John Treleaven: "Nejsem si jistý, jestli je to osud či náhoda. Narodil jsem se 10. června. V ten den měla v roce 1865 svou světovou premiéru opera Tristan a Isolda".

John Treleaven patří k legendárním dramatickým tenoristů posledních třiceti let. Před několika týdny jsem se sešla k milému povídání s panem Treleavenem v jedné z pražských kaváren. Prozradil mi více o svých oblíbených rolích, lásce k rodné Anglii a také zavzpomínal na spolupráci s Leonardem Bernsteinem. Tuto neděli zpívá ve Státní opeře titulní postavu opery Tannhäuser...

Narodil jste se v Cornwallu v Anglii. To je skutečně překrásné místo, které jsem měla štěstí několikrát také navštívit. Jaký je to pocit vyrůstat na venkově a být ovlivněn folklorem a tradicemi s tím spojenými. Jsem si jistá, že je tato skutečnost velkým přínosem pro interpretaci především dramatických rolí, které jste ztvárnil na jevištích po celém světě... 

Určitě bych nikdy nezpochybňoval fakt, že člověk prožije na venkově různé fantazie, je obklopen přírodou. Moje dětství bylo v tomto směru naprosto idylické. Měl jsem nesmírnou volnost, mohl jsem si hrát téměř kdekoliv. Hodně jsem plaval. Narodil jsem se v malé rybářské vesnici. Můj tatínek byl rybář, žili jsme skromně. Jak už to tak na venkově bývá, každý znal každého, což mělo své klady i zápory. Já jsem osobně moc vděčný a hrdý na to, kde jsem vyrostl. A na to, co jsem získal životem na venkově. Miluji Cornwall. Bohužel se tam nedostanu tak často, jak bych chtěl. V příštím roce se tam přece jenom podívám, oslovili mne pořadatelé z místního hudebního festivalu. Moc rád jsem jejich nabídku přijal.

Nejsem si jistý, jestli je to osud či náhoda, ale já jsem se narodil 10. června. V ten samý den měla v roce 1865 svou světovou premiéru opera Tristan a Isolda. Tristan je role, kterou mám moc rád a která je jakousi mojí vizitkou. Zpíval jsem ji více než stokrát po celém světě. V prvním jednání připlouvá loď do severního Cornwallu. V posledním jednání se ptá Tristan svého přítele Kurvenala „Jsem v Cornwallu?“ Vždycky jsem moc rád zpíval tuto větu, je to pro mne velice emocionální. I když o tom teď s vámi mluvím...

 John Treleaven (Tannhäuser), 

Dana Burešová (Alžběta); Státní Opera Praha

Vím, že skladatel Michael Tippett je také rodákem z Cornwallu... 
Ano, to je pravda. Drahý Michael! Byl to užasný člověk. Měl jsem štěstí s ním spolupracovat, zpíval jsem mnohokráte v jeho první opeře Midsummer's Marriage. Je to geniální dílo. V opeře je tolik melodiky a hudebního materiálu, který by stačil na další dvě či tři operní díla.

Je mi tak trošku líto, že se mimo hudby Benjamina Brittena téměř žadná anglická operní díla v České republice neuvádí... Téměř žádná anglická hudba. 
To je velká škoda. Ralph Vaughan Williams je dodnes oslavován jako anglický velikán, legendární skladatel. Během let jsem zpíval mnoho jeho písňových cyklů Co třeba Silent Noon? Když se zaposloucháte do této písně, tak je to v zásadě jednoduchá skladba. Ve skutečnosti je to jedna z nejsložitějších písní, které jsem kdy zpíval. Před lety jsem zpíval jednu z rolí v jeho opeře The Poison Kiss, je to překrásná a bohužel trošku zapomenutá opera. Můj tatínek byl velkých obdivovatelem jeho písňové literatury. Jako baryton interpretoval mnohé jeho skladby. Je zajímavé, že jste se o tomto zmínila. Minulý týden jsem poslouchal rozhlasový pořad na BBC 4, který byl věnovaný neoblíbenějších skladbám klasické hudby ve Velké Británii. The Lark Ascending od Vaughana Williamse je jednoznačně nejpopulárnější a nejhranější skladbou. A to právě proto, že jsou v ní patrné prvky folkloru, anglického venkova a částečně i náboženská tématika.

