Simon Boccanegra v Covent Garden

Simon Boccanegra je bezesporu jedno z vrcholných děl Verdiho tvorby. Proč se tedy inscenuje tak zřídka? Těžko říct. Opera vyžaduje vedle hned několika špičkových pěvců také talentované herce, kteří by věrohodně ztvárnili hlavní postavy v opeře.

Díky operním přenosům mohli v poslední době diváci vidět okázalou inscenaci z Metropolitní opery, komornější (pro mne osobně i lépe pěvecky zvládnutou) inscenaci z La Scaly. Placido Domingo, který se s chutí a sobě vlastní noblesou "téměř převtělil" do vůdce Boccanegry, určitě všechny návštěvníky kin přesvědčil o svých uměleckých kvalitách, které ani za 40tiletou pěvcovu kariéru neztratily nic ze svého kouzla.

Před pár týdny jsem byla hned dvakrát osobně svědkem interpretace jeho Boccanegry v londýnské Covent Garden.

Maestro Pappano, který představení dirigoval, byl hned v úvodu přivítán bouřlivým potleskem. Jeho jasná a přitom střídmá gesta mne velice zaujala. Žádný jeho pohyb, žádný pokyn směrem k orchestru nebyl navíc. Orchestr předvedl skvělý výkon během obou představení. Pochválila bych především houslovou sekci, která hrála s naprostou přesností.

Prolog opery se odehrává na téměř prázdném jevišti, kde již tak dramatickou atmosféru dokresluje jenom několik sloupů a veliký keř. Černá tabule se zlatými nápisy se během dalších částí opery (v závislosti na postupném ději a stupňovaném dramatu příběhu) mění na zlatou s černými nápisy, poté také na červenou.. Vše je v šeru. Mladý Simon s dlouhými hnědými vlasy přichází v jednoduchém oděvu. Stroze oděn je také Fiesco, který od začátku dává všem zcela jasně najevo, že jeho nenávist vůči Boccanegrovi je trvalá. Pomsta přijde v pravý čas.

První jednání začíná v jednoduše zařízeném paláci. Na pódiu je velký stůl, okolo kterého jsou vyrovnané židle. V čele sedí vůdce Boccanegra a jasně rozdává své příkazy. Není zde žádný trůn, žádné honosné zdobení ani šperky.

Mou nejoblíbenější částí opery je konec 1. dějství. Mrazivě dramatické prokletí (Sia maledetto!) ohromilo všechny diváky v sále. Když ustala hudba, obecenstvo sedělo několik vteřin jako přikované. Netleskalo. Až po chvilce se diváci vzpamatovali a odměnili účinkující několikaminutovými ovacemi.

Zarmoucený vládce detailně studuje mapy, které má rozložené na stole. V druhém jednání je také patrná změna barvy tabule s nápisy, které jsou tentokrát již rudé - troufám si říct, že znázorňují barvu blížící se smrti. Po vypití smrtelného jedu, který mu nachystal Paulo, je již otázkou času, kdy TA osudná smrtelná hodinka udeří. Při společné scéně Fiesca a Boccanegry, kdy jsou oba oděni v černé barvě, na mne trošku rušivě působily dvě hůlky, o které se Simon opíral. Nemohl se vůbec udržet na nohou, ale neblouznil z jedu, který vypil. Byl při smyslech, což mi osobně připadalo zvláštní. Vždyť dávka jedu většinou působí hlavně na smysly, poté až na tělesnou schránku. Inu, záměr a nápad inscenátorů se mojí představě nepodobal..

Závěr opery měl úžasnou atmosféru. Simon Boccanegra po dlouhém životním boji padá mrtev k zemi. Opona. Ticho. Poté 27 minutové ovace!!!

A nyní k výkonům sólistů.

