"Lied Akademie" v Heidelbergu - nový projekt Thomase Hampsona

Ráda bych Vás dnes seznámila s jedním báječným projektem pro mladé začínající interprety vážné hudby, který bude zahájen na jaře příštího roku v Německu. Ve městě Heidelberg se od r. 1997 koná vždy v březnu hudební festival Heidelberger Frühling, jehož významná část je věnována písňové tvorbě. Pravidelně se zde kromě koncertů a písňových recitálů konají také mistrovské kurzy pro začínající zpěváky, které vede jeden z předních světových interpretů písňové tvorby, barytonista Thomas Hampson. A protože písňová tvorba je jeho „srdeční záležitostí“, rozhodl se vytvořit v rámci festivalu nový projekt nazvaný Lied Akademie. Na rozdíl od mistrovských kurzů, kde si účastníci hradili všechny náklady sami, zde bude pobyt, cesta i studium mladých pěvců plně hrazena formou stipendií. Cílem projektu je na jedné straně pomoci mladým pěvcům zdokonalit jejich interpretační dovednosti, na druhé straně pak v dialogu s publikem, které bude mít na všechny akce volný přístup, hledat společně i nové cesty a formy, jak písňové recitály učinit pro diváky zajímavější – například zapojením dalších uměleckých forem, jako je třeba tanec, a také různých vizuálních efektů.


Thomas Hampson představil tento nový projekt minulé pondělí v Heidelbergu na tiskové konferenci, které jsem měla možnost se zúčastnit. Bylo velmi zajímavé slyšet, s jakým zápalem a nadšením o projektu hovořil. V úvodu zdůraznil, že cílem projektu je dostat písňovou tvorbu více do povědomí publika a zvýšit interpretační úroveň u mladých začínajících pěvců. Řekl doslova, že by byl velmi rád, kdyby lidé nechodili na písňové recitály jen proto, že písně zpívá nějaký slavný zpěvák, jako třeba on sám, Anna Netrebko, Jonas Kaufmann apod., ale aby tam diváci šli kvůli písním samotným. Proto chce pomoci mladým začínajícím pěvcům hledat nové cesty interpretace písní, jejichž předpokladem je především hluboké porozumění textu a také povědomí o širším historickém pozadí vzniku té které písně. Zároveň ale klade velký důraz i na dialog s publikem, u kterého chce vzbudit o tuto hudební formu větší zájem.


První ročník akademie se bude konat od 16. do 27. března 2011 – na základě předzpívání bude vybráno 8 pěvců a 4 klavíristé z celého světa (termín předzpívání pro Evropu je 12. 12. 2010 v Zürichu). Kurz je určen pěvcům, kteří již ukončili nebo končí svá studia a zároveň již mají za sebou i kratší profesní dráhu. Obsahem prvního ročníku budou písně na texty Heinricha Heineho. Každý z účastníků absolvuje dva mistrovské kurzy, jeden pod vedením Thomase Hampsona a druhý pod vedením Barbary Bonney. Pěvci budou mít možnost vyzkoušet si své interpretační umění před publikem v rámci koncertů pod názvem „Píseň v poledne". Další součástí výuky budou workshopy, při nichž se účastníci budou zabývat zejména obsahem textů písní a jejich významem pro interpretaci. Součástí akademie budou také dva koncerty pod názvem „ Píseň a tanec“ a dále dva koncerty, při nichž budou experimentálně vyzkoušeny různé formy scénické prezentace – např. barevné světelné efekty, projekce textu písní a další. Následovat bude vždy diskuse s přítomným publikem a zjišťování jeho názoru.

Na jedné straně lituji, že nejsem mladý začínající pěvec, protože by mě ohromně lákalo se této akademie zúčastnit. Na druhé straně ale mám možnost být „při tom“ alespoň jako divák a aktivní účastník mnoha diskusí i workshopů. Takže už se moc těším na příští jaro v Heidelbergu.

Podrobnosti o akci lze najít na http://www.heidelberger-fruehling.de/content/

A protože Thomas Hampson právě dnes slaví narozeniny, přeji mu ze srdce všechno nejlepší.

Thomas Hampson - operní gala

Moje další cesta za hudbou mě zavedla tentokrát do Mannheimu, druhého největšího města spolkové země Baden-Würtenberg na soutoku Rýna a Neckaru. Mám ráda spojení hudebních zážitků s poznáváním nových zajímavých míst a protože to byla moje první návštěva, byla jsem zvědavá, jak na mě město zapůsobí. Musím po pravdě říci, že jsem byla hodně zklamaná, Mannheim je jedno z nejnudnějších měst, které jsem měla možnost poznat. Jeho specifikem je to, že centrum města tvoří řada rovnoběžných a na ně kolmých ulic, které navíc nemají jména, ale jsou označeny pouze písmeny a čísly. Během 2. světové války bylo navíc město téměř srovnáno se zemí, takže zde skutečně není mnoho k vidění. Také Národní divadlo, kde se měl konat koncert, mě na první pohled dosti šokovalo. Očekávala jsem budovu v klasickém stylu, avšak ve skutečnosti jsem narazila na něco, co se dosti podobá socialistickým kulturním domům. Ani uvnitř to nebylo o mnoho lepší. Mírně mě pobavilo, že zde místo obvyklé šatny byly chodby s kabinkami, jaké známe třeba z plaveckých stadionů. Praktická stránka tohoto řešení se ukázala po skončení koncertu, kdy divákům bylo nabídnuto šampaňské, umělci dávali autogramy, hodně lidí se zdrželo třeba i hodinu – a protože zde nebyly žádné šatnářky spěchající domů, vše probíhalo ve velké pohodě.


Všechny negativní dojmy z interiéru divadla zmizely jako mávnutím proutku, jakmile začal koncert. Thomase Hampsona doprovázel orchestr Mannheimského Národního divadla pod taktovkou izraelského dirigenta Dana Ettingera. Sólová čísla orchestru tvořila dosti podstatnou část koncertu a nadšení publika a potlesk pro orchestr nebyl o nic menší, než potlesk pro Thomase Hampsona. A naprosto právem. Dan Ettinger, který je od r. 2003 asistentem Daniela Barenboima ve Staatsoper Unter den Linden v Berlíně, dokázal s orchestrem divy. Málokdy jsem zažila tak úzkou „symbiózu“ dirigenta s hráči. Ettinger má naprosto osobitý styl dirigování, je to nejen zážitek akustický, ale i vizuální, protože působí tak trochu jako mág, s orchestrem doslova dýchá, tančí, občas skáče do rytmu, chvílemi odhazuje taktovku a diriguje bez ní …. vše to ale i přes velkou expresívnost nepůsobí rušivě ( pokud ovšem nesedíte v první řadě přímo před ním jako jedna moje známá), spíše naopak, fascinujícím dojmem. Orchestr zněl, až na občas rušivé pozouny, velmi lahodně a zejména při doprovodu pěvce ho dirigent vedl tak citlivě, že bylo slyšet i každé zpívané pianissimo.


