Ostravský Prostopášník si podmanil pražské publikum.

To, že Národní divadlo moravskoslezské je v současnosti naší přední operní scénou, není žádným tajemstvím. Ne každý má možnost zajet se podívat na představení přímo do Ostravy a tak je skvělé, že ostravský operní soubor pravidelně pohostinsky vystupuje se svými nejzajímavějšími tituly v Praze. Loni jsme mohli obdivovat nastudování Hindemithova Cardillaca a nyní v rámci Pražského jara přijel soubor s dalším zajímavým titulem, operou Igora Stravinského Život prostopášníka. Již březnová premiéra tohoto díla byla přijata kritikou i diváky s nadšením a také v Praze soubor sklidil před zaplněným hledištěm Národního divadla zasloužené dlouhotrvající ovace. To jen potvrzuje, že operní divák s velkým zájmem vítá takovéto málo uváděné tituly, a je záslužné, že ostravská dramaturgie je pravidelně do svých programů zařazuje.

Představení působilo velice uceleně – scéna, režijní pojetí, pěvecké i herecké výkony a hudba byly v naprosté harmonii, takže po chvíli jsme přestali vnímat, že jsme jen v divadle, a byli jsme plně vtaženi do děje. Ten je velmi prostý -  hlavní hrdina Tom Rakewell je lehkovážný povaleč, který dá přednost bohatství a prostopášnému životu v Londýně před láskou své snoubenky Anne Trulove. Podlehne pokušení Nicka Shadowa, vtěleného ďábla a propadne mu svou duší. Ze spárů pekla ho nakonec zachrání láska jeho snoubenky, ale nakonec umírá v blázinci.

V roli Toma Rakewella se představil mladý americký tenorista  Jorge Garza. Postavu ztvárnil velmi přesvědčivě. Jeho Prostopášník je naivní mladý muž, který snadno podlehne svodům „ďábla“, ale ve své podstatě je to dobrý člověk ,který si znovu a znovu uvědomuje špatnost svého jednání a v mysli se upíná ke své snoubence, o které je přesvědčen, že jí není hoden. Jorge Garza přesvědčil  nejen pěveckým výkonem, ale i hereckým ztvárněním role. Hravost a ironickou nadsázku v úvodu vystřídalo strhující podání zničeného Toma ve scéně na hřbitově a zejména mrazivě tragický závěr ve scéně z blázince. Stejně brilantně podali své role i všichni ostatní protagonisté.  Za zmínku stojí zejména výkon  Yvony Škvárové v roli Baby-Turek. Představení ve mně vyvolalo asociace s Formanovými filmy ( Valmont, Mozart ) – nadsázka, laskavá ironie a v závěru i silný citový náboj.

Operní představení „ par excelence“, divadlo se vším všudy, nádherný zážitek. Bravo Ostravo !!!

Ferruccio Furlanetto: " Letos v prosinci budu zpívat písňový recitál také v Praze."

Do posledního místa vyprodaný sobotní galakoncert Ferruccia Furlanetta se stal událostí nejen festivalu Janáčkův máj, ale také nezapomenutelným zážitkem pro všechny přítomné diváky, kteří budou na vystoupení světového pěvce dlouho vzpomínat. Pan Furlanetto přijel do Ostravy na pouhé dva dny. Den před galakoncertem zkoušel s orchestrem Národního divadla moravskoslezského a dirigentem Robertem Jindrou. I přes velice nabitý program si našel čas a odpověděl nám na několik otázek.

V Ostravě se zdržíte pouze dva dny. Jak se Vám líbí divadlo, ve kterém se uskuteční slavnostní operní galakoncert?

Měl jsem šanci nahlédnout do sálu. Je to překrásné divadlo. Rád se při svých pracovních cestách setkávám s novými lidmi. Zde v Ostravě jsem poznal jednoho velice talentovaného muže, který bude dirigovat zítřejší galakoncert. Dnešní zkouška s orchestrem a panem dirigentem Jindrou byla příjemná, na koncert se velice těším.