I přesto, že jsem viděla oba přenosy Boccanegry s Plácidem Domingem v kině, (MET a La Scala) mohu v klidu a upřímně říci, že se živému zážitku z představení nemůže nic vyrovnat. Vidět a hlavně slyšet Dominga živě v operním domě je samo o sobě veliká událost. Jeho Boccanegra byl pravým vůdcem s velkým srdcem, který nikdy nepomyslel na sebe, ale pouze na ostatní. V hlasové pohodě a s hereckou noblesou podal bravurní výkon. Především poslední scéna opery byla geniální, jeho smrtelný pád ze stoje byl tak věrohodný, že doslova "vyděsil" většinu obecenstva v sále. Jakoby nezemřel pouze Boccanegra, ale i sám představitel. Bravo, Domingo!

Ferruccio Furlanetto byl tím nejideálnějším Fiescem, kterého si můžete představit. Podlý, zlý a plný nenávisti vůči Simonovi, se kterým se bohužel smiřuje příliš pozdě nato, aby ho mohl zachránit.

Mile mne překvapil Joseph Calleja, který podal vynikající a bezchybný pěvecký výkon. I přesto, že pro roli Gabrielle Adorna nemá podle mého názoru tu nejhezčí barvu hlasu, dokázal, že v Covent Garden po boku prvotřídních umělců zpívá právem.

Toto se ale bohužel nedá říci o představitelce Amelie Grimaldi. Marina Poplavskaya mne opět zklamala, její herecké pojetí a těžkopádný zpěv (ve výškách dost nejistý), byl ve srovnání s ostatními "druholigový". Škoda.

Mohu s jistotou říci, že lístky na londýnskou inscenaci této opery nebyly k sehnání. Osobně bych tímto ráda poděkovala Královské opeře za zprostředkování novinářských vstupenek, za které jsem byla velice vděčná. Spolupráce s PR oddělením byla na úrovni a bez problémů.

Tosca v Mnichově

Tak mám za sebou další vydařený výlet za operou, opět do Mnichova, tentokrát na představení Toscy. Jednalo se o stejnou inscenaci, kterou jsem již viděla v přímém přenosu z MET, ale v jiném obsazení. Stejná inscenace a přeci jiná, především díky mistrovství trojice hlavních protagonistů, ale i umělců ve vedlejších rolích, dirigenta a orchestru.


Týden před naší cestou do Mnichova se tato Tosca přenášela v přímém přenosu na velké plátno na náměstí před operou a zároveň díky televizi Arte i do celého světa ( bohužel s technickými poruchami během 1. dějství). Sledovat představení za teplého letního večera venku na náměstí s lahvinkou dobrého vínka může být zajímavý zážitek, ale nic se nevyrovná tomu, slyšet a vidět vše přímo v divadle. A to i přesto, že v Mnichově normální smrtelník nesežene jiný lístek, než lístek k stání ( místa jsou zde číslovaná), pokud má štěstí, tak má místo směrem ke středu hlediště a vidí celé jeviště, pokud má štěstí méně, tak vidí jeviště pouze část a nebo také skoro nic, a pak nezbude, než se smířit s tím, že alespoň slyší, co se na jevišti odehrává.


Můj lístek patřil tentokrát k těm lepším, takže zážitek byl dokonalý. Přiznám se, že hlavním důvodem, proč jsem chtěla toto představení vidět, byla Karita Mattila v hlavní roli. Její hlas znám z nahrávek, z přenosů z MET, ale ještě nikdy jsem ji neslyšela zpívat živě. Moje očekávání bylo velké a Karita v ničem nezklamala. I při živém poslechu mě její hlas fascinoval naprosto originálním zabarvením, průzračností, bohatou dynamikou a jistotou v rámci celého rejstříku. Dojem umocňovalo i herecké ztvárnění role, které ve srovnání s MET bylo trochu civilnější, přirozenější, takže postava působila naprosto věrohodně. Excelovala zejména ve druhém dějství, za Visi d´arte sklidila zasloužený potlesk na otevřené scéně.


