PF 2012

Přejeme všem našim čtenářům a příznivcům hodně štěstí do nového roku 2012.

Nová incenace Valkýry z Metropolitní opery ke shlédnutí již dnes!

Příznivci MET přenosů měli v minulé a této sezóně možnost vidět již tři ze čtyř částí Wagnerova Prstenu.

Vyjde celý Ring z Metropolitní opery v příštím roce na DVD kompletu či nikoliv? Já osobně doufám, že ano.

Pro ty, kteří nestihli přenos opery v kině, mám dobrou zprávu. 

Na stránkách amerického operního portálu Salazar's Opera Family Circle je možné celé představení shlédnout již dnes. 

Do roku 2012 přeji všem příznivcům divadla a hudby vše dobré, hodně zdraví a krásné kulturní zážitky.

Adventní koncert v Drážďanech

Již několik let je v Drážďanech hezkou tradicí, že v předvečer prvního adventu se ve Frauenkirche koná adventní koncert, který druhý den ze záznamu vysílá německá televize ZDF. Program je vždy vánočně laděn a orchestrální skladby se střídají s vystoupení sólistů zvůčných jmen. Koncerty bývají vždy beznadějně vyprodány dlouho předem, ale pro ty, kteří neplánují dlouhodobě, ale přesto by chtěli tento koncert zažít, se hodinu před začátkem otvírá večerní pokladna, kde je možné zakoupit vstupenku nejlevnější kategotrie. Ve Frauenkirche je úžasná akustika, takže i na těchto levných místech je zážitek stoprocentní.

Na programu byla v letošním roce výhradně barokní hudba, která se k předvánoční atmosféře velmi hodí. Za dirigentským pultem stanul Christian Thielemann, budoucí šéfdirigent Staatskapelle Dresden, a byla to jeho první příležitost, dirigovat toto těleso. Bylo fascinující pozorovat jeho vedení orchestru, který se pod jeho rukama rozezněl k až nadpozemsky krásným tónům. S hlubokým porozuměním pro barokní hudbu vedl orchestr v celkově pomalejším tempu, což dalo možnost posluchačům hudbu dokonale vnímat. Úchvatně zněly také sólové party pro trubky a hoboje. Vrcholným zážitekm pak byl zvuk varhan, které rozezněl varhaník Samuel Kummer v Bachově kantátě "Wir danken dir , Gott".

Jako sóliste vystoupili v letošním programu francouzská mezzosopranistka Sophie Koch ( nahradila původně ohlášenou Joyce DiDonato, která nakonec svoji účast odřekla) a americký baritonista Thomas Hampson. Každý z nich měl v programu dvě sólová vystoupení a  dokázali, že ani barokní repertoár jim není cizí. V závěrečné skladbě se oba vmísili mezi sboristy a zazpívali s nimi společně úvod Bachova Vánočního oratoria. Nezvyklé, ale velmi sympatické vidět tyto světoznámé pěvce zpívat ve sboru!

Sváteční náladu, kterou v posluchačích koncert vyvolal, umocnila následná procházka ulicemi Drážďan, plných vánočních stánků, zvuku koled a vůně svařeného vína.

Drážďany, Frauenkirche, 26.11.2011

Novinky na DVD

Charles Castronovo: "Věřím, že i v minulosti skladatelé pracovali s pěvci. Psali svá díla pro umělce, které měli ve své době k dispozici."

Americký tenorista Charles Castronovo je uznávaným a žádaným pěvcem nejen na evropských operních scénách. Minulý měsíc ztvárnil roli Alfreda v nové inscenaci Verdiho La Traviaty ve Vídeňské státní opeře. Během našeho milého setkání hovořil o své kariéře, rodině, spolupráci s Plácidem Domingem a plánech do budoucna...

Vaše maminka pochází z Ekvádoru, tatínek ze Sicílie. Vy jste se ale narodil v New Yorku a vyrostl v Kalifornii. Většina operních umělců je od dětství ovlivněna jenom jednou kulturou, jazykem a národností. Vy jste dostal do vínku mnohem více. Od malička jste se učil tři jazyky, byl jste obklopen třemi různými kulturami a historií. Domníváte se, že Vám tyto skutečnosti dopomohly k Vašemu uměleckému růstu?

Je velice zajímavé že to říkáte, protože tak, jak jste otázku položila, je to svým způsobem pravda. Mohu ale také říci, že jsem vyrůstal v období, kdy bylo ve Spojených státech vše trošku jiné než je nyní. Můj otec přišel do USA ze Sicílie, když mu bylo 16 let. Narodil se a vyrostl na Sicílii. Víte, v minulosti byla mezi emigranty úplně jiná mentalita. Nebylo to stejné jako dnes. V dnešní době jsou lidé citlivější a říkají si, že musí doma mluvit svým vlastním jazykem a mít svou vlastní identitu. V minulosti se lidé, včetně mých rodičů, chtěli ztotožnit a zařadit do americké komunity. Chtěli se naučit anglicky a zapojit se do každodenního života v nové zemi.

Když jsem byl malý, můj otec mluvil více sicilsky než italsky. V mnohém jsou tyto dva jazyky odlišné. Takže jsme měli doma skutečný mix jazyků – angličtinu, italštinu, španělštinu...

Díky tomu dělám dodnes v italštině i španělštině občas chyby, protože jsem v minulosti nepoužíval tyto jazyky každý den. Samozřejmě, že všemu rozumím a komunikuji dobře, ale nejsem perfektní. A myslím si, že bych měl občas otevřít i knihu a naučit se správně gramatiku, kterou jsem se vlastně nikdy nenaučil. Mám ale tyto jazyky v hlavě a především v srdci. Znám jejich barvu a cit. Mnoho lidí se učí cizí řeči velice rychle. Ne každý má ale ten správný cit, který je vlastně nejdůležitější součástí. A ten já mám, ten jsem se naučil v dětství. Mám tedy veliké štěstí.

