Když se Puškin v roce 1824 pustil do práce na svém prvním historickém
dramatu Boris Godunov, věděl velmi dobře, s jakým velikánem se rozhodl
utkat. Do boje s oslnivou vládou cara všech Rusů (1598-1605) se pustil
vyzbrojen četbou Shakespeara. A opravdu, v tomto politickém příběhu můžeme
rozpoznat prvky Macbetha, když se Borisovi v podobě podvodníka zjevuje duch
dítěte, které nechal zavraždit, aby se mohl zmocnit trůnu. Musorgskij se ve své
adaptaci této epické básně zamýšlí nad osamělostí mocných. Složil lidové drama,
jehož opravdovou hlavní postavou je samotný ruský lid se svým břemenem
nekonečných utrpení. Již Puškin si kladl otázku: Co je duše? Možná
melodie...
Ivo Van Hoveovi nejsou velké politické fresky cizí. Boris Godunov je
jeho první režijní počin pro Národní operu v Paříži.
Opera Boris Godunov se zabývá otázkou moci. Je to téma, které se
pravidelně vrací v operních i divadelních inscenacích, které jsem připravoval.
V dnešní době je otázka moci otázkou zcela zásadní. Více než kdy předtím
potřebujeme všude na světě vůdce, kteří vládnou, ale nezapomínají přitom na
strasti lidu, tak jak je na svém začátku vykresluje opera Boris Godunov,
jež předkládá věrný obraz bolesti a utrpení jednoho národa. V tomto ohledu je
Musorgského opera přímo rentgenovým snímkem moci. S Vladimirem Jurowskim jsme
se rozhodli, že nebudeme dělat druhou verzi opery, která je delší a zahrnuje i
polské dějství a povstání lidu, ale původní verzi Musorgského, jež je kratší,
komornější, radikálnější a více politicky zaměřená. Tato verze se soustřeďuje
na postavu Borise se všemi jeho úspěchy i prohrami.
Ivo van Hove, režisér
Ivo van Hove, režisér
Boris Godunov je první díl operní trilogie, již chtěl
Musorgskij napsat pod názvem Historie Ruska (druhý díl se jmenuje Chovanština,
třetí opera nikdy nespatřila světlo světa). Slavné Puškinovo drama skladateli
doporučil Vladimir Nikolski. Dílo vypráví o cestě k moci uzurpátora Borise
Godunova, vraha Dimitriho, jenž byl dědicem ruského cara Feodora, a problémech,
které následovaly. Musorgskij, jenž se sám ujal libreta, nejdříve soustředil
děj na postavu Borise a složil hudbu, jež se vyznačovala novým pojetím role
orchestru a hlasů, pojetím, jež se obracelo zády k veškerým konvencím a
chytlavým efektům, které až do té doby v opeře vládly. Toto první vypracování
(1869), v němž nevystupovala žádná výraznější ženská postava, však výbor
Mariinského divadla v Petrohradu, kde mělo mít dílo premiéru, odmítl,
jistě proto, že se mu zdálo příliš modernistické. Musorgskij tedy přidal ještě
jedno dějství, jež se odehrává v Polsku a přivádí chybějící ženskou postavu v
podobě Mariny. Rozvinul i další scény a těžiště hry posunul ze titulní postavy
na lid, jenž se tak v této nové verzi z roku 1872 stává skutečnou hlavní
postavou. Rimskij-Korsakov po Musorgského smrti dílo zbavil jeho drsnosti. V
roce 1959 se opera dočkala dalšího zpracování od Šostakoviče, jež je na rozdíl
od verze Rimského-Korsakova věrnější odkazu Musorgského a partituře dodává
velmi působivý symfonický rozměr.
Přímý přenos opery se uskuteční 7. června 2018 od 20 hod v Kině 35. Více informací v přiloženém odkaze https://kino35.ifp.cz/cz/opera-v-kine-35/event849-boris-godounov