Malíře Cavaradossiho ztvárnil Jonas Kaufmann, kterého jsem v této roli již viděla loni v Zürichu. Pěvecky opět dokázal, že je právem považován za jednoho z nejlepších současných tenoristů. Jeho E lucevan le stelle začíná jemným pianissimem a končí burácivým výkřikem zoufalství nad zmařeným životem …….Na rozdíl od Alvareze v MET je Jonasův Cavaradossi více psychologicky prokreslen. Jonas vyhrává každý detail, každý jeho pohyb na jevišti má jasný smysl a slouží k lepšímu pochopení postavy a jejího jednání. Velmi působivé bylo z tohoto pohledu zejména poslední dějství, kdy od okamžiku, kdy Tosca vyslovila, že Mário bude na oko popraven, bylo jasné, že on ví, že je to konec, že tomu nevěří. Jonas mistrovsky zahrál, jak se před Toscou přetvařuje a předstírá radost, ale uvnitř se smiřuje s blížící se smrtí. A před nastoupenou popravčí četou, kdy stojí v koutě u zdi, si ještě zapíná a upravuje vestičku, nervózně přešlapuje a neví, co s rukama, jak si stoupnout…… Pak zazní výstřel a on se skácí tak, že iluze je naprosto dokonalá. Zoufalý výkřik Toscy Mario, Mário, Mário se pak divákovi zaryje do srdce jako nůž.




Juha Uusitalo mě pěvecky trochu zklamal v prvním dějství, zejména Te Deum nevyznělo tak, jak jsem očekávala. Ve druhém dějství se však již rozezpíval naplno a podal svého Scarpiu jako naprosto odporného chlípníka bez jakýchkoliv zábran. Vůbec jsem se nedivila, že Tosca ho bodla ne jednou, ale opakovaně a s velkou vervou. Dojem z jeho postavy byl tak sugestivní, že když se po představení objevil mezi fanoušky, moje první reakce byla couvnout a raději se k němu ani nepřibližovat. Ukázalo se však, že v civilu je to velmi milý člověk.

K úspěchu celéh opředstavení nemalou měrou přispěl i orchestr pod vedením sympatického Marca Armiliata.

Plácido Domingo Rigolettem

Zdá se, že se můžeme těšit na Plácida Dominga v další barytonové roli.
Po římské Tosce (1992) a pařížské Traviatě (2002) se přidává ve spolupráci s italskou televizí Rai třetí město Mantova s Rigolettem - opět vysíláným v přímém přenosu z "reálných" lokací. Jako Rigoletto je ohlášen Plácido Domingo. Dirigovat bude Zubin Metha. Obsazení ostatních rolí se bude postupně doplňovat. Možným interpretem pro roli vévody je zmiňován Vittorio Grigolo, jako Gilda je zvažována Olga Peretyatko.
Jednotlivá dějství budou vysílána 4. a 5. září 2010. První jednání by se mělo vysílat ve 20.30 4. září, druhé a třetí 5. září ve 14.00 a 23.15.

Operu by měla přenášet televize Rai do 138 zemí - otázkou je do kterých.........