Wagner. Jednoznačně nejdůležitější slovo vaší umělecké kariéry. Zpíval jste všechny tenorové party, je to tak?

Ano, mimo titulní role v opeře Rienzi (několik árií jsem před lety natočil na CD), jsem zpíval na jevišti všechny. Tristan je ale definitivně moje nejoblíbenější rolí. Mám také moc rád Siegfrieda. On je opravdový Peter Pan, že! Moc jsem tuto roli užíval v období mezi čtyřicítkou a padesátkou, i později. Podle mne je mladý Siegfried vůbec nejnáročnější rolí z Wagnerova repertoáru. První jednání je bez pauzy, mezi začátkem a koncem není žádný moment k odpočinku. Nezastavíte se. Podobně je to v druhém jednání. Po probuzení Brunhildy ve třetím jednání jsem měl občas také potřebu se probudit. Potřeboval jsem načerpat nové síly :) Byla to vždy velice vzrušující a náročná představení, na které moc rád vzpomínám.

Byl jste můj oficiálně první Siegfried, kterého jsem viděla a slyšela živě na jevišti. To bylo v roce 2005 v rámci uvedení kompletního Wagnerova Prstenu v americkém Chicagu... 
Spolupráce s operou v Chicagu byla báječná! Operní produkce byla velice klasická a domnívám se, že i velice srozumitelná pro tamní diváky. Rád vzpomínám na itálského tenora Davida Cangelosiho, jeho Mime byl velice profesionální a živý. Mnohokráte jsem zpíval Siegfrieda po boku Grahama Clarka – to byl nejbláznivější a energický Mime ze všech!

Siegfried je pro vás tedy pěvecky náročnější než Tristan? 
Ani ne tak pěvecky jako po fyzické stránce. Je nutné mít jakousi čerstvost v hlase, když zpíváte závěrečný milostný duet ve třetím jednání. Toto jednání má nezapomenutelnou atmosféru, hudebně jedno z nejkrásnějších operních dějství, co jsem kdy zpíval. 

V Tristanovi není na druhou stranu potřeba disponovat překrásným hlasem až do konce, není to až tak důležité, protože on je na konci své cesty, umírá. Part Siegfrieda ve stejnojmenné opeře Siegfried byl pro mne byl vždy po pěvecké stránce velice náročný. Někteří z mých kolegů naopak nachází roli Siegfrieda v Soumraku bohů pěvecky mnohem náročnější. Já jsem se k Wagnerovi a dramatickým rolím dostal přes lyrický repertoár, neměl jsem tedy problém se přizpůsobit dramatičtějším charakterům. Na začátku své kariéry jsem zpíval italské, německé i české role. Bohužel jsem nikdy nezpíval Smetanu ani Janáčka v češtině, bylo to vždy v němčině či angličtině.

