Lohengrin v Cardiffu boduje u diváků i hudebních kritiků...

Velšská národní opera má za sebou úspěšnou premiéru nové inscenace Wagnerova Lohengrina. Ta zaujala nejen nadšené publikum, ale také hudební kritiku. A není se čemu divit. Po hudební, pěvecké ale především režijní stránce se jedná o velkolepý počin, který musí ocenit každý, kdo do Cardiffu zavítá a má možnost představení shlédnout. Já osobně jsem měla možnosti dokonce dvě...

Wales Millenium Center

Lohengrin v režii Andyho McDonalda nás zavádí dovnitř staré zaprášené budovy, ve které probíhá celé první jednání. Vkusně vyřešená vrchní část jeviště, kde se nachází sbor, je jakousi tribunou ohraničenou velkými okny. Zajímavě je řešen také příjezd rytíře, který je schovaný pod plachtou v loďce, která pomalu připlouvá doprostřed davu ze zadní části jeviště. 

Dostáváme se dalšího jednání, které se odehrává venku za domem, kde uprostřed jeviště vidíme vysypaný odpad z předešlého dne. Velká bílá zeď, staré ztrouchnivělé dveře a fantastické osvětlení navozují strašidelnou atmosféru, ve které Ortuda čaruje a spřádá své pomstychtivé plány. Svatební scéna je romantika se vším všudy. Sbor je oděn do slavnostního, Lohengrin i Elsa v překrásném staromódním svatebním ošacení. Vše je do detailů propracováno.

První večer novomanželů je možná trošku kýčovitě řešen spojením dvou postelí v jednu, ale i to se dá odpustit, když se zaposloucháte do překrásné hudby a vynikajících pěveckých výkonů. A jak opera začala, tak také končí. Loďka přijíždí pro Lohengrina, který mezitím prozradil svou identitu. Všichni v šoku opouštějí jeviště. Elsa zůstává ležet bezvládně na zemi, mladý Gottfried se chopí meče a zasněně se zadívá do dálky...

Gottfried (Thomas Rowlands) a Lohengrin (Peter Wedd), 

Credit: David Massey

Simon Thorpe (Herald), Credit: Bill Cooper

Obě představení byla jednoznačně ve znamení Elsy a Ortrudy. Křehká, líbezná ale nikoliv hloupá Elsa uvěří nekompromisní Ortrudě. Ta situaci využívá a plánuje krvelačnou pomstu. Emma Bell byla skvostná a milující Elsa, pro kterou není tato role první wagnerovskou postavou, kterou ztvárnila na jevišti. V repertoáru má také Evu z Mistrů pěvců norimberských. Podle mého názoru byla ale největší osobností anglická mezzosopranistka Susan Bickley, která dokázala strhnout především svým herectvím. Během prvního představení nebyla až v tak hlasové pohodě jako při druhé repríze, ve které krásně vynikala v dramatických momentech i výškách.

Ti z vás, kteří měli možnost slyšet anglického tenoristu Petera Wedda v jednom z jeho dvou ostravských Lohengrinů, by byli překvapeni nad lehkostí a hlasovou jistotou, která nebyla v Ostravě tolik patrná. Herecky zajímavý byl jeho souboj s Telramundem, při kterém šlo doslova o život přímo na jevišti. Všechno vypadalo totiž naprosto věrohodně a i dost nebezpečně.

Ani jedno z představení se bohužel neobešlo bez několika indispozic. Pokud některý z hlavních představitelů náhle onemocní, je to vždy nepříjemné. S tím si ale v Cardiffu poradili doslova znamenitě. Kvůli změnám v obsazení bylo nutné zajistit několik nových pěvců. Simon Thorpe, který byl ve středu výborným Heraldem, si během sobotní reprízy zazpíval roli Telramunda. Měla jsem tak jedinečnou možnost slyšet jednoho pěvce ve dvou rolích, které zvládl znamenitě. Zaslouženě měl také největší ovace.

