefice’s opera Chopin in Wroclaw, Poland. Could you please tell us more about the project and your experience?

Chopin, like Werther is a gift to a tenor. I have so much gratitude and thanks to the Opera Wroclaw and Maestro Michnik for giving me this golden opportunity. “Chopin” is an opera which became very dear to me. It is a very emotional piece and quite demanding. The composer, Orefice, linked together hundreds of Chopin piano pieces and added vocal lines to them and created this opera, which is a Fantasy about Chopin’s life. It is so appropriate that it IS a Fantasy because Chopin himself was so fond of the Fantasy. It is a very special piece. Opera Wroclawska made a professional CD of the opera, which is due out shortly for this Chopin anniversary year. The theatre in Wroclaw is one of my favorite theatres in the world in which to sing. They dare to be different, unique and unusual and create productions with the utmost finesses and care. It is a very special city, as well. The cast, Laco Adamik, the director, the orchestra, chorus and especially Maestro Michnik (who even rewrote and improved much of the score) gave all of their hearts, as I tried to do, as well, for this piece. It was a great labor of love and one of the most satisfying and rewarding moments of my entire career. 

 

Last week you did portrait the title role in Massenet’s Werther in Ostrava. Do you have any special feeling towards this opera and Werther’s character?
Have you got enough room in your column for the answer to this question? “Werther” is the most beautiful and perfect role in the most beautiful and perfect opera. It is, for me, the consummate romantic opera. It is utterly poignant, fascinating, philosophical, beautiful, frightening, unbelievable and mesmerizing. The role of Werther is a journey into the soul, heart and mind of this man. It is so complete that when I sing it, I can literally feel myself take flight. There is a very special transcendent experience that happens when everything in this opera works and takes off. From the opening arpeggio, which introduces the character for his first of four arias “O Nature” the public and the tenor are taken into another place and time. “Werther” is unfortunately not a crowd pleaser, I feel because it deals with our innermost fears of mortality and questions the possible alternative, which is suicide. It does it rather beautifully, in my opinion, and contrary to modern belief, the characters Charlotte and Werther, are deeply deeply in love. If they are not, if they are played as such, the magic is gone. However, when the magic if there, watch out, it is an unforgettable experience.

 

What are you plans for the future?
In the future I will be singing Florestan for my United Kingdom debut with Opera North. I love that opera and that role and looking forward to it very very much. I am also hoping to find peace, love and personal success in my life and continue to grow as an artist and a man by portraying these beautiful characters. Each one gives me something to learn about myself, the human condition and life’s wonderful mysteries.

