Nathan Gunn: "Dá se říci, že se v USA dnes lidé dělí na dvě skupiny. Ti, kteří milují operu a ti, kteří preferují muzikál."

Americký barytonista Nathan Gunn patří k nejlepším a nejoblíbenějším operním pěvcům ve Spojených státech. Na Illinoiské univerzitě působí již několik let jako profesor zpěvu. Jeho velkou láskou je také klasický americký muzikál a písňová tvorba. Ke společnému povídání jsme se sešli ve Vídni, kde v říjnu ztvárnil postavu Jamese Daltona ve světové premiéře opery A Harlot's Progress...

Mohl byste nám prosím říci vice o tom, kdy a proč jste se rozhodl stát se operním pěvcem?

Již v dětství jsem měl docela hezký hlas, v té době jsem také začal zpívat ve sboru. Když jsem docházel na střední školu, jeden z mých profesorů mne slyšel zpívat a zeptal se mne, jestli bych se nechtěl naučit roli Papagena pro školní produkci Kouzelné flétny. Tehdy jsem vůbec netušil, o čem to mluví. Operu jsem neznal. Nahrávku jsem si vypůjčil a okamžitě se do této hudby zamiloval. Moje první operní role byla tedy role Papagena ve školní produkci Kouzelné flétny v anglickém jazyce. Později jsem v rámci školy zpíval také v operetě Netopýr, to jsem si také moc užil. A již tehdy mne napadlo, že bych měl něco podobného dělat i nadále a věnovat se možná zpěvu profesionálně…

Podal jsem si přihlášku na několik vysokých uměleckých škol a konzervatoří a byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že jsem byl přijat na všechny. Rozhodl jsem se pro vysokou školu v Illinois, kde se mým hlavním studijním tématem staly především písně. Jeden z mých profesorů, který byl v minulosti klavíristou Luciana Pavarottiho či Birgit Nilsson, se rozhodl interpretovat kompletní písňovou tvorbu Franze Schuberta. To je téměř šest set písní! Já jsem se tedy v rámci každodenního studia věnoval hlavně interpretaci písní. A to nejen pěvecké interpretaci; studoval jsem poezii a snažil jsem se získat co nejvíce znalostí o historii těchto skladeb. Během studia jsem na několika stovkách koncertů odzpíval asi sto padesát různých písní.

Poté jsem se přihlásil do soutěžního programu Metropolitní opery v New Yorku, který jsem vyhrál. Stal jsem se členem jejich programu pro mladé umělce, kde jsem strávil dva skvělé roky.

Víte, v dnešní době zpívám především ve Spojených státech, protože mám velkou rodinu. Nyní jsem ve Vídni na šest týdnů. Taková hostování jsou pro mne právě kvůli rodině dost časově náročná. Do Evropy se ale vracím tak jednou do roka, jsem moc rád, kdy mohu být součástí zajímavého operního projektu.

Jako umělec si myslím, že je důležité zpíval nové kompozice, protože když se nad tím skutečně zamyslíte, tak všechno bylo jednou nové. Traviata byla nová, Kouzelná flétna byla nová a někdo tyto role a tyto opery interpretoval také poprvé. Cítím, že zpívat nová díla není jenom radost, je to umělecká povinnost. A to nejenom nové opery, ale také nové písně.

Za posledních pár let jsem měl velké štěstí být součástí skutečně zajímavých projektů. S broadwayskou zpěvačkou Kelli O’Harou zpíváme společně v rámci koncertů po USA. S legendárním Mandy Patinkinem jsme se několikrát sešli v show, která je kombinací světa opery a muzikálu. V listopadu jedu s Mandym na australské turné, na které se moc těším.

ukázka z narozeninového koncertu Stephena Sondheima (2010)

Před sedmi lety jsem společně se svou manželkou začal vyučovat na fakultě Illinoiské university. Moje žena vyučuje hru na klavír, já jsem profesorem zpěvu. Moc rád jsem také přijal funkci uměleckého šéfa Lyrického divadla, které je součástí univerzity. Dříve se zde inscenovaly převážně opery, nyní se to snažíme změnit a uvádíme vedle operních titulů také některé klasické muzikály.