Thomas Hampson ukázal během večera celou škálu svého umění. Do programu zařadil čtyři velmi odlišné árie a při každé dokázal posluchače naprosto fascinovat hloubkou prožitku a procítěnou interpretací. V první části koncertu zazněla romance Wolframa „ O du mein holder Abendstern“ z Tannhausera, ve druhé pak árie „Soi imobile“ z opery Guglielmo Tell, árie Oněgina „Vy mě pisali“ a nakonec závěrečná scéna z opery Don Carlo „ Son io mio Carlo“. Pro mě osobně to byl o to silnější zážitek, že Hampsona v těchto rolích znám pouze z DVD nahrávek a zde jsem poprvé měla možnost ho slyšet živě.

Jako velký milovník hudby Gustava Mahlera a jeden z nejlepších interpretů Mahlerových písní však Hampson překvapivě zařadil do programu i cyklus písní „ Lieder eines fahrenden Gesellen“. A ačkoliv jsem zpočátku bylo trochu zklamaná, že místo dalších árií zazní písně, musím říci, že tato část koncertu byla možná vrcholem celého večera. Čtyři písně, každá jiná, ale každá sama o sobě malé osobní drama, a Thomas Hampson, který do vyprávění těchto příběhů dává doslova celou duši – fascinuje posluchače nejen zpěvem, který přechází od něžných pian a pianissim až k dramaticky vypjatým scénám – ale i výrazem tváře, která dokáže příběhy zobrazit tak, že jim porozumí i ten, kdo nerozumí textu. Když dozněly poslední tóny poslední písně, fascinované publikum ještě asi 10 vteřin sedělo v naprostém tichu, než vypuklo v bouřlivý potlesk.


A opět odlišnou tvář nám Thomas Hampson ukázal ve dvou přídavcích. Zazpíval dvě americké lidové písně a nadšené publikum nedalo jinak, než že Coplandovu „The Boatman´s Dance“ musel opakovat dvakrát.


K celkovému nadšení z nádherného koncertu přišpělo na závěr i zcela nečekané pohoštení ve vstupní hale, kam přišli mezi návštěvníky koncertu i oba hlavní protagonisté a více jak hodinu se jim trpělivě podepisovali, fotili se s nimi a s každým prohodili pár slov.



Operní gala Thomas Hampson
Národní divadlo Mannheim, 20.6.2010

KRÁSNÉ HLASY - 12. část - Milada Šubrtová

Milada Šubrtová byla majitelkou nezaměnitelného hlasu v němž se snoubila vřelost, cit, dramatičnost i lehkost. Co do rozsahu typu rolí byla umělkyní univerzální v nejlepším smyslu toho slova a v tomto směru byla nedostižným fenoménem.Narodila se 24. května 1924 ve Lhotě u Kralovic. Zpěv ji provázel již od dětství - i když zprvu jen pro radost. Soukromě se začala pěvecky školit u tenoristy Zdeňka Knittla. V devatenácti letech si v Praze na Hanspaulce zazpívala Kněžnu v operetě V trojském zámečku.

V roce 1945 přijala nabídku do souboru nově vzniklé Opery 5. května. Na toto období sama vzpomíná jako na velmi šťastné a plodné. Operu 5. května tehdy tvořil tým takových osobností jako byli Václav Kašlík, Alois Hába, Antonín Kurš. Šubrtová zde dostala příležitost k velkým rolím - Esmeralda a Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě, Vlčena v Braniborech v Čechách, Frasquita a Micaela v Bizetově Carmen, Siebel v Gounodově Faustu, Musetta v Pucciniho Bohémě, Čo-Čo-San v Madame Butterfly. Vynikající předpoklady měla pro verdiovské role - Gildu z Rigoletta a Violettu v Traviatě. Není mnoho pěvkyň, které zpívají zároveň Olympii, Antonii i Giuliettu v Offenbachových Hoffmanových povídkách v jednom představení. Milada Šubrtová tuto jedinečnou kreaci na jevišti Opery 5. května ztvárnila.
S přelomem let 1948-49 došlo k násilnému spojení Opery 5. května a souboru Národního divadla. Milada Šubrtová se tak stává členkou souboru Národního divadla. Postupně se zde stala jednou z klíčových osobností souboru.

Ve Smetanových operách byla Vlčenou i Ludiší (Braniboři v Čechách), Esmeraldou i Mařenkou (Prodaná nevěsta), Jitkou i Miladou (Dalibor), Krasavou i Libuší (Libuše), Lidkou i Karolínou (Dvě vdovy), Barčetem i Vendulkou (Hubička) a Hedvikou (Čertova stěna).
Jedním z profesně důležitých životních mylníků bylo pro Miladu Šubrtovou setkání s dirigentem Zdeňkem Chalabalou. Pod jeho vedením nastudovala roku 1955 svou roli životní - Dvořákovu Rusalku. Tato její kreace byla pod stejným dirigentským vedením s kolegy Žídkem, Hakenem, Míkovou a Ovčačíkovou nahrána roku 1961 na gramofonové desky, nahrávka se stala legendární a Šubrtová pro mnohé nedostižnou Rusalkou.