Dodnes zpíváte na operních jevištích po celé Evropě. Věnujete se ale převážně výuce zpěvu. Co je podle vás nejdůležitější pro udržení hlasové kvality a kondice? 
Často říkám svým studentům jedno důležité rčení. Jak to uděláte, abyste se propracovali do let, kdy budete profesionálně a kvalitně zpívat bez toho, abyste neublížili svému hlasu? V operním světě musíte totiž zpívat a cestovat mnoho let, dekád. Pokud samozřejmě nepatříte k těm několika desítkám vyvolených a talentovaných umělců, kteří si sami určují s kým, kde a kdy budou spolupracovat.
Takže jak by se měli pěvci udržovat v kondici? Musíme si uvědomit, že operní pěvci jsou schopni skutečně porozumět pěvecky a především emocionálně většině rolí až po čtyřicátém roce života. Odpověď na vaši otázku je technika. Musíte ovládat pěveckou techniku. A musíte pravidelně cvičit. Dodnes jsem překvapen počtem mladších kolegů,  kteří nemají pravidelný režim hlasových cvičení. Neříkám, že každý pěvec musí takto cvičit každý den. Především v období, kdy zkoušíte operní inscenaci a pravidelně zpíváte. Možná to bude znít trochu směšně, ale je opravdu nutné se “spřátelit“ s těmito hlasovými cvičeními. Během pěti až deseti minut zpívání poté víte, jak jste na tom hlasově. Víte, v jaké kondici jste a jestli jste schopni ten daný večer odzpívat představení či nikoliv. Mne to netrvá ani pět minut, abych věděl, jestli jsem v hlasové pohodě či nikoliv. A jestli budu schopen večer zpívat. Znám svůj hlas dobře, vím to během několika minut. Mohu říci, že jsem dost nekomplikovaný člověk, co se zpěvu týká. Kvalita hlasu ale nezávisí pouze na hlasovém cvičení a technice, závisí také na emocionální stránce jedince. Závisí na tom, jak se cítíme a co prožíváme v osobním životě. Technika je ale hlavním klíčem k úspěchu a hlasové dlouhověkosti. 

Zdá se mi, že se v dnešní době operní domy zajímají a obsazují čím dál tím méně starší umělce. Divadla totiž nemají zájem o pěvce, kteří jsou na vrcholu své umělecké kariéry. To především po stránce hlasové, emocionální. Zkušené umělce, kteří mají za sebou mnoho  let operních zkušeností a jsou schopni odvést skutečně prvotřídní výkony v těch nejtěžších rolích. Neříkám to proto, že patřím ke starším pěvcům sám. Dodnes stále pracuji. Je mi 64 let a zpívám Tannhäusera. Vím o tomto problém, protože mi o něm často říká mnoho mých studentům. Musíte se snažit a zvolit si repertoár, který vyhovuje vašemu hlasu. Nechte hlas, aby vám řekl, co je pro něj v tu danou chvíli nejlepší. Neříkejte svému hlasu, co byste sami chtěli nyní zpívat. To je další velké nebezpečí. Když jsem byl teenager, lidé mi říkali, že budu jednou zpívat Wagnera. A já si říkal, to je neuvěřitelné! To bych moc rád. Ale moment, kdy nastane ta chvíle, kdy budu moct tyto role zpívat? Čeká mne ještě dlouhá cesta předtím, než budu schopen tento repertoár zpívat. Často jsem v minulosti také některé role odřekl. A to mi bylo téměř čtyřicet let. Nepřijal jsem například nabídku na roli Stolzinga v opeře Mistři pěvci norimberští celkem třikrát! Když jsem ji potřetí odřekl, tak jsem si říkal, že už mi ji nikdo nikdy nenabídne. Realita byla ale jiná. Roli jsem poté zpíval mnohokráte po celém světě. Ale zpíval jsem ji v době, kdy jsem sám věděl a cítil, že jsem na ni hlasově připraven. A ne v době, kdy mi lidé říkali, že bych ji měl zpívat.
Toto je problém dnešního operního světa. Umělci jsou často nuceni do některých rolí příliš brzy. Na druhou stranu si musíme vážit a rozumět tomu, když se pěvec a operní management domluví a rozhodne se pro určitý projekt, na kterém budou společně pracovat. Siegfried, Tristan a do určité míry i Tannhäuser – u takto náročných rolí si musí obě strany naprosto důvěřovat. To je velice důležité, protože toto jsou monumentální, velice náročné role a opery. Důležité je období zkoušek, při kterých se vždy potvrdí, jestli rozhodnutí angažovat daného pěvce či pěvkyni bylo správné. Umělci by se neměli bát říci ne té či oné roli. Ano, je to role pro mne, ale nedomnívám se, že je nyní ta správná doba na to, abych roli nastudoval. Stejně tak jsem já nikdy nepřijal nabídku a následně ji odřekl. Nepřijal jsem nabídky, protože jsem cítil, že nenastal ten pravý čas. A jsem za to rád, protože dodnes pracuji a moc si to užívám.

