Mozart v luxusním provedení aneb Idomeneo v Zürichu

Cestu do Curychu jsem plánovala již od podzimu s cílem navštívit dvě operní představení – Pucciniho Toscu v režii Roberta Carsena, kterou jsem viděla již v dubnu 2009 v báječném obsazení Emily Magee, Jonas Kaufmann a Thomas Hampson a chtěla ji vidět znovu ( tentokrát bohužel bez Kaufmanna) a Ariadnu na Naxu Richarda Strausse s Deborou Voigt v roli Ariadny. Překvapivě se však pro mě stalo vrcholným zážitkem představení, pro které jsem se rozhodla až spontánně na místě - Mozartův Idomeneo. Musím se přiznat, že jsem byla naprosto nepřipravena na to, co mě čeká. Nestihla jsem si ani pořádně přečíst plakát se jmény účinkujících, protože jsem lístek kupovala na poslední chvíli, ale v důvěře, že Curych mě ještě nikdy nezklamal, jsem zaujala místo v hledišti. Jen jsem stihla přečíst obsah opery a už se zhasínalo. Při příchodu dirigenta jsem musela vstát, ze zadního místa v postranní loži nebyl orchestr vidět. V tu chvíli mě čekalo první překvapení – hráči orchestru seděli na úrovni hlediště, zábradlí bylo pryč a k dirigentskému pultu kráčel maestro Nicolaus Harnoncourt!!! Neměl v ruce taktovku, protože v Mozartově době se ještě k dirigování nepoužívala. Orchestr začal hrát a mě bylo jasné, že zažívám něco zcela mimořádného.


umístění orchestru

Operu Idomeneo složil Mozart na objednávku Mnichovského dvora ve svých pětadvaceti letech a poprvé byla uvedena 29. ledna 1781 v Hoftheater München za doprovodu Mannheimského orchestru, který byl ve své době považován za nejlepší orchestr v Evropě. Jedná se o pozdně barokní operu francouzského typu, tzv. lyrickou tragédii, jejíž nedílnou součástí je i balet. Námětem je příběh z řeckých bájí – krétský král Idomeneo při návratu z Trojské války během mořské bouře, která hrozí zničit jeho loďstvo, slíbí za záchranu bohu Neptunovi obětovat po návratu prvního člověka, kterého potká. Jako prvního potká vlastního syna Idamanta. Idomeneo se snaží přelstít osud úskokem, k synovi se nehlásí a chce ho poslat do ciziny. Neptun se ale nedá ošálit a když král nesplní slib, začne jeho zemi pustošit. Teprve čistá láska princezny Ilii, dcery trojského krále Priama, k Idamantovi, překoná kletbu a opera končí štastně.



Idomeneo - Saimir Pirgu
Idamante - Marie-Claude Chappuis


Nicolaus Harnoncourt se během své dirigentské dráhy, která je již 35 spjata také s Curyšskou operou, velkou měrou zasloužil o renesanci barokních oper. Na tomto poli je doslova průkopníkem, právě v Curychu spolu s režisérem a scénáristou Jeanem Pierrem Ponnelle uvedl řadu Monteverdiho oper, které se dříve uváděly pouze v koncertním provedení, a později i ranných Mozartových oper. Tyto opery inscenoval v moderním pojetí, ale při zachování maximální autenticity, včetně použití dobových nástrojů. Za tímto účelem vzniklo v Curychu zvláštní hudební těleso La Scintilla, které za použití autentických hudebních nástrojů tyto opery doprovází. V případě nové inscenace Idomenea, která měla premiéru 20.února tohoto roku, je Harnoncourt nejen dirigentem, ale zároveň i, poprvé ve své kariéře, i režisérem opery. Na otázku, proč se ( ve svých 80 letech) rozhodl poprvé operu i režírovat, odpověděl, že Idomeneo nebyl nikdy inscenována přesně tak, jak ho Mozart napsal a on se o to nyní chtěl pokusit.


Maestro Nicolaus Harnoncourt


Výsledkem je mistrovské dílo, které diváky přikovalo k sedadlům a nechalo je bez dechu sledovat vizuální a akustickou virtuozitu. Nemá zde cenu vyzdvihovat jednoho či druhého sólistu, protože všichni byli stejně výborní. Dokonce i zaskakující tenorista v jedné z menších rolí, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatovala, protože bylo oznámeno pouze ústně před začátkem opery. Obdivovala jsem dokonalou pěveckou techniku a dikci, pěvcům bylo rozumět naprosto každé slovo. Všechny hlasy zněly lahodně, při duetech v nádherně harmonickém souznění. Každý ze sólistů dokázal bohatou dynamikou a procítěným přednesem dát áriím a ději silný citový náboj. Přiznám se, že i když jsem věděla, že opera skončí dobře, na několika místech byl zpěv a hudba tak dojemně krásné, že jsem se neubránila slzám. Dramatický náboj dodaly opeře četné sborové scény, které ve mně svojí mohutností vyvolávaly asociace se sbory ve Verdiho operách.