Videotéka - Verdi: Rigoletto, Semperoper Drážďany

Na DVD v září vyšla inscenace Verdiho majstrštyku z drážďanské Semperoper (záznam z června 2008) v režii Nikolause Lehnhoffa.
Lehnhoff režii pojal v minimalistickém, moderním (rozuměj nadčasovém) stylu s využitím surrealistických prvků. Poslední jmenované se týká provedení kostýmů dvořanů, kteří v 1. dějství představují různé opeřence, ještěry a hmyz, poté je ve 2. dějství vystřídají masky s červenými rohy. Sálu ve Vévodově paláci dominuje černý leštěný mramor. Vše jakoby jen podtrhuje dekadentní styl způsobu života znuděné smetánky, cynismus a odlidštěnost.
Zajímavě pojat je Rigolettův a Gildin "příbytek" - uzavřený box na vyvýšeném pódiu, perforovaný hvězdami, uvnitř pouze postel, při změnách nasvícení vytvářející barevné světelné efekty. Dalším zajímavým prvkem je spuštění mříže ze stropu na konci 2. dějství (poté co Rigoletto zjistí, že se stal obětí pasti, kterou sám chystal na někoho jiného, zůstává "vězněm ve svém vlastním domě").
Ve 3. dějství je jeviště horizontálně rozděleno do dvou částí, přičemž Sparafucileho hospoda je na vyvýšeném boxu, k němuž vedou schody. Dominují šedo-černá a červená barva (hospoda), atmosféru dokresluje použití kouřových efektů. Vynikající je nápad s nasvětlením malovaných obrazů při závěrečné scéně během bouře (použity jsou renesanční motivy na téma Peklo), dokonale sladěné s hudbou.
Co bych vytkla režii, ale možná to bylo záměrem, je to, že Rigoletto a Gilda si svá osobní trápení a dramata prožívají většinou každý sám, i když zjištěná bolest je už společná (finále 2. dějství). Finále 3. dějství je sice pojato opravdu originálně - Gilda "jde do nebe", připomíná Madonnu, je spíše hrdinkou než obětí. Zajímavé, ale pro mě málo "dotykové".
V roli Rigoletta se představil srbský barytonista Željko Lučič. Vynikající Rigoletto! Plný, zvučný hlas, přitom dostatečně měkký, vřelý a lahodný. Diana Damrau podala strhující výkon jako Gilda - pěvecky technicky i výrazově dokonalá, energická, milující, přesto odhodlaná. Vztah otec - dcera zde podle mého názoru v rámci režie (to zdůrazňuji) funguje dobře. Nejsilnější jsou momenty, kdy je možné číst Rigolettovi - otci v obličeji obavy, varování, tušení.
Třetím magnetem v roli Vévody se stal Juan Diego Flórez. Přestože Vévodu již v budoucnu zpívat nebude - skutečně jeho parketou je především belcanto a toto je přece jen už dramatičtější obor, roli si užil se vším všudy a je dobře, že právě s ním vznikl tento záznam. Jeho Vévoda je typický produkt zlaté mládeže - okouzlující, bezzásadový narcis.
Z vedlejších rolí bych ještě vyzdvihla vynikajícího Georga Zeppenfelda v roli zabijáka Sparafucileho.
Orchestr Sachsische Staatsoper Dresden vedený Fabiem Luisim hrál se skvělou dynamikou, některé motivy spolu s vizuálními efekty byly dechberoucí (například již zmíněná bouře ve 3. dějství).

Giuseppe Verdi: Rigoletto
Libretto Francesco Maria Piave

Rigoletto - Željko Lučič
Gilda - Diana Damrau
Vévoda Mantovský - Juan Diego Flórez
Sparafucile - Georg Zeppenfeld
Maddalena - Christa Mayer

Sachsische Staatskapelle Dresden
Dirigent - Fabio Luisi

Režie - Nikolaus Lehnhoff
Divadelní architekt - Raimund Bauer
Kostýmy - Bettina Walter

Hodnocení - 90 %

Rozhovor s polskou sopranistkou Wiolettou Chodowicz

Wioletta Chodowicz patří k nejtalentovanějším polským sopranistkám poslední doby. V minulé sezóně vystoupila v roli Rusalky a Tatiany (Evžen Oněgin) na prknech Národního divadla v Praze. Zde již slíbený rozhovor...

Kdy jste poprvé zjistila, že byste chtěla být operní pěvkyní? Byl to Váš sen již od dětství?

Vždycky jsem se zajímala o zpěv. Snažila jsem se využít každé přiležitosti k tomu, abych mohla zpívat: v kostele, ve škole, ... ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych se někdy mohla stát profesionální zpěvačkou. Nedovolila jsem si ani snít o operním zpěvu. Když mi bylo asi 13 let, chtěla jsem být zdravotní sestrou nebo... herečkou. Nepamatuji se, kdy jsem tyto „sny” vzdala a rozhodla se, že budu zpívat. Vždycky jsem chtěla vystupovat na jevišti, být umělkyní. Díky této touze jsem složila zkoušky na uměleckou školu (protože herečky musí umět také zpívat, že). Zde jsem zjistila, že chci opravdu zpívat a být profesionální pěvkyní.

