Novinky na DVD!

Sir Thomas Allen: "Na poezii už dnes není kladen takový důraz jako tomu bylo v minulosti."

Sir Thomas Allen. Legendární pěvec, herec, příležitostný malíř, učitel a vzor pro mnohé umělce dnešní generace. K téměř dvouhodinovému povídání jsem se se Sirem Thomasem sešla v jeho krásném londýnském domě, kde žije již téměř 30 let. A bylo skutečně o čem hovořit. Příští týden oslaví své 70. narozeniny a zdá se, že je zaneprázdněn více než kdy předtím...

Ve své knize s názvem Foreign Parts: A Singers Journal hovoříte mimo jiné o svém dětství, o hudebních vzorech a začátcích. Sám jste jako malý chlapec začínal zpívat v kostelním sboru, tatínek vás učil hrát na klavír, je to pravda?

Ano. V oblasti severní Anglie, odkud pocházím, bylo toto zcela běžné. Žil jsem s rodiči v malém městě, kde spousta mých vrstevníků zpívala ve sborech. Každý kostel měl svůj vlastní sbor. V té době tyto sbory běžně vystupovaly na veřejnosti a interpretovaly různá oratoria (populární věci jako byl Mesiáš a podobně). Tuto hudbu jsem slýchával, když jsem byl malý chlapec. Byl jsem ale obklopen také populární hudbou té doby, často jsem poslouchal zpěváky jako byl například Bing Crosby a další. Operu jsem tehdy vůbec neznal, nebyla součástí mého dětství. I tak jsem vyrostl ve velice muzikálním prostředí. Můj otec byl velice hudebně nadaný, rád hrával na klavír – především to, co se naučil v kostele a to, co vyučoval v rámci hodin zpěvu s mužským sborem. Toto byla tedy hudba, kterou jsem slýchával jako malý chlapec...

Když mi bylo asi osm nebo devět, tak jsem chtěl zpíval ve sboru. Také jsem toužil po tom, aby mne tatínek učil hrát na klavír. A tatínek mne tedy učil. Sbormistr v kostele v té době poznal, že jsem docela muzikální a nabídl mi, že mne bude učit hře na varhany. Sám vytušil, že mám o studium velký zájem, což bylo asi dost zvláštní pro hocha mého věku. Vzal mne sebou na návštěvu Durhamské katedrály, kde jsem poprvé slyšel a viděl opravdový velký sbor. Tato návštěva mne velice ovlivnila. Během školní docházky se můj hlas změnil. Ve sboru také potřebovali solistu a já jsem se nabídl, že v případě potřeby budu rád zpívat. Tehdy jsem interpretoval několikrát menší sólové party. A zbytek je již historie... minulý týden to bylo představení v Covent Garden.

Ráda bych se ještě vrátila  k vašim skutečným profesionálním začátkům. Jestli se nepletu, tak jste začínal ve Velšské národní opeře v Cardiffu. V té době bylo domovem operního souboru Nové divadlo, že? 

Ano, je to tak. Operní společnost tehdy v zásadě neměla skutečnou domovskou scénu. Kanceláře, stejně tak i zkušební prostory byly na Johnově ulici v Cardiffu. Myslím, že to tehdy byly zastřešené skladové prostory. Velšská národní opera byla v té době ve svých začátcích, formoval se pomalu ale jistě první profesionální sbor... Většinu doby jsme byli na turné, pouze s občasnými zastávkami v Cardiffu. Tyto roky byly pro mne ale nesmírně důležité. Pracoval jsem s člověkem, který byl mým profesorem na univerzitě a který mi moc pomohl a především mne v podstatě nasměroval tím správným směrem. Nic z toho, co mi řekl, nebylo od věci. Mnoho znalostí, které mne tehdy naučil, si dodnes pamatuji. Již v úplných začátcích mé kariéry věděl, co je pro můj hlas správné a co nikoliv. Měl naprostou pravdu...

… zdá se tedy, že vše přišlo v ten správný čas...

Je to tak. Pracoval jsem se dobrým učitelem, který byl shodou okolností jmenován na jedno z vedoucích míst Velšské národní opery. Zeptal se mne, jestli bych nechtěl přijít na předzpívání. Přišel jsem, předzpíval a dostal jsem několik skvělých příležitostí v rolích jako byla například malá role v La Traviatě, Carmen a podobně.... a zanedlouho také svého prvního Billyho Budda. Ano, to bylo o několik let později. Moc jsem se v té době naučil. Nikdy předtím jsem nestudoval a ani nechtěl studovat operu, operní zpěv. Byl to především Bach, Mozart nebo Schubert a tak podobně. Toto jsem miloval. Když jsem se dostal do operního prostředí, tak jsem samozřejmě záhy zjistil, že to bude také můj život. Bylo naprosto jasné, kam budu dále směřovat...

 Youth and Love - jedna z písní cyklu Songs of Travel

Když už jste zmínil Schuberta a Bacha, ráda bych se zastavila u anglické písňové tvorby. Můj osobně nejoblíbenější hudební skladatel je díky vám Ralph Vaughan Williams. Před lety, když jsem žila ve Velké Británii, jsem poprvé slyšela ve vašem podání písňový cyklus Five Mystical Songs. Byla to ale především vaše nahrávka písňového cyklu Songs of Travel, který dodnes patří k mým nejoblíbenějším...

To je opravdu milé, že to říkáte. Nahrávku Songs of Travel jsem natočil v Birminghamu se Simonem Rattlem. Nemyslím si, že v té době byla aranžmá písní s orchestrem dost známá. Je zajímavé, že i několik let poté, co jsme tyto písně náhráli, mne mnoho lidí říkalo, jak moc se jim tyto skladby líbily a jak se z nich mnoho naučily. To mne moc těšilo. Domnívám se, že nahrávka měla tehdy velký úspěch. Ne samozřejmě tak velký jako má třeba Sting nebo Arctic Monkeys (smích). Vůbec netuším, kde jsem přišel na tato jména, protože se upřímně v populární hudbě vůbec neorientuji. Vím ale, že tyto písně zaznamenaly u mých kolegů docela úspěch. A pokud to mohu takto říci, tak především mladší pěvci se z nich něco naučili...

… písně se líbily nejenom pěvcům, ale také posluchačům; já osobně se domnívám, že Ralph Vaughan Williams reprezentuje přírodu a jakousi spiritualitu....

Jsem rád, že to takto cítíte, protože ne každý, kdo je z jiné země, to takto vnímá. Zrovna před pár dny jsem byl hostem v jenom rozhlasovém pořadu, který provádí slovem můj kolega. Ptal se mne na spoustu věcí včetně toho, kterou skladbu, co mne zrovna teď napadne, bych vybral do vysílání jako svou oblíbenou. A já jsem si zvolil Fantasii na téma Thomase Tallise od Vaughana Williamse. Ve skladbě slyším vše, co jsem prožil – život, který vedu, květiny, které mám rád, anglické nebe. Vše. A Vaughan Williams o tom ve svých skladbách hovoří. Byl velkým, milým, laskavým gigantem a je mi líto, že jsem se s ním nikdy nesetkal. Můj učitel se s ním znal osobně a žil dokonce nedaleko od něj...

