V pátek 16. 8. 2013
se v rámci již sedmého bienále Institutu a Festivalu nové a experimentální
hudby OSTRAVSKÉ DNY / OSTRAVA DAYS 2013 uskutečnil koncert velké
výjimečnosti. V úchvatném industriálním multifunkčním prostoru ostravské Auly
Gong – jež pojme 1500 osob a která byla obsazena až po nejvyšší místa –
vystoupil legendární newyorský The Philip Glass
Ensemble, jehož zakladatelem a členem je sám Philip Glass, ovšem nejen jako
skladatel, ale i jako hráč na keyboards. Soubor provedl jedno z jeho
průkopnických děl Music in Twelve Parts, které vznikalo mezi lety 1971 -
1974 (hudební vývoj P. Glasse je v díle zjevný, od repetitivních mantrických
první částí až po využití harmonických posunů v jedenácté části a dokonce
postupně se vrstvící dvanáctitónové řady v poslední, dvanácté části).
O úspěšnosti
koncertu hovořila nejen průzračná atmosféra přenosu minimalistických myšlenek a zvukových tisků mezi přirozeně vnímavým publikem a dokonale soustředěným The
Philip Glass Ensemble, ale také standing ovations po celých pěti a
půl hodinách performance. Koncert byl navíc asi o čtyřicet minut delší, než
bylo původně avizováno. Bylo také osvobozující pozorovat, jak někteří s diváků
propadli energii všemi frekvencemi proudící hudby a po stranách Auly nenápadně
tancovali.
Zažít homogenní, časem a talenty prodchnutý a tvarovaný průzračný zvuk The Philip Glass Ensemble je životní zážitek umocněný faktem, že někteří z celkem osmi členů (včetně jevištního zvukového technika) spolupracují s P. Glassem více než čtyřicet let. Jedním se zakládajících členů ansámblu je hráč na dechové nástroje Jon Gibson, který je členem od roku 1969. Hudební ředitel souboru a klavírista Michael Riesman je členem od roku 1974; řídil mnoho ostatních děl P. Glasse a téměř všechny soundrtacky k jeho filmům, např. Kundun nebo The Hours (Hodiny; navrženy na Cenu Akademie). Michael Riesman byl celou dobu naprosto – až nehybně – však viditelně uvolněně koncentrován na hru, v některých částech dokonce současně zpíval (původně je Music in Twelve Parts pouze s jedním, ženským hlasovým partem). Nutno podoknout, že jeho part klávesový neobsahuje téměř žádná místa na odpočinek. Spolu s P. Glassem a třetím hráčem na klávesy, Mickem Rossim, hráli opravdu nepřetržitě čtyři a půl hodiny (s třemi přestávkami). V jedné z posledních částí navíc všichni střídavě hrají opakující se stupnicové řady v opravdu vrcholícím, velmi rychlém tempu a jelikož každá z částí Music in Twelve Parts trvá asi dvacet minut, je jednoduché si představit, jak dokonalým klidem každý z interpretů disponuje. Na všech hráčích bylo vidět, jak jsou se způsobem hry a interpretace sžití, jelikož tolik hudebních vzorů, velmi nepatrně se proměňujících, ale v běhu času nekompromisně umístěných, vyžaduje totalní symbiózu s žánrem, s ostatními hudebníky a schopnost odevzdat se toku tónů v naprosté relaxaci a zároveň zůstat racionálně v obraze.
Nádherný kontrast k tomuto nesmlouvavému klávesovému proudu byly alikvótně souznějící pulzující, duši pročišťující, společná „oblaka“ dechových nástrojů a hlasu v páté části. „Lidským elementem“ byl fakt, že někteří hráči, ač velmi! zřídka, přerušili hru nejen k výměně nástroje – u dechů – ale i k uvolění prstů. Tak dostaly „hudební kódy“ P. Glasse další přirozenost a dynamičnost, jelikož toto vše se dělo vrámci oné neutichající, plynulé plastické krajiny, vytvořené na jevišti. Její okraje stříbřil vzdušný, vzletný vokální part interpretovaný Lisou Bielawou, dokonale zapuštěný do celkového zvukového prostředí, jehož možností využil tým zvukařů P. Glasse v Aule Gong opravdu dokonale.
Music
in Twelve Parts v sobě odráží mnoho východních vlivů (P. Glass studoval
s Ravi Shankar – hráč na sitár a strávil mnoho času v Indii) a je dobré dílo
takto vnímat, poslouchat, nechat se unášet proudem opakujících se tapisérií
zvukových struktur a spolu s nimi vstupovat hlouběji a hlouběji do svého
vědomí, nevědomí. Poslech se prohlubuje s každým dalším hudebním krokem. A jak
bylo vidět v Gongu, lidé se nechali vést. Nechali se odvést do svých vlastních
světů a světa The Philip Glass Ensemble.
Autorkou článku je Vladimíra Krčková, fotografie: Vladimíra Krčková.
www.vladimirakrckova.com