Během své kariéry jste se účastnila několika pěveckých soutěží. Také jste některé z nich vyhrála. Je pro mladé umělce důležitá účast na soutěžích? Domníváte se, že jste se díky těmto soutěžím mnohé naučila? Jakou radu byste předala mladé a začínající generaci umělců?

Moje profesorka Agata Młynarska mi během prvního roku studia řekla toto: "Budeš se účastnit pěveckých soutěží a klání i přesto, že napoprvé neuspěješ." Musím se přiznat, že jsem neuspěla mnohokrát, ale ničeho nelituji. Nejsem typický prototyp umělce, který se za každou cenu musí dostat na soutěže. Lépe se cítím na pódiu, ale je pravda, že pěvecká klání byly vždy důležitou součástí mého vzdělávání. Vždy to pro mne byla motivace k tomu, abych se snažila naučit různorodý repertoár. Také jsem si ověřila, že dovedu soutěžit s ostatními, učit se od nich a s nimi. Vypořádávat se se stresem, strachem a vlastními nedostatky. Jsem vděčná především za situace, ve kterých jsem neuspěla. Úspěch nás činí sice štastými, ale také pohodlnými – lehce zapomínáme na chyby, které zapříčinily to, že jsme zrovna tu danou cenu nevyhráli nebo jsme se neumístili na lepším stupínku. Pokud nezvítězíme, je to podnět k zamyšlení - proč nejsme dostatečně dobří.. A poté můžeme neúspěch proměnit v úspěch, vyvarovat se stejných chyb. Během soutěží jsem se nikdy nesnažila myslet na výsledek. Vždy to byla především úžasná možnost zpívat před velice vytříbeným publikem; porotou, složenou z vynikajících umělců, kteří mi mohli ledacos doporučit a poradit mi. Soutěže jsou především přínosné umělecky. Získáváme zde cenné rady.

Káťa Kabanová, Varšava (s Rafałem Bartmińskim)

Váš repertoár čítá hned několik mozartovských rolí. Která je Vaše oblíbená a proč?

V repertoáru mám prozatím pět mozartovských rolí. Paminu, Hraběnku Almavivu, Vitellii, Fiordiligi a Donnu Annu. Všechny jsou různorodé a také velice těžké. Mozart neakceptuje žádné falešné noty a chyby. Myslím si, že mojí nejoblíbenější rolí je Vitellia z opery La clemenza di Tito; je to silná žena dychtící po moci. Současně také velice jemná a zranitelná duše, která chce být milována. Nakonec též přiznává svou vinu. Moc ráda zpívám Rondo Non piu di fiori. Další roli, kterou bych ráda nastudovala, je Elektra z opery Idomeneo.

Zpívala jste v Mnichově, v Gewandhausu v Lipsku, Tonhalle v Curychu a v dalších prestižních a známých koncertních sálech. Kde se Vám nejlépe zpívalo? Kde byste si ráda zazpívala v budoucnu? Nějaké vysněné místo?

Existují samozřejmě sály a divadla, ve kterých by každý umělec rád zpíval. Nebo je přinejmenším navštívil. Je to například Metropolitní opera v New Yorku, Covent Garden v Londýně, La Scala v Miláně, Opera Bastille v Paříži atd. Mají svoje vlastní příběhy, prestiž a kouzlo. Nejdůležitejší je ale ten fakt, že v těchto divadlech máte šanci pracovat s vynikajícími umělci a kolegy. Obecenstvo je též unikátní. V Lucernu a Curychu můžete například vidět i pár nadšenců, kteří během opery drží v ruce libreto. Musím se přiznat, ano, bylo by skutečně úžasné vystoupit na nejslavnějších prknech divadel a operních domů ve světě, na festivalech. Je to ale také veliká zodpovědnost. Doufám, že se mi to jednou také podaří. Až na to budu připravena.

Wozzeck, Varšava (s Matteo de Montim)

Letošní rok je velikým svátkem Fryderyka Chopina. Domníváte se, jako polská umělkyně, že se Chopinova hudba provozuje a hraje dostatečně? Účastnila jste se také nějakého koncertu či představení k poctě Chopina? Které další polské hudební skladatele máte ráda?