Videotéka - La Fanciulla del West, Torre del Lago 2005

Pucciniho opera La Fanciulla del West vznikala v ne právě šťastném období skladatelova života. Žárlivost jeho manželky, falešné obvinění z poměru s Giacomem, v tomto důsledku vyvolaná hysterie v městečku (Puccini s rodinou žil v Torre del Lago) a klevety dohnaly jejich služebnou Doriu k sebevraždě. Posmrtně zjištěná neodůvodněnost tohoto počínání měla za následek obrácení veřejného mínění proti Elvíře a následný soud s rodinou zemřelé dívky. V tomto období se rodila partituta Děvčete ze Západu. Libreto vzniklo podle hry Davida Belasca, autory jsou Guelfo Civinini a Carlo Zangarini. Vznikla tak - díky svému námětu - opera western. Premiéra se konala 10.12.1910 v Metropolitní opeře v obsazení Destinnová-Caruso-Amato, dirigoval Toscanini.
Filmový průmysl byl samozřejmě v té době ještě v plenkách, na boom zvaný western si film počká ještě 30-40 let, na všechny ty Gregory Pecky, Jamese Stewarty nebo Johny Wayney. Díky Puccinimu však opera má velice slušný western s klasickou zápletkou a své hrdiny tak mohla v následujících desetiletích také objevovat. To, jak se podaří najít to správné obsazení mohou tedy diváci posuzovat už bezmála 100 let. Na DVD je v současné době několik verzí této opery - vynikajícími (a pro někoho zatím definitivními) verzemi jsou záznamy z Covent Garden z roku 82 (Neblett-Domingo-Carroli, dir. Santi) a záznam z MET z roku 1992 (Daniels-Domingo-Milnes, dir. Slatkin).
Nejnovějším DVD na trhu je záznam představení z Pucciniho festivalu v Torre del Lago z roku 2005. V titulní rolích Minnie a Dicka Johnsona-Ramarreze se představil v reálu manželský pár Daniela Dessi a Fabio Armiliato.
Pro roli Minnie je zapotřebí obsadit typově pěvkyni, která přesvědčí, že na jednu stranu dovede zkrotit bandu zlatokopů, získat si jejich respekt a být rázná, ale zároveň v sobě musí mít i něhu, zranitelnost a jemnost. Přestože Daniela Dessi už není ve věku "děvčete", všechny tyto požadavky splňuje, herecky vynikajcí, s průrazným hlasem, byť místy znějícím ostřeji. Minnie je vypjatá role (zvlášť ve 2. dějství je dějových a citových zvratů hodně) a Dessi toto zvládla obdivuhodně.
Dick Johnson-Ramarrez Fabia Armiliata má šarm a kouzlo, ve scénách s Minnie herecky přesvědčivý, jeho Johnson je však spíš nenápadnější, není ho hned všude "plno". Svým výkonem potvrdil svou pozici vynikajícího tenoristy ve svém oboru.
Třetí hlavní postavou je šerif Rance ztvárněný Luciem Gallem. V jeho podání je to výrazný tvrďák, který svým nešťastným způsobem miluje Minnii, způsobem, který je už dopředu odsouzen k zániku. To, jak Gallo Rance podal mě osobně fascinovalo - s obrovským nasazením a energií.
Nevím, jak jinak než kasicky by se Fanciulla dala inscenovat. I zde to nebylo jinak. Byly použity místní folklórní (rozuměj indiánské) motivy ve výzdobě, a pak některé zajímavé rekvizity - Minnie předčítající Bibli, sedící na velké knize s nápisem "Holy Bible" v 1. dějství nebo hnáty lemující šibenici v 3. dějství.
Orchestr pod vedením Alberta Veronisiho vynikající, jednotlivé hudební motivy precizně vykresleny.

Giacomo Puccini: La Fanciulla del West
Gran Teatro All'aperto Di Torre del Lago

Minnie .................................... Daniela Dessi
Dick Johnson (Ramarrez)..... Fabio Armiliato
Jack Rance ............................. Lucio Gallo
Nick ........................................ Massimo La Guardia
Ashby ..................................... Andrea Patucelli
Sonora .................................... Marzi Giosi

Dirigent .................................. Alberto Veronesi
Režie ...................................... Ivan Stefanutti

Hodnocení ................... 80 %

Muzeum Antonína Dvořáka v Praze - prázdninová pozvánka nejen pro milovníky opery

Ráda bych Vás všechny pozvala do Muzea Antonína Dvořáka v Praze, které je opravdu místem krásným, a to nejenom pro operní nadšence.

pracovní stůl Antonína Dvořáka; Beethoven byl jistě velikou inspirací pro skladatele, obraz byl součástí pracovny

Muzeum není velké, ale přesto svým obsahem a atmosférou přináší spoustu zajímavých informací o skladateli, kterého si možná myslíme, že dobře známe.

talár Antonína Dvořáka z promoce z Cambridge 16.6.1891

Já jsem osobně objevila spoustu nových poznatků a zajímavostí, o kterých jsem neměla ani tušení.

diplom čestného členství, uděleno A. Dvořákovi Uměleckou Besedou Praha (1882)

Více informací o tomto unikátním muzeu naleznete na webové stránce http://www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/antonin-dvorak.php . Zde jsou také informace o Památníku A. Dvořáka v Nelahozevsi.

drobnosti z majetku Antonína Dvořáka

V Muzeu hudby jsou od letošního roku poprvé oficiálně k vidění unikátní ručně plané Dvořákovi dopisy. Je tedy na co se těšit. Přeji krásné zážitky...