Chtěla bych se krátce zastavit u vaší české role, kterou je Revírník v Janáčkově opeře Liška Bystrouška. Zpíval jste tuto roli několikrát v češtině, ale také v anglickém překladu. Bylo pro vás studium role ve dvou odlišných jazycích obtížné?

Bylo to dost obtížné. Nejenom, že jsem roli zpíval v angličtině – v angličtině existuje hned několik různých verzí libreta. Originální překlad a poté to jsou další verze a ještě následné upravené verze. Během studia anglické verze a také během zkoušek se zdálo vše naprosto nemožné a komplikované. Naposledy jsem zpíval roli v angličtině v londýnské Covent Garden a uvědomil jsem si, že se vracím k částem anglického překladu z jiných verzí, které jsem zpíval v minulosti. Roli jsem poprvé nastudoval na festivalu v Glyndebourne v roce 1977. Tuto operu mám moc rád; je to fantastické dílo. A stejně jako všechna kvalitní díla mi každou dekádu mého života něco nového přineslo, něco jsem se z role naučil. Skrývá v sobě něco magického. Bylo mi přes třicet, když jsem interpretoval roli poprvé. Tehdy jsem se naučil něco nejen o charakteru, který jsem ztvárnil, ale také o sobě. V další dekádě mi role dala něco jiného, a tak to šlo stále dál. Myslím, že by bylo zajímavé se k Revírníkovi vrátit nyní...

Hlavní problém anglického libreta tkví v tom, že neexistují žádná adekvátní anglická slova a slovní spojení, která by mohla plně nahradit originální české libreto - rytmické fráze, které Janáček tak geniálně zhudebnil. Toto v žádném případě v angličtině nejde. Takže se stává a je v zásadě v angličtině často nutné vynechat či přeměnit kombinaci šesti nebo sedmi not... A Janáček a celé dílo poté doslova „trpí“. Byl to téměř požehnaný den, když jsme se rozhodli nastudovat dílo v češtině. Já bohužel nemluvím česky, mrzí mne, že jsem neměl nikdy čas se v jazyce zdokonalit. Čeština je ale úžasně zpěvná. Vaše kultura je tak bohatá! A Janáčkova hudba je naprosto geniální. Nemohl jsem tedy odolat a proto jsem rád přijal nabídku zazpívat si Revírníka v originále v češtině. A znamenalo to také, že jsem měl skvělou možnost spolupracovat s úžasným Richardem Novákem, Evou a Daliborem Jenisem. Všichni byli báječní! Eva byla v roli Lišky naprosto fantastická. A jsem dost překvapen, že není v operním světě známější. Moc rád vzpomínám na práci na této opeře...

Příhody lišky Bystroušky - závěrečná scéna opery

Mám tedy pocit, že studium anglického operního libreta bylo pro vás těžší než studium českého textu…
V podstatě bylo. A to především kvůli studiu odlišných hudebních motivů. Jako každé dílo, které je překládáno z originálního libreta do jiného jazyka… Tolik času (nechci tím říci, že to byla ztráta času) je věnováno práci s anglickým textem, který by nejlépe vyhovoval. A přitom všichni vědí, že existuje překrásný český text, který jen čeká na to, aby byl využit. V rámci jazykové bariéry a většího porozumění jsme se v Anglii rozhodli zpívat operu v angličtině... Minulý rok jsem měl stejnou zkušenost s operou Cosí fan tutte v Bostonu. Původně bylo v plánu uvést operu v anglickém překladu, já jsem ale nakonec navrhl, abychom operu uvedli v originále v italštině.

Zmínil jste práci na opeře Cosí fan tutte. Je zajímavé, že mnoho umělců nemá takovou zkušenost jako vy. V minulosti jste interpretoval roli Guillerma a nedávno také Dona Alfonsa. Tuto operu jste ale také režíroval. Jak jste se cítil v roli režiséra opery, ve které jste již dvě role v minulosti zpíval? V Bostonu jste vlastně operu jak režíroval, tak v ní také zpíval... 

To je těžké. Musíte si zvolit dobrého asistenta, který vám pomáhá během přípravy inscenace. Není možné si sám pro sebe říkat… „takže ok, co všichni kolem mne vlastně dělají„ (smích). Dělají vše správně a tak jak mají?
Je nutné si uvědomit, že každý pěvec zpívá jednou tu či onu roli poprvé. Takže si občas pro sebe říkám „dobře, takže ty máš problémy s tímto a ty zase s tím a já jsem zde s vámi všemi, snažím se vás vést a pomáhat vám“. Všemu tomuto rozumím moc dobře, protože jsem jednou také sám začínal. Don Alfonso je v podstatě jakýmsi režisérem celé opery. Většinu času sedí a pozoruje, naslouchá tomu, co se zrovna děje. V reálu je to vlastně on, který tahá za nitky celého příběhu. Na samotném konci opery vše podstatné rozhodne on sám. Pro mne je to opravdu fantastická role – v mnoha rovinách dost komplikovaná. Mám rád celkový pohled na dílo – být schopen sledovat kompletní děj očima Dona Alfonsa i očima režiséra. Opera je naprosto fascinující, nápaditá, vtipná. A to všechno především díky autorovi libreta, kterým byl Da Ponte. Ještě dnes se setkávám s lidmi, kteří budou stále hovořit pouze o Mozartovi. Nedávno jsem spolupracoval se Skotskou operou na produkci Dona Giovanniho a já osobně jsem kladl důraz na to, aby bylo jméno libretisty uvedeno také na operním plakátě. Někteří lidé byli proti, protože to prostě není součástí tradice a na plakáty se to takto neuvádí. Bez Da Ponteho by Mozart nebyl schopen vyprodukovat tak geniální díla. A já jsem si dal za úkol, že tuto skutečnost uvedu na pravou míru.

Toto také často slýchávám v souvislosti s populární hudbou první poloviny 20. století. Lidé většinou hovoří o autorech jazzových standardů či muzikálových melodií. Ale kde jsou textaři a jejich texty? Především zpěváci by si toto měli uvědomit, protože bez autorů textů a libret by interpreti byli v podstatě bez práce...

Často se setkávám s mladými pěvci, kteří při pěveckých lekcích vystoupí před obecenstvo a chystají se předzpívat svou píseň či árii. Já je vždy poprosím o pár slov o historii a autorech díla, které budou interpretovat. A dost často se stává, že umělci znají pouze jméno skladatele, o autorovi textu či zhudebněné básně neví téměř nic. Já na toto kladu vždy velký důraz. Sám jsem zastáncem a propagátorem poezie, čtení a recitace básní. Na poezii a přednes textů se zapomíná. Nejsem si jistý, jaký byl či je váš vztah k poezii, jestli jste se ve škole věnovali studiu poezie...

Samozřejmě, měli jsme hodiny literatury, při kterých jsme se učili o básnících, recitovali jsme...

