První prodloužený únorový víkend ve Vídni byl ve znamení tří operních představení. Andrea Chenier, Faust a Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny. A také jednoho krásného setkání s anglickým tenoristou, který je velkým příznivcem české hudby. Pan Ventris byl tak laskav a provedl mne dokonce i zákulisím operního domu.
(copyright by Tanja Niemann)
Mohl byste nám říci něco více o vašich profesních začátcích? Jak jste se dostal k hudbě, kdy a proč jste se rozhodl stát se operním pěvcem?
Pocházím z nehudební rodiny. Moji rodiče byli obyčejní pracující lidé. Narodil jsem se v Londýně, kde jsem strávil své dětství. Rodiče milovali evropskou kulturu. Každé léto jsme společně vyráželi do Evropy a navštěvovali různá města. Měli jsme pojízdný karavan, takže cestování bylo o to jednodušší. Moje první prázdniny jsem strávil ve Vídni a Mnichově. Postupem doby jsem měl možnost navštívit zámky bavorského krále Ludvíka II. Stavby tohoto typu v Anglii nemáme. A od krásných staveb a německé historie není daleko k Wagnerovi.
Když mi bylo dvanáct let, nastudoval jsem svou první roli v anglické operetě autorů Gilberta a Sullivana The Sorcerer. Byla to sopránová role, starší chlapci zpívali role mužské. Byla to kompletní produkce s kostýmy a malým orchestrem. Zkoušeli jsme šest měsíců a poté jsme předvedli své dovednosti v rámci několika školních představení.
Odmalička jsem zpíval ve sboru. Toto byla první příležitost a možnost, kdy jsem se s hudbou setkal. Rodiče poznali velice záhy, že toto je něco, co mne baví a čemu bych se rád věnoval i v budoucnu. Později jsem začal vystupovat v amatérské operní skupině. Scházeli jsme se dvakrát týdně a každých šest měsíců jsme se předvedli s hotovým nastudovaným dílem. První opera, ve které jsem zpíval ve sboru, byl Verdiho Maškarní ples. Tehdy mi bylo patnáct let. Do hlavních rolí amatérských produkcí byli obsazováni také studenti z londýnských hudebních škol. Pracovali společně s námi (sborem) a orchestrem, aby získali pěvecké zkušenosti.
Díky nim jsem se setkal s dvojicí z Královské akademie (Royal Academy of Music), kteří docházeli pravidelně na pěvecké konzultace a hodiny zpěvu k jedné dámě. Byla to profesorka z Královské akademie, se kterou jsem se postupem času také seznámil. Bylo mi devatenáct let. Uvědomil jsem si, že bych se měl místo studia hudební vědy jako takové, věnovat spíše zpěvu a postupem doby se začít zpěvem také živit.
V minulosti byl úplně jiný systém financování škol. I amatérské operní produkce potřebují sponzory a finanční výpomoc od místních úřadů. Domnívám se, že dnes již nic takového neexistuje. Měl jsem tedy během svého dospívání velké štěstí, že jsem byl součástí těchto souborů, měl možnost vystupovat na jevišti již v tak mladém věku.
Setkal jsem se také se sboristy z Královské opery, některými umělci, kteří zpívali i hlavní role. Díky nim jsem měl možnost shlédnout generální zkoušky operních představení v Covent Garden. Bylo to úžasné a všichni byli velice vstřícní.
Doma jsme často poslouchali orchestrální hudbu. Brucknera, Strausse a především Mahlera. Když mi bylo dvacet jedna let, byl jsem přijat na Královskou akademii, kde jsem studoval šest let.
Narodil jste se a vyrostl jste v Anglii, v kolébce divadla. Chodíte někdy do divadla na divadelní hry?
Když jsem chodil do školy, absolvoval jsem divadelní kurz. Do divadla zajdu jen velice zřídka, protože nemám tolik času. Pro mne osobně je velice fascinující vidět představení bez hudby. Jen dialog, pauzy mezi mluveným slovem, někdy i úplné ticho. V opeře toto nejde. Mám rád kvalitní představení, ať je to činoherní či operní představení a ten pocit, že se může něco stát. Něco nečekaného. Divadlo jako takové je úžasně energické. V opeře se stále něco děje, hudba a dirigent vás jasně vedou. V činohře vám tempa nikdo neurčuje, spoléháte jen a pouze na svou paměť.