V příští sezóně budete zpívat titulní roli Thomase Becketa v italské opeře Ildebranda Pizzettiho Vražda v katedrále.  To je zajímavé, protože jste doposud zpíval z velké části v operách 18. a 19. století. Tato opera byla zkomponována v roce 1958. Jaký je podle Vás rozdíl v interpretaci operního díla 20. století a klasických operních titulů, které máte běžně v repertoáru?

V posledních 25 letech mé kariéry jsem zpíval překrásné hlavní role, k mým nejoblíbenějším patří Filip, Boris Godunov a samozřejmě Don Quichotte. Opera Vražda v katedrále je fantastické hudebně dramatické dílo. Originální román byl předlohou pro film, divadelní hru a také zmíněnou operu.

Před několika lety jsem roli již zpíval v La Scale. V příští sezoně ji budu interpretovat v San Diegu ve  Spojených státech. V plánu jsou také produkce v Petrohradě a Paříži. Nejdůležitější a nejzajímavější místo ze všech by byla samozřejmě katedrála v Canterbury. Pokud se toto uskuteční, bude to fascinující. Představte si, že se opera bude odehrávat v místě, kde byl Thomas Becket zavražděn. Je to úžasná role. Víte, vždycky jsem ji chtěl zpívat. Pokaždé, když roli ztvárňuji na jevišti, cítím něco zvláštního, něco, co nezažívám při interpretaci žádné další role.

Není to melodrama. Celá opera je o posledních dnes Thomase Becketa. Po návratu z Francie je okamžitě zavražděn.

Jsem moc rád, že budu moci roli opět zpívat. Podle mne je to docela odvážná volba, protože si myslím, že v Americe nebyla opera nikdy inscenována. Nejsem si jist, jestli některé z divadel neuvedlo dílo v koncertním provedení. Bude to ale v každém případě americké premiéra po inscenační stránce.

Vzpomínám na inscenaci z roku 2009. Fantastická produkce! Bylo to skvělé, všech osm představení bylo naprosto vyprodaných. A to bylo historicky teprve podruhé, co se opera v Miláně uvedla vůbec. Poprvé to bylo v roce 1964, jedenáct let poté, co Pizzetti dílo zkomponoval. A podruhé to bylo před třemi roky.

Po pěvecké stránce je to velice obtížná role. Je náročná, nabitá energií. Je to taková rádoby ..one man show.., protože na jevišti jsou v první půli pouze čtyři hlasy, které se objevují v druhé části opery jako čtyři rytíři, kteří nakonec Becketa zavraždí.

V minulém roce jste natočil dvě písňová alba. Ruský výběr písní Rachmaninova a Mussorgského, dalším je Schubertův písňový cyklus Winterreise, které budete dokonce zpívat v prosinci v Praze. Rusky zpíváte dost často, ale nepamatuji se, že bych Vás slyšela často zpívat německy...

Německy jsem zpíval pouze párkrát. Na jevišti to byla pouze role Oresta, kterou jsem zpíval v Salzburku a Florencii. Před lety jsem natočil album Mozartových árii, na které jsem zařadil árie Sarastra a Papagena. V minulosti jsem si moc chtěl zazpívat barona Ochse. Roli jsem ale na jevišti nikdy  nezpíval. Zjistil jsem, že pro můj typ hlasu to není to pravé. 

Od počátku 90. let jsem přemýšlel nad tím, že bych si Schubertův písňový cyklus zazpíval. Několikrát jsem se k této myšlence vrátil, několikrát jsem ji musel kvůli jiným pracovním závazkům odložit. V loňském roce jsem si ale řekl, že je již pravý čas na to, abych album natočil.

V příští sezoně mne čeká několik písňových koncertů. V plánu mám vystoupení v Itálii, Rakousku a také v prosinci v Praze. Nezpívám písně tak často, jsem především operním pěvcem. Víte, existuje řada rolí, které jsem chtěl zpívat. A také jsem je zpíval a zpívám stále. Písně mám ale moc rád. Příští rok v květnu budu zpívat ruské písně ve Vídeňské Státní operě. Je skvělé, že nové vedení zařadilo do sezony také písňové recitály.