V loňském roce jsem se stal ředitelem americké repertoárové rady v opeře ve Filadelfii. Dal jsem dohromady skupinu různých odborníků, kteří mají v následujících deseti letech za úkol zorganizovat a vyprodukovat deset nových amerických oper. A také odpovědět na různé otázky, které musí být zodpovězeny. Jak například naučit a připravit nové skladatele pro to, aby psali lépe pro hlasy. V dnešní době, a to je také typické pro mnohé evropské operní domy, nemají operní společnosti své rezidenční skladatele. Ti potom leckdy netuší, jak správně komponovat pro operní hlasy. Často se stává, že autorova prvotina postrádá správnou orchestraci. Skladatelé píší pro hlas jako by psali pro klavír. Vysvětlil bych to asi na jednoduchém příkladě: můžete napsat sebekrásnější operu s nejúžasnějšími áriemi, ale pokud je nikdo na světě nebude schopen technicky zazpívat, potom vše ztrácí smysl.

Ve Filadelfii máme tři mladé rezidenční skladatele. V příštích třech letech se budou učit o tom, jak vlastně vzniká operní produkce, co to vše obnáší. Častým problémem jsou samozřejmě finance. Vyprodukovat novou operní inscenaci je velmi nákladné. Nemáme bohužel jako jiné divadelní instituce příležitosti k tomu, abychom organizovali workshopy. Já se tedy v rámci svého uměleckého působení v Lyrickém divadle snažím o jakési propojení akademických světů. Tímto způsobem můžeme některé z nových operních titulů takzvaně „nazkoušet” v méně nákladných podmínkách se studenty, kteří mají skvělou příležitost zapojit se do nových produkcí. Mladí skladatelé mohou tak ledacos poupravit či připsat, což by v případě okamžitého operního nastudování a následného uvedení v žádném případě nešlo. A to především z časových důvodů.

Všechny tyto světy a instituce, ve kterých figuruji jako zpěvák, intendant nebo umělecký šéf, se spojují dohromady. Pomalu ale jistě se moje vize začíná realizovat, z čehož mám velkou radost.

Obdivuji práci režiséra Daniela Herzoga. Řekl mi, že je velice složité prosadit se ve Spojených státech jako evropský operní režisér. Již delší dobu se snaží představit více amerických operních děl na evropských scénách. A to nejenom díla Johna Adamse nebo Philipa Glasse. Sám jsem jej propojil s operním souborem ve Filadelfii a rád bych tímto zorganizoval koprodukci mezi operními domy ve Filadelfii, Dallasu, Dortmundu nebo ve Vídni. Bylo by skvělé propojit všechny tyto instituce a operní týmy ke společné práci…

 

Ashley Brown a Nathan Gunn v muzikálu Show Boat

Lyrická opera v Chicagu (copyright Robert Kusel)

...a to je přece velice podobná vize, kterou již provozuje několik operních domů ve Spojených státech, že? Na několika amerických operních scénách byl stejným způsobem inscenován muzikál Show Boat (Loď komediantů). Nová produkce byla v roce 2011 poprvé uvedena v Chicagu, poté v Houstonu, Washingtonu DC. V červnu 2014 se přesune také do San Francisca. Moc ráda bych viděla Loď komediantů například v koprodukci s operními domy v Londýně či ve Vídni…