Nová otevírací doba s platností od 1.6.2009:- sezonní - platí od dubna do září:

Pondělí: zavřeno

Úterý: 10.00-13.30 a 14.00-17.00

Středa: 10.00-13.30 a 14.00-17.00

1. čtvrtek v měsíci: 11.00-15.30 a 16.00-19.00 / od 14.00 do 19.00 volný vstup

Ostatní čtvrtky v měsíci: 11.00-15.30 a 16.00-19.00

Pátek: 10.00-13.30 a 14.00-17.00

Sobota: 10.00-13.30 a 14.00-17.00

Neděle: 10.00-13.30 a 14.00-17.00

KRÁSNÉ HLASY - 13. část - Vladimír Tomš

Vladimír Tomš se narodil 12. března 1900 v Chrudimi. Mladý Vladimír studoval nejprve nižší gymnasium, pak obchodní akademii, kde v roce 1919 také maturoval. Studium ale neměl jednoduché, dny trávil ve škole a po večerech v přestrojení procházel město s balíkem a štětkou a vylepoval plakáty.

Už tehdy byl pro něj zpěv radostí. Dvakrát týdně navštěvoval nepovinné hodiny zpěvu a když po maturitě nastoupil úřednické místo v Bratislavě, začal zde s vážným studiem u prof. Ullanovského, který tam pravidelně dojížděl z Vídně. Když v roce 1926 dávali v Pardubicích Hubičku, kterou už tehdy režíroval pardubický rodák Hanuš Thein - v tu dobu ještě ovšem posluchač konzervatoře, zpíval Vladimír Tomš Lukáše.

v úloze Skuratova v Janáčkově opeře Z MRTVÉHO DOMU

Režizér Thein byl neobyčejně překvapen krásou a zvučností jeho hlasu a zavedl mladého pěvce k svému profesoru, Egonu Fuchsovi. Tomš studoval dva roky u profesora Fuchse, zde s ním ale také pracoval Ferdinand Pujman.

Začátky mladých pěvců na menších operních scénách jsou někdy až podivné. Tomš - lyrický tenorista - sice mužného a krásného zjevu, ale mařákovsky vláčné kantilény, si zazpíval v Ostravě jeho začátečník například tak velkou dramatickou roli jako je Radames či Parsifal!

Otakar Ostrčil naštěstí v roce 1929 spnil svůj slib a dal pěvci příležitost , aby si pohostinsky zazpíval v Národním divadle Štěvu. Od 1. 1. 1930 ho angažoval. A na Tomšovi začátky vzpomíná i Hanuš Thein: ... hostoval v Pastorkyni v roli Štěvy a měl takový úspěch, že mu ředitel přinesl k podepsání smlouvu ještě během představení!!!...

jako Honza v premiéře Ostrčilovy opery HONZOVO KRÁLOVSTVÍ

Jeník, kterým se Tomš neobyčejně sympaticky v Národním divadle uvedl, se stal v poslední třetině Ostrčilovy éry pěvcovou nejvýraznější a nejčastěji zpívanou smetanovskou rolí. Společně s Mařenkou Ady Nordenové tvořil Tomšův Jeník ideální dvojici (k dostání je dnes první kompletní nahrávka Prodané nevěsty z roku 1933 na 2 CD - s Vladimírem Tomšem v roli Jeníka).

V dalších letech zpíval také role zahraničního repertoáru - Lenského, Tamina, Belmonta, Antonia v Cherubiniho Vodaři, Pastýře v Szymanowského Králi Rogerovi a jako jedinou partii z jiného oboru Maxe ve Weberově Čarostřelci.