Mnozí operní příznivci asi neví, že jste si zazpíval také v muzikálu South Pacific. Jednalo se o koncertní provedení Volksoper, které vyšlo nedávno také na CD nosiči... 

Postava Emila byla původně napsána pro skvělého operního pěvce Ezio Pinzu. Není to nikterak těžké zpívání, autoři ji psali pro operní hlas. Jsem velice rád, že si ji budu moci opět zazpívat. Chicagská lyrická opera má inscenaci muzikálu South Pacific v plánu na přespříští sezonu. Letos tuto sérii odstartovali s Show Boat. Před nedávnem mne oslovili , jestli bych neměl zájem si roli opět zazpívat. Já jsem s radostí jejich nabídku přijal.

Před nedávnem mi nabídli roli také na Broadway, jednalo se tehdy o produkci Lincolnova centra. Chtěli, abych roli zpíval téměř pět měsíců. Bohužel jsem ale z časových důvodů musel nabídku odmítnout.

Váš kalendář je skutečně nabitý. Před nedávnem jste zpívat v MET, minulý měsíc ve Vídni, nyní jste v Ostravě a příští měsíc zpíváte v San Franciscu. To je podle mne velice hektické. Jak to vše zvládáte?

Toto je docela normální a dá se to zvládat. Když cestuji z místa na místo, většinou trávím v jednom městě jeden a půl až dva měsíce. Není to zase tak náročné, jak se může zdát. Pravdou je, že jsem v San Franciscu nezpíval 31 let. Jsem moc rád, že se tam po letech opět vracím.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

You will be in Ostrava for two days only. How do you like the theatre where the concert takes place?

I did have time to look around the hall and it is absolutely beautiful. I met a wonderful young man who is going to conduct the gala concert. Robert Jindra is such a talented conductor. So far, I really enjoyed working with him and with the orchestra.

Next season you will perform the role of Thomas Becket in Pizzetti’s opera Murder in the Cathedral. This is a 20th century opera work. I do know you don’t sing contemporary opera works often...

The last 25 years of my carrier were based on beautiful singing roles, that is why I love singing King Filip, Boris, Don Quichotte. Thomas Becket is a sensational piece of theatre and music. It was a subject for films, theatre.. Pizetti's opera is beautifully written.

I have performed the role twice so far. Next year I will be singing the role in San Diego. There are plans to do it in St Petersburg and Paris. The most important and interesting place of all would be  Canterbury Cathedral. If this really happens it would be fantastic to perform the role in the actual place where Thomas Becket died. It’s a stuning character. I wanted to do it because it gives me that kind of satisfaction that no other role has given me. It is theatre and music.

It is not melodrama. The whole opera is about the last days of Thomas Becket when he came back from France, having his speech and then being killed immediately after. 

I am very glad that next year we will be doing it in San Diego. I think it is a very courageous choice. It is very cultural choise to put something like Murder in the Cathedral in a repertoire of an american opera company. I am not sure if the opera was ever done in the States, maybe in a concert performance... It would be surely a stage premire in the USA.

I sang it in La Scala in 2009. The production was absolutely stuning and I really enjoyed performing the role. It was imazing, we did 8 performances and all of them were sold out. That time it was only the second time the opera was ever perfomed. For the first time, it was in 1964. And then never again until 2009.

Vocally it is very hard role to sing, it is very demanding. It is full of special energy. "One man show" I would say because you have the four temptations in the first act, the same voices who are the four knights who are coming to kill him sing in the second half.

And if you see in on stage, it becomes so unique in the panorama.

Recently you have recorded two wonderful albums. Schubert’s Winterreise, Rachmaninov / Mussorgsky songs. You will also perform Schubert’s Winterreisse in Prague. That will be in December 2012. You do sing Russian repertoire but I do believe you have not sang many times in German...