Tristan a Isolda (John Treleaven, Deborah Polaski)

Když už jste se zmínil o tom, jak důležité je období zkouškového procesu, jak se vám spolupracovalo se Státní operou v Praze a s českými kolegy?

Bylo to báječné! K pražské produkci jsem se dostal jakousi náhodou. Pan dirigent Hilary Griffiths, který je podepsán pod hudebním nastudováním opery, je můj dlouholetý přítel. Před lety jsme společně studovali v londýnské škole London Opera Center. Během let jsme se ale viděli pouze sporadicky. Pravdou je, že jsme spolu nikdy nespolupracovali. Byl to on, kdo mi zatelefonoval a řekl mi, jestli bych nechtěl narychlo zaskočit Tannhäusera tady v Praze. Opět to byla situace, kdy se umělec rozhodl nastudovat roli, přijmout pozvání do Prahy a poté během zkoušek zjistil, že Tannhäuser nebyl to pravé. V Praze narychlo potřebovali někoho, kdo roli zkutečně ovládá a již ji zpíval. A Hilary se mne zeptal, jestli by byla šance, abych mohl do Prahy přijet. Já jsem pozvání rád přijal. Na zkoušky jsem dorazil několik dní před Vánoci a poté ještě na pár dní v lednu. A tak to vlastně všechno pěkně vyšlo. Celý tým Státní opery byl naprosto úžasný, milý a nápomocný.

Měl jste skvělou možnost spolupracovat s legendárním Leonardem Bernsteinem na koncertních verzích a následně také na kompletní nahrávce muzikálu Candide. Jaký byl vlastně Bernstein jako člověk? 

Lenny byl Titán! Byl nesmírně muzikální, hudba tryskala ze všech póru jeho těla. On byl hudba. Dovedl být ale i krutý, se svým temperamentem nesmírně tvrdohlavý jako dítě. Během zkoušek byl dost nemocný. Celý zkouškový proces byl jakoby zakletý. June Anderson a Jerry Hadley, oba hlavní představitelé byli nemocní. Společně jsme dělali dva koncerty a poté se připravovali na studiovou nahrávku, která posléze vyšla a dnes je také k dostání na CD. Bernstein chřadl, byl opravdu nemocný. Bylo to velice těžké období. Být ale v jeho přítomnosti a mít možnost s ním spolupracovat bylo něco neskutečného. Nikdy na to nezapomenu. Jednou přišel na zkoušku a vypadal příšerně, jako by měl ve vteříně padnout k zemi a zemřít. A poté přišel do studia a začalo se nahrávat. Ve chvíli ožil a byl jako mladý hoch, skotačil, skákal a byl plný energie. Kouřil jednu cigaretu za druhou. Neustále. Víte, ve Velké Británii je kouření na mnohých místech zakázáno. Lennymu to ale prošlo. Jsem si jistý, že mnoho orchestrů by s leckterým dirigentem odmítlo spolupracovat, pokud by během zkoušek neustále kouřil. Lennyho ale neodmítli. Jsem opravdu šťastný a vděčný za tu možnost, že jsem s ním mohl spolupracovat. Během závěrečné písně koncertní verze, kdy zpívá sbor skladbu Make Our Garden Grow, jsem viděl mnoho diváků v hledišti slzet. Bylo to velice emocionální. Já bych Lennymu odpustil cokoliv. Zajímalo by mne, jestli se někdy setkáme s někým tak výjimečným jako byl právě on...