Tak to vidíte. Říkáte samozřejmě. Dnešní generace se už poezii tolik nevěnuje. Znamená pro ně tak málo, a to i v Anglii pro anglické studenty, se kterými se setkávám. Ti se mne často ptají: “musím se skutečně tyto básně učit a číst je“? Naposledy jsem se s takovou reakcí setkal nedávno v Baselu. Zeptal jsem se čtveřice studentů, jestli čtou poezii. A skutečně, jejich jednohlasná odpověď zněla ne, vůbec nečteme poezii. Poté jsem se otočil na mladou dívku, která je doprovázela na klavír a zeptal jsem se jí na to samé. Čtete a věnujete se poezii? A ona odpověděla: “Jistě, já pocházím z Ukrajiny.“

Ano, to je slovanská tradice. Já pokud čtu básně, tak je to samozřejmě poezie česká v českém jazyce. Snažím se ale porozumět i Shakespearovi v originále. V podstatě především tím, že sleduji divadelní hry v originále. Nečtu anglickou poezii jako takovou....

To je ale báječné! Shakespeare stejně jako Da Ponte jsou umělci, kterým vděčíme za mnohé. Jen pomyslete kolik děl zde pro nás zanechali...

Řekl jste něco velice zajímavého o postavě Dona Alfonsa. On je ten, který tahá za nitky osudu ostatních protagonistů. Bez něj by se v zásadě v opeře nic podstatného nestalo. Nejsem si jistá, kvůli čemu chodí jiní operní diváci na operní představení, ale jeden z mých hlavních důvodů (kromě krásné hudby samozřejmě) jsou právě tyto postavy. Jednou z nich je například Iago ve Verdiho Otellovi. Bez Iaga by byl Otello stále šťastně ženatý s Desdemonou. Další takovou postavou je Brünnhilde. A jednou z těch nejzásadnějších operních postav je Beckmesser, kterého jste sám zpíval. Kdo je tedy pro vás Beckmesser?

Myslím si, že vás to překvapí, až vám to povím (smích). Život operního pěvce je velice zvláštní. Někdy je přechod od jednoho typu rolí k rolím charakterně naprosto odlišným dost velký šok. Před mnohými lety jsem seděl ve vlaku a měl jsem sebou notový zápis Mistrů pěvců norimberských. A protože jsem měl čas, tak jsem noty otevřel a začal jsem se dívat na roli Hanse Sachse a Beckmessera. V notách jsem viděl jenom pasáže se spoustou not a slov. A sám jsem si pro sebe řekl: „kdo je tenhle chlápek Beckmesser?“ To bylo v minulosti. Za nějaký čas jsem zpíval v Mnichově a jeden můj kolega za mnou přišel a řekl mi: „Du must Beckmesser lernen!” Opravdu? A on svým hlubokým hlasem odpověděl:“Sicher!” Poté jsem se vrátil do Londýna, kde jsem dostal nabídku z Covent Garden zpívat Beckmessera v nové inscenaci Mistrů pěvců. A protože jsem byl shodou náhod k Beckmesserovi několikrát tak blízko, řekl jsem si, že roli opravdu nastuduji.

Se studiem role jsem začal poměrně brzy, ale asi ne dost brzy v očích některých mých kolegů. Gösta Winbergh, který již předtím zpíval roli Waltera, se mne zeptal: "Tak Tome, jak Ti jde studium Beckmessera?" A já na to: „No, já jsem to ještě ani neotevřel“... „Cože, Ty jsi to ještě ani neotevřel, tak to už je pozdě, je pozdě!” (smích). A pak jsem začal trochu panikařit... Pomalu ale jistě jsem se roli začal učit a přemýšlet o tom, jaký můj Beckmesser vlastně bude. I během zkoušek jsem byl trošku nejistý a pořád jsem si říkal – já jsem lyrický baryton, co nového mohu do této role přinést, vždyť já vůbec netuším, co s tím... Po několika týdnech jsem začal být pěkně naštvaný a nervozní a pomalu jsem se “převtěloval” do Beckmessera. Vytvořil jsem postavu, které jsem začal rozumět. Jakmile jsem toto pochopil, už pro mne bylo jednoduché se vtělit do jeho života, problémů, které řešil. Moje maminka byla vždycky trošku nervózní a pořád musela něco dělat, nevydržela být v klidu. Toto jsem měl v paměti a to jsem také propojil s charakterem městského úředníčka, kterého jsem znal jako malý chlapec; profesionálního a vzdělaného člověka, který nosil brýle a na každého se mračil, měl ale ve všem pořádek. A byla to naprostá paralela mezi tímto mužem a fotografiemi postarších úředníčků, kteří jsou vyobrazeni v knize, kterou mám v knihovně. Mužů, kteří téměř nespali a neměli dobré stravovací návyky, nosili obnošené oblečení – byli ale vždy upraveni. Díky obrazům z knihy a muži, kterého jsem znal z dětství, jsem si vytvořil a pochopil Beckmessera. Člověka, který se musí každý den dívat na pošťáka, pekaře, dělníka a farmáře, se kterými sedí v jedné radě, kde jsou si všichni rovni. A přitom on, vzdělaný člověk, který ví a zná více než oni, musí poslouchat, co oni říkají. A občas se tomu i podřídit. A je to přesně tak. On je vzdělaný a má zkušenosti. Všichni ostatní jsou ale mnohem vstřícnější, mají vrozený talent pro to, co dělají. Hans Sachs a Walter více než ti ostatní. A chudák Beckmesser se jim nemůže nikdy vyrovnat, nikdy nebude součástí společnosti...

Wagner Beckmesserovi skutečně rozumí. Stejně tak Shakespeare rozumí Iagovi a Da Ponte Donu Giovannimu. Z toho jsem tedy vycházel. To je vše...

Billy in the Darbies - árie z opery Billy Budd

Ráda bych se zastavila u jedné z vašich anglických rolí, kterou je Billy Budd. O roli hovoříte ve své knize – je to role, kterou má téměř každý anglický baryton ve svém repertoáru, stejně jako tenoři zpívají Petera Grimese. A mne by zajímalo, jestli je pro vás tato role stále tak důležitá, jako byla v období, kdy jste ji poprvé zpíval... 

Teď již ne, ale před lety byla velice důležitá. V kariéře každého pěvce existují role, které pro vás během určité životní etapy moc znamenají. Billy Budd byl pro mne stejně náročný jako kterákoliv Verdiho role. Billy je často označován za jakéhosi bohabojného muže. Řekl bych, že se z něj v poslední době stala možná až homosexuální ikona. Takto nebyl nikdy v minulosti chápán. Je to postava, která by mohla jednoduše patřit do divadelního světa dvojice Novello / Melville. Jakkoliv chcete definovat nebo analyzovat situaci a vztah mezi Billym a Claggartem a jeho důvody k tomu, co dělá – Billy je jedním z těch provokatérů, kteří naprosto iritují lidi jako je Claggart. Je to jako Walter v Mistřech pěvcích norimberských. Walter je mladý, nevinný a plný energie a dobra. Stejně tak Billy, který přichází s nadšením, štěstím a odhodláním pracovat a plnit rozkazy svého kapitána na lodi. Chce všem ukázat, že je dobrý námořník. Na tom není nic špatného. Jeho chování ale provokuje člověka jako je Claggart. Billy je jakýmsi magnetem, lidé ho mají rádi. Je dobrým příkladem pro mnohé, aniž by si uvědomil, že proto na světě také existují lidé, kteří mu chtějí ublížit a v zásadě ho zlikvidovat.

