Werther - premiéra NDM

Massenetův Werther, jedna z nejhranějších oper zahraničních scén, neměla po 2. světové válce se svým inscenováním v českých zemích zrovna na růžích ustláno. Přitom nedávno vydaná rozhlasová nahrávka z roku 1957 (v obsazení Blachut-Domanínská-Heriban-Haken) je dokladem toho, že vynikající představitele tehdy Národní divadlo mělo. Národní divadlo tuto operu naposledy uvedlo před dlouhými 71 lety, posledním Wertherem byl tehdy Konstantin Karenin. Od poslední premiéry v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě uběhla doba o něco málo kratší - 64 let.

Celý děj opery 1. - 3. dějství se v této nové inscenaci odehrává v galerii. Tam se potkávají jednotlivé postavy příběhu, na stěnách jsou zavěšeny obrazy znázorňující jednak jednotlivá období odehrávající se v příběhu, ale i sny a ideály hrdiny.
V okamžiku, kdy Werther v 4. dějství umírá, stěny už jsou z větší části prázdné, vše je pryč, zbývá prázdné jeviště, galerijní lavice, umírající hrdina a Charlotta. Časově, soudě podle kostýmů, byl příběh zasazen do první poloviny 60. let 20. století. Přiznám se, že toto pojetí ve mě budí spíše rozpaky. Ono je už samo o sobě problematické zvolit nadčasovou galerii, kam bychom mohli dosadit hrdiny prakticky z kterékoliv doby - a teď: která by byla ta nejvhodnější? Proč zrovna doba "šedesátek"? Proč ne třeba třicátá léta (když už děj posunujeme v čase) - příběh by pro mě byl uvěřitelnější. "Šedesátky" se prostě asi zdají pořád "dost současné", ale přitom zase natolik vzdálené, aby mohla doznívat doba starých časů a spokojených zaběhnutých kolejí měšťácké společnosti. I když hrdiny typickými pro tuto dobu byli spíš rozhněvaní mladí lidé rebelující právě proti této společnosti a zaběhlým pořádkům a ne melancholičtí nešťastně zamilovaní básníci obracející z nešťastné lásky zbraň proti sobě. Po tři dějství neměnný prostor galerie znázorňující jak prostor před správcovým domem, náměstí s kostelem, tak Albertův dům mi zkrátka (byť s nádhernými obrazy a romantickým nasvícením scény) tuto iluzi nenavodily. Svůj podíl na tom možná mělo i to, že hrdinové měli vše "odkrokováno", "odměřeno", od jedné galerijní lavice k druhé, popřípadě k třetí.

V titulní roli Werthera vystoupil americký tenorista Steven Harrison. Werther v jeho podání je člověk nesmírně senzitivní, vnitřně rozervaný. Jeho tenor má tmavší zabarvení a právě citovost je velkou předností jeho celkového projevu.
Jana Sýkorová vystoupila v roli Charlotty poprvé a nutno říci, že debut se jí vydařil. Paní Sýkorová má sytý, ve všech polohách znělý mezzosoprán a obtížný part včetně dopisové scény zvládla skvěle.
Roli Alberta s přehledem ztvárnil slovenský barytonista Aleš Jenis. Výrazní v menších rolích Sophie a Le Bailli byli výborní polští pěvci Agnieszka Bochenek a Bogdan Kurowski.
Dirigent Robert Jindra odvedl s orchestrem skvělou práci - barevnost, dramatičnost, ale i poetika - to vystihuje čtvrteční výkon.
Nutno ještě pochválit dětský pěvecký sbor z Operního studia NDM pod vedením Lenky Živocké.




Jules Massenet: Werther
1. premiéra dne 18.11.2010
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marie Blažková

Osoby a obsazení:
Werther: Steven Harrison
Charlotte: Jana Sýkorová
Albert: Aleš Jenis
Sophie: Agnieszka Bochenek-Osiecka
Le Bailli: Bogdan Kurowski
Schmidt: Václav Morys
Johann: Václav Živný