Loď komediantů je klasický americký příběh (poznámka: více se dozvíte v těchto článcích - historická fakta a románová předloha). Když se zamyslíte nad historií amerického muzikálu, tak je to právě Loď komediantů, která v roce 1927 vlastně odstartovala celou americkou muzikálovou historii. Předtím znali lidé jenom vaudevillové umělce a baviče, kteří cestovali po celé zemi se svými divadelními programy. Uvedením tohoto muzikálu se vše změnilo. Příběh se odehrává v období, kdy bylo nemyslitelné, aby černoši a běloši uzavírali sňatky nebo spolu žili. V některých amerických státech to bylo protizákonné. Loď je jakési útočiště, domov, kde všichni lidé společně dobře vycházejí a pracují. Ve chvíli, kdy parník připluje do jednoho z měst, začínají problémy. Je to fantastický muzikál s krásnou hudbou a tanečními čísly. Dá se říci, že se v USA dnes lidé dělí na dvě skupiny. Ti, kteří milují operu a ti, kteří preferují muzikál. Já se snažím svou prací tyto dvě skupiny lidí propojit. Za poslední dobu bylo v mnohých amerických operních domech k vidění několik klasických muzikálů jako je právě Show Boat nebo Camelot, Oklahoma! a také South Pacific. Dokonce i Carousel. Začátkem tohoto roku jsem byl součástí překrásné polo koncertní produkce, která se za doprovodu Newyorské filharmonie uskutečnila v Lincolnově Centru v New Yorku. Tato díla jsou svým způsobem „americkými operami“.

Nedávno jsem se ptal Daniela Herzoga, jestli někdy v minulosti nerežíroval některý z amerických muzikálů. Řekl mi, že téměř žádný. Podotkl jsem, že by bylo určitě dobré inscenovat americký muzikál Carousel. Divadelní námět je z pera maďarského autora Ference Molnára. Pravdou je, že sám Puccini chtěl získat práva k následnému zhudebnění. To se mu ale nepodařilo. Až Rodgers a Hammerstein II. práva získali a v roce 1945 vyprodukovali svou muzikálovou verzi s názvem Carousel. Podle mne je Carousel jakousi operetou, především kvůli dialogům, které prokládají hudební čísla. 

Mým velkým vzorem a učitelem zpěvu byl pan profesor William Miller. Vyrůstal v době, kdy byl rozhlas velice populární. Když jsem se s ním poprvé setkal, bylo mu 83 let. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl být následujících deset let jeho žákem. Zamlada zpívával Händela či Mozarta. Často byl zván do ranního rozhlasového vysílání, kde zpíval populární americké písně. Většinou jazzové standardy. Sám mi kdysi říkával: „Nathane, někdy je prostě zapotřebí vzít menší štětec a někdy zase větší, podle toho, co a v jakém prostředí zpíváš“. Naučil mne, jak důležité je umět pracovat se svým hlasem. A to i v případě, že je někdy zapotřebí použít mikrofon...

Ráda bych se zastavila u jedné z vašich nejlepších rolí. Tou je Billy Budd. Vím, že jste roli zpíval v mnoha produkcích po celém světě… 

Vůbec poprvé jsem se setkal s postavou Billyho Budda v Metropolitní opeře. Tehdy jsem byl poměrně mladý, byl jsem členem programu pro mladé umělce (Young Artist Program). Ten rok jsem zpíval jednu menší roli a také jsem poprvé alternoval titulní postavu. Nastudoval jsem tedy Billyho hned v začátku své kariéry. Bylo to pro mne v té době dost náročné, protože jsem byl příliš mladý.

Podle mne existují dva skladatele, kteří se ve svých dílech věnují těmto surovým a nesnadným tématům. Mozart a Britten. Ve svých dílech hovoří o věcech, kterým se jiní skladatelé vyhýbají. V Billy Buddovi, stejně tak i Peteru Grimesovi a Smrti v Benátkách, hovoří Britten o podstatě lidské vlídnosti a laskavosti a proč jsou tyto hodnoty často zničeny. V Billy Buddovi reprezentuje Claggart všechny z nás. Sám nebude moci přežít, pokud bude existovat světlo, dobro. Jestliže existuje světlo, temnota a zlo nemá šanci. Sám to dokonce zpívá ve své árii.