Max v ČAROSTŘELCI

Jádrem jeho repertoáru ale zůstaly postavy v českých operách - k nejznámějším smetanovským patřil především Jeník, Lukáš, oba Vítkové, Ladislav a Jarek (zazpíval si i Dalibora). Dále Dvořákův Princ, Bořivoj ze scénického provední Svaté Ludmily a Jiří z Jakobína, Blodkův Vojtěch, Antonio z Fibichovy Bouře a Atreus v Smrti Hippodamie, Skuratov v Janáčkově opeře z Mrtvého domu. Nakonec to byla role Honzy v památné premiéře Ostrčilova Honzova království 3. dubna 1935. To byla poslední Tomšova nová role. Bohužel radost z úspěchu premiéry byla jen krátka. Brzy ji zastřela rouška smutku - 20. srpna zemřel Otakar Ostrčil, 23. října Emil Pollert a 6. prosince 35letý Vladimír Tomš.

Jeník v PRODANÉ NEVĚSTĚ

A zde opět vzpomínka Hanuše Theina: ...v létě roku 1934 přijel za mnou z Chrudimi, kde byl na prázdninách u maminky. Mezi řečí, jen tak mimochodem, se zmínil o tom, že se mu na noze utvořila nepříjemná velká boule. Můj otec, lékař, se na nohu podíval a doporučil bez odkladu odborné vyšetření. Vyznělo katastrofálně. Sarkom. Strašné slovo, strašná choroba, která znamenala jen dlouhé utrpení a smrt! Tomš ovšem nevěděl nic. Zneklidňovala ho pouze častá slabost, nechuť k jídlu, hubnutí a malátnost... Začátkem prosince jsem se s ním loučil v brněnském krematoriu jménem jeho spolupracovníků z Národního divadla. Bylo mu 35 let!

Happy Birthday Gustav!

Na středu 7.7.2010 ti z nás, kteří měli to štěstí a mohli být při tom, asi nikdy nezapomenou. Ten den si celý svět připomínal 150 let od narození geniálního skladatele a velkého dirigenta Gustava Mahlera a někteří z nás měli to štěstí,
že mohli jeho „narozeniny“ oslavit přímo v jeho rodišti, v Kalištích u Humpolce. Tato malá obec se na jeden den díky velkolepému projektu prostřednictvím
televizních obrazovek stala známou doslova na celém světě.


Oslavy začaly vlastně již dopoledne v Jihlavě – na místě bývalé synagogy zde
byl slavnostně za přítomnosti prezidenta Klause, který převzal záštitu nad
celým programem Mahlerova jubilea , otevřen Park Gustava Mahlera a odhalena
jeho socha , jejímž autorem je akademický sochař Jan Koblasa. Ten dle
vlastních slov „vytvořil sochu podoby anděla“.


Poté se celé dění přesunulo do Kališť, kde již několik dní probíhaly přípravy, stavělo se pódium pro večerní slavnostní koncert a od úterka probíhaly i
intenzivní zkoušky orchestru a umělců. Není divu – vždyť oba slavnostní
koncerty – odpolední recitál Thomase Hampsona a večerní galakoncert
- se přenášely pomocí rozhlasu a televize téměř do celého světa.




Po příjezdu do Kališť nás uvítal čilý ruch před rodným domem a bývalou školou.
Zde měla být slavnostně zasazena do rosária nová odrůda růže, specielně
vyšlechtěná pro tuto příležitost, s názvem Gustav Mahler. Dle plánu měl růži zasadit společně prezident Václav Klaus a světoznámý barytonista a velký znalec
a milovník Mahlerovy hudby, Thomas Hampson. Zatímco pan Hampson se podle plánu chvilku před druhou hodinou objevil před rosáriem a se se sklenicí malinové limonády v ruce se procházel mezi námi, příjezd prezidenta se asi o 20 minut opozdil. Spolu s ním přijeli i další diplomaté – americký charge d´affair John Ordway a norský a švédský velvyslanec. Zatímco prezident Klaus a překvapivě i
pan Ordway pronesli krátké projevy v češtině a oba velvyslanci v angličtině,
Thomas Hampson se ujal slova německy s odůvodněním, že by měl zaznít i jazyk
Gustava Mahlera. Svoji krátkou, ale silně emocionální řeč zakončil slovy „ Happy Birthday, Gustav“.