Z dalších dvořákovských rolí jmenuji Marinu v Dimitriji a Kněžnu v Čertovi a Káče. Operu Armida nahrála v Českém rozhlase jako komplet, na jevišti ji však nikdy neztvárnila.
V Janáčkových operách svůj repertoár rozšířila o Lišáka Zlatohříbka v Příhodách Lišky Bystroušky, Jenůfu v Její pastorkyni (1968) a Emilii Marty ve Věci Makropulos (1977).
Z českého repertoáru je ještě nutno zmínit Pauerovu Zuzanu Vojířovou (1959) a Fibichovu Šárku (1971).
Světový repertoár měl podobně široký záběr jako český. V Chalabalově nastudování Mozartova Dona Giovanniho roku 1956 ztvárnila Donnu Annu. V mozartovském repertoáru byla Konstancí (Únos ze Serailu) a Paminou (Kouzelná flétna). Ve verdiovském repertoáru to byly nově Alžběta v Donu Carlosovi, Abigail v Nabuccu (záznam přímého přenosu ze Smetanova divadla s árií "Bídný to doklad původu mého" z roku 1967 existuje zaznamenaný na CD), Amélie v Maškarním plesu nebo Lady Macbeth (1978). Šubrtové mnohostrannost dokazují i role v operách Giacoma Pucciniho - na jedné straně Mimi (Bohéma), na straně druhé Tosca a Turandot.

V ruském reperotáru se jejími klíčovými rolemi staly Taťána v Evženu Oněginovi, Elisa v Pikové dámě (Čajkovskij), Xenie v Musorgského Borisi Godunovovi a Ludmila v Glinkově Ruslanovi a Ludmile. Německou operu v jejím repertoáru zastupoval Weberův Čarostřelec (Anička i Agáta) a dvě Wagnerovy opery - Lohengrin (Elsa) a Valkýra (Sieglinda). Francouzský repertoár - to byla Charpentierova Louisa, Gounodova Markétka a Žena v Poulencově opeře Lidský hlas (1972). Tuto roli alternovala spolu s Alenou Míkovou a obě byly za tuto roli dobovými kritikami vysoce oceněny.
Úspěchy slavila Milada Šubrtová i v zahraničí se souborem opery Národního divadla (namátkou Moskva 1955 - Rusalka, Wiesbaden 1963 - Rusalka, Čertova stěna, Edinburgh 1964 - Dalibor, Rusalka, Neapol 1968 - Dalibor, Varšava 1969 - Její pastorkyňa, Curych 1970 - Dalibor, Lausaunne 1970 Rusalka). Množství nabídek k zahraničním angažmá Milada Šubrtová vytrvale odmítala. Chtěla zpívat v rodném jazyce a v Národním divadle.

Milada Šubrtová nazpívala řadu nahrávek a operních kompletů pro rozhlas i Supraphon - kromě již zmíněné Rusalky jsou to role ve Smetanových operách - Ludiše v Braniborech v Čechách, Krasava v Libuši, Hedvika v Čertově stěně, u firmy Multisonic byla vydána rozhlasová nahrávka Dvořákovy Armidy a Škroupova Columba, Supraphon i Český rozhlas v rozmezí let 1999 až 2007 vydaly pěvkyni tři různé profilové recitály. Její hlas zní ve filmovém Daliborovi (roli Milady pouze nazpívala), ve filmové verzi Rusalky z roku 1962 (hrála ji Jana Andrsová), pro televizní inscenaci Rusalky byla v roce 1975 použita supraphonská nahrávka. Přesto existuje kompletní live záznam opery Libuše z roku 1968, kde Milada Šubrtová ztvárnila titulní roli a mohli bychom tak vidět její umění se vším všudy. Doufejme, že se dočkáme i opětovného uvedení v televizi (naposledy se tak tuším stalo v roce 1994).
Miladě Šubrtové byla za celoživotní mistrovství v oboru operní zpěv udělena roku 1998 Cena Thálie.

Osobně jsem Miladu Šubrtovu na jevišti nezažila - často si však pouštím její nahrávky a obdivuju, s jakou lehkostí a samozřejmostí se pouštěla napříč obory a jak každou roli dokázala naplno prožít a vložit do ní srdce. Z těch nahrávek je to znát.

The Gershwin Room - stálá expozice Knihovny Kongresu ve Washingtonu DC

Před pár týdny jsem v obchodě narazila na kompletní nahrávku opery George Gershwina PORGY A BESS, kterou jsem do té doby měla pouze na 2 LP. Neodolala jsem a hned si ji zakoupila. Kompletních nahrávek či výběrů jediné Gershwinovy opery existuje celá řada, já osobně mám nejraději originální nahrávku z roku 1935. Ve stejném roce byla opera poprvé uvedena v newyorské MET. V hlavních rolích mohli tehdy diváci vidět slyšet užasného Todda Duncana v roli Porgyho a nedávno zesnulou Anne Brown v roli Bess. Díky dochované nahrávce můžeme obdivovat jejich umění dodnes.

Hudbě George Gershwina jsem propadla už před lety. Možná je to také tím, že jsem před časem žila v USA a měla jedinečnou příležitost studovat a slyšet Gershwinova hudební díla živě - v několika operních domech či koncertních sálech po celých Spojených státech.

V roce 1998 – u příležitosti 100. výročí narození George Gershwina - byl oficiálně v Knihovně Kongresu ve Washingtonu DC slavnostně otevřen THE GERSHWIN ROOM.
Jedná se o větší místnost, ve které mohou návštěvníci vidět hned několik rarit. Originální noty Gershwinových děl, různé upomínkové předměty, ale také osobní věci patřící Gershwinovi. Nejvíce na mne zapůsobilo piano, které je umístěno uprostřed místnosti – na něm Gershwin napsal většinu své opery Porgy a Bess. George Gershwin byl také talentovaný malíř, jeho autoportrét i portrét bratra Iry jsou též součástí expozice.

Během 20. a 30. let 20. století byl George společně se svým starším bratrem Irou (vynikajícím textařem, který i po předčasné bratrově smrti spolupracoval s dalšími velikány americké populární hudby) jedním ze zakladatelů americké písně. Dodnes jsou jejich legendární melodie známé po celém světě.

K nejznámějším Gershwinovým dílům klasické hudby patří jistě Rhapsody in blue, klavírní koncert F dur a Američan v Paříži.

V některých z dalších příspěvků bych ráda představila George Gershwina jako skladatele a umělce, který ovlivnil svou tvorbou celou řadu současníků.