Před nedávnem jsem hovořil s jedním ze členů Nejvyššího soudu, který mi říkal, že se děj Billyho Budda vyučuje na právnických fakultách. Příběh se věnuje liteře zákona, nikoli její podstatě. A to je přesně to, co kapitán Vere učiní. Nakonec se rozhodne problém neřešit. Toto jsou pravidla. Billy Claggarta uhodil a to je skutečnost. Nezáleží na tom, jestli je Claggart zlý a falešný. Billy musí být tedy potrestán, musí viset. Billyho síla je v tom, že on sám a všichni kolem moc dobře ví, že to není správné. On je i přesto ochoten se obětovat, aby zachránil nejen Vera ale i celou posádku.

V loňském roce jsem zpíval Billyho v Metropolitní opeře. Během jednoho z představení jsem zjistil velice podstatnou věc, na kterou jsem nikdy předtím nepomyslel. V árii, kde Billy zpívá o tom, jak je silný a ví, že zůstane silný, ať se děje cokoliv (“I am strong and I know it, and I'll stay strong, and that’s all„) jsem si uvědomil, že on není vůbec silný, je naprosto vyděšený! A já jsem byl konečně schopen všechny tyto emoce pochopit a interpretovat je na jevišti. Druhý den jsem čekal na letišti a hovořil jsem s manželkou po telefonu a řekl jsem jí, že si myslím, že to bylo opravdu naposledy, co jsem tuto roli zpíval. Předal jsem obecenstvu vše, co jsem mohl nabídnout a cítím, že je čas se s Billym rozloučit. A v podstatě je to moc smutné, protože jsem roli zpíval vždycky moc rád, Billy je jako můj přítel. Zpíval jsem jej v téměř  všech produkcích po celém světě. Začal jsem v Metropolitní opeře, kde jsem jej také asi zpíval naposledy. Domnívám se, že je to až symbolické. Myslím, že je na čase předat tuto roli mladším kolegům a věnovat se novým projektům...

Nathan Gunn a Diana Damrau - A Harlot's Progress (foto Werner Kmetitsch)

… jako je vaše poslední role, kterou jste ztvárnil ve světové premiéře opery A Harlot’s Progress ve Vídni. V nedávnem příspěvku na vaší webové stránce jste hovořil o tom, že jste si užil roli Jamese Daltona především proto, že jste měl skvělou možnost a prostor pro interpretaci textu...
To je přesně to, co se mi líbí na skladatelově stylu. Před pár lety jsem s Ianem o této roli hovořil. Tehdy se mě ptal, ve kterých rolích se cítím hlasově nejlépe. Řekl jsem mu, že jsou to především dvě. Billy Budd a Billy Bigelow z muzikálu Carousel. Během zkoušek mi také prozradil, že tato dvě díla během komponování opery často poslouchal. A já to skutečně v jeho rukopisu slyším. Když jsem měl poprvé v rukou partituru opery A Harlot’s Progress, všiml jsem si několika obtížných míst. A také podobné struktury jako má především Billy Budd. Někdy potřebujete, aby vás orchestr doprovodil a podpořil, někdy orchestr potřebuje vás. Vokálně se mi role učila velice dobře, protože Ian je velice talentovaný skladatel, který cítí a vnímá hudbu. Je to skvělé operní dílo...

Jak jste již sám zmínil, již několik let působíte jako profesor zpěvu na Illinoiské univerzitě v Urbaně. Je pro vás důležité, aby vaši student pokračovali v hudebních šlépějích a snažili se profesionálně uplatnit řekněme ve velkých operních domech?
Nemyslím si, že je to důležité. Je zajímavé, že se na to ptáte, protože kdy jsem začal před lety vyučovat, sám jsem na tuto otázku odpověď neznal. Co když se ze všech mých studentů opravdu nestanou operní pěvci. Plýtvám a ztrácím tak jejich i svůj čas? Postupem let jsem ale pochopil, že každý z nich je jiný a může se uplatnit ve spoustě dalších profesí. Pokud se některý z mých studentů rozhodne pro jiné povolání, je to naprosto v pořádku. Vždy jim říkám, aby byli především šťastní a spokojení v práci, kterou si zvolí. Spousta mých žáků nakonec pracuje v místních kulturních zařízeních nebo zpívá v kostele ve sboru. Někteří pracují v uměleckých agenturách.