Opera je o konfliktu dvou mužů, hříšného Claggarta a váhavého kapitána Vera. Britten zkomponoval opravdu fenomenální hudbu. A to nejen pro hlavního představitele opery. Především překrásně zhudebněnou poezii, kterou zpívá Billy na samém konci opery s názvem Billy in the Darbies. Je to řekl bych až metafyzický a spirituální moment. Billy je smířen se svým osudem a kapitána neobviňuje. Rozpozná a vezme si na samém konci ze všeho jen to dobré. To, co mu bylo určeno.

Pro mne byla interpretace role velkým zadostiučiněním. Ale neřekl bych, že se dá srovnat například s Almaviou, Donem Giovannim či Posou.

Když teď hovoříme o Billym, přijde mi to jako úplně jiný život. Život, který jsem žil před dávnými lety. Stále zpívám na koncertech Billyho monolog Billy in the Darbies; je to překrásně zhudebněná báseň – podle mne, je to skvělé hlasové cvičení – a zpívání písní jako takových víc než cokoliv jiného. Vždycky jsem se snažil písně řekněme ilustrovat, pro interpretaci je nutné najít tu správnou barvu hlasu. 

Je to již více jak 40 let, co jsem poprvé Billyho zpíval. Myslím si, že jsem naposled roli ztvárnil v Metropolitní opeře v New Yorku. Měl jsem velké štěstí, že jsem roli interpretoval tak dlouho...

Říkáte tedy, že na koncertech stále zpíváte úryvky z rolí, které jste interpretoval v minulosti. Vím ale také, že na vašich koncertech často zazní i muzikálové melodie. Několik muzikálů jste dokonce natočil na CD nosiče, jedním z nich je kompletní 2CD nahrávka Kiss Me, Kate či muzikálové duety s Valerií Masterson. Zajímalo by mne, jestli zpíváte také britské muzikálové písně, skladby od Ivora Novella či Noëla Cowarda... 

Ano, zpívám. Rád zařazuji do repertoáru různé píně. Nedělám mezi nimi rozdíly. Flanders a Swan napsali například nádhernou skladbu s názvem The Slow Train, mám ji moc rád – možná také proto, že mám rád vlaky. Písně jsou písně. Když se do nich opravdu zaposloucháte, tak zjistíte, že se dají použít a interpretovat při různých příležitostech. Často zpívám skladby Cola Portera, miluji jeho Miss Otis Regrets. Je překrásná. Nebo písně jako je The Folks Who Lived On The Hill. Toto je hudba, kterou jsem byl obklopen jako malý chlapec. Tyto melodie podle mne ani nepotřebují příliš akademický výklad. To neznamená, že musíte být nejlepší operní pěvec na světě, abyste je mohl adekvátně odzpívat. To je často dost velká chyba. Není potřeba použít velký operní hlas; je to spíše kombinace mezi správnou interpretací textu a hudebního doprovodu. Využíváte svou inteligenci a především svou představivost.

Where is the life that late I led? - skladba z muzikálu Kiss Me, Kate

... máte tedy rád Cola Portera, Irvinga Berlina nebo Jeroma Kerna – písně těchto skvělých skladatelů a textařů – je to docela zajímavé, protože když se nad tím zamyslíte a podíváte se zpět na umělce, kteří tyto písně před lety posluchačům poprvé představili, tak to byli většinou lidé, kteří měli velké hlasy. Například Howard Keel nebo Gordon Macrae... Takže podle mého názoru není vaše interpretace zase tak odlišná od těch prvotních... 

Ano, Howarda Keela jsem měl moc rád. Před lety jsem byl s manželkou na jeho londýnském koncertě. Byl už starší, ale stále fantastický. Gordon Macrae také. Dalším legendárním umělcem byl John Charles Thomas, který začal zpívat muzikálové skladby, poté si zvolil operní kariéru a zpíval dlouhá léta v Metropolitní opeře v New Yorku. Do té doby, než se rozhodl, že si založí slepičí farmu. A to také udělal. Měl jeden z nejkrásnějších hlasů. A lidé ho téměř neznají.

Těchto umělců je celá řada. Lidí, kteří byli obklopeni a vyrůstali s touto hudbou. Ptala jste se původně na Ivora Novella. Ano, zpíval jsem některé jeho písně, ale ne mnoho. Více skladeb od autorů jako byl Eric Coates či Hayden Wood. Nerozlišuji je podle důležitosti nebo komerčního úspěchu. Tito skladatelé nás mnohému naučili a stále učí. Občas mám pocit, že by mladí pěvci udělali lépe, kdyby začali zdokonalovat svůj projev nejprve na těchto jednoduchých písních. Někdy také některé vyzvu k tomu, aby odložili například Strausse a jeho skladby se všemi koloraturami a ozdobami a raději si vzali jednodušší píseň jako je Sweet Molly Malone a řekli mi, co cítí a co si o té písni myslí. A často se setkávám s mladými umělci, kteří to nedovedou. Možná, že je to tím, že na poezii už dnes není kladen takový důraz jako tomu bylo v minulosti. Už jsme se o tom dnes bavili. Není již součástí tradiční výchovy. A bez této tradice a průpravy jsou často naše životy ochuzeny o to nejkrásnější. Jako umělec musíte totiž využít ke své práci naprosto vše, co je pro vás v danou chvíli dostupné. Je nutné se každodenně vzdělávat a učit se nové věci. Tak to cítím já...
Před několika lety spolupracovala Judy Dench na Sondheimově muzikálu A Little Night Music. Když poprvé dostala do rukou notový zápis své role, začala se učit ne z not, ale z textu. Kdyby se roli učil kterýkoliv pěvec, podíval by se nejprve na notový zápis nikoliv na text. Zpěváci se neučí roli podle psaného textu, ale dle not. Ona, která není profesionální pěvkyní, studovala roli z textu. A vše zvládla fantasticky právě proto, že dávala důraz na přednes textu...

A proto byla její verze písně Send In The Clowns tak efektní a silná...

Přesně tak. Musela být silná, protože ona sama kladla důraz na text a ne na melodii, kterou Sondheim složil. To by ani jako herečka nezvládla, do jisté míry samozřejmě ano. Je to pro nás velká škola, protože pokud ovládáte a umíte správně interpretovat text, jste schopni přesvědčit diváky o tom, že právě slyšeli jednu z nejúžasnějších verzí dané písně...