Blížila se třetí hodina a s ní první vyvrcholení programu – písňový recitál
Thomase Hampsona za doprovodu jeho „dvorního „ klavíristy Wolframa Riegera,
který se konal přímo v malém sále rodného Mahlerova domu. Jak nám Thomas Hampson pohnutě vysvětlil, podle dochovaných zpráv prý právě v této místnosti měli
Mahlerovi rodiče ložnici a tak je velmi pravděpodobné, že právě zde se
Mahler narodil.


Výběr 13 písní pod názvem „ A life in Song“ byl mistrovskou ukázkou
Hampsonova interpretačního umění a v takto intimním prostředí a
mimořádném okamžiku naprosto jedinečným zážitkem. Hampson vládne
dokonalou pěveckou technikou, která mu dává svobodu se zcela ponořit
do interpretovaného světa, své niterné prožitky sděluje posluchačům
nejen bohatou dynamikou svého hlasu, ale i každým hnutím své tváře,
nikdy ale nepůsobí přehnaně pateticky. Hluboký dojem umocňuje i jeho
dokonalá dikce. Mnozí z přítomných diváků později přiznali, , že právě toto Hampsonovo interpretační mistrovství je přivedlo k písňové tvorbě jako takové.


Uchvácené publikum téměř nedýchalo a prožívalo ty tak sugestivně „vyprávěné“ příběhy. Jsem přesvědčena, že i ti, kdo neovládají němčinu, přesto významu
písní porozuměli. Pro mě osobně patřily k vrcholným okamžikům písně Das
irdische Leben a Um Mitternacht.


Fascinujícím dojmem působil i klavírista Wolfram Rieger, který jako by s
klavírem tvořil jeden celek a stejně jako Hampson i on byl naprosto ponořen
do světa Mahlerovy hudby.

Ovace na konci recitálu nebraly konce, takže nás oba umělci odměnili ještě
jedním přídavkem – žertovnou písní „ Wer hat das Liedlein erdacht“.


Po takto silném uměleckém a emocionálním zážitku jsme měli několik hodin času, které jsme využili k procházkám po obci a užíváním si atmosféry tohoto mimořádného dne.


Mezitím u rybníčka na náměstí probíhaly poslední zkoušky na večerní galakoncert.
Den předtím totiž přípravy přerušila prudká bouřka, takže se muselo pokračovat
v den koncertu. V hledišti si přitom vychutnávali atmosféru nádherné přírodní scenérie návštěvníci oslav i někteří účinkující.


Před půl devátou večer pak zaujali svá místa v hledišti i čestní hosté a
přesně v půl deváté zazněly první tóny Mahlerovy 2. symfonie. Vzhledem
k přímému televiznímu přenosu, který obsahoval i krátké dokumentární filmy
mezi jednotlivými čísly, průběh koncertu nepůsobil tolik spontánně jako
odpolední recitál, ale o to víc zde zase působila celková scenérie. Pódium,
které se zrcadlilo v malém jezírku dělícím ho od publika, osvětlený místní
kostelík, ze kterého se během jedné části ozýval chlapecký sbor Boni pueri, štěbetání ptáků a tiché zurčení vody, vtékající do jezírka. Kromě
symfonických částí zazněly za doprovodu Mahlerova komorního orchestru pod
taktovkou Manfreda Honecka opět i Mahlerovy písně, tentokrát se k Thomasu
Hampsonovi přidala ještě švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter.
Z tohoto večerního koncertu mě nejvíce uchvátila píseň Ich bin der Welt
abhanden gekommen a především pak majestátní závěrečná část 2. symfonie,
kdy se k sólistům přidal i Pražský filharmonický sbor a chlapecký sbor
Boni pueri. Přiznám se, že jsem se s Mahlerovou symfonickou hudbou zde
v Kalištích setkala živě poprvé a naprosto mě ohromila. Nacházím se zase
na začátku jedné dlouhé a nádherné hudební cesty.