Před několika lety jste ztvárnil jednu z hlavních rolí ve světové premiéře opery Brief Encounter, která se uskutečnila v Houstonu. Jaká byla spolupráce se skladatelem André Previnem? Musím se přiznat, že je to jedna z mých nejoblíbenějších nových oper...

Také se vám líbí? To jsem moc rád. Domnívám se, že je to jediná opera, která řeší životní problémy tohoto druhu. Především z pohledu žen. Hlavní hrdinka je vdaná, má dvě děti a manžela, který ji zbožňuje. Poté se ale setká z mužem, který je doslova její “soulmate”. Ona se nakonec rozhodne zůstat s manželem, který k ní je laskavý a stará se o jejich společné děti. Je to smutný životní příběh, jakási až tragedie, kterou prožívá každý den mnoho lidí na světě. Je to překrásné hudební dílo. Operní režie byla velice klasická, krásná. Od filmové verze se téměř nelišila. Původní filmovou verzi z pera anglického herce a dramatika Noëla Cowarda možná někteří ze čtenářů budou znát. 

André Previn je génius. Spolupráce s ním byla báječná. Bohužel nebyl během zkouškového procesu přítomný. Často jsme si telefonovali a debatovali nad různými problémy. Několikrát mi řekl: „Poslyš, když se Ti nebude ta či ona fráze dobře zpívat, klidně to poupravím, co třeba tohle nebo proč to neupravit takto...“ Pracovat s žijícím skladatelem je velký dar. A to také často říkám svým studentům. Musíte interpretovat nové opery a písně, pracovat se skladateli. Až potom pochopíte skutečnou podstatu a hodnotu umění jako celku. 

-------------------------------------------------------------------------------------------

Interview with Nathan Gunn

Can you please tell us when and why you decided to become a singer?

As a boy I always had a pretty voice. I was asked to sing in choirs. When I was at high school, before I went to college, I was asked by professor at a local university who have heard me sing, if I would be interested to sing Papageno in their local production of Die Zauberflöte. I had no idea what he was talking about. He gave me a recording of the opera and I fell in love with the music. I was part of the production, it was done in English. Later on I was part of the production of Die Fledermaus and I really enjoyed it. And I thought that this might be something I should pursue… 

I auditioned at number of colleges and conservatories just to see what would happen. I got into all of them. I ended up going to the university and sang mostly lieder. There was a teacher at the University of Illinois who had been an accompanist for Luciano Pavarotti and Birgit Nilsson. He decided to do all Franz Schubert lieder. That is about 600 songs. Besides normal school my undergraduate education was basically singing Schubert lieder; learning how to sing and how to interpret the text well. For four years I did about 150 different songs at various performances. I sang close to four hundred performances of these songs. 

Then I auditioned for the Metropolitan Opera competition and I won. They asked me to be part of their Young Artist Program. I spent two years at the MET...
I sing primarily in the United States because I have a big family. When I am away for six weeks it’s quite difficult. I usually come to Europe once a year to be part of an interesting project or opera production. 

I feel as an artist it is important to sing new compositions because everything was new at one point. Traviata was new, Zauberflöte was new and someone was singing those pieces. And I feel that it’s not only a joy to perform new works but it is also an obligation to not only sing new operas but new songs. 

I have been asked to do a number of interesting things. I do a show with Kelli O’Hara who is a Broadway star. And another project with the legendary Mandy Patinkin – an evening that combines the world of opera and musical theatre.

Seven years ago my wife (she is an accompanist) and I were asked to join the faculty of the University of Illinois. She is on the accompanying faculty and I am on the voice faculty. Now I am also the general director of the Lyric Theatre of Illinois. Lyric Theatre is a part of the University of Illinois. It is school run theatre but it used to be just opera theatre, now we are changing it into the opera and classical musical theatre.
My third hat is Director of the American Repertoire Council at Opera Philadelphia. I have put together a council of variety of people to help guide this goal which is to create and produce ten new American operas over the course of ten years. And answer some of the questions that need to be answered like how we get composers to write better for voices. As it is now, a lot of opera companies don’t have composers in residence. They don’t know how voices work; their first piece is often over orchestrated or they use the voice like the piano. You can write the most beautiful music but if nobody can technically sing it then what is the point!