In German I did very few things. On stage I only sang Orest in a beautiful production in Salsburg and in Florence. Many years ago I recorded an album of Mozart arias where I sang Sarastro and Papageno arias. I would have loved to do Ochs but I never did it. I started it but I realized I would have not been as good as it deserves. I started to look at the Schubert’s Winterrreisse in the early 1990’s. I was always coming back to the cycle, leaving it for some other work. Last year I realized it was the right time to do it, to record the album.

I really love performing the song cycles. I will do a couple of recitals next season. There will be one in Prague, in Italy, Austria. I don’t sing lieder that often, I am an opera singer. There were roles that I really wanted to do. And I did them and I will continue singing them.

Not many opera fans know this about you and I’d like to talk a little about your wonderful portrait of Emile from Rodgers and Hammerstein’s musical South Pacific. This was a Volksoper concert project..

It was originally written for a great opera base Ezio Pinza. Therefore it is easy to go into it and sing it. It was meant and conceived for an operatic voice. I will do the role again in Chicago in the future; it will be a full production. Chicago Lyric Opera started to put one musical in a season. They did Show Boat this year. They asked me if I would like to do it. I am very happy to sing it again. South Pacific will be their next project.

I was also offered to do the Broadway production a few years ago. They wanted me to do it for five months. Unfortunately, the time period was just not suitable for me. 

You do sing various roles, travel from the MET to Vienna back to the San Francisco.That is quite a schedule.  How do you manage to perform all of these very different roles so quickly?

This is quite normal. When I travel from one place to another, I always stay in one city for a month or two. It is not as tiring as it looks. I have not sung in San Francisco for 31 years so I am very glad to be coming back.

"Napiš to a já to zazpívám"!

Thomas Hampson, světově proslulý americký baritonista a jeden z nejuznávanějších interpretů písňové tvorby, vystoupí na letošním hudebním  festivalu v Litomyšli s velmi neobvyklým programem. Česká hudební skladatelka Sylvie Bodorová pro něj skládá  písňový cyklus " Lingua Angelorum", věnovaný 400. výročí úmrtí císaře Rudolfa II. O tomto projektu, ale nejen o něm, hovořila s Thomasem Hampsonem v Heidelbergu Blanka Kučerová.

Pane Hampsone, dovolte mi nejprve, abych Vám poděkovala, že jste si udělal čas na tento rozhovor. 
Již léta pravidelně hostujete v naší zemi - máte představu, kolikrát už jste u nás zpíval?

Myslím, že poprvé jsem u vás byl ještě v době Československa. Natáčel jsem tam film Romeo a Julie na vsi od Fredericka Deliuse. Bydleli jsme na venkově v tehdejším východním Německu a  natáčelo se tam a v Praze. To bylo někdy v roce 1985 nebo 1986. Každopádně to bylo ještě předtím, než se vaše země otevřela směrem na západ, v době vlády komunistů. Už tehdy jsem říkal, že vaši "českou duši" nelze jen tak spoutat, bylo cítit, že jste suverénní národ. Samozřejmě jsem tehdy v Praze navštívil všechna moje oblíbená místa, zejména ta, spojená s Mozartem. Tylovo divadlo ještě nebylo zrenovováno a všechno bylo ještě dost ponuré, ale bylo to vzrušující.

Potom, myslím, že to bylo v roce 1988, jsem vystoupil poprvé na Pražském jaru - zpíval jsem Dona Giovanniho. Později jsem se čas od času vracel na koncertních vystoupení, přijížděl jsem v rámci turné s různými dirigenty, s von Dohnányim, několikrát s Tilson Thomasem, a především jsme s Jiřím Štilcem otevírali Mahlerův rodný dům v Kalištích. Myslím, že jsem také zpíval dva nebo tři písňové recitály. Přesný počet vystoupení nevím, ale muselo to být tak 7 - 8krát  za uplynulých 15 – 20 let.