Emma Bell (Elsa), Credit: Bill Cooper

Susan Bickley (Ortruda), Credit: Bill Cooper

Lothar Koenigs se ujal hudebního nastudování, které bylo o poznání svižnější než na které jsem zvyklá. Překrásně barevné pasáže a majestátní zvuk ve třetím jednání byly hřebem celého představení. Sbor se předvedl v plném lesku a to nejen ve vynikající pěvecké ale také herecké formě. 

Za zmínku stojí překrásné kostými, které vystihovaly atmosféru celého představení. A to především do detailu propracované svatebním šaty Elsy a překrásná rudá róba Ortrudy z druhého jednání.

Divadlo, které má kapacitu téměř 1800 diváků, má velice dobrou akustiku. O tom jsem se přesvědčila i během prohlídky kulturního centra, při které se návštěvníci dostanou až do zákulisí a dozví se mnohé zajímavosti.

Pokud se někdy v budoucnu do Cardiffu vypravíte, určitě se nezapomeňte zastavit u sochy legendárního umělce, která je umístěna hned vedle kulturního centra. Hudební skladatel, herec a autor divadelních her Ivor Novello patří dodnes k nejvýznamnějším cardiffským rodákům. 

La Donna del Lago v Londýně - svátek belcanta!

Florez, DiDonato

Poprvé jsem měla možnost slyšet Rossiniho operu La Donna del Lago v lednu  2004 v Janově, bohužel pouze v koncertním provedení, ale zato v úžasném pěveckém obsazení v čele s tehdy teprve vycházející operní hvězdou J.D.Florezem. Od té doby jsem měla jedno velké přání - vidět tuto operu také ve scénickém provedení. Po marných pokusech sehnat lístek do Paříže ( 2010) a Milana ( 2011), se mi konečně podařilo získat vytouženou vstupenku na představení v londýnské Královské opeře. Doufala jsem, že se bude jednat o stejnou inscenaci, jako v předešlých dvou městech, a teprve na místě jsem zjistila, že se jedná o zcela novou inscenaci v režii Johna Fulljamese. Nedávno jsme měli možnost vidět v kině OKO v jeho režii operu Evžen Oněgin, kdy se celý děj odehrává jako vzpomínky dvou hlavních hrdinů na dobu dávno minulou. Podobného časového posunu se držel Fulljames i v režii opery La Donna del Lago. 

Námětem opery je stejnojmenná romantická novela Waltera Scotta, vydaná  v roce 1810, která popisuje příběh ze skotských dějin z doby první poloviny 16. století. Skotským panovníkem byl katolický král James V, který  čelil vzpouře některých skotské klanů z oblasti vysočiny na hranicích s Anglií. Hlavní postavou je Elena, dcera rebela Duglase, který v minulosti býval královým přítelem. Elenu miluje král, který se o její lásku ale uchází inkognito pod jménem Umberto, ona  miluje skotského bojovníka Malcoma. Její otec však slíbil její ruku Rodrigovi, vůdci skotských klanů z vysočiny, jako odměnu za vítězství nad královskými vojsky. Povstalci jsou nakonec poraženi a zajati, Elena však díky králově lásce a velkorysosti dosáhne pro ně milost i vytoužený svazek s Malcomem.

Opera měla premiéru  r. 1819 a stala velmi populární. Později ale zmizela z divadelních scén téměř na  sto let a navrátila se až v 50. letech 20. století,  i od té doby je ale uváděna velmi zřídka. Jedním z důvodů je pravděpodobně nesmírná náročnost pěveckých partů.

Joyce DiDonato

Režisér londýnské inscenace ve snaze narušit romantický patos příběhu zasadil děj opery rámcově do doby jejího vzniku počátkem 19. století. Po zvednutí opony se nacházíme v jakémsi muzeu, v oddělení skotské historie, a hlavní postavy opery jsou vystaveny jako exponáty ve skleněných vitrínách. Mezi mnoha přítomnými jsou i Walter Scott a Rossini,  kteří otvírají vitríny a nechávají postavy ožít. Oba jsou pak po celou dobu přítomni na scéně, zasahují do děje, příběh jakoby se právě rodil v jejich fantazii. Myšlenka to není špatná, ale ve skutečnosti jejich neustálá přítomnost a zásahy do děje působí spíše rušivě a odvádějí pozornost a soustředěnost diváka od příběhu hlavních hrdinů.  