Je zajímavé, a toto o Vás skutečně ví jenom málo lidí, že jste natočil několik krátkých videoklipů (podcastů), ve kterých hovoříte se svými kolegy o různých věcech. Kdy Vás poprvé napadlo něco takového zrealizovat?

Vše vlastně začalo jako experiment. Chtěl jsem udělat něco zajímavého a něco, co tu ještě nebylo. Lidé povětšinou natáčejí tyto podcasty o sobě. Já se setkávám se spoustou kolegů a kolegyň. Napadlo mne, že by bylo dobré udělat něco na způsob přátelských rozhovorů, kdy já tak trošku zpovídám je. Samozřejmě vždy hovoříme o projektu, na kterém v dané době společně pracujeme.

Rád bych se natáčení a editaci více věnoval, ale bohužel jsem byl za poslední dobu tak zaneprázdněn, že mi na další úpravy a zdokonalování nezbyl čas. Mám natočené další čtyři díly, které nemám ještě zpracované. Jedno video mám s Natalie Dessay, v dalším hovořím se Ludovicem Tézierem. Třetí je se sopranistkou Jane Archibald a poslední s britským basistou Peterem Rosem. (více informací o podcastech naleznete zde)

ukázka z opery Il Postino

Po boku Plácida Dominga jste ztvárnil roli Maria Ruoppola ve světové premiéře opery Daniela Catána Il Postino. To bylo v loňském roce v Los Angeles. Dnes se ne každému poštěstí, aby ztvárnil roli poprvé v historii uvedení díla. Například roli Alfreda v opeře La Traviata zpívalo tisíce umělců před Vámi a tisíce ji bude intepretovat po Vás. Jaký je to pocit nastudovat a ztvárnit operní roli ve světové premiéře? Je to pro Vás obtížné?

Není. Je to jednodušší, protože neexistuje žádná video ani audio nahrávka, podle které by Vás interpretačně kdokoliv hodnotil. Je to ten nejpřirozenější způsob, protože Vám nikdo nemůže říci: "Já jsem slyšel Corelliho v roce 1968 a on to zpíval tak a tak". Nic takového se nemůže stát. Pro mne je velice důležité, že cítím, že hudba je taková jaká je, že je inspirativní a svým způsobem mne ovlivňuje jako interpreta. Je to vlastně velice osvobozující pocit. Nemusíte myslet na to, že před vámi zpívalo danou roli mnoho velkých umělců různými způsoby.

Na druhou stranu, po technické stránce, jsme měli štěstí, že Daniel Catán, který nedlouho po premiéře zemřel, byl přítomen během zkoušek. Byl to velice milý a vzácný muž. Pamatuji si, že během zkoušení měl proslov k celému kolektivu, řekl asi toto: "Dokončil jsem operní dílo, ale zkouškový proces není ještě u konce. Slyším a cítím, co jsem napsal ve svém nitru, ale nejsem pěvec, a proto nevím, jak se každý z vás jednotlivě cítí, když zpívá své role.”

Sám mi dokonce řekl, že pokud by mi něco nesedělo po pěvecké stránce, je ochoten se o tom pobavit a následně i něco málo pozměnit.

Některé noty byly položeny velice nízko, je to koneckonců také vyjádření charakteru Maria, který je občas trošku protiva. Hudba jeho charakter také velice dobře vykresluje. Především v prvním jednání. S Danielem jsme společně hodně pracovali. Já jsem ho požádal, jestli bychom s některými částmi nemohli společně něco udělat. A skutečně několik míst v opeře kvůli mne pozměnil. Pracovat se skladatelem je veliký dar. Dovedete si představit, jaké by to bylo v době, kdy psal Mozart a vy byste měli možnost s ním pracovat? A on by například řekl: "Dobře, tak zkusíme třeba něco jiného nebo to trošku pozměníme". V dnešní době jsou všichni velice akurátní a přísní.

Věřím, že v minulosti skladatelé také pracovali s pěvci. Psali svá díla pro umělce, které měli právě k dispozici pro danou roli a dílo. Myslíte, že by za každou cenu nutili pěvce zpívat každou notičku, kterou napsali? To jistě ne. Jistěže dělali kompromisy.

Zpívat roli jako první je velice osvobozující a krásné. Byla to pro mne velká čest a radost.

Bylo úžasné zpívat společně s Plácidem Domingem, protože příběh je vlastně o starším muži, který se stává ochráncem a rádcem tomu mladšímu. Po dramatické i hudební stránce jsou role logicky obsazeny dvěma tenoristy. Il Postino budeme společně zpívat ještě v Madridu a Santiagu. Na další spolupráci s Plácidem se velice těším.

Alfredo, La Traviata (Covent Garden, 2006)

Letos v létě jste si v rámci jednoho z koncertů festivalu BBC PROMS zazpíval Rombergovu Serenádu. Skladba je známá především díky Mariu Lanzovi, který ji v roce 1954 zpíval ve filmové verzi operety The Student Prince. Zpíváte rád operetní melodie?

Velice rád bych zpíval operetní díla. Lehár i ostatní operetní autoři psali především pro tenoristy s lyrickým hlasem. Většinu tenorových rolí napsal speciálně pro tenoristu a přítele Richarda Taubera. Lidé občas zapomínají na to, jak jsou tyto melodie krásné. Nejsou totiž hudebně na stejně vysoké úrovni jako například hudba Mozarta či Verdiho. A věřte mi, Serenáda není interpretačně vůbec jednoduchá.

V budoucnu bych si určitě rád zazpíval více operetních a muzikálových melodii.

BBC Proms

Plánujete tedy vydat své debutové album?