Vaše první vystoupení u nás bylo tedy v opeře, pak už jste zpíval pouze koncerty a recitály.Dovedl byste si představit, že byste u nás opět vystoupil v nějaké operní roli?

Je to otázka plánování, představit bych si to dovedl, možná v nějaké Verdiho opeře, v roli, kterou mám zažitou, abych nemusel příliš dlouho zkoušet. Dostatek času na to, abych nastudoval nějakou českou operu, nemám, to by bylo myslím příliš odvážné očekávání. Ale třeba bych mohl vystoupit na operním galavečeru, zazpívat s českými kolegy árie a duety. Máte u vás nádherné hlasy.

Nebo by se mnou mohl přijet Luca Pisaroni, můj zeť, děláme teď společné koncerty a mohli bychom tedy uspořádat operní gala. Jsem otevřen naprosto všemu. Je to jen otázka organizace. Jsem hodně vytížen a mám mnoho projektů i mimo oblast zpěvu. Hlasově jsem  zatím v dobré kondici a tak mám stále ambice vystupovat na koncertech, recitálech i v operách. Moje operní projekty jsou v příštích několika letech hodně početné. Ale v každém případě jsem otevřen pro jakékoliv jednání.

Pro tento rok jste si pro Vaše vystoupení u nás připravil něco zcela ojedinělého. Česká skladatelka Sylvie Bodorová pro Vás skládá písňový cyklus s názvem "Lingua Angelorum" - jak vlastně tento nápad vznikl?

Na základě přátelství. Se Sylvií Bodorovou a jejím manželem  Jiřím Štilcem, předsedou české Mahlerovy společnosti, jsme už dlouho dobří přátelé. Naše přátelství se zrodilo ze společného nadšení pro Gustava Mahlera, především s souvislosti se znovuotevřením Mahlerova rodného domu v Kalištích v r 1998 a s Mahlerovým jubileem v r. 2010. Byli jsme už nějakou dobu přátelé, než jsem si uvědomil, to musím upřímně přiznat, že Sylvie je také skladatelka, skutečně nadaná skladatelka.  To jsem pochopil až v souvislosti s Mahlerovými oslavami v r. 2010. Podle původního plánu jsem měl v den Mahlerových narozenin 7. července v Kalištích totiž zpívat „Kadisch“, část Sylviiny skladby pro baryton a smyčcový kvartet. Poslala mi její nahrávku a  já si pomyslel: tak moment, to je skutečně prvotřídní kvalita, úžasně zajímavá hudba, okamžitě mě oslovila. Celé jsem to prostudoval a pak jsem se Sylvie ptal na její symfonii. V té době na ní ještě pracovala, ale doporučila mi jiné  svoje skladby, zejména oratorium Juda Maccabeus.

No a pak naše rozhovory nabraly trochu jiný směr, už nešlo jen o hudbu, ale také o literaturu a historii. S Jiřím nás spojuje vášnivý zájem o historii. A postava, která mě vždycky nesmírně fascinovala, je Rudolf II. Jeho mnohostranná osobnost a jeho život byly na jedné straně ovlivněny neuvěřitelnou humanistickou svobodou té doby, na druhé straně byl ale ukotven ve fundamentalismu, katolicismu a tradicích Habsburků a to pro něj bylo velkou zátěží.  To, jak to v jeho době v Praze vypadalo a co se tam odehrávalo, to vždycky probouzelo moji obrazotvornost. O tom jsme tedy společně diskutovali. A časem jsme se dostali ještě dál – zmínil jsem, že přeci musí existovat nějaké texty z té doby, něco jako Carmina Burana.  A vtom se Jiřímu rozzářily oči a povídá: "Víš Thomasi, v r. 2012 bude 400. výročí úmrtí Rudolfa II! Nestálo by za to vytvořit pro tuto příležitost nové dílo na texty z jeho doby?“