-------------------------------------------------------------------------------------------

Interview with John Treleaven in English

You were born in Cornwall. That is a wonderful place I visited couple of times myself. How does it feel to be influlenced by folk music and great English countryside traditions. I am sure that must have given you great inspiration for characters you have portrayed on stage... 
I would not deny what that does for your fantasy, for your inner being. My childhood was really idilic in that sence. I had incredible freedom to play. I used to swim a great deal. I was born in a very small fishing village. My father was a fisherman. I grew up in a very small environment. Everybody knew everybody which had its pluses and minuses. I am incredabaly proud and grateful for my heritage. I love Cornwall, sadly I dont get there very often. I will be going to Cornwall next year to help out with a festival there. I am not sure if it's a co-incidence or destiny but I was born on June 10. And on that day it was the first performance of Wagner's Tristan und Isolde. Tristan is a role I have been identified with through my career. I have sung it over a hundred times around the world. In the first act of Tristan, the boat is sailing towards North Cornwall. In third act Tristan asks Kurvenal “am I in Cornwall“? I have always loved this line so much. It makes me feel a little emotional when I say it now. I have always enjoyed that line! Yes, Cornwall has always been very dear to me...

I also know Michael Tippet was born in Cornwall... 
That's right. Dear Michael! He was a wonderful human being. I sang Michael's first opera The Midsummer Marriage many times. This is a real masterpiece. There is so much melodic material in it; there is really two or three other operas in it.

It's such a shame that apart from Britten's works there are really no English operas performed in Czech Republic. Hardly any English music in general. 
That's a shame. Ralph Vaughan Williams is celebrated as a great folk composer. I have performed many of his songs. What about Silent Noon? This is musically speaking very simple song but it's actually one of the most difficult songs to perform. When I was studying I did one of his operas called The Poison Kiss, it's a splendid piece of music. My father-in-law was a great champion of his works, he was a baritone and sang a lot of his music. It's interesting you mention that on because on BBC Radio 4 there was a program about The Lark Ascending by Vaughan Williams. It is singularly the most popular classical music piece in the United Kingdom. The reason for it is what you have just stated – the essential English countryside and folk quality. It has a slightly church feel to it…

 The Lark Ascending

Wagner. That is clearly one of the most important words in your career. You have covered all of the main tenor parts, is that correct? 
Apart from Rienzi that I never sang on stage (I sang bits of it and recorded some arias). Otherwise I have done them all. Tristan is definitely my favourite character. I also love Siegfried very much. He is a real Peter Pan, isn't he! I did Siegfried when I was over 40 and even 50, it was a total joy to play this character at that age. Young Siegfried is the most grueling of the Wagner parts in my opinion. The first act is relentless, it just doesn't stop. The second act just goes on and on. And when Brünnhilde wakes up in act 3, you always think to yourself that you would need to be woken up as well. I need renewal here :) It was always the incredible challenge and very exciting part to be able to explore the characters.


You were my first Siegfried that I heard live. That was in 2005 at the Lyric Opera in Chicago. 
I loved working at the Lyric. The production was quite a sensible one, it told the story very well. I remember the wonderful Mime we had there, his name is David Cangelosi - incredibly energetic performer. I have done Siegfried with Graham Clarke who was the wildest Mime on the planet.

Don't you find Siegfried vocally a bit more difficult than Tristan?
It's not musically more difficult but it's more demanding. You have to have a freshness of the voice at the end in the love duet. There is some of the most beautiful music to sing during the whole evening. In Tristan if you can finish the opera with beautiful tones but it's not quite so important because he is at the end of his existence, the end of his life. I always found young Siegfried the most challenging. Some of my colleagues found Götterdämmerung Siegfried more challenging. I came from the higher lyrical end so I had no problem with that. I came through lots of French, Italian and Czech repertoire that I sang prior to Wagner. Sadly, I never sang Janacek or Smetana in Czech language; it was always in English or German.