Jistě bych rád natočil své vlastní album. Na projektu již nějaký čas pracuji. Víte, zdá se mi, že ve 40., 50., 60. letech i poté později natáčela spousta interpretů. Mnoho umělců nahrávalo hodně desek různého operního repertoáru. Bylo to tehdy zcela běžné. Dnes je tomu jinak. Znám spoustu lidí z branže, kteří nahrávají a posléze si nahrávky vydávají na vlastní náklady, protože gramofonové firmy dnes nechtějí mít řekněme deset různých interpretů, kterým by ve stejném roce vydaly Verismo árie. Už to tak zkrátka nefunguje. Dnes musí firmy pro podepsání smlouvy s konkrétním pěvcem získat souhlas od různých divizí po celém světě - Anglie, USA či Japonska, ... Všichni musí souhlasit a počítat s tím, že ten či onen pěvec či pěvkyně jsou schopni prodat okolo 100 000 ks hudebních nosičů, aby se vydání desky vyplatilo a získalo status platinové nahrávky. Myslím si, že například Lady Gaga prodá milion nosičů během dvou dní. I ti nejslavnější umělci klasické hudby budou mít problémy s tím, aby prodej jejich alb dosáhl pomyslné hranice. Leckdy to trvá měsíce.

Osobně mi nezáleží na počtu prodaných nosičů. Rád bych zachytil na nahrávce to, co dokáži zazpívat dnes.

Považuji se za člověka, který má staromódní duši. Mám zkrátka rád staré věci. Jednoduše si dovedu představit, že bych žil před 200 lety - určitě by mi ale chyběly některé moderní vymoženosti dnešní doby... A proto cítím, že jsem schopen pokračovat v historickém odkazu tenoristů minulosti. Nemyslím tím slávu, ale kvalitu uměleckých hodnot a pěvecký um. Toto je pro mne nejdůležitější.

Plácido mi jednou řekl, že když zpívám, tak mu připomínám staré dobré časy. Klasický styl zpěvu. Stará škola. Je mou součástí, a proto cítím, že jsem propojen s érou tenoristů minulosti jako byl Tito Scipa či Ferruccio Tagliavini. Osobně mám moc rád Giuseppe Di Stefana, ale nedokáži zpívat jako on. Můj hlas je jiný, nedovedu ho kopírovat. Můj instrument je o něco elegantnější. Cítím se proto velice dobře ve francouzském repertoáru. Francouzština i francouzská hudba jsou dramatické ale elegantní.

Faust s Ruth Ann Swenson, Pittsburgh 2005

Našla jsem na youtube také několik videoklipů, kde zpíváte neapolské písně. Doprovází Vás skupina hudebníků, dokonce hrajete sám i na kytaru. Můžete nám prosím prozradit více o tomto projektu?
Jsem rád, že se na to ptáte, protože mám neapolské písně moc rád. Vždy jsem měl tuto hudbu v oblibě, především díky Di Stefanovi a jeho nahrávkám neapolských a sicilských písní, které překrásně zpíval.

Nedávno jsem začal studovat historii a původ těchto písní. Zjistil jsem, že jsou jich stovky. Většina z nich je téměř zapomenuta. Chtěl jsem se také více dozvědět o prvních interpretech těchto písní. Zpěváci byli ve své době velice populární. Vůbec prvním populárním písničkářem v Itálii byl Carlo Buti, dalším Sergio Bruni. Nejslavnějším zpěvákem své generace a vzorem pro všechny, kteří příšli po něm, byl Roberto Murolo. Jeho otec byl známým básníkem, jehož texty byly zhudebněny, Roberto je poté zpíval.

Tyto písně můžete slyšet s klavírem. Nic ale nedodá koncertu milejší a vřelejší atmosféru než když jsou písně v doprovodu harmoniky, kytary a dalších původních hudebních nástrojů. Dal jsem dohromady skupinu nadšenců, kteří mi dopomohli k realizaci tohoto krásného projektu.

V malém divadle jsme odehráli prozatím jeden koncert, ze kterého je několik videoklipů na youtube. Společně jsme se připravovali dva týdny. Domnívám se, že se lidem náš program líbil. Písně tohoto typu by měly být uváděny v menším divadle, nehodí se do většího prostoru. Já osobně potřebuji mít při koncertě publikum blízko sebe.

V roce 2012 plánujeme koncertní turné po Spojených státech. Přemýšlíme o tom, že bychom přivezli tento program také do Evropy. Možná i do Prahy. To by bylo skutečně krásné.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Interview in English:

You mother is from Ecuador, your father from Sicily. You were born the New York and grew up in California. This is very different from your colleges who are mostly influenced by only one nationality and one language from childhood. It must be very exciting and interesting to get to know basically three cultures, languages, history… Do you feel that this all helped you artistically?

It’s fine that you say that because how you explain it it’s very true in a way. At the same time I was born and grew up in a time period of America when everything was a little different then now.

My father came to the States from Sicily when he was 16 years old. Born and raised in Sicily, he was a real Sicilian kid. There was a different mentality back then. It wasn’t the same for emigrants like it is now. Now people feel that they must speak their own language and have their own identity. In the past people felt and wanted to integrate – learn English and be part of the community.

When I was young my father spoke more Sicilian then Italian. That’s a different language in many ways than Italian. We did have a mix of languages at home - English, Sicilian, Spanish…

Nowadays I sometimes make mistakes in Italian and Spanish because in the past we didn’t use these languages constantly every day. Of course I understand everything and can communicate well, but I am not perfect. And yes, I would have to go back and open the book and learn some of the rules that I never really learned.

The language is in my head and in my heart. The color. Some people learn languages really well but it’s the color of the language that makes the difference. This I don’t have a problem with, I have this from my parents. In the end once you learn the technical bits of the language that’s all that makes the difference. This is what I have and that is very lucky.

The other thing is the culture. My father and my mother were not musicians and never really listened to the classical music then I was young. I didn’t have this around me.

