Vídeňský L´Elisir D´Amore

Tento pátek, 22.10., se mi podařilo dostat do Vídeňské Státní opery na Donizettiho Nápoj lásky s Juanem Diegem Flórezem a Julií Novikovou v hlavních rolích. Po všech peripetiích, které přecházely zakoupení vstupenek ke stání a následnému představení, se vše vydařilo na jedničku a já si mohla užít jedinečný zážitek.

První, co mě zaujalo, byla předehra. Jelikož jsem častým divákem tuzemských představení, konalo se v tomto smyslu veliké uspokojení. Orchestr pod vedením Yvese Abela přímo zpíval. Už dlouho jsem nezažila takovou preciznost "naživo". U nás nejsem moc zvyklá, že by orchestr nějak výrazně měnil dynamiku, nebo nedejbože se přizpůsoboval zpěvákovi. O to více jsem si představení ve Vídni užila.

Co se týče inscenace, jednalo se o koncept ze sezony 1979/80. Po celou dobu se sice scéna víceméně nemění, ale protože se jedná o klasickou, výpravnou inscenaci, mně jako divákovi se to velice líbilo. Stejně tak kostýmy a rekvizity.

Na Nápoj jsem se upřímně řečeno vydala hlavně kvůli Juanu Diegu Flórezovi. Musím říct, že mě v žádném případě nezklamal, ba dokonce nadchl ještě víc, pokud by to bylo vůbec možné. Jeho hlas se krásně nesl, opět jsme mohli slyšet brilantní techniku, přednes, dokonalou výslovnost a výraz! Celé jeho vystoupení pro mě bylo ohromným zážitkem, který byl korunován přídavkem, který si publikum po mohutném a dlouhém potlesku vynutilo. Jednalo se samozřejmě o opakování árie "Una furtiva lagrima", která poprvé byla nádherně "odžitá", podruhé ještě dokonalejší... Flórez vše krásně frázoval a kontinuita melodie byla přesto zachována. Nádherné, hladké zpívání.

Další perlou večera byla účast Julie Novikové, kterou jsme mohli vidět začátkem září v přímém televizním přenosu jako Gildu, po boku Placida Dominga, ve Verdiho Rigolettovi. I tento večer předvedla průzračný hlas, přehlednou koloraturu a svěží projev. Nehledě na to, že i krásně vizuálně ladila s představitelem Nemorina. Její Adina byla nebojácná, něžná, krásná. Velice mě potěšila tato změna v obsazení, protože původně Julia vystupovat neměla.

Co se týče dalších rolí, tak i ty byly zosobněny důstojně. Postavy doktora Dulcamara se ujal Lars Woldt, který svým sytým basem dokázal vyplnit hlediště do posledního místečka. Možná bych si představovala trochu kultivovanější pěvecký projev v některých pasážích, ale i tak měpozitivně přesvědčil. V roli Belcoreho se představilTae Joong Yang. Zprvu se mi jeho hlas jevil poněkud tvrdě, ale postupem času jsem si zvykla a náležitě si užila duet "Venti scudi?" s Juanem Diegem Flórezem.

Ještě bych chtěla pochválit sbor Vídeňské Státní opery. Tak precizní nastudování jsem už v divadle dlouho nezažila. Sbor dokázal zazpívat krásná piana i forte v intonační čistotě, vskutku nevídané!


Celý večer podtrhl fakt, že se se mnou Juan Diego Flórez velmi ochotně vyfotil a poskytl mi tak nádhernou památku na celou Vídeň.

L'elisir d'amore

Gaetano Donizetti

Der Liebestrank ist von Donizetti in der unglaublichen Rekordzeit von nur zwei Wochen geschaffen worden: Entstanden ist eine der herzerwärmendsten und zugleich komischesten Liebesgeschichten der gesamten Opernliteratur.