Chopin je náš nejznámější hudební skladatel. Letošní rok je mu plně věnován. Komponoval především klavírní skladby. V roce 2010 je možné jeho umění obdivovat v divadlech, operních domech, galeriích – zkrátka všude. A například také v ulicích. V hlavním městě probíhá Chopin Open Festival a Chopin a jeho Evropa 2010 (Chopin and his Europe 2010). Státní opera ve Vroclavi uvedla operu Chopin (autorem je Giacomo Orefice). Polská národní opera má na programu baletní představení věnované Chopinovi (na hudbu H. Berlioze, F. Chopin, M. de Fally, S. Lapunowa, F. Liszta, F. Schuberta and R. Schumanna). Kompletní Chopinovy písně v intepretaci polských pěvců jsou k dostání na CD kompletu. Všechny důležité festivaly jsou věnovány Chopinovi a jeho hudbě. Ve Varšavě bylo nově otevřeno Chopinovo muzeum. Toto je pouze několik událostí a akcí, které jsou věnovány polskému velikánu klasické hudby.

K mým oblíbeným skladatelům patří také Karol Szymanowski – zpívala jsem některé jeho písně a také části z jeho dvou oper Hagith a Král Roger. Mám ráda Mieczysława Karłowicza – nejen jeho překrásné písně, ale také jeho symfonické básně. Pokaždé velice ráda interpretuji tvorbu Stanisława Moniuszka, k mým oblíbeným patří Halka a další písně.

V letošním roce jste debutovala ve welšském Národním divadle ve Velké Británii v roli Marie v opeře Wozzeck. Jak se Vám v Cardiffu pracovalo?

Tato překrásná inscenace Richarda Jonese se navracela na repertoár WNO. Dirigoval Lohar Koenings. Byla jsem velice poctěna, že mohu pracovat na jevišti vystoupit společně s umělci jako jsou Christopher Purves, Peter Hoare, Clive Bayley. Britové jsou velice tolerantní a přátelští. WNO má úžasnou company, jsou velice profesionální. Vše bylo naplánováno do nejmenších detailů předem; toto samozřejmě usnadnilo práci všem účinkujícím. V Cardifu mají každou sezónu na repertoáru nové inscenace, se kterými záhy vyjíždí na turné po celé Velké Británii. Operní přiznivci mají tedy možnost vidět tyto inscenace bez toho, aby museli složitě a nákladně cestovat do hlavního města Walesu. Pro mne bylo toto velice přínosné – zpívala jsem pro diváky například v Oxfordu, Bristolu, Birminghamu a samozřejmě Cardiffu.
Lothar Koenings intepretuje Berga v romantickém duchu. ..Není to atonální hudba, je to romantická hudba.. Mnoho jsem se od něj naučila. Moc se mi také zamlouvalo režijní pojetí Richarda Jonese. Sama se dovedu v jeho pojetí Marie najít. Christopher Purves (úchvatný Wozzeck) byl skvělým partnerem na jevišti. Bylo zajímavé pozorovat, jak se vztahy a charaktery našich postav během opery přetvářely. Tato inscenace mi dopomohla odkrýt a také se dozvědět více o Marii. A také o sobě samé.

v roli Tatiány v Národním divadle v Praze

Operní diváci v Čechách si Vás pamatují z titulní role Dvořákovi Rusalky. Zpívala jste též Tatianu v poslední incenaci Evžena Oněgina v Národním divadle. Byla to pro Vás první pracovní příležitost v Praze? Jak se Vám pracovalo s českými kolegy a maestrem Johnem Fiorem? Je pro Vás zpívaná čeština obtížnější než ruština?