1   Opera fans know your work well. You are a talented artist (singer / actor). Not many people know that you are also an interviewer. You have done a couple of podcasts where you do short interviews with your fellow colleges. When did this idea come to your mind? The podcasts are actually really interesting…

It all started only as an experiment. I wanted to do something interesting. People create podcasts mostly about themselves. And I do meet so many interesting colleges. Wouldn’t it be wonderful to do something like this – not to talk about myself but to talk to them. Of course we always talk about the project we are doing together. It’s done from a little bit different angle, more on the friendly side.

I have a lot more plans for it but I have been very busy lately. I do have four interviews that are not edited yet.

Who are the podcasts with?

I have one with Natalie Dessay, one with Ludovic Tézier I also sang with. Another one with coloratura soprano Jane Archibald and one with British bass Peter Rose.

The fist one I ever did was with Inva Mula. It was with a little camera that had a video recorder. I set it up, put together a couple of questions. We sat in the dressing room and talked. My friends told me that I should add some photos and a little video to it. I have a lot more plans for it but I have been very busy lately.

I think I have more ideas for it but I need a real camera. I’d like to add microfone and maybe some lights. We will see.

Along with Plácido Domingo you portrayed the role of Mario Ruoppolo in the world premiere of Daniel Catán’s opera Il Postino at Los Angeles Opera. That was in 2010. This was a world premiere. Not many people nowadays get the chance to sing a role for the first time. For example with Alfredo, thousands of people sang the roles before you and thousands of people will sing it after you. How does it feel to sing a role for the first time? Is it difficult?

No, it’s less difficult because there is nothing to judge it by. In a way it is the purist way to do it because no one can judge you and tell you…. Oh, I heard Corelli in 1968… There is none of that. Is this beautiful music, is this an interpretation effecting me in any way? This is the only thing that it had to go off. And this is very liberating. You don’t have this worry about the tradition of all the great tenors who did this and that before. So it feels very good.

On the other hand, on the technical side, we were lucky that Daniel Catán was there. He was alive at the time when we did that. He was a very kind and generous man. He made a big speech to the company and said this:"I finished the opera but my process is not finished. I hear what I hear in my mind but I am not the singer so I don’t know how it feels like to sing all of my notes." He even told me that if something doesn’t feel comfortable we can see what we can do…

If you are singing next to Plácido, you want to be at your best. Some of my notes were little bit lower – but it’s also because of the character of Mario who is sometimes mumbling a little. And the music kind of reflected that especially in the first act of the opera.

He changed a couple of things that I couldn’t get around. He said to me: "OK, don’t do that, what about this?" It was a wonderful feeling to work with alive composer. Can you imagine how it would feel to ask Mozart to change something in his work? And he would say: "I don’t mind if you do this or that." Can you imagine? Nowadays everyone is so strict. I do believe that in the past the composers had to also work with singers at the time. They wrote the operas for certain kind of singers. Just imagine Donizetti when he wrote L' elisir. He wrote the music because of who he had at the time. Can you imagine that he was very strict and wouldn’t change I thing? I don’t think so. Of course he would. The feeling is liberating and it’s a joy to create something that nobody else had done before.

It was great for me to sing with Plácido because the story itself is about a mentor taking under his wind a younger one. The fact that it’s two tenors really makes sense musically and dramatically. We are singing Il Postino together again in Madrid and in Santiago. I am looking forward to that very much.

This summer you were part of PROMS 2011. You sang Romberg’s Serenade that is perhaps mostly known because of Mario Lanza (Lanza sang the song in a 1954 film version of The Student Prince). Do you sing numbers from musicals / operettas often?

I would love to sing an operetta. Lehár and other operetta writers wrote mostly for lyric tenor voices. Lehár himself wrote all his tenor parts for Richard Tauber who appeared in most of his famous works. I think people sometimes forget about wonderful pieces such is Seranade because it’s not on such high musical level as Mozart or Verdi. Seranade is no easy little part. It feels very naturally for me to sing this kind of music. And I’d like to do it more in the future.

Do you plan to record a solo album in the future then?

I’d love to record an solo album. We are actually working on something. It seems to me that in the 40’s, the 50’s, the 60’s and even little later - everybody was recording. Many artists made lot of recordings of different repertoire. It was more normal. Now, the situation is different. I know a lot of people who make their own recordings because ceirtain record label will not have 10 different artists who would record let’s say Verismo arias. It’s not the same anymore. Nowadays, record labels have to get oks from different divisions around the world – England, USA, Japan. Everyone has to agree to sign a new artist and release a debut album. They have to make sure the certain singer will sell around 100 000 units to be platinum in classical music world. I think that for example Lady Gaga sells a milion records in two days or so. Even the most famous classical artists will have a hard time to sell this much. It would take them months.

For me personally, it would not be about how many records I’d sell. I’d like to capture what I can do and I am capable of right now. And hopefully I’d see myself growing in something later on.

I’ve always been a person with an old soul. I simply like old things. I could easily live two hundred years ago – I think I would miss some of modern luxuries though. That’s why I feel that I can fit into the historical line of tenors from the past. I am not talking about fame, what I mean is quality of the art of music, the beauty of singing. This is the most important thing to me.

Plácido said to me that when he hears me sing he always remembers the old times. The old style of singing, the manner. It’s simply a part of me and I feel most connected with this era and singers like Ferruccio Tagliavini or Tito Schipa. It’s an older way of doing things.There were never in huge access. I for example love Giuseppe Di Stefano but I personally cannot sing like him. It’s a little bit bloody for me. I have my instrument that is a little more elegant. That’s why I feel very comfortable in French repertoire because you must be elegant. The musical language is elegant. Dramatic but elegant.

While preparing for our interview I also found a couple clips with traditional Neapolitan songs on YouTube. You are accompanied by a small group of musicians while you sing. You even play a guitar. Can you tell us more about this project?