Florez, Di Donato

Hlavní devizou inscenace je naprosto dokonalé obsazení hlavních rolí. Opera tohoto typu stojí a padá na výkonech pěvců a pokud se sejdou tak kvalitní pěvci jako v ROH, tak člověk po chvíli  zapomene na vše kolem a nechá se unášet nádhernou hudbou a zpěvem. Za naprosto vyrovnané lze označit výkony tří hlavních protagonistů - Eleny v podání Joyce DiDonato, krále Jamese v podání fenomenálního Juana Diega Floreze a milého Eleny Malcoma, kterého bezkonkurenčně ztvárnila mezzosopranistka Daniela Barcelona. 

DiDonato

Joyce DiDonato v hlavní roli oslňuje bravurními koloraturami a naprosto jistými vysokými tóny, zároveň však dokáže dát do zpěvu i hereckého ztvárnění potřebnou dávku emocí. 

Juan Diego Florez

Juan Diego Florez nemá v současné době v oblasti bel canta konkurenci. Jeho hlas vyniká tak ojedinělou krásou zabarvení, že i v nejexponovanějších výškách zní  naprosto lahodně a přivádí posluchače doslova do vytržení. Jeho koloratury  připomínají perlivé šampaňské nebo zurčící horskou bystřinu, vysoké tóny dokáže nasadit s neomylnou přesností a přitom jakoby mimochodem, bez jakékoliv známky námahy. Takový pěvec se rodí skutečně snad jednou za 100 let.

Daniela Barcelona, Joyce DiDonato

Fantastický byl také výkon Daniely Barcelony, která ztvárnila mužskou roli Malcoma, milého Eleny. Tato italská mezzosopranistka je kvalitou pěveckého výkonu  naprosto rovnocennou partnerkou Florezovi, navíc dokázala naprosto věrohodně vytvořit i herecky představu muže, skutečně obdivuhodný výkon. 

Za zmínku stojí i jihoafrický tenorista Colin Lee v roli Rodriga, jehož part je stejně obtížný, jako Florezův, navíc oba protagonisté často vystupují v "dialogu" spolu, takže posluchač zažívá jakýsi "souboj" dvou tenoristů v extrémních výškách. Pokud je ovšem v roli krále James Florez, pak je vítěz předem jasný. Tak tomu bylo i zde - Lee dokázal držet krok středních polohách, ale nejvyšší tóny zpíval přeci jen s větším úsilím a občas nezněly tak libozvučně, jako ty Florezovy. I tak ovšem obdivuhodný výkon.

Skvělý byl také orchestr pod taktovkou italského dirigenta Michela Mariottiho, který s pěvci přímo "dýchal".

Juan Diego Florez

Royal Opera House, 23.5.2013

Rossini - La Donna del Lago

Elena                                Joyce DiDonato

James V. skotský král       Juan Diego Florez

Malcom                            Daniela Barcelona

Duglas                              Simon Orfila

Rodrigo                            Colin Lee

dirigent                              Michele Mariotti

Operu je možné vidět v pondělí 27.5. od 20 hod v přímém přenosu v kině OKO, nenechte si ujít.

Joyce DiDonato

Daniela Barcelona

Juan Diego Florez

Rolando, díky za krásný večer!

Před vyprodaným sálem Obecního domu vystoupil včera večer - již počtvrté v Praze - mexický tenorista Rolando Villazon. Zdá se, že Prahu tento charismatický pěvec již trvale zařadil do programu svých koncertních turné, protože i na příští rok je již jeho vystoupení naplánováno.