Videotéka - Tristan und Isolde, Bayreuther Festspiele, 2009

Opera Tristan a Isolda je pravděpodobně tím nejsložitějším a nejnáročnějším operním dílem, které kdy vzniklo a těžko říci, zda v blízké či daleké budoucnosti bude překonáno. Kdo říká, že nikoliv, ptám se, proč by se nemohla objevit stejně schopná osobnost, jako byl Richard Wagner? Kdo říká že ano, slyšel Wagnerova Tristana a Isoldu vůbec?
Je to dílo na celý život. Čím více jej studuji, tím více se ptám a tím více zjišťuji, že o něm nic nevím, což je pak jen další pobídkou k hlubšímu bádání. Známá to věc. Nebádám jako historik, znalec či kritik. Bádám pro své potěšení.
Věru jsem si pro životní bádání nevybral lehká díla. Vedle Wagnerova Tristana a Isoldy je to ještě Prsten Nibelungův, o něm snad někdy ...a Shakespearův Hamlet, o něm raději nikdy. Čtu libreta i české překlady, snažím se porozumět významům, úvahám postav, jejich myšlení, jejich smyslu chování. Vše si dávám do souvislosti s autory samotnými a jejich dobou. Wagnerovi jsem dokonce už odpustil i chybu, kterou udělal v Soumraku bohů.

Pokud se hudebních děl Richarda Wagnera týká, těžko někoho překvapí, že je i poslouchám. Vyjímek by se ale třeba jen v naší zemi našlo více než deset milionů, není to tak? Smutný fakt. Uvědomme si, jak jsme neskutečně okrajovou skupinou. K napsání jednoduchostí výše i níže, která v porovnání s uvedenými díly a interprety až příliš lehce odkryjí mou ohavnou podprůměrnost mě motivovalo několik faktů.

Prvním z nich je úžasná dostupnost Drážďanské Semperoper, kde se odehrávají ty nejšpičkovější wagnerovské produkce a kde zní hudba Richarda Wagnera v podání Staatskapelle Dresden snad nejlépe na světě. Shoduje se na tom vzácně velké množství kritiků (a milionkrát důležitějších milovníků) tohoto skladatele z celého světa. Skvělý Ital Fabio Luisi je sice pryč, přichází ale největší z největších, maestro Christian Thielemann. Od sezóny 2012/13 tak bude toto divadlo středem wagnerovského kosmu. Bude-li mu i nadále tak fantastickým způsobem sekundovat maestro Peter Schneider...co si víc přát? Aby byl tento legendární a věhlasný dirigent (zejména v dílech R.Strausse a R.Wagnera) dlouho zdráv a oddirigoval nejen Mistry pěvce stylem snů tak jako v listopadu loňského roku.

Druhým důvodem mého rozepsání se o Tristanovi a Isoldě je skutečnost, že mám možnost tuto operu relativně často slyšet v živých produkcích na některých nejšpičkovějších operních scénách. Loni to byla Vídeň (dirigent Rattle, Tristanem byl Robert Dean Smith, Isoldou Violeta Urmana – režie Günther Krämer), v lednu příštího roku to budou výše zmiňované Drážďany (Asher Fisch, Stephen Gould, Katarina Dalayman – režie Marco Arturo Marelli), v létě poté Mnichovská státní opera (Kent Nagano, Ben Heppner, Nina Stemme – režie Peter Konwitschny ). Dokonalé porovnání jak má být, i když zejména od mnichovské inscenace nevím, co očekávat, protože Lohengrin režiséra Konwitschného v Barceloně je neskutečně infantilně groteskní a hloupě trapný. Ideální silvestrovská show pro nenáročné.
Porovnávat též ale budu moci s přímým přenosem z Met, který jsme mohli sledovat v kině (James Levine, Robert Dean Smith, Deborah Voigt – režie Dieter Dorn), porovnávat mohu i s řadou dostupných nahrávek z různých výtečných divadel a festivalů.

Nejnovějším záznamem opery Tristan a Isolda se v této chvíli může chlubit vydavatelství Opus arte, které snad podepsalo dlouholetý kontrakt s Bayreuthským festivalem a bude nám přinášet tamní produkce na naše oblíbené nosiče DVD a Blu-ray. To že není mrtvým médiem ani formát CD dokazuje v loňském roce vydaný komplet Prstenu Nibulungova na tomto médiu (dirigent Thielemann) stejnou společností.

Mám-li již trochu popsat záznam samotný, musím začít dirigentem Peterem Schneiderem, který v Bayreuthu provedl dílo tak, že se zastavuje dech. V jeho interpretaci na nás Wagnerova hudba padá jako voda oceánu. Nevíme co s ní, je všude, máme ji v prstech u nohou, přivírá nám oči, hladí naše uši, dráždí naše smysly, nutí nás poslouchat notu za notou a dále si tyto každé dvě dokonale promyšlené a průzračné noty sestavovat do obrazu, který vidíme až po finální proměně Isoldy na konci celého díla. Neskutečný pocit, dokonalé umění. Ano, toto je Peter Schneider. Neznáte jej? Chyba, kterou doporučuji napravit, dokud je čas.

Robert Dean Smith je tenorista, kterého jednoduše můžu, Tristan, kterého jsem hledal. Jeho hlasu nemám co vytknout, proč bych to také dělal? Neměl bych to z úcty k pěvci takovéhoto formátu udělat ani v momentě, kdy by se během svého výkonu dopustil nějakého „prohřešku“. Krom toho, že se ho nedopustil, neomylným znalcem ať je mu jeho pedagog, kolega či dirigent. Slyším-li jej v divadle, je třeba mu velmi hlasitě zatleskat a po představení s ním prohodit pár děkovných slov. Ostatně i on mi poděloval za to, že jsem na jeho vystoupení přišel. Velmi potěšujícím faktem je to, že tento umělec zní báječně jak na nahrávce tak živě. Čeho je to důkazem? Že nahrávka nevylepšuje nebo že živé představení nezhoršuje? Pro mě je to každopádně důkazem toho, že je to v této chvíli jeden z nejlepších Tristanů, jaké je možné po světě slyšet.

Iréne Theorin může dle záznamu na nahrávce zvítězit jak v anketě o nejpřitažlivější rty, jaké je možné v současném světě High definition obrazu vidět, tak o nejzajímavější Isoldu, kterou je možné slyšet. Dokonalé posazený hlas, sytost, překrásná barva, sebejistota, čistota, skvělá výslovnost, inteligence projevu. Jsem moc rád, že je na tomto záznamu právě ona. Nepřekonatelným vzorem Isoldy je pro mě i tak Waltraud Meier, výtečný dojem na mě též udělala ve Vídni Violeta Urmana, lépe musím prozkoumat Isoldu Deborah Voigt. Těžko mohu mít výhrady k Nině Stemme, seznámení s uměním Katariny Dalayman mě teprve v Drážďanech čeká. To abych vyjmenoval současné Isoldovské nebe. Každá Isolda je otázkou osobního vkusu, upnout se jen a pouze k dokonalé minulosti Birgit Nilsson nelze. Nahraditelná je zcela stejně jako Maria Callas.