Myslím si, že mám docela dobrý talent na jazyky. Ruština je mi samozřejmě bližší – učila jsem se ji od základní školy, bylo to povinné (učila jsem se ji ale ráda, protože je to velice zpěvný jazyk). Když jsem poprvé přijela do Prahy, nemluvila jsem česky ani slovo. Ze začátku jsem nerozuměla skoro ničemu. Obdivovala jsem maestra Fioreho, který mluví česky velice dobře i přesto, že není Slovan. Trošku jsem se zpočátku styděla, že mluvím se svými slovanskými bratry anglicky. Tříměsíční pohyt v Praze byl pro mne velice důležitý; pracovala jsem společně s českými kolegy na přípravě nejslavnější české opery. Nyní už pro mne čeština není tak nesrozumitelná. Domnívám se, že ji vládnu stejně dobře jako ruštinou.

Byla jsem velice poctěna, že mohu pracovat v Národním divadle v Praze. Je to překrásné divadlo s úžasným týmem a musím podotknout - s velice náročným publikem. O to více si vážím všech komplimentů. Pracovat s Johnem Fiorem bylo nezapomenutelné - je to brilantní dirigent, přísný ale přátelský člověk. Do inscenace přinesl hodně svých nápadů. Nechal ale také prostor zpěvákům a jejich interpretaci. Mám krásné vzpomínky na spoustu kolegů z Prahy, kteří mi byli nejednou nápomocni. S láskou vzpomínám na Danu Burešovou, Hannu Esther Minutillo, Dagmar Peckovou, Romana Janála a Petera Bergera, se kterým jsem se viděla před pár měsíci v Lodži(zpívali jsme společne v Rusalce).

 Před pár měsíci jste si zazpívala Kátu Kabanovou v Polsku. Jak obtížné je naučit se roli v Janáčkově opeře (se srovnáním s Dvořákovou Rusalkou)? Kterého autora upřednostňujete a proč?

Toto jsou dvě odlišné role. Mám je obě velice ráda. Rusalka je nadpozemský charakter. Nezáleží na tom, jestli interpretujeme Rusalku jako pohádkovou bytost či ne; Rusalčin příběh v sobě nese symbolickou myšlenku. Je to bezesporu krásná role pro lyrický soprán.Je velice důležité sledovat melodii, protože Dvořák "přeložil" příběh do hudebního jazyka. V Janáčkových operách musíte rozumět textu a sledovat jej. Je zde velké množství recitativů – precizní výslovnost je velice důležitá. Je nutné naslouchat orchestru, který neslouží pouze jako doprovod. Role je také velice náročná po herecké stránce, vytráření charakteru, vztahy s ostatními na jevišti a podobně. Káťa je osoba, se kterou se můžeme lehce ztotožnit. Je neuvěřitelné, jak Janáček načrtl postavy a scény opery vyzdobil svými melodiemi. Je jednoduché vidět Kabanichu, která se čepíří a velí všemu a všem. Je evidentní, jak se Káťa často pokouší skrýt své pocity, aby zabránila svému úplnému zhroucení.

Je těžké srovnávat různorodé role a skladatele. Nemohu si tak jednoznačně vybrat, který je mi bližší. Mám ráda Rusalku pro krásné melodie, které odkryjí krásu a barvu hlasu. Janáčkova hudba vyžaduje více intelektu při ztvárnění role (charakteru). Doufám, že si v budoucnu budu moci zazpívat Jenůfu, je to překrásná role.

Co Vás čeká v nové sezoně 2010 / 2011?

Na začátku sezóny se vracím do Varšavy, kde opět zpívám Janáčkovu Káťu Kabanovou. V Národním divadle dále vystoupím v roli Hraběnky ve Figarově svatbě. Učastním se také festivalu Guanajuato Cervantino v Mexiku, kde zpívám sopránový part v 9. symfonii L.van Beethovena. Poté zpívám stejné dílo s Varšavskou filhamonií ve španělské Pamploně. S Poznaňskou filharmonií a dirigentem Lukaszem Borowiczem vystoupím v koncertním provedení opery Giovanna d’Arco. Toto se uskuteční v listopadu, před Vánoci bude k dostání CD nahrávka.