Parsifal na rozloučenou s Ioanem Holenderem ve Vídni

Letošní zakončení operní sezony ve Vídni bylo ve znamení loučení se s dlouholetým intendantem Vídeňské státní opery Ioanem Holenderem. V sobotu 26.6. se konal šestihodinový galavečer za účasti velké řady světových operních hvězd a také poslední představení sezony bylo velmi emotivní. Ioan Holender si přál, aby v tento den zazněl stejný titul, jako před 19 lety, kdy ve Vídni začínal - Wagnerův Parsifal. A nejen to. Pan Holender si také přál pokud možno i stejné obsazení rolí, jako před 19 lety. Podařilo se to pouze částečně. Roli Kundry zpívala stejně jako tehdy výborná Waltraud Meier, pro roli Parsifala však bylo třeba angažovat jiného představitele, protože Placido Domingo v těchto dnech zpívá Simona Boccanegru v Londýně a proto bohužel nemohl přání pana Holendera vyhovět. Ale aby ho nezklamal úplně, do Vídně přesto přiletěl a vystoupil alespoň v závěru posledního dějství.


Pro mě osobně to bylo první setkání s Wagnerovou operou naživo a hned v naprosto bezkonkurenčním provedení. Wagnerova hudba mě naprosto ohromila. Vlastně ani nevím, jak bych to nějak výstižně popsala. Měla jsem pocit, že ta hudba se neozývá zepředu od jeviště, ale jako by byla všude kolem, jako bych ji měla i v sobě uvnitř, jako by to byla řeka, která plyne a člověk je uprostřed té řeky. Některé motivy i instrumentace mi silně připomínaly ezoterickou hudbu.


Jako Parsifal se poprvé ve Vídni představil americký tenorista Stephen Gould, Gurnemanze zpíval Matti Salminen a Kundry již zmiňovaná Waltraud Meier. K nesmírnému potěšení vídeňského publika se na scénu Vídeňské státní opery po dvouleté přestávce vrátil a v roli Amfortase zde debutoval Thomas Hampson. Pravda, inscenačně mě tento Parsifal, s výjimkou snad posledního jednání, příliš nenadchl. Ale to byla také jediná „vada na kráse“. Poslední jednání na mě i celkově z celé opery zapůsobilo snad nejsilněji.


Na konci samozřejmě nechyběly proslovy – rakouská ministryně kultury poděkovala Ioanu Holenderovi za jeho dlouholetou úspěšnou činnost, on naopak poděkoval všem spolupracovníkům, umělcům a orchestru a nakonec“ symbolicky „ předal zlatý klíč od Vídeňské státní opery svému nástupci Dominiquovi Meyerovi,který se ten stejný večer loučil v Paříži s Theatre des Champs-Elysees.


Protože na náměstí Herberta von Karajana se opera promítala na velkém plátně, přišli se všichni účinkující pozdravit i s diváky venku. Pak již všichni zmizeli v útrobách divadla, kde se konala slavnostní recepce. Mnoho operních nadšenců se však nedalo odradit ani několikahodinovým čekáním a trpělivě vyhlíželi protagonisty večera. Miluji tuto atmosféru po představení, kterou v této podobě lze snad zažít skutečně pouze ve Vídni. Lidé čekají venku na náměstí, člověk se dozví spoustu informací i „zákulisních“ zajímavostí, protože Vídeň prostě operou žije. A nakonec přijdou umělci, s každým se přátelsky pozdraví, ochotně vyfotí …. A to klidně i v půl druhé ráno, jako právě po Parsifalovi.


Prostě zážitek, na který se nezapomíná.