Ostatní interpreti? Velmi dobří až výborní.

O režii je celkem zbytečné mluvit, stejně by popis nezachytil to, jaká skutečně je. Jedním dechem lze říci, že je zajímavá, někdy provokující, v některých situacích překvapující a v dobrém slova smyslu vzbuzující úsměv. Spolu se scénou celkově velice kvalitní záležitost.

Nahrávka, která mě skutečně v mnoha směrech oslovila.

Přidávám ještě ostatní současně dostupné video nahrávky :

Mnichovská Carmen - hvězdy naplnily očekávání

Nebudu zastírat, že důvodem návštěvy bavorské státní opery byla nikoliv 18 let stará inscenace jako taková, ale avizované obsazení trojlístku Garanča - Kaufmann - D'arcangelo. Ildebrando D'arcangelo však po prvních dvou uvedeních z inscenace odstoupil, postupně jej nahradlili Kyle Ketelsen a Gábor Bretz.

Očekávání byla veliká a já jsem jen ráda, že v tomto případě z mého pohledu došla naplnění.

Elina Garanča podává výklad Carmen svým osobitým způsobem, má v sobě ženskou rafinovanost a koketerii postupně dávkované v tu správnou chvíli, její Carmen dokonale používá ženskou intuici. Je si vědoma nezvratnosti osudu, tak jak je nekompromisní k okolí, je nakonec i sama k sobě. Hlas Eliny Garanči je radost poslouchat, technicky je naprosto dokonalá a jistá, tóny plynou samozřejmě, přirozeně.

Don José - Jonas Kaufmann. Nevím o lepším Donu José, kterého by současné světové scény měly. V této inscenaci mě opět přesvědčil, že jeho fenomenální výkon v ROH z roku 2006 (r. F. Zambello) zaznamenaný firmou DECCA na DVD a nedávno také promítaný v kinech, rozhodně nebyl náhoda. Svou roli si dokonale užíval, Le fleur bylo nádherně zazpívané, se skvělou dynamikou. Finální scéna Carmen - José byla velice silná, podaná tak, že přestože víte jak to dopadne, tak vše sledujete se zatajeným dechem. Prosby, zoufalství, šílenství , ovšem taky chlad, odstup a smíření s osudem, to všechno bylo namícháno tak, aby si to divák užil.

Vztah Carmen - José zde byl pojat pro mě asi nejlepším přijatelným způsobem: Carmen a José jsou postaveni na "rovnoprávnější" úroveň. Inscenátoři připustí, že Carmen přece jen José musel něčím imponovat, okouzlit a že z něj chvílemi měla obavy (nebo možná pociťovala právě nezvratnost osudu ve vztahu k němu) a on si zase od ní ne úplně vše nechal líbit. Neslučitelnost jejich povah a vzájemné trápení se nakonec končí vraždou. Jsem ráda, že se zde inscenátoři vyhnuli vzorci, kde se José od okamžiku kdy potká Carmen, stává postavou prakticky skoro nemyslící a nesvéprávnou a v podstatě je jen ponižovanou loutkou v jejích rukou.
Další radostí pro mne bylo opět vidět a slyšet Micaelu zcela dle svých představ. Zasloužila se o to Genia Kuhmeier. Navazuje na ty nejlepší Micaely z let minulých svým nádherným lyrickým sopránem a vroucností a naléhavostí svého projevu. Micaela není velká role, je však velmi podstatná a duet s Josém v prvním dějství a árie v 3. dějství patřily k vrcholům inscenace.
Onemocnělého Ildebranda D'arcangela zastoupil Gábor Bretz. S rolí si technicky poradil velmi dobře, pěvecká úskalí zvládl, ale chyběl mi tam větší temperament, přece jen byl statičtější.

Dirigent Karel Mark Chichon vedl orchestr ve svižném tempu. Ve 4. dějství se mi zdálo, že sbor byl místy nepatrně pozadu.
Jak jsem psala v úvodu - inscenace je už přece jen staršího data. Základem pro všechna dějství je šikmá plocha představující ulice Sevilly, hospodu a tábořiště pašeráků nebo hory. Ničím scénicky nevybočuje z klasického pojetí, nevím do jaké míry je šikmina "oblíbená" u zpěváků, pokud se na ní musejí často pohybovat. Typickou barvou je žlutá. Možná by neškodilo více propracované choreografie a asi i "pompy" v úvodu 4. dějství.
Pokud bylo cílem vidět jedno z nejlepších obsazení jaké můžou dnešní světové scény nabídnout a užít si to, můžu říct, že byl v tomto směru splněn.

Georges Bizet: Carmen
Bayerische Staatsoper 12.6.2010
Osoby a obsazení:
Carmen ............................... Elina Garanča
Don José ............................. Jonas Kaufmann
Micaela ............................... Genia Kuhmeier
Escamillo ........................... Gábor Bretz
Zuniga ............................... Christian Van Horn
Moralés ............................. Nikolay Borchev
Dancairo ............................ Christian Rieger
Remendado ...................... Kevin Conners
Frasquita .......................... Lana Kos
Mercédes .......................... Anaik Morel
Lillas Pastia ...................... Manfred Ultsch

Bayerisches Staatorchester, dirigent Karel Mark Chichon
Režie (nastudování): Lina Wertmuller

