Věc Makropulos - spojení dvou géniů na prknech pražského Národního divadla

Již v minulé sezóně 2008/2009 uvedlo Národní divadlo v Praze nové nastudování opery Věc Makropulos. Připomněli jsme si tímto hned dvě významná výročí – 80. let od úmrtí Leoše Janáčka (1854 – 1928), 70. výročí úmrtí Karla Čapka (1890 – 1938).

Střídmost a přitom okázalost, zoufalství a naivita, bohatství a nicota. Tohle všechno je součástí Čapkova dramatu, který v roce 1926 geniálně zhudebnil Leoš Janáček (je též autorem libreta).
Nadčasový příběh spojující minulost a přítomnost světa v jedné osobě – Elině Makropulos. Moderní a propracovaná režie Christophera Aldena odkrývá spoustu malých detailů, které jsou dnes aktuální více než kdy předtím.

Christopher Alden není žádným nováčkem operní režie. Jeho práci mohli diváci obdivovat v USA (Washington Opera, Chicago Lyric Opera a San Francisco Opera). Dále pak Fallův Krátký život a Dallapiccolův Vězeň (Il prigioniero) pro Řeckou národní operu, Monteverdiho Orfeo pro Opera North, Wagnerův Bludný Holanďan v Portland Opera, Mozartův Únos ze serailu v Basileji, Verdiho Nabucco pro Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu-Duisburgu a Aida pro Deutsche Oper v Berlíně.

Gun-Brit Barkmin nebyla včera ve své nejlepší formě; její jinak výrazný hlas nebyl chvílemi skoro slyšet. Na loňské premiéře zpívala ale báječně. Doufejme, že to byla pouze krátka indispozice. Klobouk dolů před její češtinou - byla srozumitelná a jasná.
Ostatní pěvci odvedli úctyhodné herecké i pěvecké výkony, obzvláště Martin Bárta (Jan Prus) a Gialuca Zampieri (Albert Gregor).

Tuto inscenaci mohu všem jenom doporučit, zajisté se nebudete nudit!! Věc Makropulos v Národním divadle (koprodukce s English National Opera, Londýn) již pouze třikrát v této sezóně: 12.2., 18.3. a 23.3. 2010.

Dirigent: Tomáš Hanus

Režie: Christopher Alden

Obsazení:
Emilia Marty: Gun- Brit Barkmin
Albert Gregor: Gialuca Zampieri
Solicitátor Vítek: Jan Markvart
Kristina: Alžběta Poláčková
Jaroslav Prus: Martin Bárta
Janek: Tomáš Kořínek
Advokát dr. Kolenatý: Gustav Beláček
Strojník: Bohuslav Maršík
Poklízečka: Lenka Šmídová
Hauk-Šendorf: Jan Ježek
Komorná: Stanislava Jirků

Setkání s Gustavem Mahlerem v Rudolfinu

Koncem minulého týdne jsme měli možnost v Praze zažít vystoupení dvou světově proslulých operních pěvců, Bryna Terfela a Thomase Hampsona. Bylo velké štěstí, že z Hampsonova vystoupení se pořizovala audio nahrávka a proto se koncert opakoval dva dny po sobě, protože jinak se mohlo lehce stát, že by člověk stál před dilematem, zda 20.1.zamířit do Smetanovy síně či do Rudolfina. Takto jsem naštěstí byla rozhodování ušetřena a mohla shlédnout vystoupení obě. Zatímco vystoupení Bryna Terfela mě poněkud zklamalo, hlavně díky absenci většího množství operních árií a celkové nekonzistentnosti programu, Thomas Hampson splnil všechna má očekávání. Bylo to poprvé, co jsem naživo měla možnost slyšet cyklus Mahlerových „ Písní o mrtvých dětech“ v orchestrální verzi.


Celý rok 2010 a 2011 věnuje Thomas Hampson, přední světový interpret Mahlerových písní, především tomuto skladateli. Pražský koncert je součastí jeho evropského turné, kromě toho se konají cykly vždy 5 koncertů a recitálů např. v Hamburku nebo ve Vídni. Tyto cykly Hampson doprovází i velmi zajímavými přednáškami na téma Gustav Mahler skladatel, ale i člověk.

Thomas Hampson zná „svého“ Mahlera skutečně dokonale. Důkladné studium veškeré dostupné literatury, okolností vzniku písní, hluboká znalost a porozumění Mahlerovi i z jeho lidské stránky, a v neposlední řadě i výborná znalost němčiny a cit pro jazykové nuance, to vše činí z Hampsonova přednesu písní naprosto ojedinělý zážitek. Jeho vystoupení je kultivované, s hlubokým prožitkem vypráví jednotlivé příběhy tak, že posluchač sedí bez dechu a s napětím očekává , co přijde dál.


Každá z těch 5 písní je trochu jiná, jedno však mají společné. Po hluboké bolesti nad ztrátou milovaného dítěte či dětí zní v závěru písní vždy přijetí a smíření se s krutým osudem a snaha nalézt v té nenahraditelné ztrátě přeci jen něco pozitivního. Thomas Hampson je v současné době ve výborné hlasové kondici, která mu spolu s dokonalou pěveckou technikou umožňuje podat každou jednotlivou píseň jako jedinečný příběh, plný bolesti, zoufalství, něhy i naděje.