A já se domnívám, že tohle Stephen Sondheim naprosto vyniká. Vy sám jste ztvárnil titulní roli v jeho muzikále Sweeney Todd...

Ano, Sweeneyho jsem zpíval. Spolupracoval jsem také na muzikále A Little Night Music, který je v zásadě jednoduchý; po pěvecké stránce je to krásné a dost nenáročné dílo. Sweeney Todd je na druhou stranu dílo velice náročné. Stejně těžké jako většina operních charakterů, které jsem zpíval na jevišti. Především po emocionální stránce. Pro mne tedy ano. Netuším, jak jiní umělci zvládají zpívat na West Endu roli osmkrát v týdnu. Sondheim mi jednou řekl, že Len Cariou, který ztvárnil Sweeneyho v originálním broadwayském nastudování, odzpíval pouze hrstku představení a poté přestal. Nemohl dále pokračovat. Chápu, že se role dá interpretovat  svým způsobem. Nebezpečí a krása v naší branži spočívá také v tom, že se leckdy natolik ztotožníme s rolí, kterou interpretujeme, že občas tak trošku zapomínáme na to, kdo jsme v reálném životě. Není možné se pokaždé naprosto odpoutat od své role. To často nejde..
 

Před časem jste byl jmenován do funkce hudebního poradce ve Skotské opeře v Glasgow. Co vlastně takový hudební poradce dělá?

To znamená, že většinou sedím doma a čekám, až mi někdo z opery zavolá a požádá mne o radu či názor na daný problém. A to se také děje a já se snažím pomoci tyto věci řešit. Skotská opera je instituce, která měla v minulosti nemalé finanční problémy a která bohužel není tak oblíbená či v podvědomí tolika lidí jako jiné britské operní soubory. Je to ale problém, se kterým se potýká mnoho nejen malých divadelních scén. Všichni se dnes musíme naučit, jak být nezávislí, jak se obejít bez tradičních dotací. I přes nemalé finanční problémy se snažím do Glasgow jezdit a pomáhat, jak se jenom dá. A v očích mladých lidí vidím velké nadšení a zápal pro věc. Je to fantastické. Moc rád chodím na zkoušky operních představení (do divadelního studia či na samotné workshopy), kde často pouze sedím a poslouchám, co se zrovna řeší. Za posledních pár let jsme udělali opravdu dobrou práci na Kouzelné flétně, Donu Giovannim a Figarově svatbě. Mám moc rád spolupráci s tímto souborem a se Simonem Higlettem. Před pár lety mne oslovili a požádali, jestli bych nechtěl být součástí něčeho, co vytvářejí; a to je to, co dělám. Nikoho jsem ve funkci nenahradil, snažím se zúročit své zkušenosti na potřebném místě. Jsem přítelem operního souboru.

 Durhamská katedrála

Durhamská univerzita a vaše role čestného kancléře. Je to jistě něco, na co se vás již mnoho novinářů ptalo. Zdá se mi, že se vlastně vracíte zpět do oblasti, odkud pocházíte...

Roli kancléře jsem přijal před dvěma lety. V letošním roce jsem byl přítomen třetí promoci. A zrovna včera jsme slavnostní předávání dokončili. Ve svém oficiálním proslovu a tiskové zprávě jsem řekl, že cítím, že jsem v roce 1964 nasedl do vlaku, který mne po téměř čtyřiceti letech opět dovezl zpět domů. Je to docela složité popsat pocity a to, co pro mne Durham v mém životě znamená. Mám velké štěstí. O univerzitě se nemusím nic nového učit, je mou součástí. Stále jsem naprosto okouzlen pohledem na katedrálu, kterou každý návštěvník může vidět již z přijíždějícího vlaku.

Tento týden byl moc zajímavý. V pondělí jsem zpíval v Covent Garden roli v opeře Ariadne auf Naxos. Na konci prvního jednání jsem dojel na nádraží, v devět hodin jsem nasedl do vlaku směr Durham, kam se dojel něco málo po půlnoci. V úterý jsem v jedenáct dopoledne předával studentům první várku diplomů, poté jsem poobědval a byl přítomen dalším dvěma promocem. Pak jsem povečeřel v nedaleké škole. Středa byla velice podobná – čtyři slavnostní předávání a pak cesta vlakem do Londýna. Ve čtvrtek večer jsem zpíval další představení v Covent Garden a poté opět cestoval směrem na sever Anglie. V pátek ráno jsem předával v devět, jedenáct a dvě hodiny další diplomy. A opět jsem jel vlakem zpět do Londýna. Takže dnes první celý den doma. Byl to ale úžasný týden! Potřásl jsem si rukou s téměř 3000 studenty, kteří získali své tituly. V rámci každého předávání jsem ke všem hovořil. Je to nádherné a pro mne nesmírně důležité poslání. Mám ještě další dva roky před sebou... a to uteče jako voda. 

Zdá se mi tedy, že jste stále plný energie a máte spoustu pracovních plánů do budoucna... 

No, možná se časem stanu strojvůdcem (smích). Užívám si zpěv a své další aktivity vice než kdy předtím. Je to mnohem jednodušší, protože už se nemusíte tolik hlídat. Necítím žádný stres. Svou práci si prostě užívám...

 ----------------------------------------------------------------------------

Interview with Sir Thomas Allen in English 

In your wonderful book called Foreign Parts: A Singers Journal you speak about your childhood, early musical beginnings and influences. You started singing in the choir and with your father learning how to play the piano...
That's not uncommon. We lived in a working class community where choirs were common. Each church would have a choir; each chapel would have a choir. In those days they not only had a choir but they would also perform oratorios (maybe not the B minor Mass but you would get Messiah and the popular pieces). This is music that I heard when I was young but I also heard popular music like Bing Crosby and other singers of that time. There was no opera around; I didn't know what opera was. However it was great musical environment. My father was very musical, he liked and played lot of piano music – what he had learned in the chapel and what he had taught to male choir. So that was music that I heard when I was a small boy.

I came with the idea myself that I wanted to join church choir when I was eighth or nine. I wanted to learn the piano and asked my father if he would teach me. And he did. The organist and choir master at the church recognized that I was quite musical and he offered to give me lessons on the organ and I went from there. He saw my interest and artistic leaning which was probably unusual for a young boy from that aria. He took me to Durham Cathedral where I heard a sung service for the first time and saw a proper choir and how it was led. That was a great influence. And then grammar school took over. My voice had broken. In the choir when they needed a soloist I offered that I would help them out. And I was offered a few parts. And the rest is history – last week it was my performance at Covent Garden...

Going back to your real professional beginnings... if I am not mistaken they were at the Welsh National Opera in Cardiff. Was the company's home at the New Theatre back then?
Yes it was. It was a very nebulous kind of company in many ways because it didn't really have a home. It had headquarters in a place called John's Street where the offices were based and there were also very good rehearsal facility. I think it was a converted warehouse back then. Welsh National Opera was in its formative years then. At that time they formed first professional chorus. Mostly we were touring with occasional stays in Cardiff. It was hugely important to me. I had worked with a man who had been my professor at college and he was a good counselor for me to advise me which direction I should start to think. Nothing he told me was wrong. It all worked out just as he felt it would be. He defined my voice in those early days as to what he felt I was able to do and he was dead right!