In Philadelphia we have three composers in residence. In the course of three years they learn about how the productions are made. The difficult thing we always run into is the cost. It is so expensive to put on new pieces. Unlike theatres we don’t have the opportunity to workshop them. So what I am trying to do now by running the Lyric Theatre in Illinois is to create a bridge to the academic world so we can take some of the new pieces that have been written and workshop them in cheaper environment with students. The composer then has the chance to fix something he or she might not like before it’s taken to the opera house.

All of these worlds I am involved in as a singer, an intendant and a director are finally locking together. We are finally trying to accomplish these things.

I love what Daniel Herzog did as a director. He said to me that it was very hard to get into the USA as a European stage director. He has been trying to bring American works in Europe, not just operas by John Adams or Philip Glass. I have made a connection with Philadelphia and him to be able to do for example a coproduction with Philadelphia, Dallas, Dortmund, and Theatre An Der Wien. It would be great to get all these people from all theatres to work and create something together...

Nathan Gunn in Lerner and Loewe's musical Camelot

...isn’t this what you have been doing in the USA? That’s exactly what has happened with Show Boat. The new production was first done in Chicago, then in Houston, and Washington DC. Now it’s going be produced in San Francisco. I would love to see it in London or even in Vienna?
It is a very American story. When it comes to musical theatre, it is the seminal piece. It created musical theatre. Everything before that was vaudeville, musical shows with dancing, jokes. Show Boat deals with problems during the time when black person and white person could not be married, it was illegal in certain states. You have the boat where everybody gets along and work but when they land, the problems are created. It’s a fantastic piece with great music and dancing.
In America there are still people today who like musical theatre and people who prefer opera. And we are trying to change it and bring both groups together. That’s why we are seeing Show Boat, Camelot, Oklahoma, and South Pacific in opera houses. Even Carousel I did with New York Philharmonic earlier this year. These works are American operas.
I was asking Daniel Herzog if he had done any musical theatre pieces and he said not so much. I told him that he should really think about doing Carousel because the story was written and then it was translated into English. Puccini actually wanted the rights but he didn’t get it. It was until Rodgers and Hammerstein II. got the rights and produced the show in the USA. I guess it’s a sort of an operetta because of its dialog. I think it would even be fine if translated into German language.
I was taught how to sing by William Miller who grew up and sang during the time when radio was very popular in the USA. When I met him he was 83 years old and I was lucky to spend ten years with him before he died. He would sing Handel and Mozart and then he would be on the breakfast hour on the radio singing songs like Imagination or other jazz standards. He taught me that sometimes you need to paint with a large paintbrush and sometimes with a smaller one depending if there is a microphone there or not.
I think that what we learn from musical theatre is focusing mostly on communicating the text no matter what. And the sound can be sacrificed. Sometimes it’s not such a good thing. In opera sometimes it is all sound and not words. And that is not such a good thing either. If you meet in the middle all of a sudden it all works well. You get beautiful sound and the text. And that is actually the point. For me that has always seemed obvious and I have been enjoying bridging all the worlds.