Adina, Gutspächterin in einem eher abgelegenen Dorf, ist jung, reich - und belesen. Der mittellose Nemorino bewundert sie. Den Landleuten trägt sie eine rührende Version der Geschichte von Tristan und Isolde vor, findet sie aber reichlich komisch: Tristan, von Isolde ungeliebt, erhält von einem Wundermann einen Liebestrank, durch dessen Zauber Isoldens Herz bezwungen wird. Adina ist froh, daß es derlei Tränke nicht mehr gibt. Nemorino, der sie - obwohl er nicht erhört wird - innig liebt, hat aufmerksam zugehört. Sergeant Belcore rückt ein und bezieht mit seinen Soldaten Quartier. Adina gegenüber gibt er sich galant, fordert aber gleich auch ihre Liebe. Die kapriziöse Adina läßt sich indes nicht so leicht gewinnen. Nemorino gelingt es, neuerlich zu beteuern, wie sehr er Adina liebe. Sie jedoch weist ihn zurück, sagt, frei und ungebunden bleiben zu wollen. Da trifft unter einigem Aufhebens Dulcamara ein, der sich als weithin berühmter Wunderdoktor ausgibt und seine Mittel gegen alle nur erdenklichen Leiden anpreist. Die Landleute lassen sich beschwatzen. Schließlich fragt Nemorino den Quacksalber, ob er auch einen Liebestrank mit sich führe. Dulcamara durchschaut sofort die Lage und verkauft dem dankbaren Nemorino um dessen ganze Barschaft das begehrte Elixier. Dieses wirke erst nach 24 Stunden, meint vorsichtshalber Dulcamara; er hat dem ahnungslosen Nemorino nichts anderes als eine Flasche Bordeauxwein angedreht. Sogleich trinkt Nemorino davon, und seine Stimmung bessert sich merklich. Er gibt vor, an Adina desinteressiert zu sein. Nun möge sie um ihn werben. Diese plötzliche Sinnesumkehr ist Adina auch wieder nicht recht. Sie will herausfinden, ob Nemorinos Gefühle für sie tatsächlich erkaltet seien, und erklärt kurzerhand, Belcore heiraten zu wollen, aber noch heute, da der Sergeant morgen früh weiterziehen müsse. Nemorino, vorerst noch - auf sein Elixier bauend - siegessicher gewesen, ist nun völlig verdattert. So hatte er sich die Wirkung des Liebestranks nicht vorgestellt. Doch es wirdn zur Hochzeit gerüstet. Dulcamara spielt mit Adina eine improvisierte venezianische Liebesszene. Der Notar erscheint mit dem Ehekontrakt, aber Adina will erst später unterzeichnen. Nemorino möchte von Dulcamara eine zweite Flasche des Wunderelixiers. Das ließe sich schon machen, falls Nemorino bezahlen könne. Der aber besitzt keinen Heller mehr. In seiner Verzweiflung läßt er sich von Belcore als Soldat anwerben und beschafft sich für das erhaltene Handgeld sofort die zweite Flasche.
Der vermeintliche Liebestrank wirkt unerwartet schnell: eine ganze Schar Mädchen umschmeichelt Nemorino. Das erstaunt ihn nicht sonderlich, hat er doch seinem Elixier bereits kräftigst zugesprochen. Allerdings ahnt er den wahren Hintergrund der wunderbaren Zuneigung nicht: Gianetta hat die bis dahin geheime Neuigkeit verbreitet, daß Nemorinos sehr begüteter Onkel gestorben sei und ihn als Alleinerben eingesetzt habe. Nemorino findet die Mädchengesellschaft äußerst angenehm. Adina ignoriert er, was deren Eifersucht weckt. Von Dulcamara erfährt sie, warum Nemorino sich hat anwerben lassen. Der Quacksalber bietet nun ihr den Liebestrank an. Sie aber lehnt ab, weiß ein besseres Mittel, um Nemorino, dem sie ja doch zugetan ist, zu gewinnen: ihre Augen. Nemorino glaubt, in Adinas Augen eine heimliche Träne gesehen zu haben. Liebt sie ihn etwa doch? Nach seiner schönen Romanze schenkt ihm Adina selbst Gewißheit: Sie gesteht ihm ihre Liebe, reicht ihm das Anwerbedekret zurück; sie hat Belcore das Handgeld zurückgezahlt und Nemorino freigekauft. Belcore findet seine Braut in den Armen eines anderen. Zwar ist er enttäuscht, aber er macht gute Miene zum Spiel, und für einen Soldaten wie ihn gäbe es Mädchen genug. Nemorino und Adina hören jetzt erst von der Erbschaft. Dulcamara nützt die Situation für sich. Er brüstet sich mit seiner Kunst, dank welcher Nemorino sowohl zu seinem Liebesglück als auch zu Vermögen gekommen sei.

• Yves Abel | Dirigent
• Otto Schenk | nach einer Inszenierung von Jürgen Rose | Ausstattung nach Entwürfen für die Aufführung im Theater an der Wien 1973
  

• Julia Novikova | Adina
• Juan Diego Flórez | Nemorino
• Tae Joong Yang | Belcore
• Lars Woldt | Doktor Dulcamara
• Anita Hartig | Giannetta
• Konrad Monsberger | Ein Trompeter
• Walter Kunz | Diener des Dulcamara

Jonas Kaufmann zazpívá v Praze

Jonas Kaufmann, který je v současné době považování za největší hvězdu světových operních jevišť, vystoupí 10. ledna 2011 v Obecním domě v Praze s písňovým recitálem.