...it seems  it all came at the right time for you...
It did. It felt into place. I was working occasionally with the right professor at the college and it so happened that he was appointed to the Welsh National Opera. He told me if I was interested in coming the WNO and do an audition. So I did and they did find things for me. I began with a small role in Traviata and Morales in Carmen. It went on from there... and my first Billy Budd which came a few years later. Gosh, it all seems that it took time but it was quite rapid. And I was learning. I hadn't studied opera and never wanted to study opera particularly. It was rather Bach, Mozart or Schubert or whatever it might be but I love all of that. Then opera came along and was sensibly my livelihood. It was obvious that this was what it had to be...

Five Mystical Songs by Ralph Vaughan Williams

Speaking of Schubert, Bach and Mozart that you really wanted to sing and concentrate on... I would like to ask you about one specific composer. My favourite composer of all, thanks to you, is Ralph Vaughan Williams. I discovered his music when I lived in England about 12 years ago. I first heard you sing Five Mystical Songs and fell in love with them. But mostly it was the recording of Songs Of Travel that really got me hooked... 
It's interesting you are saying that. It was a recording we made in Birmingham with Simon Rattle conducting, the Roy Douglas orchestrations. I don't think many people were familiar with the orchestral versions of the songs back then but it's funny several years after I recorded these songs lot of people came up to me and said that we really loved the Songs Of Travel. I think they made quite an impact. Not like Sting or Arctic Monkeys (Sir Thomas laughs)... I don't know where I came up with these names because I don't know anything about pop music but I know they sell rather more records than we do. As far as we are concerned I know that record touched a lot of people. And young singers particularly said that they had learned lot from it...

...not just singers but also listeners. I have always associated Ralph Vaughan Williams with nature and spiritual kind of being... 
It's good that you feel that way because not everyone who is outside of England does. Just the other day I was taking to a colleague of mine who runs a radio program. He asked me a lot of questions and also would I choose a piece of music just to play out and what would that be of the top of my head...And I said Thomas Tallis by Ralph Vaughan Williams. It sums up everything really, the life that I have, the plants I like, the English sky and everything else. And Vaughan Williams does all of that. He was a big cuddly gentle giant and I wish I had known him. My own teacher did know him and lived not far from him in fact. I simply adore his music..

I would like to stop and talk about your wonderful Czech role – Forester in The Cutting Little Vixen. You sang the role in Czech but you also did it in English. Were there any difficulties for you in order to learn one role in two languages to the same music? 
It is difficult. I not only sang it in English but I did it in three different versions in English. There was the original translation and then there were versions of it and even further versions after that. As it went along it just became more and more complicated. Last time I sang it in English in Covent Garden I found myself reverting to something else that I've sung several years before that when I first sang it in 1977 at Glyndebourne. I love the piece; it's such a wonderful work. Rather like all great works it has something to say every decade of your life. There is a message there of some sort or other. I sang it first when I was a man in my early 30's. And it said something then. Ten years go on and it said something different and after another ten years it said something again. Now it would be interesting to look at it again...The difficulty with the English is that there is no way that you can recapture and interpret the rhythmic patterns that Janáček sets. That couldn't possibly exist in the English language. So constantly you're changing it around and having to drop one of the combinations of seven or six notes in order to accommodate the English language. And Janáček suffers in the process. It was a blessed day really when we decided to it in Czech language. Sadly I don't speak Czech. It's a hard work but mindless exercise. You are trying to find and understand every word and how to inflect each word. That's my job. My further job would be have been to emerge myself wholly in the language. I just didn't ever have time to do it. The culture is so rich and what Janáček writes is a wonderful piece of art of its own. I just couldn't resist doing it. And it also meant I got to work with people like Richard Novák, Eva and Dalibor Jenis who were so lovely. Eva was terrific as Vixen and very modest. And in many ways I don't know why she is not better known. We had wonderful time working together. From that point of view I really enjoyed doing it. Then there was a production we did in San Francisco – that was the last time I sang it which was rather wonderful. I enjoyed it very much indeed.

It seems to me that it was rather more difficult to learn the role in English then in Czech... 
Yes, in a way it was because you are learning different musical patterns. It's like anything that's translated to English or other language... So much time is spent (and I don't want to say it's wasted) trying to find the best English that you can use in any particular moment when you know for a fact that there is this beautiful language just lying there just waiting to be used. For the purpose of comprehension we chose to do it in English. I had this experience last year with Così fan tutte in Boston. We were to perform it in English and I thought, well let's just do it in Italian.

 Sir Thomas Allen as Billy Budd in Billy Budd (1981) 

You have mentioned your experience with Così fan tutte you did in Boston last year. Not many people get to do what you've done. You've performed Guillermo and also Don Alfonso just recently. You also directed the opera production. How does it feel to be looking at singers from the director's point of view since you've already been directed in two roles... And also sang in the production that you directed... 
That is hard. You have to have a very good assistant who keeps an eye on all things. Because you can't be in the middle of the rehearsal and look around and say to yourself... well, ok what's everybody else doing around here? Are they doing the right things?
I am in a privileged position. I look at my colleagues around, they are aware what they are doing or maybe they are struggling with what they're doing because perhaps it's their first time doing this or that role. One sometimes forgets there has to be a first time for everything... So you look at all of this and say to yourself: "Ok so you are struggling with this and I am here with the other five of you to help you and direct you." I have an understanding for all of this. It's a mixture of things. Alfonso in a way is the director of the piece in any case. He sits most of time and it seems he's not doing anything. He is actually pulling a string here and a string there before he stands and puts the real impression of the piece right at the end. It's a wonderful position to be in in many ways, it's complicated but I love the overview – to be able to see everything from the eyes of Don Alfonso and the director. And it does mean that it is incredibly insightful. It can only be insightful because of Da Ponte. And I keep on making the case for Da Ponte. There are still people out there that would only talk of Mozart. We did Don Giovani just now in Scotland and I insisted that Da Ponte was giving credit on the posters. There was reluctance there because it's not the tradition and not the way they do things. Without Da Ponte Mozart could have never produced these things. He is the genius. They are both geniuses but Da Ponte doesn't get the credit he truly deserves. I've made it my mission to try to put it in the right place.

This often happens in the popular music of the first half of the 20th century. People always talk about the composers, the music. But where is the text? Especially for singers because without the lyrics singers would be out of their jobs... 
In many situations I find singers step up to the platform and I ask them to introduce the song what they are going to sing… And someone would say it's Phidylé by Duparc. "Yes and who wrote Phidylé?" And the person says Duparc. "No, who wrote Phidylé." And often the singer doesn’t know. And it starts from here. And I also carry a flag for poetry reading in general. We lose track of it. I don't know what your background was like whether you had poetry at school or not…

Of course we had poetry and learned poems at school... 
There you are; you say of course. The generation nowadays doesn't. Poetry mean so little, even to English students. Students of English often say: “do I really have to do poetry?” That is really bizarre. I've put this to the test on number of occasion. Last time when I was in Basel I asked four singers who were in the class in Basel about poetry and what it meant to them. And how often do they read poetry. And really the answer came: "Don't read poetry." And then I asked the young lady pianist who was there. Do you read poetry? And she said: “Of course, I am from Ukraine!”