Dnes si každý myslí, že může hned zpívat. Každý si myslí, že zná operu. V Anglii máme televizní show, ve které se vybírají potenciální operní hvězdy. Ve škole se učíte divadelní historii, vstřebáváte znalosti a především se učíte naslouchat jiným. Není to jen o tom, jak zazpívat árii. Jde o mnohem více.
Peter Grimes, Washington 2009
V repertoáru máte mnoho překrásných rolí. Mojí oblíbenou je jednoznačně Vaše interpretace Brittenova Petera Grimese. Tuto roli zpívala spousta prvotřídních tenoristů minulosti - Sir Peter Pears, Jon Vickers či Philip Langridge. Vy sám jste zpíval tuto roli hned několikrát. Jedna z inscenací vyšla také na DVD nosiči, konkrétně z operního domu z Curychu. Kdo je ve vašich očích Peter Grimes?
Pro mne jako Angličana je velice důležitá historie celého díla. Děj opery se odehrává ve 40. letech 20. století. To je téměř přítomnost, moderní doba. Když se podíváte na opery jako je Otello či Andrea Chénier, děje se odehrávají v minulosti. Jak jste již sama naznačila, je to role, která je spojena s mnoha anglickými tenoristy. Mám moc rád nahrávky Petera Pearse, který byl u zrodu celého díla, roli zpíval při premiérovém uvedení. Měl jsem to štěstí vidět Grimese několikrát s úžasným Philipem Landridgem, který bohužel nedávno zemřel.
Poprvé jsem zpíval Grimese v Barceloně v roce 2003. Bylo to skvělé, protože jsem zpíval v cizí zemi a nemusel jsem se obávat anglické kritiky. Měl jsem skvělou možnost si roli vyzkoušet právě ve Španělsku, kde mají delší zkouškové období než v jiných divadlech. Zkoušelo se šest týdnů. Španělé jsou velice romantičtí, snaží se romantiku přenést i do hudební interpretace. To bohužel s hudebním dílem jako je Peter Grimes jde dost těžko. Hudebně i dramaticky je to opera plná nebezpečí, ošklivostí.
K tomu, abyste se sžili s rolí a cítili se jistí na jevišti, potřebujete odehrát a odzpívat minimálně dvacet představení. V Barceloně jsem účinkoval v osmi představeních a to byl velice dobrý začátek. Víte, není to jednoduchá role. Pěvecky ani dramaticky.
V roce 2005 jsem dostal nabídku zazpívat si Petera Grimese v Curychu. Pracoval jsem s úžasným a světově uznávaným režisérem Davidem Pountneym.
Je to geniální dílo, vše je vystiženo v hudbě. Peter má v sobě spoustu zášti, neštěstí. Role je fyzicky velice náročná, což je dobře. Mám rád role, ve kterých mohu využít svou fyzičnost a sílu.
Grimes neměl lehké dětství. To je také vidět na tom, jak se chová k malému chlapci. Nemá žádné pochopení pro lidskou bolest a utrpení. Jeho romantická duše se ukazuje ve chvíli, kdy přemýšlí a mluví o možné budoucnosti s Ellen. Možná, že některé aspekty jeho lepšího já vycházejí přímo z mé interpretace. Domnívám se, že jsem citlivý člověk. Snažil jsem se přenést něco z toho také do Petera Grimese. Peter je vždy jen kritizován a setkává se jen s negativními narážkami.
Interpretace role a charakteru je ve velké míře spontánní. Pokud se vám podaří ztvárnit charakter věrohodně, diváci to poznají. Často se to nedá ani popsat slovy.
Je to překrásná inscenace. Na jevišti jsou neustále přítomní lidé, kteří sedí nahoře na upevněných židlích. Pořád něco dělají, jsou zaměstnaní nějakou činností, ale neustále pozorují, co se děje. Kdykoliv je Peter na jevišti, někdo ho stále sleduje, šušká ostatním své postřehy.
