Její pastorkyňa v ND v Praze - pozvánka na poslední reprízu v sezóně 2009/2010

Stalo se Vám někdy, že během operního představení cítíte něco zcela mimořádného? Jako byste byli součástí samotného příběhu - jednou z postav prožívající utrpení a strasti života přímo na jevišti? Málokteré operní dílo tohle u obecenstva vyvolá...

Poslední nastudování Její pastorkyně v Národním divadle v Praze toto kouzlo má. Již od prvních taktů jste součástí díla - ať chcete nebo ne.



Opera začíná zcela prostě na prahu obydlí, odkud vychází Jenůfa. S láskyplným a starostlivým výrazem ve tváři se obává o Števu- svého milého, kterého mají naverbovat. Nestane se tak. Števa se vrací s muzikanty a místní omladinou zpět do vesnice. Napůl opilý a v bujaré náladě laškuje s místními děvčaty. Již zde začíná Jenůfčino utrpení, před kterým ji varuje její pěstounka Kostelnička. Števův nevlastní bratr Laca, který Jenůfu miluje, může prozatím jen smutně přihlížet tomu, jak Jenůfa klečí u opilého Števy a snaží se uklidnit všechny kolem. A možná v tomto okamžiku už také sebe, protože vnitřně začíná bojovat se svým osudem. S osudem, který ji má přinést tolik utrpení.

Kostelnička potají schovává Jenůfu, která porodí malého chlapce. V domnění, že odjela do Vídně, je prozatím celá vesnice. Dítě je na světě, otec malého Števušky se nepřichází na syna ani podívat. Má strach? Snad i výčitky? Při scéně, kdy Kostelnička Števu na kolenou prosí, aby se na dítě alespoň podíval, jde divákům mráz po zádech. On ale odmítá. Je to opravdu pouze tím, že má Jenůfa zohyzděnou tvář, kterou ji pořezal Laca? Má snad obavy ze zodpovědnosti a ostudy? Utíká ze stavení ve chvíli, kdy zaslechne zpovzdálí Jenůfčin hlas.

V posledním dějství vidíme přípravu svatby Jenůfy s Lacou. Během příchodu gratulantů z vesnice vtrhne do světnice Jano s hrůzostrašnou novinou o utonulém dítěti, které našli ostatní zamrzlé v ledu. Kostelnička je na pokraji šílenství. Jenůfa s hrůzou zjišťuje, že mrtvé dítě je její vlastní syn. Všichni přítomní odsuzují Jenůfu za tento hrozný čin až do chvíle, kdy Kostelnička přizná svou vinu a všem sděluje, že dítě donesla k řece a utopila ona sama. Jenůfa své pěstounce i po tom všem odpouští. Lacovi nabízí svobodu, nový život plný štěstí a lásky.

Poslední repríza opery se uskuteční 14. 5. 2010. Určitě si toto představení nenechte ujít, hned tak na něj nezapomenete....

Dirigent: Ondrej Lenárd
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Daniel Dvořák

Osoby a obsazení:
Stařenka: Lenka Šmídová
Laca: Tomáš Černý
Števa: Valentin Prolat
Kostelnička: Eva Urbanová
Jenůfa: Dana Burešová
Stárek: Vratislav Kříž
Rychtář: Luděk Vele
Rychtářka: Jitka Soběhartová
Pastuchyňa: Stanislava Jirků
Karolka: Alžběta Poláčková
Jano: Michaela Šrůmová
Barena: Lívia Obručník Vénosová
Tetka: Hana Beranová / Romana Kajzlerová
Muž: Pavel Novák / Jindřich Průša

Pekelný nášup - Čert a Káča v Českých Budějovicích

Přátelé, přiznejte si upřímně - kolik z Vás vidělo na operním jevišti operu Čert a Káča?

Já osobně dvakrát. Asi před rokem překrásnou inscenaci v Národním divadle v Praze, která mne upoutala krásnou hudbou a solidními výkony sólistů.