Here you go, it is Slavic tradition. Of course I mean I read poetry in Czech language but I've tried to understand Shakespeare from the original written text. More from watching the plays rather than reading the actual text... 
It's just wonderful! Shakespeare like Da Ponte was one of those people to whom we own the most enormous depth of gratitude.

Sir Thomas Allen in Così fan tutte (1975)

You said something very interesting about Don Alfonso. He is the person that pulls the strings. He is the character that makes it all happen. I don't know about other opera goers but I go to the opera (and not for the only reason) to listen to the beautiful music but mostly to see and be able to explore these characters like Iago in Otello. Without Iago there is nothing really happening, Otello would stay happily married to Desdemona. Brünnhilde is another of these characters. And of course there is Beckmesser... Who is Beckmesser to you? 
Oh, it will surprise you when I tell you. Singer's life is very strange. The transitions that you make as a singer are sometimes very surprising. Years ago I heard a story from a colleague of mine who said to another baritone colleague who had seen him with a score of Meistersinger and he said to him: "What are you doing with that?" And he said: "I am looking at Hans Sachs." And the other singer said: "You are mad; you don't want to do this role." And the man who was telling him he was mad was a man who had a reputation as a Beckmesser and he had sang it at Bayreuth...

Around that time I was thinking about it and said to myself: “what is he talking about? Beckmesser, Hans Sachs who are these people?” Many years ago I was sitting on the train with the score of Meistersinger. I opened the score and started to pull through Hans Sachs and wanted to see if that was any interest to me. I kept on seeing all these dark pages with lots of notes and lots of words... And I thought who is this guy Beckmesser… That was in the past and nothing ever came of it. Almost simultaneously a bass colleague of mine in Munich said to me: "Du must Beckmesser lernen!" And I said really? And he replied. “Sicher!“ Then I came back to London and got an invitation from Covent Garden to sing Beckmesser in a new production of Meistersinger. So I looked at it closely and decided to do it.

I started to work reasonably early but not early enough in some of my colleagues eyes, I remember  being in Milan with Gösta Winbergh who was to do the role of Walter and had already sung Walter before. And he said to me: ”How is Beckmesser?” And I said: “I don't know, I haven't opened the book yet.” He was shocked: “You haven't opened the book yet, it's too late, it's too late!” (Sir Thomas laughs) And I said: “No, it will be fine”. And then I started panicking... Slowly and surely I started learning the role. I started to think about it and more I thought about it I realized I had nothing to bring to this role, I didn't know what this is. I am a lyric baritone and I got this harsh dark bitter character to play. What do I bring to it? Time went on and even during the rehearsals I thought... I don't know what to do with this... One week went by, two weeks went by and then it started to click and fall into place. I found myself instinctively becoming agitated and irritated, listening to the things that were being said. And I formed what I understood was the character and started to understand. And as soon as I got to know him it was easy to play him. My mother had a little nervous irritation and always had to be doing something. And I put that together with the idea of a town clerk at home that I knew; a professional man who wore spectacles and kept an eye on things. And it was the exact parallel to the local counselor at home and the book that I have downstairs that has pictures of lots of southern counselors who hadn't even well for years prior to the war; men with wind collars and ties. All these images melt together and I started to think of who he really was. A man who watched the postman, the milkman and the baker and the farmer – all sitting on the council while this educated man thought “these yokels I know so much more than they do”.And that's exactly who Beckmesser is. He has all of this, he knows so much more than they all do but they just have the natural gift upon him. Hans Sachs and Walter more than anyone... And poor Beckmesser could never aspire to that, he could never be a member of that community in any sense of that expression.

It's the most extraordinary piece of understanding on Wagner's part. It's just the same way Shakespeare understands Iago or Da Ponte Don Giovanni. So that was the background. And the bricks just fell into place after I decided he was the clerk to the council and I knew who the clerk was.

I would like to ask you about a special role that I chose as one of my favourite roles of yours. And that's Billy Budd. You also speak nicely about the role in your book – it's a typical English baritone role like Peter Grimes is for an English tenor. And I was wondering if Billy Budd still holds a special place in your heart… 
No anymore but it was very special role in my career early on. In certain stages of once life there are roles that become dear to you because they provide huge mental and also physical satisfaction. Singing Billy Budd is like singing a big Verdi role! Billy Budd is often treated as some kind of a saintly figure. He's become some sort of a homoerotic icon in these days; he never was in my days. He could easily be in a Novello / Melville play. However you want to define it or however you analyze that situation with Claggart and his reasons for what he does, Budd is just one of those nice guys. It's rather like Walter in Meistersinger. Walter comes in with all his innocence and does all he does. Billy Budd comes in, this happy go lucky blond young guy. He loves unlike the rest of the crew on the ship, the challenge of being on the ship. He wants to work for the captain and show him that he is a good lad. There is nothing wrong with that but it irritates the likes of Claggart. In fact he is just a magnet, people are drown to him, he sets an example without realizing it to others and they are drown to him. If that is your nature then there are those people in the world that want to strike you down.

Billy Budd is this wonderful story of the three pitiable points. It's about two men, the conflict between Claggart - the evil one and a man who vacillates who is Captain Vere. It's extraordinary. The vocal music that Britten gives Budd is fantastic to sing! You've got that long piece of poetry Billy in the Darbies that he has and after that has the meeting with Dansker who comes to him and gives him some biscuits and water before his hanging. It's kind of a metaphysical thing he goes into and sings: „I’ve seen a far shiny sales, I am content I am content” it's all paradisiacal and religious. Whatever the Captain said to him he sees the goodness of it. He recognizes the goodness of what's been preached to him at that moment.

It was a huge satisfaction of doing it but I wouldn't say it is in comparison with Almaviva or Don Giovanni or even Posa in Don Carlos...

Talking now about Bill Budd it feels like a different life. A life long ago. I still sing the soliloquy because I think it's the most beautiful piece of word setting. And using that particular part of English language attached to the music that it has – I think it's really exercising - song singing as much as anything. How best to interpret songs and illustrate them, find the colour in a voice. So from that point of view it's a very good test piece. It's now over 40 years ago that I first sang it. I think I sang my last Billy Budd at the MET and that was the end of it... I had a long run, I was very lucky.