Troufám si říci, že Parsifal je vaše životní role. Zpíval jste ji v mnoha inscenacích (Baden Baden, Bayreuth, Valencie, Vídeň, Paříž, atd.) Jak složité nebo na druhou stranu jak jednoduché je interpretovat jednu roli v tolika různých produkcích? Zdá se mi, že pokaždé přinášíte do Parsifala něco nového...
Je to dost složité. Když přijedete například do Vídně, je nutné dát dohromady inscenaci během deseti dní. Někdy i pěti dní. V poslední době se díky novému vedení a panu Mayerovi toto trošku změnilo. Zkoušky probíhají v poklidu a máme více času než dříve, což znamená, že představení jsou kvalitnější a my interpreti klidnější.
Když poté přijdete na jeviště, tak víte, co máte dělat, kde máte v daný okamžik stát, atd. Je totiž hrozně nudné a otravné stát jenom na jevišti a odzpívávat roli. V období zkoušek se vždy snažím naučit co nejvíce z nové inscenace.
Na druhou stranu je to jednodušší, protože mohu zapomenout na noty a text. Vím, že roli dokonale ovládám. Poté přijdou jiná hudební nastudování, noví dirigenti. Každý z nich má jinou představu o svém hudebním nastudování a místech, které chce dirigovat pomaleji nebo rychleji, dynamičtěji
Ať zpíváte jakoukoliv roli s novými kolegy, vždy je to nové představení. Každý z kolegů či kolegyň přináší své postřehy, svou osobnost. Waltraud Meier přináší do každého představení vždy něco nového. S Waltraud je radost spolupracovat, má tolik energie.
Parsifal je komplikovaný charakter, rozpolcený. Začíná jako mladý hloupoučký mladíček a poté dospívá ve staršího a moudrého.
Zpívám tuto roli již patnáct let. Měl jsem a mám velké štěstí na operní režiséry. Jsem rád, že se Parsifal objevuje tak často v mém kalendáři.
Parsifal (Christopher Ventris) a Kundry (Waltraud Meier),
Vídeňská státní opera, 2011
V dnešní době existují operní instituce, které uvádí veškerý svůj repertoár v jednom jazyce. Například Anglická národní opera (English National Opera) uvádí veškeré své tituly v angličtině. Vídeňská Volksoper zase vše v němčině. Domníváte se, že by se měly opery uvádět jen v originálním znění?
V Londýně máme Anglickou národní operu a Covent Garden. Uvádění oper v řeči dané země má jistě své opodstatnění. Opera je takto přístupnější pro lidi, kteří operu neznají, prozatím na žádném představení nebyli. A operu by chtěli vidět. Opera v cizím jazyce je může odradit, protože nebudou vědět, o čem pěvci zpívají. V praxi je to tak, že zpívání anglického textu je stejně těžké jako zpěv v kterémkoliv jiném jazyce. Pro Anglickou národní operu je to hlavní důvod existence. Kdyby uváděla světový repertoár v různých jazycích, byla by konkurencí pro Covent Garden. Dnes má své stálé příznivce právě proto, že uvádí svá díla v angličtině.
Jako pěvec musím říci, že zpěv anglického překladu není to samé jako interpretace role v jazyce původním. V loňském roce jsem zpíval roli Jima Mahoneyho ve Weillově opeře Rise and Fall of the City of Mahagonny v angličtině v Madridu. Nyní zpívám stejnou roli ve Vídni v němčině. Bylo to obtížné, protože jsem se musel učit nové libreto na stejnou hudbu. Rytmicky je to naprosto odlišné zpívání. Stejně tak to bylo v minulosti i s českými operami. Pokud chtěl někdo v Londýně uvést české operní dílo - Kátu Kabanovou nebo Jenůfu, bylo nutné je intepretovat v angličtině. V té době totiž v Covent Garden nepůsobil nikdo, kdo mluvil česky. A to byl možná právě ten důvod, proč se operní díla uváděla v angličtině.
A toto mne přivádí k další otázce. Jaký je váš vztah k české opeře a hudbě? Pokud se nepletu, tak jste v minulosti zpíval v češtině roli Kudryjáše a Števy. Tedy dvě postavy z Janáčkových oper.