Novinky na DVD

Videotéka - Un Ballo in Maschera, Teatro Real Madrid, 2008

Verdiho operu Maškarní ples v době vzniku a před jejím uvedením (premiéra 17.2.1859 v Římě) provázely peripetie. Kontroverzní námět - dle skutečných historických událostí zpracovaná divadelní hra o vraždě krále Gustava III. dramatika Eugéna Scribeho se stala předlohou libreta Antonia Somma, které zpracoval pro Verdiho. Díky zásahu cenzorů byli autoři přinuceni k úpravám, k přesunutí děje opery ze Stockholmu 18. století do Bostonu 17. století , z krále Gustava III. se stává Riccardo, hrabě z Warwicku. Nutno ještě dodat, že v Paříži roku 1861 se hrála verze, jejíž děj byl přesunut do Neapole, titulní postavou zde je Riccardo, vévoda Olivares. Dnes se na jevištích hrají verze "bostonská" nebo "stockholmská".
Teatro Real Madrid použilo ve spolupráci s režisérem Mario Martonem verzi "bostonskou", přičemž děj byl posunut do 19. století. Inscenace je tradiční, ničím nevybočuje z klasického standardu. Efektní se zdá být ve 3. dějství použití zrcadel nad jevištěm při plesové scéně. V dolní části na jevišti se odehrává hlavní děj, v horní části se odráží obraz malého orchestru a tanečníků a dokresluje tak atmosféru.
Proč vlastnit toto DVD? Důvodem je obsazení titulních dvou představitelů, výkon orchestru a sboru - to zejména.
Riccardo Marcela Álvareze má vtip, ale i vášeň, rozhodnost a charakter. Álvarez má nádhernou barvu hlasu a dle mého názoru patří k absolutní top špičce ve verdiovském repertoáru.
Role Amélie též absolutně sedla Violetě Urmaně, která jí dala potřebnou naléhavost a ženskou něhu. Navíc mě vždycky potěší když mezi ústřední dvojicí funguje "chemie" a kromě pěvecké je naplněna i herecká stránka, což se v tomto případě naplnilo.
Elena Zaremba dala vědmě Ulrice potřebnou dávku tajemna, pěvecky si s partem poradila, ale její hlas už má na několika místech vibrato.
Marco Vratogna v roli Renata podal slušný výkon, podtrhla bych zejména 3. dějství (včetně árie "Eri tu", kde podváděného manžela sehrál přesvědčivě).
Třešničkou na dortu je rozšafný Oscar Alessandry Marianelli. Po všech stránkách vynikající.
Orchestr pod vedením Jesuse Lópeze Cobose je dokonale sehraný.

Giuseppe Verdi: Un Ballo in Maschera
Teatro Real Madrid 2008
Riccardo .................. Marcelo Álvarez
Amelia ..................... Violeta Urmana
Renato .................... Marco Vratogna
Ulrica ...................... Elena Zaremba
Oscar ...................... Alessandra Marianelli
Orchestr a sbor Teatro Real Madrid
Dirigent .................. Jesus López Cobos
Režie ....................... Mario Martone
Vydavatel: Opus Arte

Celkové hodnocení ... 80 %

KRÁSNÉ HLASY - 11. část - Emil Pollert

Emil Pollert se narodil 20.1. 1877 v Liblicích u Mělníka. Jako syn mladého obchodníka mu bylo určeno stát se také obchodníkem. Nastoupil skutečně jako příručí v obchodě na Staroměstském náměstí, ale protože se v mládí, ještě v Liblicích, učil hrát na housle, započal pod vedením V. Bendy také zpívat.

K rozpoznání jeho pěveckého talentu došlo zcela náhodou - při návratu z Liblic si společně s bratrem Josefem na nádraží vesele zpívali - toho okamžitě zaujal Emilův hezký a silný hlas. Jako "mecenáš" rodiny platil mladšímu bratrovi hodiny v Pivodově škole. A také u Wallersteina, který též během výuky opatřoval svým žákům dobře placené učinkování. Pollerta doporučil do pěveckého kvarteta Českých židovských akademiků. Netrvalo dlouho a pražská kritika si Pollerta všimla na jednom z veřejných vystoupení Wallersteinových žáků.

Pro sezónu 1898-99 přijal mladičký pěvec angažmá u německé "královské městské" opery v Olomouci. Dvouleté pěvecké školení tím skončilo. Pollert, který tak dostal jen holé základy, se musel už "doučit" sám. Že to dokázal dobře, je patrné z toho, jaký úspěch mělo jeho setkání s Kovařovicem.

jako nezapomenutelný Purkrabí

Na jevišti Národního divadla se Pollert uvedl poprvé 4. srpna 1900 Biterolfem ve Wagnerově Tannhäuseru v představení, kde titulní roli zpíval Karel Burian a Alžbětu jeho choť Františka Jelínková.

Byl velmi snaživý a pilný, každá úloha znamenala pro něj bez rozdílu jejího charakteru nový problém, nic mu nebylo tak vzdáleno jako pohodlnost, šablona a rutina. Každou roli studoval se zápalem, promýšlel ji do nejmenších detailů. Měl ovšem především nádherný hlas. Neobyčejně zvučný, pravý buffo poněkud světlejšího zabarvení a mimořádného rozsahu, sahající až k vysokému barytonovému G.

Kecal v Prodané nevěstě - s Vladimírem Tomšem v roli Jeníka

Po Kovařovicově smrti splynul také velmi brzy s Ostrčilovým souborem, stal se jeho velmi významným a nepostradatelným pěvcem.

Pollert působil v začátku své operní dráhy v Národním divadle také s komikem Jindřichem Mošnou a stal se jeho učenlivým žákem. Mošnova lidovost byla Pollertově založení blízká. Pěvec si vytvořil "výrazové rejstříky", které mu umožňovaly plynulé přechody z drsné komiky v hravost i tklivou vážnost. Toto bylo základem pro Pollertova jedinečná ztvárnění především lidových postav.

Během prvních tří let práce v Národním divadle se ukázalo nad slunce jasné, že postavou i typem hlasu je Pollert přímo ideální buffo basista. Nejbližší mu byly především Smetanovy lidové typy.

První smetanovskou rolí byl Matouš v Hubičce, kterou zpíval 168krát! Dále to byla role Kmeta v Braniborech, Budivoje v Daliboru, Lutobora v Libuši a Maliny v Tajemství. Teprve až v roce 1920 obohatil svou smetanovskou galerii jinou komickou postavou, kterou po léta vytvářel s Rarachem Viléma Zítka, a to Beneše v Čertově stěně.

v roli Kecala

Pollertův Kecal se stal časem nejslavnější a nejlepší smetanovskou rolí. Studoval ho znovu a znovu, ale hlavně zpíval s nesmírnou radostí, chutí a soustředěním. Vytvořil jej v 500. představení Prodané nevěsty v srpnu 1909 s Mařenkou Emy Destinnové. Pod taktovkou Kovařovicovou zpíval 600., 800., 900. a 1000. představení. 28. května 1925 oslavil v této roli 25 let své umělecké činnosti v Národním divadle. (v roce 1924 zpíval Kecala ve Vídni, v roce 1926 a 1928 ve Varšavě, v roce 1929 v Bukurešti). Pod taktovkou Otakara Ostrčila je i jeho vůbec prvním představitelem na první kompletní nahrávce Prodané nevěsty z roku 1933 (tento unikátní komplet je k dostání také na 2 CD, které vydala firma Naxos).