I am glad you ask that because it was my little passion project. I always loved this music mostly because of Di Stefano because he recorded Neapolitan and Sicilian songs so beautifully. I started to do a little research and found out that there were hundreds of them! Many of them are completely unknow to people. I also wanted to learn more about people how sang them in the past. I realized that there were lot of folk singers that were in a way pop singers of their time. The first ever popular singer in Italy was Carlo Buti, another one was Sergio Bruni. The grandfather of these songs who was perhaps the most famous singer of the generation was Roberto Murolo. His father wrote lot of poems that were set to music and Roberto sang them.
These songs are mostly performed with the piano. Nothing makes people smile more then when they suddenly hear a guitar and accordion. I put together a couple of wonderful musicians that helped me make this happen.
We only did one concert in a small theatre, it was during the Il Postino time. We all rehearsed for two weeks (tried to meet as much as we could). I do believe people really enjoyed it. I think it has to be done in a small venue because it would not work in a big hall. It is very intimate, I need to have people close when I sing this type of music. I sing it legit but I don't sing it operatically.
We have more concerts coming up in 2012 in the USA. We are also thinking of bringing this program to Europe later on. Maybe even to Prague. That would be really wonderful. We will see.

La Traviata ve Vídni

Nová inscenace opery La Traviata v režii Jeana-Francoise Sivadiera je v koprodukci s festivalem Aix-en-Provence.

Neřešila jsem, co je "divadlo na divadle", v takovémtu příběhu je tuto dějovou linku obtížné sledovat, soustředila jsem se jednoduše na příběh. Základem je moderní minimalistická, nadčasová scéna s několika výraznými "doplňky" - ať už je to psaní graffiti na zdech, pohyblivé scénické panely nebo výrazné dobové lustry. Violetta zase spíše než kurtizánu 19. století připomíná představitelku volnomyšlenkářské vrstvy, která už o životě ví svoje. Na jí pořádaném mejdanu se objevuje mladík, nepopsaný list, který však na první pohled vypadá, že mířil na trochu jiný než tento bohémský večírek.

Tento současný trend odlehčených moderních inscenací, které ctí libreto a nejdou proti příběhu mi vyhovuje a považuji jej za dobrý protipól a doplnění inscenací klasických.



Inscenační civilní pojetí Violetty plně dle mého názoru konvenovalo představitelce titulní role Natalii Dessay. Natalie Dessay není prima-donna, je to umělkyně, herečka, jejíž emoce se dokonale promítají do hlasu a svou postavu žije až do poslední částečky své bytosti. Já osobně jsem byla touto malou ženou zcela fascinována, je jí "plné jeviště" a vnímáte zcela její postavu. Pak některé technické nedostatky jsou věcí, která je z tohoto úhlu pohledu prkotinou.

Svým projevem mi paní Dessay připomíná jinou velkou malou Francouzku, ovšem působící v jiném oboru, ovšem s efektem na publikum zcela stejným - Edith Piaf.


V roli Alfréda vystoupil americký tenorista Charles Castronovo. Má příjemný, tmavě zabarvený tenor, perfektní vzhled italského milovníka a sympatický herecký projev. Viděla jsem mnoho Alfrédů v různých Traviatách a Castronovův patří k těm nejlepším.

Fabio Capitanucci vládne sytým barytonem a roli Giorgia Germonta zvládl skvěle, byť herecky byl trochu topornější.

Dojem z orchestru pod vedením Bertranda de Billyho - střízlivost, uměřenost.

Giuseppe Verdi
La Traviata

Violetta Valéry ......................................... Natalie Dessay
Flora Bervoix ........................................... Zoryana Kushpler
Annina ...................................................... Donna Ellen
Alfredo Germont .................................... Charles Castronovo
Giorgio Germont .................................... Fabio Capitanucci
Gaston ..................................................... Carlos Osuna

a další

Orchestr WSO, dirigent ....................... Bertrand de Billy
Režie ....................................................... Jean-Francoies Sivadier

Operní víkend v Curychu - Otello, Fanciulla, Brahms - Requiem

Do Curychu jsem se tentokrát vypravila především na premiéru nového nastudování opery Otello, pobyt jsem však jako vždy využila i k návštěvě dalších představení, konkrétně derniéry opery La Fanciulla del West , reprízy Otella a nedělního dopoledního koncertu v Tonnhalle, kde zaznělo Brahmsovo Německé requiem.

Otello
( 20.10.2011 premiéra, 23.10.2011 repríza)

Curyšská opera nabízí často moderní scénické a režijní pojetí operních představení, většinou ale ne žádné provokující či šokující výstřelky. Již první zveřejněné fotografie z inscenace svědčily o tom, že stejně tomu bude i v případě nového Otella. Režie se ujal zkušený anglický režisér Graham Vick, který se rozhodl pro časový posud děje do současnosti.


Příběh se odehrává v prostředí západní vojenské mise kdesi na Blízkém východě, divák na scéně vidí obrazy, které důvěrně zná z denních televizních zpráv. Nechybí zde tank, ohořelé vraky aut, ostnaté dráty ani televizní kamery. Změna nastane až v posledním jednání, kdy se vše odehrává na zcela prázdném jevišti, takže plně vynikne osobní drama obou hlavních postav. Graham Vick však i přes tuto aktualizaci velmi citlivě respektuje děj i vztahy mezi jednotlivými postavami, takže aktualizace příběhu nepůsobí rušivě. Otello se v jeho pojetí neliší od ostatních barvou pleti, spíše jen svou vírou (islám), režisér zdůrazňuje, že za veškeré události nese Otello plnou zodpovědnost, není obětí žádné diskriminace. Je to člověk vnitřně nejistý, který o sobě neustále pochybuje, hledá svoji identitu a s postupem děje stále více vyplývá na povrch jeho krutá povaha . Desdemonina smrt zde není výsledkem afektu, ale chladnokrevně plánovanou vraždou. Na rozdíl od Shakespeara tedy Vick zobrazuje Otella jako negativní postavu a naopak poněkud mírní negativní rysy jeho hlavního protivníka Jaga. Desdemona je zobrazena jako naivní mladá dívka, připomínající lady Dianu, která žije jen pro svoji lásku, ve své naivitě naprosto netuší, jaký „démon“ v Otellovi dříme.