Ano a musím říci, že se chystám na svou třetí. V září budu zpívat poprvé Lacu. Na to se skutečně nesmírně těším. Jedná se novou produkci, která otevírá novou sezónu 2012/2013 v Curychu.
Pravdou je, že česká opera vlastně odstartovala mou kariéru. Konkrétně na festivalu v Glyndebourne, když jsem dostal šanci si zazpívat Kudrjáše v Kátě Kabanové.
Nejsem si jistý, čí to byla zásluha, ale Janáčkovy opery se začaly uvádět ve velkém právě díky Glyndebourne. Myslím, že to celé začalo kolem roku 1989. V rámci festivalu bylo možné vidět Káťu Kabanovou, Její pastorkyňu a Věc Makropulos. Pamatuji se na nezapomenutelný cyklus tří žen - Kabanichy, Kostelničky a Makropulos. Všechny tři tehdy zpívala Anja Silja. Tehdy to byly překrásné roky s Janáčkem a jeho hudbou.
Kudrjáše jsem zpíval poté několik let. V roce 1994 v Covent Garden, v další inscenaci poté v Düsseldorfu v roce 1996. Je to nádherná role, živá, ideální pro mladý hlas. S Varvarou jsou nádherný pár.
V Metropolitní opeře v New Yorku jsem debutoval v roli Števy; opět Janáček a další překrásná role, kterou mám moc rád. To bylo v roce 2003, Jenůfu se mnou zpívala Karita Mattila. V té době jsem chtěl samozřejmě také zpívat italský repertoár. Pucciniho a Verdiho. Každý mladý pěvec chce zpívat italský repertoár.
Vy jste chtěl tedy zpívat Pucciniho a Verdiho. Nakonec jste zůstal u Wagnera a Janáčka. Nemrzí vás někdy, že jste nezpíval právě více italských rolí?
Ano, možná jsem mohl. Když jsem začínal před lety zpívat, velice mne oslovil Plácido Domingo a především jeho interpretace italských operních rolí.
Když začínáte zpívat, tak se chcete věnovat italské opeře. Stává se, že vás ale cesty osudu zavedou úplně jinam. Musíte akceptovat a zpívat role, které jsou vám nabídnuty. Před několika lety jsem přemýšlel o tom, že bych si rád zazpíval Alfreda v Traviatě. Také bych si někdy rád zazpíval Andreu Chéniéra. Toto jsou ale role pro jiný typ hlasu než mám já. Emocionálně jsou to naprosto odlišné role než je například Peter Grimes nebo Parsifal. A pokud Siegfried není pro můj hlas to pravé, tak nebude tím pádem ani Andrea Chénier.
Je pravda, že jsem nikdy žádné italské role neodmítl. Nikdy mi nebyly nabídnuty. Zpíval jsem dříve například Jacquina ve Fideliovi, Uldina v Attilovi. Nikdy jsem ale nezpíval hlavní role. Místo Alfreda v Traviatě jsem měl šanci zpívat Lenského. Roli jsem také přijal.
V roce 1996 mi byl nabídnut první Parsifal. Když nastudujete a poté zpíváte roli jako je Parsifal, automaticky si vás veřejnost zařadí do jakési škatulky. Spousta rolí tím pádem z vašeho listu automaticky odpadá. Parsifal směřuje k Lohengrinovi a Siegmundovi a tak dále.
Zmínil jste Lenského. Z ruského repertoáru jste zpíval také Sergee v Šostakovičově opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu. Je pro Vás snažší interpretovat českou či ruskou roli?
Češtinu a českou hudbu mám moc rád. Byla a stále je důležitou součástí mé kariéry. Mám takový pocit, že kdykoliv zpívám rusky, najde se vždycky někdo, kdo má vlastní názor na to, jak bych měl či neměl zpívat tu či onu část role. V češtině je to po stránce výslovnosti a melodiky odzpívané buď dobře a nebo špatně.
Pravdou je, že se už nyní těším na další českou roli, kterou si v záři zazpívám v Curychu.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Interview with Christopher Ventris in English
Can you please tell us how you got to know opera for the first time and when and why you decided to become an opera singer?