Minulý měsíc jsem tuto operu viděla podruhé v Českých Budějovicích. Tato nová produkce měla premiéru 26. a 27. února 2010 v DK Metropol. DK Metropol není klasická divadelní budova. Je to sál, který slouží pro mnoho účelů - rauty, módní přehlídky, atd. Uvádí se zde mimo jiné i operní představení. Je pravda, že divadlu jako takovému se místo moc nepodobá, ale i přesto zde po celý večer panovala příjemná atmosféra.

Po příchodu pana dirigenta se orchestr rozezvučel ,,pekelnou" předehrou. Hudební nastudování bylo velice slušné, přípravu maestro jistě nepodcenil. Zaujaly také kostýmy, které svou veselostí a hlavně jednoduchostí (a to především kostým Káči) jistě upoutaly diváky v sále. Největší obdiv sklidil bezesporu kostým Lucifera (Peter Poldauf), který byl opravdovým ďáblem tělem i duší.

Michaela Kapustová byla veselou, rozdováděnou a umíněnou Káčou. Její herecké nadání a komediální kumšt byl nepřehlédnutelný. Křišťálově čistý mezzosoprán zajisté upoutal všechny přítomné. V těchto dnech se slečna Kapustová pilně připravuje na titulní roli Rossiniho Popelky, která má premiéru v květnu v Brně. Tato mladá a nadaná umělkyně je podle mého názoru jednou z velkých operních nadějí budoucnosti.

V roli ovčáka Jirky jsem měla možnost slyšet Václava Janečka. Jeho dramatický a zvučný hlas by se jistě lépe hodil pro roli Verdiho Otella než mladého ovčáka.
Velkým zklamáním byl pro mě Marbuel, v této roli bohužel ,,nešťastně" obsazen Františkem Brantalíkem, který svůj part téměř odříkával. Čert Marbuel by měl být živým, téměř skutečným ďáblem, ze kterého nejen dětský divák vycítí strach, později také veselost a hravost. Nic takového jsem bohužel nepostřehla.

Velký obdiv patřil sboristům a baletu opery Jihočeského divadla. Upozornila bych především na Pavla Klečku v roli hospodského a Vítězslavu Bobákovou jako skvělou mámu Káči.

Veselé a vkusné operní nastudování sklidilo veliké ovace. Já osobně byla nadšená a upřímně mohu konstatovat, že i v Českých Budějovicích se hraje a zpívá s chutí a na úrovni.
V sezóně 2010/2011 se můžeme těšit na další reprízy Dvořákova skvostu. Více informací ohledně nejen operních produkcí naleznete na http://www.jihoceskedivadlo.cz/
Hudební nastudování: Martin Peschík
Režie: Josef Průdek
Scéna: Pavel Krejčí
Kostýmy: Edita Kurková
Osoby a obsazení:
Jirka, ovčák: Václav Janeček
Káča: Michaela Kapustová
Její máma: Vítězslava Bobáková
Marbuel: František Brantalík
Lucifer: Peter Poldauf
Kněžna: Kateřina Hájovská
Maršálek: Josef Falta
Hostinský: Pavel Klenka

KRÁSNÉ HLASY - 9. část - Štěpánka Štěpánová

Štěpánka Štěpánová se narodila v české rodině v polském městě Bielsko-Biala 13. prosince 1906. S hudbou a zpěvem se setkávala v rodinném prostředí už od dětství.