Z Dvořákových postav jmenujme především Martina (Šelma sedlák), Purkrabího (Jakobín), Marbuela (Čert a Káča) a Vodníka (Rusalka). Vynikal rovněž v postavách světového repertoáru, ze kterých za všechny vzpomeňme na tyto: Ochs von Lerchenau v Straussově Růžovém kavalíru (vůbec první české ztvárnění této role v roce 1911), Beckmesser ve Wagnerových Mistřech pěvcích norimberských a Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském. Všechny vytvořil mistrovsky.

Na Pollertův předčasný konec vzpomíná jeho dlouholetý kolega Hanuš Thein:
...nemám rád, když se o někom řekne, že měl krásnou smrt. Co má společného smrt s krásou? Ale o Pollertově smrti musím říci přece, že byla krásná. Vešel dopoledne do kavárny Slávie, pod paží si nesl vytištěné pozvánky na své slavnostní představení Jakobína, ve kterém měl v roli purkrabího oslavit své pětatřicetileté jubileum v Národním divadle. Usedl ke stolu, u kterého jsme sedávali, vedle Oty Horákové. Byl ve znamenité náladě, objednal si svou obvyklou černou kávu. Díval se na nábřeží, na Vltavu, na Hrad, a pojednou řekl, že se mu zdá venku nějaká nápadná tma, a skácel se do náruče Oty Horákové. Byl okamžitě mrtev.
Večer byly v Národním divadle Dvě vdovy, v nichž měl Pollert zpívat Mumlala. Musel jsem zaskočit a to nebylo věru lehké! Představené bylo zahájeno smutečním projevem. V druhém jednání, když došlo k Mumlalově árii, dirigent Charvát přerušil orchestr, obecenstvo i my na jevišti jsme uctili Pollertovu památku minutových tichem a árie se vynechala. Toho večera se netleskalo...

Emil Pollert byl jednou z největších ozdob Národního divadla - měl jedinečný hlasový fond, výbornou artikulaci. Nikdy neodřekl žádné představení a vydržel zpívat "do roztrhání".

Bustu Emila Pollerta můžete vidět na 1. galerii Národního divadla. Usmívá se dodnes...

Pozvánka na oslavu výročí Gustava Mahlera

Dne 7. 7. 2010 oslaví celý kulturní svět 150. výročí narození G. Mahlera. U nás proběhnou oslavy v Kalištich, kde se Mahler narodil, a v Jihlavě, kde v době svého mládí žil.

Dopoledne v 10.30 hod bude v Jihlavě slavnostně otevřen na místě bývalé synagogy Park Gustava Mahlera a odhalena jeho socha. Akce se koná pod patronátem prezidenta republiky Václava Klause. Kromě něj se zúčastní i řada představitelů kulturního života v čele s vnučkou G. Mahlera Marinou Mahlerovou a předním interpretem Mahlerových písní, barytonistou Thomasem Hampsonem.

Odpoledne se slavnost přesune do Kališť. Ve 14.00 hod bude do rosaria zasazena nová odrůda růže s názvem "Gustav Mahler", která byla vypěstována specielně pro toto jubileum. V 15.oo hod se pak v rodném domě G. Mahlera uskuteční písňový recitál Thomase Hampsona, na klavír ho doprovodí Wolfram Rieger. Zazní písně z cyklu „ Des Knaben Wunderhorn“ a další Mahlerovy písně. Koncert bude přenášen v přímém přenosu prostřednictvím mezinárodní rozhlasové sítě EBU do celého světa, u nás bude vysílán na stanici ČR 3 Vltava. Kromě toho bude on-line přenášen na internetové televizi www.tvmedici.com, na stránkách www.gustavmahler.eu a pravděpodobně i na www.jihlava.cz. Celý koncert se bude natáčet a stane se součástí velkého DVD, které Thomas Hampson chystá již déle než rok.


Ve 20.15 hod pak začne slavnostní open – air koncert pod názvem „Mahler Gala“, který bude přímým přenosem přenášet ČT2, ProArte, NRK a další televize. Zazní Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ a výběr písní v podání Thomase Hampsona, Anne Sofie von Otter a Anity Solberg. Doprovázet bude Mahler Chamber Orchestra pod taktovkou Manfreda Honecka, Pražský filharmonický sbor a chlapecký sbor Boni pueri.

Thomas Hampson, který je významným sponzorem rekonstrukce Mahlerova rodného domu, je považován za jednoho z nejlepších současných interpretů Mahlerových písní. O tom, jak velmi mu záleží na průběhu oslav v Kalištích svědčí i fakt, že 21.května osobně Kaliště navštívil a zúčastnil se jednání o přípravách celé akce. Přiletěl ráno z Curychu do Vídně, kde si najal auto a odtud přijel - sám řídil - do Kališť.



A protože se velmi těší na setkání se svými českými fanoušky, napsal nám pro ně při našem setkání v Curychu tuto pozvánku do Kališť.

Evžen Oněgin v Curychu

Přiznám se, že opera Evžen Oněgin patří spolu s Rusalkou k mým nejmilejším. V minulosti jsem ji slyšela mnohokrát na scénách našich divadel, ale v zahraničí to byla teprve moje druhá příležitost. Doufala jsem, že dopadne lépe, než moje první zahraniční zkušenost z Berlína, kde jsem se bohužel předem neinformovala, v čí režii je opera uváděna, a byla proto vystavena naprostému šoku až na místě (režijní a scénické pojetí Achima Freyera, cosi jako pantomima, kdy postavy nalíčené jako klauni spolu navzájem vůbec nekomunikují, jsem ani přes vyslechnutou diskusi přímo s Freyerem, nedokázala akceptovat). Věřila jsem ale, že Curych mě v tomto ohledu nezklame.


Oněgin se v Curychu hraje již několik sezon, nyní se jednalo o obnovenou premiéru s velmi slibným obsazením zejména mužských rolí. Přiznám se, že to byl i hlavní důvod, proč jsem se do Curychu vypravila. Zažít Thomase Hampsona v roli Oněgina bylo moje přání od chvíle, kdy jsem v r. 2000 poprvé živě uslyšela jeho hlas na koncertě v Praze. A Piotr Beczala v roli Lenského sliboval také nevšední zážitek.