I come from a non-musical family. My parents were just ordinary working people from London. Every year we would take a caravan and do a driving holiday though Europe. They loved Germany and Austria, particularly for the mountains, lakes and the culture. My first holidays were spent around Vienna, Munich. We also went to see the Ludwig’s castles.This is the type of culture we don’t have in England. There is something magical about the German mythology. Once you are interested in Ludwig’s castles the vain of Wagner appears.
When I was 12 I played the leading soprano in a Gilbert and Sullivan opera The Sorcerer. I was the leading lady and the older boys were playing the male roles. It was a full production with costumes and a small orchestra. We rehearsed it over a period of six months and put two or three performances at school.
I was always singing in a choir and this was the first time I really enjoyed performing. My parents saw this was something that a young boy enjoyed. They were very keen to give me the chance to do what I really wanted to do – it was to sing in a choir and later on in a amateur opera group. We would meet two times a week, every six months we would do an opera – my first opera was Un Ballo in Maschera in a chorus when Iwas 15. Through the amateur group when I was 15 to 19, the principal roles were sang by local amater singers and some students from music colleges in London. They would come to join us to get experience of singing major operatic roles with chorus and orchestra.
Through them, while still continuing my studies (music and theatre) I met a couple from the Royal Academy of Music in London who were working with a singing teacher. I asked them if it would be possible for them to introduce me to this lady, the voice professor from Royal Academy. I did realize that instead of going to the university for academic studies I could go to the music college and become a singer.
All the musical training was really vocal, amateur groups. It was a great system back then which I don’t think exists now because it needs funding from the local councils.
I also met some chorus people from Royal Opera House who were singing the major roles like Tosca or Scarpia. They invited me to dress rehearsals at Covent Garden when I was 18 or 19. It was a real thrill for me; they were very kind.
My singing came from the love of being an amateur, meeting the right people who encouraged me. I had great support from my parents. Traveling around Europe, hearing the sound of language, the flavor of Europe which is very different to England.
We would listen to orchestral music at home. Bruckner, Strauss and Mahler in particular. That was really the thread of coming into the music business in that period until I was 21 before I went to the Royal Academy of Music.
Operas are mostly based on original plays. Do you have time to go and see a play? If so, which play you’ve seen recently have you enjoyed the most? Who is your favorite playwright?
During my years at school I did a music drama course. We are now performing Brecht’s and Weill’s Mahagonny but I remember going to see Mother Courage by Bertolt Brecht. We also performed The Threepenny Opera.
Occasionally, I have been to the theatre maybe five times over the fifteen years. I do like going to the theatre, it’s very interesting to see a performance without music. Just dialog, pauses and sometimes silence. In opera there is never really a moment of silence. I like the quality that something could go wrong and someone can forget something. Drama theatre has incredible energy. With opera there is always something going on, music gives you the support. With theatre there is no support, it’s only your memory. You are in control of your dialog.
I don’t have any particular favorite playwright. It’s been mostly opera; for me as a performer and an operagoer. I was very lucky to have Covent Garden and English National Opera from the beginning. It was great for us when we were in music college in London.
Everyone thinks they can sing now. Everyone things they know opera. In Britain we have the TV programs now where everyone things they can sing. I was in college for 6 years not just singing but soaking in theatre and listening, not just learning how to sing an aria. There is so much more.
Among all your roles, my personal favourite is definitely your interpretation of Peter Grimes by Benjamin Britten. Many great tenors portaited this role. Sir Peter Pears, Jon Vickers, Philip Langridge to name a few. The Zurich Opera production is also available on DVD. Who is Peter Grimes to you?
The great thing if you are learning Peter Grimes as an English person is the history. The role is associated with British singers. And of course it’s 1940 and we still call that modern. If you look on other roles like Otello and Andrea Chenier – that’s history, that happened a century ago. Many wonderful English singers performed it. Peter Pears who was the creator of the role, Philip Ladridge who sadly died last year, Anthony Rolfe Johnson and others. It is a role you feel you should do, it has that quality to it because of its history. The other great thing is that it’s in my own language. It feels like a role one has to know quite well because of its locality, it is set about hundred miles outside of London.