Otella měl zpívat v prvních čtyřech představeních Peter Seifert, ale pro onemocnění odřekl. Pohotově za něj zaskočil José Cura. Vzhledem k tomu, že tuto roli zpíval již v minulé curyšské inscenaci (která se prý odehrávala v kosmické lodi) a roli má dobře zažitou, nebyl to pro něj zřejmě žádný velký problém. Curu jsem na jevišti naposledy zažila před více jak 10 lety jako Cania a Samsona, tehdy mě však nijak zvlášť nenadchnul. Jeho Otello mě naproti tomu velmi příjemně překvapil. Je to role, která velmi dobře „sedí“ jeho naturelu i hlasovému potenciálu. Získal si mě zejména svým naprosto přirozeným civilním hereckým ztvárněním role. K vrcholným scénám z tohoto pohledu patřil závěr 3. dějství, kdy se ze sebevědomého vojevůdce stává během chvíle naprostá lidská troska, ale i celé poslední dějství. V prvním dějství zněl Curův hlas ještě mírně unaveně, ale s postupem času se rozezpíval do vrcholné formy. Jeho temně zabarvený tenor velmi dobře koresponduje s „temnou“ duší Otella, zní jakoby tlumeně ve středních polohách, jistě ve výškách, kdy dokáže vyjádřit všechny odstíny vášně, zoufalství, smutku. Jeho projev je velmi niterný a procítěný. Při zpěvu využívá také celé spektrum výrazových prostředků, od sotva slyšitelného piana až po dramatické výbuchy zoufalství a vzteku.


S napětím a zvědavostí byl očekáván debut Thomase Hampsona v roli Jaga. Hamspon si v poslední době „libuje“ v rolích padouchů ( viz Scarpia v Tosce nebo Francesco v Loupežnících). S rolí, která se možná svou hlubší polohou blíží k hranici jeho možností, se vyrovnal velmi zdařile. Role úlisného intrikána mu dává možnost využít veškerých výrazových prostředků, jak hereckých, tak pěveckých. Pěvecky Hampson dokonale „modeluje“ každé slovo a zdůrazňuje tak jeho význam, zdařile se mu tak daří překonat handicap svého „menšího“ hlasu. Velmi sugestivní bylo zejména jeho Credo, ale také scéna, kdy Otellovi vypráví údajný Cassiův sen o Desdemoně. Pěveckou stránku umocňuje i Hampsonovo herecké mistrovství, které spočívá v úsporných gestech, postojích, pohledech - ani ve chvílích, kdy právě nezpívá, ale je pouze přítomen na jevišti, Hampson nevypadne z role.


Překvapení večera byla pro mě osobně italská sopranistka Fiorenza Cedolins v roli Desdemony. Pěvkyně, která se pohybuje mimo marketingovou mašinerii v rámci tzv. „nezávislých“ operních pěvců, a má díky tomu možnost svobodného výběru rolí , zaujala výrazově bohatým jistým hlasem i promyšleným ztvárněním postavy. Během posledního dějství, kdy je celou dobu skoro sama na prázdném jevišti, dokázala diváky zaujmout natolik, že téměř nedýchali ( natož aby se někdo odvážil zakašlat!). To se skutečně často nezažije.


Velmi silným zážitkem bylo i hudební nastudování. Představení dirigoval
Daniel Gatti který je pověstný svým sklonem k pomalejším tempům a dramatickým pauzám. Byl požitek pozorovat dokonalou „symbiózu“ dirigenta s orchestrem, pěvci i sborem, orchestr vedl tak, že byl zcela „ ve službě“ pěvcům, nikdy je nepřehlušil, i když zpívali velmi tiše. Gatti jakoby při dirigování jednotlivé tóny přímo hladil, mazlil se s nimi, pozorovat ho při dirigování byl skutečně estetický zážitek sám o sobě.
Premiérové publikum odměnilo všechny protagonisty na můj vkus pouze zdrženlivým potleskem, režisér byl za své pojetí částí publika vybučen.





Otello, Opernhaus Zürich
Dirigent : Daniel Gatti
Režie: Graham Vick
Otello : José Cura
Desdemona: Fiorenza Cedolins
Jago: Thomas Hampson
Cassio: Stefan Pop
Emilia: Judith Schmid
Roderigo: Benjamin Bernheim

Termíny dalších repríz: 6., 13., 22. a 27.11.2011
1., 5., 8.1.2012, 21.a 24.6.2012



La Fanciulla del West
(21.10.2011)

Den po premiéře Otella se konala derniéra inscenace opery Dívka ze zlatého západu, která se v Curychu hrála více jak 10 let. Jednalo se o tzv. Volksvorstellung, tedy představení, které je sponzorováno některou z velkých místních firem a vstupné je proto o poznání levnější, než obvykle.


V hlavních rolích se představila Emily Magee a José Cura, na jehož výkonu naprosto nebylo znát, že den předtím zpíval Otella. S úsměvem po představení pouze podotkl "...uvidíme, jak na tom budu zítra". V roli Jacka Rance zaskočil za indisponovaného Ruggiera Raimondiho mladý italský barytonista Claudio Sgura.


Curyšská Fanciulla je spíše tradiční inscenací se zajímavým režijním nápadem – před začátkem každého dějství se na spuštěném plátně objeví titulky, oznamující, co bude následovat - je tak vytvořen dojem, jako bychom sledovali operu na plátně v kině ( začátky němého filmu spadají právě do doby, kdy byla opera zkomponována). Emily Magee mě nadchla v Curychu již jako Toska a nezklamala ani jako Minnii. Role jakoby jí byla napsána na tělo. Skvělý byl i José Cura, který svým charizmatem dává postavě Dicka Johnsona potřebnou hloubku a plastičnost. Opět zaujalo jeho skvělé dynamické odstínění role, hluboce přesvědčivé zejména ve 2. dějství . Také mladý Claudio Sgura je velmi charizmatickým pěvcem, který byl svým výkonem více než rovnocennou náhradou za onemocnělého Raimondiho.