Potvrdilo se tak to, co mi tento sympatický tenorista sdělil již v červenci v Mnichově, kdy jsem mu položila spíše jen řečnickou otázku, jestli taky někdy přijede zazpívat do Prahy. Čekala jsem tehdy odpověď typu "možná, někdy", takže mě velmi překvapilo, když se Jonas hluboce zamyslel a pak řekl " myslím, že 14.února 2011".
Takže se ani moc nespletl.

O dalších podrobnostech koncertu vás budeme informovat.

Premiéra Šárky a Ariadny v Národním divadle moravskoslezkém

Několik dní před dlouho očekávanou premiérou oper Šárka a Ariadna jsem se obávala toho, že nebudu z divadla odcházet zrovna v dobrém rozpoložení. Národní divadlo moravskoslezské uveřejnilo s předstihem na svých facebook stránkách několik fotografií, které mne doslova šokovaly. Šárka v kostýmu drsné motorkářky s velkým S zavěšeném na krku, růžovozelený býk, nesmyslný oranžový strom, který roste nahoru i dolů...

Tento rádoby "nesmyslný" strom měl ale své opodstatnění. Stejně jako vše ostatní, co režisér Rocc přinesl do obou oper. Zdánlivě nedomyšlené rekvizity a kostýmy na fotografiích se v reálu společně s hudbou Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů přeměnily v nedílnou a smysluplnou skutečnost této inscenace.

Režisér Rocc společně s Vendulou Johnovou poukazují především na propojení obou příběhů. Vizuálně je to patrné; jeviště je v polovině horizontálně rozděleno na dvě části. Během Šárky se nahoře odehrává děj opery, na spodní části jeviště se střídá mužský a ženský sbor. Ač se může leckomu zdát, že se kostýmy hlavních hrdinů vymykají reálnému chápání, není tomu tak. Vše má svůj řád. Každý má své poslání, je oděn do tzv. svých barev. Přemysl, Ctirad, Lumír a mužská část sboru v zelenorůžové (zelenorůžový je též býk). Šárka a její ženská družina v černooranžové. Oranžový je také strom, ke kterému je Šárka během opery přivázaná. Důležitý je ten fakt, že všichni účinkující mají barevné rukavice - zelenou a červenou - značící jak rozum tak i cit (lásku).

Režijní pojetí Ariadny je o poznání méně statické, uvolněné a svým způsobem prosté. Scéna opery Ariadna je zrcadlovým obrazem Šárky; jedinou změnou je tentokrát bezhlavý býk znázorňující Minotaura. Vše jinak zůstává stejné.

Martina Bártu (Přemysl / Theseus) není třeba dlouze představovat. Upoutal mne především po herecké stránce. V operách není malých rolí - toto je pravdivé v případě Martina Šrejmy (Lumír / Burun). V dramatičtějších rolích jeho tenorový hlas opravdu vyniká. Není žádným tajemstvím, že tvorba Bohuslava Martinů je skutečně obtížná pro jakýkoliv hlasový obor. Zuzana Marková (Ariadna) se role ujala po svém. Nejsem si zcela jistá, jestli je tento part to pravé pro tak mladý a ne úplně jistý hlas, který má ještě tolik před sebou.

Někteří z vás (stejně jako já) poslouchali 25. 9. v přímém přenosu druhou premiéru opery Leoše Janáčka Šárka. Po více než půlstoletí se vysílalo živě z divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. Titulní roli zpívala Dana Burešová. Oproti Evě Dřízgové – Jirušové nechyběla Burešové v hlase patřičná dramatičnost a jiskra. Svým výkonem jistě aspiruje minimálně na nominaci na Thálii. A to zaslouženě. Jakub Kettner byl mocným Přemyslem. A to jistě nejen po herecké stránce (slyšela jsem pouze rozhlasový přenos), ale především hlasově.

Sbor NDM pod vedením Jurije Galatenka odvedl skvělou práci. Troufám si řici, že patří k nejlepším sborům na českých operních scénách. Hudebního nastudování se ujal Jakub Klecker. Orchestr pod jeho vedením hrál precizně.

Ne každá moderní inscenace diváka odradí či šokuje, může naopak překvapit a donutit k zamyšlení. A o to jde. Ostatně přijďte se podívat sami a udělat si svůj vlastní názor... Více na www.ndm.cz