I first sang the role in Barcelona in 2003. I was allowed to perform it away from the eyes of British audience. It'd be quite tough to sing it in Britain for the first. To sing it in Spain was really a great opportunity because they have a very generous rehearsal period. We had at least six weeks of rehearsal. They are very romantic and try to sound that way. With a piece like Peter Grimes there is lot of danger, lot of ugliness and maybe those elements were smooth over in Barcelona. Most singers will tell you that you need at least twenty performances of a role before you can really feel comfortable with it. It was very good to sing eight performances for the first time there. It’s a difficult role, I don’t find it easy. Vocally it uses all the voice, all the elements of drama and beauty.
In 2005 I was offered the role in Zurich. I worked with the great British director David Pountney who is well renowned and also a wonderful guy. He was the right person for me to really get into the character. It’s written so well that everything is in the music, just by looking at the music you can see what is necessary vocally. It’s great to play a character with so many different colours. It’s not a happy go lucky young tenor. Peter has so much darkness inside him. It’s quite a physical character which is another good thing, I like roles that are quite physical rather than just standing on the stage and singing a beautiful aria.
Grimes is a very dark character. There is also lots of sympathy in the role as well. He is a damaged character, his childhood was very hard – you can see the way he is with the young child. He has no sentimentality and no feeling for the boy. When he talks a little about love and his possible future with Ellen, he then is very romantic. Maybe lot of it comes through as me in the character. I believe I am a gentle type of person. You always have to find something nice about him. It’s interesting that whatever he does is always met with the wrong reaction. It’s a case of a man who doesn’t know how to express himself. If the villagers are against you there is no way you can change their attitude.
Lot of performing is natural without thinking about it. If the quality comes over it appeals to the audience. That is something you sometimes cannot explain.
Maestro Welser-Möst is a wonderful conductor. He was terrific help musically, good singers conductor. He understood the idiom of Britten very well. The idea of people who were always sitting up – they were busy doing something. They were always watching, gossiping. Whenever you were on stage, there was always someone who was looking at you. That was the poison of the village.
It was one of those productions where all the elements worked so well together. My lovely collegue Emily Magee who portrayed Ellen was very sympathetic. She brought out alot of personality. It really helps if you work with someone who is performing towards you like that.
I believe Parsifal is your signature role. You have sung the role in a few different productions (Baden Baden, Bayreuth, Valencia, Vienna, Torino to name a few) and you will sing it again this year. How difficult or on the other hand perhaps how easy it is to sing one role in so many different productions? It seems to me you always bring new ideas to every performance, every note..
It’s quite difficult. You come to a place like Vienna and you make production in ten days, sometimes it’s five days. Recently, the rehearsal period has been extended a little bid and the quality of the performances is better. When you walk on stage you know what you are doing and not just giving your last performance. How boring it is for us just to stand onstage and sing. If I come to Vienna for a ten day rehearsal, I really want to learn the production.
On the other hand it’s easier because perhaps I can forget the notes. Iknow I can sing it. Then I have to sing it with a newconductor. They are all different; they all have their certain places where they’d like to go quicker or slower. It’s interesting every time to make a new production with new collegues.
Even if you sing Parsifal or any other role to new collegues, they always give you something different. You always get something different from Waltraud Meier.There is such a great energy about Waltraud that it makes you perform the role in a complete different way. She will sing something to you with a look in her eye that makes you respond in such a truthful way.
Parsifal has so many different shades of personality – starting as a young boy and then being older at the end. It is one of those characters like Faust that’s young and older.
Having sung the role for fifteen years, I have also been very lucky with some directors who have found that quality in me that they would like me to be Parsifal for them. I have also been very lucky that this role has appeared so much in my calendar. In April I will be singing Parsifal in Amsterdam in a complete new production. Parsifal is a role I enjoy very much and it has been a great success for me.
Nowadays there are still opera houses were operas are performed in the native language of the country. In England there is English National Opera where all the operas are performed in English. In Vienna it’s Volksoper where all is perfomed in German. I cannot for example imagine hearing Tristan in English. Do you feel that operas should be performed with original librettos?