La Fanciulla del West, Opernhaus Zürich
Dirigent: Carlo Rizzi
Režie: David Pountney
Scéna: Stefanos Lazaridis

Minnie: Emily Magee
Dick Johnson José Cura
Jack Rance Claudio Sgura



Johanes Brahms – Ein deutsches Requiem
( 23.10.2011)


Třešničkou na dortu během tohoto pobytu v Curychu bylo v neděli dopoledne Brahmsovo Requiem v koncertním sále Tonnhalle. Orchestr curyšské opery dirigoval opět Daniel Gatti, pěvecké party přednesli Camerata Vocale Freiburg a sólisté Martina Janková a Thomas Hampson. Za přispění úžasné akustiky sálu to byl skutečně nezapomenutelný zážitek. Podobně, jako v Otellovi, i zde naprosté souznění dirigenta s orchestrem, sborem i sólisty, podřízení zvuku orchestru hlasům, takže vše znělo naprosto vyváženě a lahodilo uchu.


Dirigent – Daniel Gatti
Martina Janková – soprán
Thomas Hampson – bariton
Camerata Vocale Freiburg
Orchestr curyšské opery

Bledar Zajmi: "I přesto, že albánská hudba není tak známá, setkává se s velkým ohlasem."

Albánský violoncellista Bledar Zajmi působí již jedenáctou sezónu v orchestru Národního divadla v Praze. Pravidelně také koncertuje u nás i v zahraničí. Před nedávnem natočil své první CD s albánskými skladbami pro violoncello. Pan Zajmi byl laskav a věnoval nám jednu kopii svého CD do soutěže. 

2. listopadu 2011 vystoupí společně s klavíristou Danielem Wiesnerem v Sukově síni pražského Rudolfina. O připravovaném koncertě, lásce k české hudbě, cestování a také svých albánských kořenech jsme si povídali před nedávnem...

 

Můžete nám prosím říci něco o svých profesních začátcích? Od kolika let hrajete na violoncello?

S hudbou jako takovou jsem v kontaktu od svých pěti let. V té době jsem navštěvoval mateřskou školku a vzpomínám si, jak se mnou tatínek chodil do hudebky. Zde jsem se naučil noty a poprvé se seznámil s housličkami. V první třídě Základní umělecké školy jsem musel absolvovat přijímací zkoušky,  na doporučení paní učitelky začal hrál na violoncello. Bylo mi tehdy šest let. 

Základní uměleckou školu a střední školu jsem absolvoval v Albánii v Tiraně. Zajímavé bylo to, že každé dítě mělo vlastní program, který muselo absolvovat během jednotlivých ročníků. S programy jsme poté vystupovali na různých soutěžích a koncertech.

Znamená to tedy, že jste už v útlém věku se spolužáky objížděli různá albánská města a tam koncertovali?

Přesně tak. V rámci školy jsme měli možnost koncertovat jak v Tiraně, tak i v jiných městech v Albánii...

Ve čtrnácti letech jsem absolvoval zkoušky do hudebního licea. Během studia na hudebním liceu jsem se toho naučil nejvíce, především co se týče hraní a interpretace. Můj profesor byl vynikající pedagog, který studoval dva roky v Praze na AMU u K. P. Sádla. 

Pan profesor mne naučil mnoho, především díky němu jsem začal hrát a více se věnovat české hudbě. Poprvé jsem hrál Dvořákovy skladby, když mi bylo asi čtrnáct či patnáct.

Vše se vlastně finalizovalo na přijímacích zkouškách na Akademii muzických umění v Praze. V roce 1992 jsem získat stipendium k magisterskému studiu na AMU. Díky studiu v Praze u profesora Rudolfa Lojdy  jsem měl možnost koncertovat všude možně po Evropě a účastnit se různých soutěží. Hrál jsme  koncerty a recitály v Itálii, Španělsku, Německu, Rakousku a také i v Japonsku. Měl jsem možnost hrát hodně českou hudbu, jak skladby pro violoncello, tak i komorní skladby.

V útlém věku jste hrál na různých koncertech doma v Albánii i v zahraničí. Jak jste se cítil jako mladičký umělec v zahraničí? Pamatujete si svoje vůbec první vystoupení?

Moje první zahraniční vystoupení bylo v Rakousku, ještě v rámci studia na hudebním liceu v Albánii. Bylo to turné se školním orchestrem, tehdy mi bylo šestnáct let.

Bylo to velice zajímavé, protože tehdy ne všichni měli tu možnost vycestovat do zahraničí. Pro koncertní turné si škola vybrala patnáct hudebníků, kteří jeli na turné a reprezentovali hudebně Albánii. Hráli jsme skladby albánských a světových autorů pro jiné publikum a v jiném prostředí, na které jsme nebyli zvyklí. Měli jsme veliký úspěch, pro mne to bylo privilegium a velká zkušenost. 

Pro umělce je všeobecně velice důležité, aby se ocitl v prostředí, kde může navázat kontakt s publikem. Lidmi, kteří rozumí jeho řeči, hudbě. Hraje pro obecenstvo, které má rád. Hudba jako taková je o lásce, o životě.

Když se potkají lidé různých národností, tak jediným společným jazykem je hudba. Fráze se přirovnají k větám, celé hudební dílo se může přirovnat k životní cestě.

Ve které zemi, kde jste koncertoval, se Vám nejvíce líbilo?