V roce 1923 v Bratislavě poprvé veřejně vystoupila při školním představení Křičkovy dětské zpěvohry Ogaři v roli Ozéfka. Později zde studovala hudební vědu, absolvovala v roce 1932. Již během studií v Akademickém pěveckém sdružení úspěšně zazpívala altový part Svatavy ve Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila, kterou řidil Dobroslav Orel. Po shlédnutí Štěpánové v Bratislavě ji šéf ostravské opery Jaroslav Vogel ihned nabídl angažmá v Ostravě. Během tříletého působení (1930-1933) zde umělkyně vytvořila třicet klíčových altových a mezzosopránových rolí, patřila k nim i náročná sopránová role Neddy v Komediantech.




v roli Carmen s Beno Blachutem


V únoru 1932 se v Národním divadle v Praze poprvé uvedla jako Bizetova Carmen, Amneris ve Verdiho Aidě a Panna Róza ve Smetanově Tajemství. Od září téhož roku vystupovala střídavě v Praze i Ostravě. Když se podařilo ostravské scéně najít za ni náhradu, stala se Štěpánová v únoru 1933 členkou ND v Praze. Bylo to v době ostričilovské éry a pěvkyně na Otakara Ostrčila i po letech vzpomínala: “Vzácný umělec a člověk. Přímý, nezáludný – toho je třeba v divadelním světě nad jiné si vážit. Co řekl, to splnil...“





nezapomenutelná Káča (Čert a Káča)


Z ostravské opery Štěpánka Štěpánová kromě Isabelly z Fibichovy Nevěsty messinské a Dalily z opery Samson a Dalila převzala celý svůj dosavadní repertoár, který rozšířila ještě v období Talichově. S Václavem Talichem nastudovala ze smetanových rolí Ludmilu i Hátu (Prodaná nevěsta), v mnohém nedostižnou Pannu Rózu (Tajemství), Radmilu (Libuše), kterou po dlouhá léta zpívala bez alternace, Záviše (Čertova stěna). Později též Děčanu (Braniboři v Čechách) a Martinku (Hubička). Z Dvořákových rolí to byla především nezapomenutelná Káča pod taktovkou Zdeňka Chalabaly. V jejím podání vždy vkusná, nikdy vulgární, komická..






Varvara (Káťa Kabanová)

Velkou pěveckou láskou byly pro Štěpánovou role v Janáčkových operách. Ještě za Talicha nastudovala znamenitě Varvaru v Kátě Kabanové, později i Rychtářku a Stařenku v Její Pastorkyni. Její melodický a upřímností oplývající hlas byl pro tyto role jako stvořený.
V Čajkovského Oněginovi ztělesnila Olgu, po čase i Filipjevnu. V Pikové dámě Pavlínu i Hraběnku.






Filipjevna (Evžen Oněgin)


V Chalabalově nastudování Glinkova Ruslana a Ludmily zpívala Ratmíra – tuto roli převzala pouhý den před premiérou. Podala vynikající výkon. Svědčilo to nejen o její všestranné hudební inteligenci, ale i o Chalabalově práci se zpěváky. K dalším rolím Štěpánové patřila například Azucena (Trubadůr), věštkyně Ulrika (Maškarní ples), Dulciena (Don Quijote), Herodias (Salome) a mnohé další. Každá z jejích rolí byla odlišná, pro každou objevovala umělkyně osobitost protkanou ženským kouzlem a půvabem. Precizně a do detailů se věnovala každé své roli.





Dulcinea (Don Quijote)

Nezapomenutelnou se stala hlavně Carmen, kterou ztvárnila téměř 300krát!! Její Carmen byla nabitá energií od prvního momentu, kdy se objevila na scéně. Dramatická, výbojná, démonicky svůdná... Štěpánová uplatnila svůj krásný hlas také v písních, kde vyniklo její všestranné umění. Její repertoár byl široký – od Leopolda Koželuha, W. A. Mozarta až k Honeggerovi. Jen málo operních pěvkyň věnovalo písňovým cyklům tolik cílevědomé pozornosti jako ona. Velké úspěchy slavila též v zahraničí - při hostování v Záhřebu v roce 1931, kdy zpívala Amneris s vynikající Zinkou Kuncovou. V roce 1943 v drážďanské opeře v roli Acuzeny ve Verdiho Trubadůru. Karl Böhm ji tehdy pozval k hostování v Carmen a nabídl také smlouvu. Pěvkyně však odmítla. Vedle Böhma spolupracovala s mnoha osobnostmi hudebního světa; s Fjodorem Šaljapinem, Leo Slezákem, Adou Sari, Marií Némethovou a dalšími.