Ilia - Julia Kleiter


Obrovským zážitkem bylo také sledování dirigenta – seděla jsem ve druhé postranní loži, takže jsem mu viděla do tváře. Hra orchestru pod jeho citlivým vedením, to byla doslova hudba z ráje.


Elektra - Eva Mei

Balet byl velmi citlivě zakomponován do děje, byl vlastně jeho součástí. Hned v úvodu opery je to scéna, znázorňující boje před Trójou, také bůh Neptun je znázorněn tanečníkem a stejně tak i bouře a běsi, které seslal na Krétu kvůli nedodržení slibu oběti. Pouze závěrečný balet je jakoby samostatným baletním číslem.

Scénicky je inscenace pojata velmi moderně, scéna je jednoduchá s výraznými geometrickými tvary, vizuální vjemy jsou dotvořeny střídajícím se barevným nasvícením scény a pozadí.


Idomeneo - Saimir Pirgu

Tato inscenace Idomenea, která byla poprvé uvedena v r. 2008 v rakouském Grazu, je k mání na DVD na www.styriarte.com. I když to nemůže nahradit živý zážitek, vřele doporučuji. A pokud byste se chtěli rozjet přímo do Curychu, tak další představení jsou 4.3. a 7.3.2010.


Saimir Pirgu a bianca




Opernhaus Zürich, 28.2.2010
W.A.Mozart - Idomeneo
libreto - Giambattista Varesco
dirigent - Nicolaus Harnoncourt
režie - Nicolaus a Philipp Harnoncourt
scéna - Rolf Glittenberg
choreografie - Heinz Spoerli

Idomeneo - Saimir Pirgu
Ilia - Julia Kleiter
Idamante - Marie-Claude Chappuis
Elektra - Eva Mei

Curyšský balet
orchestr La Scintilla


cenná památka

KRÁSNÉ HLASY - 5. část - Vilém Přibyl

Vilém Přibyl začal svou profesionální kariéru v 34 (!) letech. Trvala pouhých 25 let. Přesto stihl dosáhnout na absolutní světovou špičku.

Narodil se 10. dubna 1925 v Náchodě. Zpočátku to nevypadalo, že se mladý Vilém stane operním pěvcem. V roce 1947 úspěšně složil maturitní zkoušku na Vyšší průmyslové škole strojnické v Praze a po vojně začal také v tomto oboru pracovat. Zpěvu se věnoval ve volném čase, soukromě jej začal studovat na počátku 50. let u prof. Marie Jakoubkové.
V roce 1950 z popudu místních hudebních nadšenců vznikla v Hradci Králové amatérská Lidová opera. Jejím členem se Vilém Přibyl stal v roce 1952 a setrval zde do roku 1959. Z jeho rolí zde ztvárněných jmenuji Lukáše (Hubička), Dona José (Carmen), Almavivu (Lazebník Sevillský), Prince (Rusalka), Cania (Komedianti).V roce 1959 dostává nabídku k angažmá do opery v Ústí nad Labem - představil se zde rolí Prince v Rusalce, následují José (Carmen), Turridu (Sedlák kavalír), Canio (Komedianti), Mánek (Eva), Richard (Maškarní ples), Jeník (Prodaná nevěsta) a premiérově jeho budoucí jedna z rolí životních - Dalibor. Tuto roli zpíval nesčíslněkrát na jevišti v tuzemsku i v zahraničí, nahrál ji dvakrát pro Supraphon, a dokonce i rozhlasová nahrávka z roku 1977 vyšla na CD.
V roce 1961 přijal angažmá v Janáčkově divadle v Brně, kde setrval až do svého předčasného odchodu. Šéfem opery zde v té době byl František Jílek, vynikající výrazná dirigentská osobnost. V letech 61-64 zde Přibyl ztvárnil Jeníka (Prodaná nevěsta), Dalibora, Lacu (Její pastorkyňa), Pierra Bezuchova (Vojna a mír), v československé premiéře Manolia (Řecké pašije), Dona José (Carmen), Jarka (Čertova stěna), Agrippa (Ohnivý anděl), Grigorije (Boris Godunov).