Rád vzpomínám na svůj první recitál v Japonsku. Byla to pro mne zcela neznámá země. Byl jsem tam dva týdny, měl jsem velké problémy s časovým posunem. V noci jsem byl stále vzhůru a přes den jsem chtěl jenom spát. Japonsko mne skutečně zaujalo. Kultura, lidé, architektura a láska k umění. Zkrátka všechno.

Velice rád hraji samozřejmě v Čechách. Občas se mi zdá, že jsem hrál již naprosto všude. Rád cestuji, poznávám nové lidi a nové kraje. 

Žijete již dlouhá léta v České republice. Trvalo Vám dlouho, než jste se naučil česky? Domníváte se, že je čeština obtížná?

Když jsem přišel do Čech a poprvé jsem se setkal s češtinou, tak mi čeština zněla velice zvláštně. Když jsem dostal z AMU vyrozumění o tom, že jsem byl přijat ke studiu, tak mi můj otec, který studoval také v Praze, dal starou gramatiku češtiny, ze které se sám učil. Vyndal ji ze zásuvky a řekl mi: “V září jedeš do Prahy, tak je nejvyšší čas na to, abychom se naučili každodenní konverzaci."

A protože mám cizí řeči rád, tak jsem byl skutečně zvědavý. Největší problémy jsem měl s písmeny ř a ch. Co se týká jazyka jako takového, tak jsem se nejvíce naučil v Praze během studia. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Musel jsem absolvovat předměty z dějin hudby, rozboru skladeb či čínskou filozofii v českém jazyce. 

Kolika jazyky tedy mluvíte dnes?

Italsky, anglicky, německy. Albánštinu a češtinu nepočítám..

Od roku 2000 působíte jako koncertní mistr skupiny violoncell v orchestru Národního divadla v Praze. Je to již dlouhá řádka let. Měl jste jistě možnost spolupracovat s vynikajícími dirigenty a sólisty. Na které nejraději vzpomínáte?

Práce v orchestru Národního divadla je veliká zkušenost. Opera jako taková je pro muzikanta veliká škola života. V operním orchestru se člověk naučí spoustu věcí. Nejedná se pouze o to, aby se přizpůsobil v hraní. Jste součástí souboru, kde každá složka má určitou úlohu k finalizaci díla. Všichni musí souznít v jedno. Opera je velice emocionální záležitost. 

Nejsem člověkem, který upřednostňuje konkrétní dirigenty. Většinou záleží také na tom, jak je vám ten či onen dirigent příjemný po povahové stránce či spirituální, duševní.

Měl jsem tu možnost spolupracovat se skutečně vynikajícími dirigenty. Velice rád bych jmenoval Johna Fioreho. Je totiž velice důležité, jak se k orchestru jako celku postaví sám dirigent. Dirigent je osoba, která vytvoří nebo nevytvoří správnou atmosféru k finalizaci díla. S Johnem jsem měl možnost absolvovat několik operních představení  (spolupráce na Wagnerově Prstenu, Pucciniho La Fanculla del West, Čajkovského Oněginovi, poslední byl Wagnerův Parsifal). Je to vynikající dirigent. Nikdy nejedná s muzikanty s nadřazeností, je vaším kolegou, který se snaží pomoci a poradit. Vždycky se snaží vytvořit tu správnou atmosféru. 

Moc rád jsem vždy hrál pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a Olivera Dohnániho. Z mladých dirigentů bych rád jmenoval Tomáše Netopila.

Osobně mám moc rád Evu Urbanovou, především její Libuše je nepřekonatelná. Líbí se mi také nová generace pěvkyň a pěvců, mají velice nadějnou budoucnost. 

Které skladatele nejraději interpretujete?

Mám ráda romantickou hudbu. Brahmse, Schumanna, Chopina... Také rád interpretuji českou hudbu. Martinů, Dvořáka, Janáčka, Josefa Suka. 

Rád bych pozval všechny milovníky hudby na koncert, který se uskuteční 2.11.2011 v 17:30 v Sukově síňi v Rudolfínu. Program bude následující: Beethoven - 12 Variací  v G Dur, Martinů – Variace na slovenskou píseń, R. Strauss – sonáta F Dur pro violoncello a klavír op. 6

S klavíristou Danielem Wiesnerem se již nyní na koncert velice těším.

Albánská hudba není v Čechách až tak známá. Mohl byste nám o hudbě Vaší země říci něco bližšího?

Tuto otázku mi položilo spousta lidí. Je zajímavé, že i přesto, že albánská hudba není tak známá, setkává se s velkým ohlasem. Jsou to velice krásné melodie a skladby. To byl také důvod, proč jsem se vloni rozhodl natočil album albánských autorů. Jsou to nejznámější skladby violoncellové literatury, které se hrají na konzervatoři a na AMU v Tiraně.

Na CD je prezentováno sedm albánských autorů. Většina skladeb pramení z lidových písní. I přesto, že je Albánie malá země, tak na jihu je jiný folklor než na severu. Proto jsou skladby různorodé. 

Jaký je Váš názor na sloučení Národního divadla se Státní operou?

Odpověděl bych asi také otázkou. Co ale znamená reforma v opeře? Vždy je dobré, když se vymyslí něco, co pomůže k vylepšení situace. Co se týče slučování operních domů, tak je to citlivá otázka a mělo by se postupovat velice opatrně. 

Bylo by také rozumné, aby existovala komunikace mezi lidmi, kteří rozhodují o slučování a lidmi, kterých se reforma týká. 

Nikdo prozatím neví, jak to bude. Není zcela jasné, co se bude dít. Věřím ale, že se oba soubory podaří zachovat.

CD, které nám věnoval pan Zajmi do soutěže, získá jeden ze čtenářů, který správně odpoví na následující otázku.

Napište jména alespoň tří albánských hudebních skladatelů?

Odpovědi posílejte na emailovou adresu operapuls@centrum.cz do 15. listopadu 2011.