Hraběnka (Piková dáma)


Během 34 let působení v Národním divadle vytvořila Štěpánová přes 200 postav. Všem se věnovala naplno, s láskou. Její velkou předností byla srozumitelnost zpívaného slova. Po ukončení své pěvecké kariéry se věnovala pedagogické činnosti. „Pěvcova práce je vysilující, nejen fyzicky, ale i duševně. Vyčerpává pěvce často v bezesných nocích, kdy přemýšlí o nové postavě a usilovně hledá pravý tón, pravou barvu...“


Společně s Martou Krásovou pozvedla prestiž altového oboru Národního divadla na vysokou uměleckou úroveň mezinárodního významu.

KRÁSNÉ HLASY - 8. část - Marie Budíková - Jeremiášová

Ariela ve Fibichově Bouři

Marie Budíková – Jeremiášová se narodila v Praze v roce 1904. Od malička byla obklopena hudbou - to hlavně díky svému otci Josefovi, který byl později jedním ze zakladatelů Pěveckého sdružení pražských učitelů. Od 17 let zdokonalovala svou pěveckou techniku u paní profesorky Oty Hinkeové, která byla nadšenou propagátorkou soudobé hudby.

Již v roce 1922 se předvedla jako skvělá interpretka tvorby Jaroslava Křičky – za přednes cyklu Jaro pacholátko (3 recitativy pro vyšší hlas a orchestr) byla oceněna kritiky i diváky. Cyklus zpívala brzy také s Václavem Talichem a Českou filharmonií.

Blaženka ve Smetanově opeře Tajemství

Od 1. března 1929 se stala členkou plzeňské opery, kde po boku Otakara Mařáka zpívala například Jitku ve Smetanově opeře Dalibor. Během svého angažmá zpívala i v operetách, ale především v opeře jednu důležitou postavu za druhou: Barče, Krasavu, Lidku ve Dvou vdovách, Karolku v Její Pastorkyni, Oktaviána v Růžovém kavalíru. A také Mařenku, pak Blaženku, Kuchtíka v Rusalce, Lenku v Tvrdých palicích či Blodkovu Lidunku. Ze světové tvorby například Zerlinu v Donu Giovannim, Butterfly a Oskara v Maškarním plese.

v titulní roli Dvořákovy Rusalky

Talent Budíkové rozpoznal i sám Otakar Ostrčil, v dubnu 1933 se stala členkou Národního divadla. Roli Zuzanky ve Figarově svatbě zde nastudovala ze jediný den! Zachránila tím vyprodané představení... Byl to bezesporu doklad neobyčejné muzikálnosti, pohotovosti a profesionality.

Marie Budíková byla především českou pěvkyní. Její všestrannost jí umožňovala přizpůsobit se různým slohovým pojetím rolí. Se stejnou jistotou a bravurou zpívala Fibicha, Foerstera, Nováka a Janáčka. A také například Mimi v Pucciniho Bohemě – jednu z nejoblíbenějších rolí pěvkyně, kterou zpívala s neuvěřitelnou lehkostí. Řadu let byla její jedinou představitelkou. Budíková nezanedbávala ani koncertní činnost, patřila k neuznávanějším interpretům českých písní.

V roce 1935 se provdala za skladatele Otakara Jeremiáše. Nezapomenutelnými zůstávají hlavně rozhlasová provedení oper, ve kterých zpívala pod Jeremiášovou taktovkou.

Po skončení své umělecké kariéry (v Národním divadle setrvala do roku 1956) se intenzivně věnovala pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a na AMU.