Apart from being a singer you have also been giving lessons to young singers. How do you sustain the quality of the voice?
I often tell my students: How do you get to the money years and still have an instrument? You have to run around for a long time in this business unless you are extremely fortunate and so talented. Only a few artists can choose when, where and what they are going to sing.
So how do we hold our craft and learn our business into middle forties when we are really starting to vocally and emotionally understand the parts? The answer is technique. You have to learn the technique. You have to exercise. To this day I am still astonished of the amount of singers I come across that don't have a real regime of exercises. I am not saying you need to do it every day of your life especially if you're working and singing regularly. You need to make these exercises your best friends. In the space of five or ten minutes you know exactly where you are at. You know what condition you are in and what you are capable of on that day. It doesn’t take me five minutes to know if I am going to be ok in the evening. I know if within minutes of waking up how I am doing. I am pretty uncomplicated person in that way. That also involves the emotional being as well. It's not just how we are vocally, it's how we are emotionally. That affects us very much. Technique is the solve factor. It gives us longevity.

More and more it looks to me today that managements are less and less interested in longevity and artist who are in their mid-fifties when artists have enormous experience and are really totally capable of delivering some of these great parts. Vocally, emotionally and physically. We are living in an awful period of time in that sense. I am not saying that as an older man myself. I am still working. Here I am singing Tannhäuser at the age of 64. I do know it's the case because I hear it from lot of my students. You have to try and choose your repertoire carefully. Let the instrument tell you where you are going, don't tell it where you want to go. That's another big danger. When I was a teenager people said to me that I was going to sing Wagner. And I thought that would be unbelievable.  I would love that. But wait a minute, when am I going to sing it? I have a long way before I get there. I said no often to Wagner even in my late thirties. I turned Meistersinger down three times. When I turned it down for the third time I thought that's it, I will not going to sing it because nobody is going to offer me the role anymore. The reality was different. I sang it many times afterwards. But I sang it when I felt it was the right time for me to do so. Not when somebody else thought it was the right time. 

I feel that's the problem of today. People are often pushed too early to sing many parts. We must appreciate and always understand that when a singer and management decide to take on a project – young Siegfried or Tristan to certain extent Tannhäuser – there is an element of faith involved in that. Have I / have we made the right decision? It will always be that case because these are monumentally difficult tough parts. It's usualy the course of the good rehearsal period that will make it clear whether the right decision has been made. I dont think one should be shamed or affraid to say that this is not for me. I felt I could do it but it's not for me right now. Indeed I never took one of those parts on subsequently turned it down. I did turn down offers because I felt it was not yet right for me. I am glad of that because I am still around and I am having a really good time.

Speaking of Prague and a good rehearsal period... how did you enjoy working with the State Opera Company and Czech colleagues? 
Very much indeed. I ended up in Prague through a strange coincidence. Hillary Griffiths who has conducted all the performances so far is a dear friend of mine. We both studied together at London Opera Center years ago. We have seen each other in between times but we've never actually worked together again. It was he that actually called up and said to me “John, this is a sort of hopeful request, we've got a problem up here, could you come and do it?” Again it was a situation when somebody was asked to do the role, took it on, looked at it, started to rehears it and realized it was too much. So they really needed somebody who could sing it. Hillary said to me: “Is there any change for you to do it?” And I told him we should really do this. So I came for a couple of days before Christmas to rehears and then again for some more rehearsals. And that's how it all worked out. Everybody has been totally professional, very sweet. They could not be more helpful.

You were one of the artists who worked on Bernstein's Candid in the late 1980's. How was Lenny like? 

He was a titan. Music came out of his every pores. He was music. He could be tyrannical, unbelievably difficult like a child with his temper. He was not well most of the time. As a matter of fact the whole production was cursed, poor June Anderson and Jerry Hadley were both ill. We did two concert performances and then we rehearsed for the recording. Bernstein got sicker and sicker. And he became more and more impossible. It was a very hard time. But to be in his company it was mind-blowing. I never forget watching him once; he looked like he could die any moment. And then when he came to the music port he came alive. He was suddenly jumping around with a cigarette at all times. In the United Kingdom smoking is absolutely forbidden but he got away with it. I am sure the orchestra would have walked out of many conductors if he would be smoking all the time. But not for Lenny. I will never forget it and I am eternally grateful I took the job. During the concerts when we got to the last chorus Make Our Garden Grow people were crying in the audience. They were very moved. I would forgive him anything and everything... I wonder if we ever see the likes of him again.