We have Covent Garden and English National Opera in London. Performing in one language in particular country makes it more approachable, more accessible for people who don’t know opera and are going to the opera for the first time. They might also say it would be easier for them to understand it. In practice, singing in English comes as difficult as any other language.
I think that the fact that it is in English brings down the barrier it being a foreign work. If they would start performing in German, Italian and other languages they wouldn’t survive as well because they would be competition with Covent Garden.
As a singer, to sing the English translation, it’s not the same. I sang my last Mahagonny in Madrid last year. It was in English. And now, singing the role in German, it has become difficult because I have to learn the role again. Rhythmically, it’s different. It’s nice to sing in your own language but when you learn the original it gives you so much more.
In the early days, if we were doing a Czech opera there was no one who knew any Czech or heard any Czech. If someone wanted to do Kaťa Kabanová or Jenůfa there was a case of doing it in English because there were no Czech people involved in Covent Garden. They loved the music but to make it accessible and perform it they had to do it in English. That was perhaps the reason then for those pieces.
This brings me to my next question. And that is Janáček and your two wonderful roles you have in your repertoire. Kudrjáš and Števa.
And almost three roles. In September I am doing my first Laca in Zurich. Now I can move from Števa to the other character that is different mentally and vocally. It’s going to be a new production that opens the new season 2012-2013 in Zurich.
My whole career started off with Glyndebourne doing Kaťa Kabanová. I was in the chorus and understudying Kudrjaš. It’s a great role, lyrical and young. I was then very fortunate to sing the role there. I don’t know who really had the idea to do Janáček there but Glyndebourne really kicked it off in about 1989. Since then, they did Kaťa, Jenůfa and Makropulos. The cycle of three women with wonderful Anja Silja in the roles of Kabanicha, Kostelnička and Makropulos. These were the great years of Glyndenbourne and Janáček.
Kudrjáš became a signature role for me for a couple of years. I did sing the role in Covent Garden in 1994, in Düsseldorf in 1996. It’s a lovely role to sing for a young singer. For me it was fantastic to listen to the older singers singing Kaťa and Boris. Great to be in the atmosphere.
I sang Števa at the Metropolitan Opera with Karita Matilla in 2003, the Olivier Tambosi produciton. That was my MET debut. Czech is a great language for singer to sing it.
I’ve not hear Janáček before.
I wanted to sing Puccini and Verdi. You don’t go to music college learning Wagner. It’s Mozart, little Verdi…
You wanted to sing Puccini and Verdi and you ended up singing Wagner and Janáček. Don’t you sometimes think that you could have done some Puccini?
Yes, maybe I could. When I first started singing my great passion was hearing the recordings of Domingo and lot of Italian repertoire. You do come into opera and you want to sing Italian repertoire. Then you have to take the path that is offered to you. Few years ago I wanted to sing Traviata or Rigoletto. I’d also love to sing Andrea Chenier. It’s a different type of voice and personality.
You have to open up your emotions in a different way than you would as Peter Grimes. If Siegfried is not right for me, Chenier would not be right for me.
I didn’t really turn any Italian roles down. I was never really offered Traviata and I believe it would have been a perfect role for me back then. I did sing Jaquino in Fidelio, Uldino in Attila, I wasn’t pushed into the major Italian repertoire. Instead of Traviatta I was offered Lenski.
In 1996 I was offered my first Parsifal. Once you are on that ladder, lot of roles disappear. You are suddenly in this group, you almost have no choice in planning your own path. Parsifal leads into Lohengrin and into Siegmund and Erik.
You’ve already mention Lenski. You also did Lady Macbeth. Is it more melodic for you to sing in Russian than in Czech? Do you feel more comfortable in Russian or Czech repertoire?
My heart is still with Czech because of its importance in my career in the early days. I am thrilled to be able to learn Laca for Zurich production. With Russian I find wherever you go someone will always have an opinion of how you should sing Russian. I find more with the Czech that I’ve done you are either right or wrong with pronunciation or sound.
I’ve sung Lady Macbeth a couple of times. Different person will tell me different things. I find more difficult to memorize Russian language. With Czech there is only one way of being correct.
I am looking forward to singing Laca very much.