V roce, kdy hudební svět oslavuje jubileum Giuseppe Verdiho, sestavit Rolando Villazon svůj program výhradně ze skladeb tohoto autora. Zazněly árie převážně z raných Verdiho oper (  Lombarďané, Korzár, Luisa Miller, Oberto),  výjimkou byla árie Macduffa z opery Macbeth, a dále několik Verdiho písní. I mezi orchestrálními čísly se vedle známých předeher objevily i skladby méně známé a  málo hrané, např. Preludium k opeře Otello ( není částí opery a poprvé zaznělo až na CD Verdi discoveries z r. 2003), nebo Baletní hudba ze 3. dějství opery Macbeth, kterou Verdi zkomponoval pro pařížskou premiéru této opery. Tuto dramaturgickou skladbu večera přijalo pražské publikum velmi příznivě a ohlas byl stejně bouřlivý, jako kdyby zněly notoricky známé Verdiho "hity".

Hlasově byl, na rozdíl od loňského koncertu, Rolando Villazon v dobré kondici, jeho hlas zněl jistě ve všech polohách až po náročné, vždy s jistotou nasazené  výšky. Procítěná dynamika i charakteristická mimika pak jen dokreslila celkový působivý dojem skladeb. Je znát, že Verdiho rané opery Rolandovi "sedí". Naproti tomu trochu zklamal orchestr pod taktovkou Guerassima Voronkova, zejména v operních předehrách zněl až nepříjemně hlasitě.

Verdimu zůstal Rolando věrný i při přídavcích, které byly celkem tři a překvapivě všechno písně. Publikum možná očekávalo jako závěrečný přídavek Brindisi z opery Traviata, Rolando zazpíval sice Brindisi, ne však z Traviaty, ale Verdiho píseň Mascetemi il vino!. Na jeviště si přitom přinesl sklenici vychlazeného piva a  na závěr písně Rolando ji  vypil na ex, za což sklidil nadšené ovace.


Rolando Villazon je zcela mimořádnou osobností v oblasti opery. Dokáže okamžitě navázat kontakt s publikem a strhnout ho svým nadšením, energií a radostí z hudby a zpěvu. Do svých vystoupení dává vždy vše, celou svoji bytost, a publikum to cítí a nadšeně přijímá. Je sice pravda, že po dvou přestálých hlasových krizích a operaci hlasivek již jeho výkon nedosahuje a pravděpodobně už nikdy nedosáhne úrovně z vrcholu  jeho kariéry před cca 10 lety, ale jeho vystoupení stále přinášejí posluchačům nezapomenutelné zážitky, obrovskou radost a pocit štěstí. Odcházejí z jeho koncertů naplnění nadšením a pozitivní energií - a o to především jde. K čemu je technicky dokonalý výkon pěvce, pokud se zároveň nedotkne našich srdcí? Rolando Villazon si cestu k našim srdcím už dávno našel. Díky Rolando!

8.5.2013
Rolando Villazon, Smetanova síň Obecního domu v Praze
Český národní symfonický orchestr, dir. G. Voronkov

1) předehra k opeře Nabucco
2) Lombarďané - La mia letizia infondere, kavatina Oronta
3) předehra k opeře Loupežníci
4) Korzár - Eccomi prigioniero! - árie Corrada
5) Il mistero - píseň
6) předehra k opeře Luisa Miller
7) Luisa Miller - Quando le sere al placido - árie Rodolfa

přestávka

1) Preludium k opeře Otello
2) Oberto - Ciel, che feci! ... Ciel pietoso - árie Riccarda
3) Baletní hudba ze 3. dějství opery Macbeth - 1. část
4) Macbeth - O figli, o figli miei! - árie Macduffa
5) Baletní hudba ze  3. dějství opery Macbeth - 2. část
6) Deh, pietoso, o Addolorata - píseň
7) L´esule - píseň

Přídavky:
1) Non t´ascoltar all´urna - píseň
2) Il poveretto - píseň
3) Brindisi - Mascetemi il vino! - píseň