Brněnský Dalibor s Naděždou Kniplovou jako Miladou

Rok 1964 se stal pro Viléma Přibyla rokem klíčovým v jeho mezinárodní kariéře. Po úspěšném hostování Národního divadla na festivalu v Edinburghu, kde s velkým ohlasem účinkoval v inscenacích Dalibora a Cikkerova Vzkříšení, dostal nabídku na hostování v královské opeře Covent Garden. Jeho prvním účinkováním byl Florestan v Beethovenově Fideliovi pod taktovkou Normana del Mara. Florestan se tak stal další Přibylovou životní rolí. Nejen, že si tuto roli zazpíval v Covent Garden ještě mnohokrát v několika nastudováních (do roku 1971) - s různými partnerkami (Anja Silja, Ludmila Dvořáková, Gwyneth Jones) a různými dirigenty (Georg Solti, Colin Davis), ale tento úspěch mu fakticky otevřel bránu do světa. Svůj úspěch s Florestanem opakoval např. ve Státní opeře v Hamburku.

Florestan v Covent Garden

Z výčtu mezinárodních vavřínů Viléma Přibyla bych ještě ráda zmínila nastudování Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanu opět pro Covent Garden (nastudování Georg Solti, 1966) a posléze pro Západní Berlín pod taktovkou Lorina Maazela, hostování s ND v Gran Teatro Del Liceu (1972) - Její pastorkyňa, Dalibor, Káťa Kabanová, byl zván na časté koncertní vystupování s mahlerovským repertoárem (Píseň O zemi, Osmá symfonie) a k účinkování v Beethovenově Deváté.
Za zmínku stojí i vyjednávání s bayreuthským festivalem. Po úspěšném předzpívání Wielandu Wagnerovi vypadala pro Přibyla nadějně role Waltera Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských. Z důvodu úmrtí pana Wagnera nakonec z realizace sešlo. Přibyl nakonec musel odmítnout i nabídku Lohengrina z důvodu jiných smluvních závazků.
Lohengrina nastudoval na domovské scéně v roce 1965. Z dalších rolí období 65-70 - Radames (Aida), Dimitrij, Ctirad (Šárka), Heřman (Piková dáma), Boris (Káťa Kabanová), Šujskij (Boris Godunov), velký úspěch sklidil se svým Otellem v Jílkově a Wasserbauerově inscenaci z roku 1967.

Otello, Janáčkovo divadlo

Počátkem 80. let ke svým velkým rolím ještě přidal Waltra Stolzinga z Mistrů pěvců norimberských, Maxe (Čarostřelec) a Markýze de Chateauneuf z Lortzingova Cara a tesaře.
Vilém Přibyl měl svým charakterem lyrický hlas, ale jeho průraznost a síla mu umožňovala ztvárňovat bez problémů i party hrdinného oboru.Vilém Přibyl musel po mozkové příhodě v roce 1984 předčasně ukončit svou pěveckou kariéru. Zemřel 21. července 1991.
Jeho umění však žije dál a my si je můžeme připomínat i díky nahrávkám, které pořídil - namátkou bych jmenovala Janáčkovu Její pastorkyni, Výlety páně Broučkovy, Glagolskou mši, Dvořákova Jakobína, Fibichovu Šárku nebo již výše zmíněného Dalibora.

Laca, Národní divadlo

KRÁSNÉ HLASY - 4. část - Marta Krásová

Jak už bylo avizováno v minulém díle KRÁSNÝCH HLASŮ, tento týden vzpomínáme na umění nezapomenutelné Marty Krásové.

Není mnoho pěvkyň, které by svým uměleckým projevem ovlivnilo další generaci operních kolegů, a které by se zapsalo do povědomí diváků.

Marta Krásová je bezesporu jeden z našich nejcenějších klenotů operní historie 20. století.

Svůj pěvecký a hudební talent zdědila prý po své pratetě, která byla znamenitou zpěvačkou. Již jako mladé děvče hrála velmi dobře na housle; láska ke zpěvu ovšem zvítězila.