You said you do bits and pieces from operas you don't perform on stage anymore. You also sing some musical theatre pieces. You have recorded a couple of musicals on CDs like Kiss Me, Kate or some musical theatre songs together with Valerie Masterson. I was wondering if you sing some British musical theatre songs, works by Ivor Novello or Noël Coward... 
Yes I do. I sing all kids of songs; I don't draw a line at much I must say. Flanders and Swan had written some brilliant songs. There is one particular song I really love called The Slow Train; probably because I like trains as well... Songs are songs and if you listen carefully sometimes songs from whichever genre they come you can be used. I often sing songs by Cole Porter, I love Miss Otis Regrets. And I sing it at the drop of a hat. It's brilliant. Whether it's true how he conserved it I don't know. But the three little verses of the song are glorious. I also sing songs like The Folks Who Lived on a Hill. It is music I was familiar from an early age. Songs of that sort may not need over interpretation. It doesn’t' mean you've got to be the greatest opera singer in the world, that's often a mistake. You don't need to put all your opera singing into it, you present it in a strange combination, balance between using the words and how you use your voice. It's not full theatrical attachment to it. It's your intelligence that you use text more than anything else. And use your imagination...

Oh, What a Beautiful Mornin' from Oklahoma;
Last Night of the Proms 2004

…Cole Porter, Irving Berlin or the Gershwin brothers – songs by these great songwriter; it's quite interesting because if you look back at the artists that sang and introduced these songs, these people had big voices. Artists like Howard Keel, Gordon MacRae... So to me you're not really far from it...

Oh yes, I love Keel. Years ago I urged my wife and a friend of hers to go and hear Howard Keel at the Dominion Theatre. It was late in his years, he was a terrific singer. MacRae as well. Another great artist was John Charles Thomas who went from singing Broadway songs to the MET where he sang Rigoletto and other roles. And later became a chicken farmer. He had one of the greatest voices you could ever hear. And people don't know him too much...
There were so many artists like that whose background was of this kind of music.. You started asking about Ivor Novello. I have sung some songs by Novello, not a great deal. More songs by Eric Coates and Haydn Wood. I don't draw a line in any of these people. They have huge amount to teach us. And I feel singers would do well to take the simplest of songs and know how to perform them. I am incline of times to say to a singer: put away that Strauss lieder with all of the coloraturas and everything else and take that Sweet Molly Malone. Tell me about that; see if you can interpret that. Time and again I find that some of them can't. Maybe it comes from a fact that poetry is less well known as we were talking about earlier. It's not part of a background. And without that background you're that much starved and poorer for it. You have to add and use absolutely everything that's available to you. That's what we deal with, that's our armament. And it needs enriching day by day by day. That's what I feel.
If you ask an actor to read you a poem, he or she would read it with certain melodic rhythm in it. And they would give you an interpretation. More often than when I ask a singer to do that, he or she would just plainly read thought it. They would not have the combination and they haven't made that connection to the fact that they are actors. They have to know how to engage with the audience. Not just by reading but when they sing too, it's a combination and balance between the reading, unmusical spoken text and the sung quality of the voice. And put those two together and get that balance right. The actor is required to write its own music as it goes along. That's the trouble. We have the music written for us already so we feel that that's taken care of.
When Judy Dench was given A Little Night Music to perform she saw the text and looked at the text and she went thought and worked from the text. Not from the notes. Give that to a singer and they would look and start working immediately from the music. The singers wouldn't look at the text. She without the voice makes the thing works because it's all text driven...

That's why her Send in the Clowns was so powerful... 

That's right. It had to be powerful but through the text and not because of what Sondheim composed. She couldn't do that. To a degree she can. It's a very interesting lesson to us. By so doing, you can convince the audience that you have just heart the most beautiful performance you could ever come for.

And I feel that's really what Sondheim is all about. You also sang his Sweeney Todd, right...

I've done Sweeney Todd and A Little Night Music too. A Little Night Music is relatively trivial; it's a charming piece to perform, musically it's not demanding as long as you get the words around.
Sweeney Todd is a hard piece to perform. It has as many demands as most operas I have ever been involved in. Emotionally it's absolutely draining. It was for me. How they manage to do it night by night in the West End I have no idea. Stephen Sondheim told me that when Len Cariou did it first on Broadway, he only sang some performances and then stopped. He couldn't continue. There is a way of doing it. The danger and the beauty of what we do is that you do enter into it; you can't stay back all of the time. So once you get into the light and start engaging with it then it starts making these demands of you. And in the case of Sweeney Todd, it's a killer. You have to kill Mrs. Lovett at the end... it is thought. It's hard work!

I would like to ask you about your relatively new position which is Music Advisor at Scottish Opera. What does Music Advisor do, I cannot imagine what it requires...

It means I am at the end of one of these phones. And every now and then the general administrator calls me up and tells me we are doing such and such... and we talk. It's a company that has struggled and does not enjoy the kind of support that it should have at government level. That's the case everywhere. We all have to learn to be independent of traditional resources. Despite the problems and the cutbacks that there have been – reducing rehearsals weeks and orchestra weeks and everything else which is very unfortunate. Despite all of that I go there and I find a spirit in that company that it would be hard to defeat anywhere. It's extraordinary. And what I like about it is that we go to a work place (whether a music studio or rehearsal studio or workshop where sets are built and props are built). The whole thing is a real entity and I love being part of that. In last few years we did a good Barber, good work in Figaro, Magic Flute and Don Giovanni as well. I have loved the collaboration with Simon Higlett. They've just asked me to come onboard and be a friendly pair of ears. That's what I do. I haven't replaced anyone, I am just sitting on a seat alongside the team and listening and putting in a word of impression. I am a friend of the company and I am very happy to do it.

Durham University and the your role as a chancellor. That is something that people must have asked you so much about... It seems to me you are really coming back again... 
I took a role as a chancellor two years ago, this is my third congregation. I just finished yesterday. What I said in my opening address was that I feel I went away in 1964 on a train journey and doing a long loop and after nearly 40 years I arrived home. It's difficult to describe what Durham means in my life. I count myself very fortunate; I don't have to learn about Durham. It's not something that it has to come to me second hand, it's in me. It's me, it's what I am. I get as bigger thrill now (all people get that thrill when they see the Cathedral for the first time from the train) as I saw it when I was a little boy.

This week was interesting. I had a performance of Ariadne on Monday, at the end of my role in the opera I took a nine o’clock train to Durham and got there at quarter past twelve. Next day I had nine o’clock rehearsal at the Cathedral for the first congregation at eleven. Then lunch, two more congregations then dinner at Hatfield College, the next day was very similar. I had four congregations and then I took the train back to London. On Thursday evening I sang Ariadne at Covent Garden and after that took a train to Durham again. Yesterday morning I spent the morning doing the doctor's ceremony. One at nine, one at eleven and one at two. And got a train back to London. So today it's my first day at home. It's been the most wonderful week. I have shaken hands with 3000 students who won their degrees and made speeches at every congregation. I am just a part of the fabric of the place. It's hugely important to me. I have another two years and it will go rather too quickly. 

So there is nothing that can stop you from being active and doing what you love... 
No, I probably drive trains (Sir Thomas laughs). I am enjoying singing as much if not more that I have ever done. It's easy when there is nothing to be approved. I don't feel any pressure. And I just enjoy it...