I would like to talk a little about a role that I feel is one of you greatest. And that is Billy Budd. I know you have performed it in many productions around the world...
The first time I ever got to be involved with Billy Budd was during my first year at the Young Artist Program at the MET. They did the production that year and I sang one of the smaller roles and covered Billy. So I learned the role in very early stage of my career. It was still too hard for me during that time.
For me, the two composers that deal with these tough subjects are Mozart and Britten. They can discuss something that other composers don’t go into. In Billy Budd, as with Peter Grimes and Death in Venice, Britten talks about the nature of goodness of the world and why it has to be destroyed. In Billy Bud, Claggart is actually the representative of all of us. He can’t survive if light is there. If there is light darkness cannot exist. He even says so in his aria. In the end Vere has to make a decision. I was talking to one of the justices of the Supreme Court. They teach the story of Billy Budd in law because it’s about following the letter of the law instead of the spirit of the law. That’s what Vere does. He decides not to deal with the problem. These are the rules. Billy struck him no matter if Claggart was evil and wrong. Billy has to hang. The power that Billy has is that he knows and everybody else knows that it is not justice and it’s not right. He is still willing to sacrifice himself in order to save not only Captain Vere but the entire crew. For me, that strength, bravery, kindness and love is a very interesting subject to pursue as an actor.
Last year the MET asked me what I would like to do and I said I would love to do Billy Budd. It was during that run that I found something that I didn’t realize before. In the aria where Billy sings “I am strong and I know it, and I will stay strong and that’s all„ I realized he is not strong at all, he is actually terrified. Through that terror he is still going to do the right thing which is beautiful. That is something everybody can relate to. And I was finally able to get that and put it in the performance. Afterwards I was at the airport and was talking to my wife on the phone and I said to her that I think that’s it. I think this is what I had to offer in this part and I feel this is the last time I am going to do it. This is the first time I purposely said goodbye to a role. And it was really sad because he is like a friend to me. I have done almost all the production in the world. Last year I came back to the MET where I sang Billy for the first time. It’s a full circle and it is good and that’s what I had to offer. I think I am going to let younger singer sing it and take on other roles…

…like the new role in the world premiere of Ian Bells’ A Harlot’s Progress you have been singing in Vienna. In your recent blog post on your website you said that you enjoyed singing the part of James Dalton also because the music gives you the great chance how to interpret the text.
That’s what I love about Ian’s writing. A couple of years ago I talked to him about this part. He asked me what roles I love to sing and what really fits me vocally. And I said to him that it was Billy Budd – listen to it as much as you can, that part was really written for my type of voice, and Billy Bigelow in Carousel. He said to me that he listened to the pieces hundreds of times while writing the opera. And I could tell because I got the score and looked at it and there are a few tricky moments. Sometimes you need the orchestra, sometimes the orchestra needs you. Getting it vocally it was easy because he wrote it so well. I think it’s a great opera and Ian is brilliant. We already talk about new projects and possible cooperation.


You have been teaching at the University of Illinois. Professor of Voice. That must be a very fulfilling profession. Is it important for you that your students carry on in musical footsteps, sing and devote their lives to music?
I believe that it is not important. I was thinking if you were going to teach a student, what if they don’t end up as singers. Am I wasting their time? I have changed my idea about it not only because they can be successful in variety of fields and still have music as part of their lives. I always tell my students to be honest within themselves. If you are going to be a singer and you feel more comfortable to make better art in regional opera house than you would at the MET because you are too nervous be happy at the regional opera house. If you prefer singing in your local church and doing something else to make money, that’s great and do that. Just be honest about yourself. I think they understand that. I just try to teach them how to take care of their gift because they can’t get a new voice. My students often end up in the theatre management. You can do many different things and still be invoiced in the arts.

Rebekah Camm, Elizabeth Futral and Nathan Gunn in Brief Encounter at
Houston Grand Opera (2009)  Photo by Felix Sanchez

I would like to ask about André Previn's Brief Encounter. It was also released on 2CD set from Houston Grand Opera. I really love the opera... 
Isn’t it beautiful? I think it’s the only opera that I know of that deals with that life experience, particularly for a woman where she is in the middle of her life, she is married, has children and is happy. Then she meets her soulmate. She eventually decides to stay with a man who has been kind to her and take care of her children. It is a kind of a tragedy that happens to millions of people. Everybody can relate to it.
The music was gorgeous. The stage director was fantastic! He does straight theatre so he didn’t let anyone get away with the operatic staging. It all had to be very genuine. André Previn is a genius! He is so easy to work with. He wasn’t around at that time so it was lots of phone calls. He said to me: Listen, if this doesn’t work, add something here and there, change the note“. That is the beauty of working with a living composers. And I always tell my students – you have to new pieces and with a living composer so that you realize the real value of music and the art.