Oproti klavírnímu doprovodu dodává orchestr písním další mnohovrstvý rozměr a hloubku, jednotlivé nástroje jakoby vedly dialog mezi sebou i s pěvcem. Česká filharmonie se pod taktovkou Eliahu Inbala v této části koncertu zhostila své role se ctí.

Je zcela na místě, že Thomas Hampson přes bouřlivý potlesk a „standing ovations“ nezařadil žádný přídavek. Přidávat cokoliv k takto dramaturgicky ucelenému programu by totiž působilo do určité míry „rušivě“.


Po přestávce byla na programu Mahlerova Symfonie č.5 cis moll. Přiznám se, že to bylo moje první setkání s touto skladbou a velmi jsem se těšila. Bohužel však orchestr tuto druhou část naprosto nezvládl. Místo uchu lahodícím majestátním i melancholickým tónům se z jeviště linul spíše nepříjemný, uši trhající hluk, který – to jsem poznala i já při své neznalosti Mahlerových symfonií- s Mahlerovou hudbou měl pramálo společného a vyvolal u mě pouze silné bolesti hlavy. Jak asi musel trpět Thomas Hampson, který Mahlerovu hudbu slyšel mnohokrát v podání nejlepších světových orchestrů a dirigentů, když den předtím ve druhé části večera zasedl do publika, aby si symfonii vyslechl. Hampson nebyl zcela spokojen, jak se nám o přestávce svěřil, ani s doprovodem písní, tak co si asi musel pomyslet o druhé části koncertu. A aby toho nebylo málo, tak ho stejný orchestr a dirigent doprovázejí ještě na dalších 3 koncertech jeho evropského turné.

Jsem moc ráda, že jsem nakonec neodolala, a koupila si lístek na koncert s naprosto stejným programem v květnu ve Vídni. Věřím, že Newyorská filharmonie pod taktovkou Alana Gilberta mi dá možnost vychutnat si Symfonii č. 5 v plné kráse.



21.1.2011 Rudolfinum
Gustav Mahler - Kindertotenlider
Gustav Mahler - Symfonie č.5 cis mol


Česká filharmonie
Dirigent -Eliahu Inbal
Thomas Hampson - baryton

Velšský "Bad Boy" Bryn Terfel v Praze

Včerejší koncert Bryna Terfela v Obecním domě přinesl nejedno překvapení...

Terfel si získal publikum hned při první árii z opery Nápoj lásky. Na pódium si donesl láhev piva a otvírák. Během árie údajný “nápoj lásky“ otevřel a celý vypil. Jakoby byl odjakživa „Čechem jak poleno“!! Po dvou áriích z oper Richarda Wagnera následovala první skladba z alba Bad Boys - to kontrétně Moritat von Mackie Messer z Třígrošové opery, pro kterou si opět vtipně přinesl “vražedné náčiní” v podobě ostrého nože.

Bez Verdiho Falstaffa si dramaturgický program koncertu Bryna Terfela ani nedovedu představit. Falstaff patří k jeho stálému repertoáru a nebylo tomu jinak ani v Praze. Humornou árii z prvního dějství pojal skutečně s nadsázkou. Škoda jen, že mu přitom chyběl Falstafův velkolepý břich...

Po přestávce následovalo odlehčení od operního repertoáru. I když ne tak zcela. Terfel je velkým příznivcem hudby George Gershwina (lednový měsíc je na portále www.stardustmelodies.cz věnovám právě hudbě a odkazu tohoto skladatele). Árie z opery Porgy a Bess It Ain’t Necessarily So ale bohužel bez sborového zpěvu nebyla to pravé ořechové.

Potěšilo mne, že do koncertu byla zařazena i Gershwinova Rhapsody in Blue pro klavír a orchestr. Tato skladba se v našich krajích interpretuje velice zřídka. To bohužel bylo znát také na koncentraci obecenstva, které se po prvních pěti minutách začalo nepříjemně vrtět a šustit s programy. Veliká škoda především pro ně. Klavírista Pavel Kašpar pojal skladbu velice klasicky. To bylo ale trošku i naškodu. Technicky velice zdařile zahrané, ale po emocionální stránce vyzněla Gershwinova skladba téměř naprázdno. Chybělo jazzové cítění a rytmus. Orchestr musím tentokrát velice pochválit. Hrál dynamicky a s úsměvem.

Bryn Terfel není pouze operním pěvcem. Během své kariéry natočil také několik velice úspěšných muzikálových alb. V druhé půli měli posluchači možnost slyšet klasické skladby z muzikálu Les Miserables, South Pacific a Man of la Mancha, které si sám pěvec vždy velice vkusně uvedl. Orchestr hrál ale příliš hlasitě, umělcův hlas nebyl dostatečně slyšet.

Po oficiálním programu zazněly dva přídavky, árie z opery Don Giovanni a velšská píseň. Po skončení koncertu následovala již tradiční autogramiáda a setkání s umělcem, který byl i po tak náročném programu velice milý a se všemi přítomnými se s chutí bavil a fotografoval.