Isabella (Nevěsta messinská)

V roce 1922 předzpívala Krásová šéfu Slovenského Národního divadla Milanu Zunovi - byla okamžite angažována jako sopranistka. Behěm pěti let v bratislavské opeře se dále její hlas formoval a proměnil na koloraturní-mezzosoprán. Již na Slovensku vytvořila Krásová mnohé ze svých nejznámějších rolí (Verdiho Azucenu a Ulriku či Straussova Octaviána), které později zpívala na prknech Národního divadla v Praze. Jednu z repríz Kavalíra dirigoval v Bratislavě samotný Strauss, který byl výkonem Krásové nadšen natolik, že ji osobně chtěl zprostředkovat angažmá do Vídeňské státní opery. Zde také často působila.

Hraběnka (Piková dáma)

Již během svých let v Bratislavě se uplatnila na koncertnich podiích. V roce 1924 se učastnila zájezdu do Madridu, kde zpívala Hátu (Prodaná Nevěsta) a Ježibabu (Rusalka).
1. září 1928 se stala Marta Krásová členkou opery Národního divadla v Praze, kde si během několika měsíců získala obdiv kritiky i obecenstva. Během 38 let v Národním divadle ztvárnila Krásová bezpočet rolí, ve kterých vždy usilovala o pěveckou dokonalost spojenou s hereckou noblesou a nezapomenutelným šarmem.

Kabanicha (Káťa Kabanova)

K největším úspěchům Krásové patřila role Isabelly (Nevěsta messinská), Vlasty (Šárka), Ježibaby (Rusalka), Radmily (Libuše) - téměř 150 repríz. Hátu (Prodaná nevěsta) zpívala více než 300krát!!

Pro umělkyni oplývající pílí a inteligencí, která neměla nikdy problémy hlasového rozsahu, byly typické především dramatické role, ve kterých nejvíce vynikl její zvučný, kovově zabarvený mezzosoprán. Osobně nemohu zapomenout na jednu z mnoha nahrávek Marty Krásové, které sama vlastním - její Kostelničku podle mého názoru prozatím interpretačně nikdo nepřekonal (při závěrečné scéně opery, kdy promlouvá k Jenůfě ...Odpusť mi jenom ty, odpusť mi jenom ty - včil už vídím, že jsem sebe milovala víc než tebe... téměř tuhne krev v žilách nad výkonem Krásové, která se zde bezprostředně ztotožňuje s rolí.

v roli Kostelničky, kterou nám mohl závidět (a jistě záviděl) celý operní svět

Ráda bych zde uvedla jestě jednu její roli - tedy dvě - spojení Cizí Kněžny a Ježibaby v jedné osobně, které Krásová bezkonkurenčně zvládla nejenom hlasově, ale také herecky. Do dnešního dne není nikdo, kdo by se k jejímu niternímu projevu přiblížil.

Umělkyně dále sbírala vavříny také v zahraničí - Brusel, Berlín, Edinburg. S Václavem Talichem v Amsterodamu, se Zdeňkem Chalabalou v Benátkách. Diváci ji dále obdivovali v Paříži, Kodani, Krakově, Vídni, Hamburku, Dráždaněch, atd.

v roli Orfea

V letech 1938 a 1939 zpívala v USA a Kanadě - toto turné po 34 městech absolvovala společně se sopranistkou Hildou Konetznou, basistou Alexandrem Kippnisem a tenoristou Henkem Horthemem. V roce 1939 ji Metropolitní opera v New Yorku nabídla angažmá, které bohužel kvuli blížíci se válce nemohlo být zrealizováno.

Velkou láskou byla pro Krásovou též interpretace písní - sama zbožňovala písňovou tvorbu Gustava Mahlera (některé z písňových cyklů byly také natočeny zvukově). Dalé pak písně Dvořáka (nahrávka Biblických písní v jejím podání patří k nejlepším ve světě), Nováka, Foerstra a Ostrčila.

Život Marty Krásové skončil bohužel smutně. Po ukončení kariéry žila se svou maminkou ve Vráži u Berouna v malé vilce. V tomto domě se tragicky zabila pádem ze schodů.
Pro Martu Krásovou neexistovalo malých rolí, nikdy se nepřestala technicky a umělecky ve své práci zdokonalovat. Dnešní generace pěvkyň by si měla brát příklad z umělkyně, která přes svou skromnost a tvrdou práci proslavila naši hudbu skoro po celém světe.
Některé z dalších rolí z repertoáru Marty Krásové:
Kabanicha (Káťa Kabanová)
Alžběta (Karlštejn)
Veruna (V Studni)
Mína Mařáková (Vina)
Matka (Romeo, Julie a tma)
Carmen (Carmen)
Amneris (Aida)
Hraběnka (Piková dáma)
Ortruda (Bludný Holanďan)
Orfeus (Orfeus a Eurydika)