Ve čtvrtek 25. listopadu jsme měli možnost zažít v Praze živě vystoupení polského barytonisty Mariusze Kwieciena. Poprvé jsem tohoto mladého charismatického pěvce zaznamenala v televizi v záznamu opery Evžen Oněgin z Paříže . Pamatuji se, že mi inscenace přišla dosti zvláštní, ale Kwiecien mě okamžitě zaujal svým zpěvem a charismatem a ihned jsem se začala zajímat, kdo to je. Poté jsem ho viděla v rámci přenosů z Met v opeře Lucia di Lammermoor, kde naprosto bravurně ztvárnil Luciina krutého bratra Enrica. A posledním setkáním před pražským koncertem byl opět přenos z Met – tentokrát opera Don Pasquale, kde Mariusz exceloval coby doktor Malatesta. Je to další příklad pěvce mladé generace, který je kromě krásného hlasu nadán i přirozeným hereckým talentem, takže sledovat ho na jevišti je naprostý požitek. Proto jsem se na jeho živé vystoupení v Praze velmi těšila.
První část koncertu byla věnována skladatelům období bel canta a Mariusz přednesl árie z oper Lazebník sevilský, Figarova svatba, Puritani a Favoritka., přičemž se árie střídaly s orchestrálními party z těchto oper . Hned na úvod zazněla cavatina Figara z opery Lazebník Sevillský a Mariusz si okamžitě získal publikum na svou stranu. Bohužel se to samé nedá říci o orchestru. Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK pod taktovkou mladého polského dirigenta Lukasze Borowicze byl neúnosně hlasitý, takže místo požitku z krásné hudby jsem spíše trpěla. Pěvec sice vždy orchestr „přezpíval“,. ale za cenu značného hlasového vypětí. Prostě to nebyla zdaleka ta harmonie, jaká panoval např. při koncertu Eliny Garanci.
Příjemným překvapením a vlastním vrcholem koncertu pro mě byla druhá část, která byla téměř celá věnována ruské hudbě. Uchvátily mě už orchestrální kusy – „Svítání na řece Moskvě“ z Musorgského Chovanštiny a Borodinova „Ve stepích střední Asie“. Při poslechu této hudby člověk jakoby před sebou viděl živé obrazy – v prvním případě východ slunce, ve druhém pak karavanu kupců, jedoucí stepí na velbloudech. Z árií, zazpívaných perfektní ruštinou, jsme měli možnost slyšet Čajkovského Oněgina ( Vy mě pisali) a dále árii Aleka z Rachmaninovy opery Aleko. Zejména ta druhá, zazpívaná s dokonalým prožitkem, ukázala, že tento repertoár je polskému pěvci, jako ostatně většině slovanských pěvců, velmi blízký. V tu chvíli jsem si říkala, jaká je škoda, že se ty krásné ruské opery ( s výjimkou Oněgina) u nás téměř nehrají. Během interview z MET Mariusz zmínil, že v budoucnu vystoupí jako Oněgin společně s Annou Netrebko . Pevně doufám, že jako Lenský se k nim přidá Piotr Beczala – pak to bude naprosto „snové“ obsazení. . V závěru koncertu jsme slyšeli árii „Soni o mio Carlo“ z Verdiho opery Don Carlos a tři přídavky, opět z oblasti bel canta, včetně árie z opery Don Pasquale.
Jak už bývá u koncertů pořádaných agenturou Nachtigall Artists dobrou tradicí, po koncertě se uskutečnila „ autogramiáda“, při níž jsme měli možnost sympatickému pěvci poděkovat za nádherný večer a vyfotit se s ním. Při té příležitosti se zrodila i myšlenka, vypravit se na jeho vystoupení v roli Oněgina v Krakovské opeře.
Mariuszova „parádní“ role, se kterou sklízí úspěchy na scénách předních světových operních domů, je Don Giovanni. Nadchla mě zpráva, že budeme mít možnost ho v této roli zažít i v Praze. Druhý den po koncertě jednal Mariusz s představiteli Národního divadla o svém účinkování v novém nastudování této opery. Dle vlastních slov je to pro něj „srdeční záležitost“ moci zpívat Giovanniho v divadle, ve kterém Mozart dirigoval premiéru této opery. Vystoupení by se mělo uskutečni v červnu 2012. A protože si pěvec Prahu zamiloval, jedná se již i o jeho dalším koncertě – pravděpodobně písňovém recitálu.