Inscenace nebyla přímo klasická, ale ani ne extremně moderní. Režisér Griša Asagarov se držel poměrně přesně textu, velmi dobře byla vykreslena psychologie postav, a to především Oněgina a Lenského (za přispění velmi přesvědčivých hereckých výkonů obou pánů). Z tohoto pohledu se mi líbilo zejména pojetí scény na oslavě Taťániných narozenin a následná scéna souboje. Oněgin, znuděn pomluvami, hledá útěchu v alkoholu a konzumuje jednu sklenku (pravděpodobně vodky, nikoliv vína) za druhou. Stejně tak Lensky v rozčilení nad tím, že ho Olga přehlíží, hledá útěchu v alkoholu. V okamžiku, kdy mezi nimi otevřeně vypukne konflikt a dojde k vyzvání na souboj, jednají tedy oba již ve značné opilosti, což činí věrohodnou zejména přehnanou reakci Lenského. K souboji pak přichází Oněgin jen proto, aby učinil zadost zvyklostem, už od první chvíle je jasné, celou záležitost považuje za přehnanou a věří, že se vše urovná. K nejsilnějším okamžikům opery patřila scéna, kdy oba muži jdou proti sobě s namířenými pistolemi, v okamžiku výstřelu se však Oněgin otočí zády a vystřelí jen tak do prázdna, bez míření, v přesvědčení, že střílí někam stranou a vůbec ne na svého soupeře. O to větší je jeho šok, když se otočí a vidí Lenského na zemi. Když mu sekundant potvrdí, že Lensky je mrtev, je zcela paralyzován, odmítá uvěřit a poté se vrhne k mrtvému příteli, obejme ho a usedavě se rozpláče. V té chvíli se málokterý divák ubránil slzám.


Scéna byla jednoduchá, ke konci opery již téměř zcela bez kulis, dokreslena působivým osvětlením, zejména ve scéně souboje. Sympatické bylo, že taneční scény na plesech, které bývají obvykle svěřovány členům baletu, zde kompletně ztvárnili členové operního sboru.

Již od prvních tónů předehry pod taktovkou ruského dirigenta Vladimíra Fedosejeva jsem se naplno ponořila do krásy Čajkovského hudby. Fedosejev kladl důraz na střídání rychlejšího a pomalejšího tempa, což spolu s bohatou dynamikou velmi umocnilo dramatičnost děje. Zaslouženě byl na konci odměněn dlouhým potleskem a výkřiky bravo.

Slabší stránkou inscenace byly pěvecké výkony ženských protagonistek. Proto hlavně první obraz působil trochu rozpačitě. Výjimkou byla pouze Anja Schlosser v roli Olgy. Představitelka Taťány Petra Maria Schnitzer, pro kterou to byl debut v této roli, se však naštěstí postupně rozezpívala až k přesvědčivému výkonu v posledním obraze. Největším zážitkem však byly pěvecké a herecké výkony představitelů Oněgina a Lenského.


Hampsonův lyrický bariton je pro roli Oněgina ideální a naprosto splnil všechna moje očekávání. Ve spojení s hereckým ztvárněním postavy si jen těžko dokážu představit lepší obsazení této role. Oněgin Thomase Hampsona je ztělesněním tohoto Puškinova hrdiny. Pokaždé, když vstoupil na scénu, vždy ji zcela ovládl již svojí pouhou přítomností. Role blazeovaného, znuděného mladého muže z první části opery jako by mu byla psána na tělo. Stejně tak během scény na plese u knížete Gremina jako by s ním člověk přímo prožíval rostoucí bolest, když si postupně uvědomuje, co v Taťáně ztratil. Závěrečná scéna byla pak naprostým vyvrcholením opery. Ještě nikdy jsem neslyšela závěrečná tři slova opery zazpívat s takovým zoufalstvím v hlase.


Velmi příjemným objevem byl pro mě Piotr Beczala v roli Lenského. Předtím jsem ho měla možnost vidět pouze jednou, a to v přímém přenosu z MET v Lucii di Lammermoor, kde zaskakoval za indisponovaného Rolanda Villazona, a popravdě mě příliš nenadchnul. Role Lenského mu však sedla jako ulitá – mile mě překvapilo, jak přesvědčivě dokázal herecky Lenského ztvárnit. Naprostý protiklad Oněgina, naivní a idealistický mladík plný ideálů, byl v jeho podání stejně věrohodný, jako Hampsonův Oněgin. A co se týká pěveckého výkonu, tak procítěně zazpívanou árii „Kuda, kuda…..“jsem ještě nikdy neslyšela. Jsem přesvědčena, že to byl nejlepší Lensky, jakého jsem kdy slyšela a asi i uslyším. Beczala vystupuje v Curychu také v roli Prince v Rusalce a přiznám se, že vážně uvažuji o další cestě do Švýcarska. Protože už teď je mi jasné, že bych slyšela nejlepšího prince od dob Beno Blachuta.


Třetím pěvcem, který v opeře exceloval, byl Matti Salminen v roli Gremina. Na scéně se objevil sedící na vozíku, na chvíli jsem si myslela, že je to proto, že skutečně nemůže chodit. Ale byl to jen další, docela zajímavý režijní nápad. Vzhledem k tomu, že v této roli pamatuji ještě Eduarda Hakena, stačí, když řeknu, že po Hakenovi to byl nejlepší Gremin, jakého jsem kdy slyšela.


Na Curychu je sympatické, že hned vedle opery je restaurace Belcanto, kam je možné po představení zajít si popovídat s přáteli, probrat svoje dojmy a také plány na další „operní“ cesty. A navíc s českou obsluhou – už od září minulého roku se tu pravidelně setkáváme s příjemným mladíkem odněkud od Hradce Králové, který tu pracuje jako číšník.

Curych, 14.5.2010

P.I.Čajkovskij – Evžen Oněgin
Dirigent Vladimir Fedosejev
Režie Griša Asagarov
Scéna Bernhard Kleber

Oněgin Thomas Hampson
Lensky Piotr Beczala
Taťána Petra Maria Schnitzer
Olga Anja Schlosser
Gremin Matti Salminen
Larina Stefania Kaluza
Chůva Cornelia Kallisch