Už předtím Sylvie zmiňovala, že by pro mě velmi ráda něco složila. A tak se  při jedné procházce zimním městem, když jsem v Praze v lednu 2011 zpíval Mahlera s Českou filharmonií, při posezení u šálku kávy, zrodil náš plán. Řekli jsme si – cyklus písní, to je ono!  "Dokážeš to tak rychle napsat? A je skutečně možné najít takové  texty?" ptal jsem se. "Ano a budeš to opravdu zpívat?" chtěla vědět Sylvie. " Napiš to a já to zazpívám!" já na to. No a tak to celé začalo. Pak přišla další otázka  - kde by se to dalo uvést? Co třeba na nějakém festivalu?  A kdy?  Tak jsme hned otevřeli diáře – můj program byl v té době už hodně nabitý,  na červen 2012 byl v plánu  Mathis der Maler od Hindemithe v Curychu, ale pak se tam našla malá skulinka před koncerty v Izraeli. No a Jiří  hned zavolal pořadatele festivalu  v Litomyšli a plánovali jsem dál. Začali jsme také s vyhledáváním dobových textů a básní v nejrůznějších jazycích. Sylvie a Jiří odvedli na tom projektu vynikající práci, a s takovou láskou a pečlivostí…

Z našeho společného nápadu nakonec vzniklo 7 orchestrálních písní v šesti různých jazycích a na různé hudební motivy. Sylvie se vrhla do práce s nesmírnou energií.  V prosinci za mnou byla ve Vídni, ukázala mi první náčrty a od té doby jsem dostal ještě další. Je to taková ucelená spolupráce. Nikdo jiný takový nápad neměl - a my jsme tu myšlenku zrealizovali, protože jsme chtěli společně muzicírovat, vyhledat ty texty z doby Rudolfa II... A to je skvělé. Bude to skutečně jedinečné!

Znamená to, že jste se sám podílel na výběru textů?

Ano i ne. Trval jsem na tom, že něco musí být v češtině, přesněji řečeno ve staročeštině. Podílel jsem se do té míry, že jsme společně vybírali,  v jakých jazycích a s jakým obsahem ty texty budou.  Při výběru textů jsme chtěli obsáhnout především svět alchymistů a kabalistů židovského původu, ale také světské náměty. Alchymie v době Rudolfa II v Praze zažívala obrovský rozkvět a ten tzv. svět alchymistů se velmi intenzivně zabýval i spirituálními otázkami, bez ohledu na církevní dogmata a náboženství. Toto téma pro nás bylo absolutní prioritou. Ale co se týká vlastních rešerší, vyhledávání a posouzení, co se skutečně hodí ke zhudebnění, v tom jsem se plně spolehl na  Sylvii a Jiřího.

Budete zpívat také texty v jazycích, kterými nemluvíte, jak těžké to pro Vás je?

Ale to přeci dělám často, ne? Rusky, česky, polsky,hebrejsky....Člověk získá určité základní znalosti a musí na nich dále stavět.. V cyklu ale není žádný jazyk, ve kterém bych ještě nezpíval. Je tam španělština, myslím, že taky angličtina, přesněji řečeno staroangličtina, (protože angličtí alchymisté v té době hodně cestovali) dokonce i starohebrejština ... a samozřejmě latina. Zpívat v jazyce, kterým člověk nemluví, to je otázka píle!

Jak se připravujete, když máte zpívat texty v tolika cizích jazycích? Máte někoho, kdo Vám s tím pomáhá?

Samozřejmě! Všechno se musí přeložit, to jsem částečně už udělal sám. Texty ve starých jazycích, které neovládám, přeloží částečně Jiří, s ostatními půjdu k nějakému odborníkovi. Ve Švýcarsku je velmi snadné najít někoho s jazykovým a hudebním vzděláním. Ale pro latinu to nepotřebuji, pro španělštinu a angličtinu také ne, s češtinou mi určitě pomohou Sylvie a Jiří. Pro starohebrejštinu mám ve Švýcarsku člověka, se kterým se budu v červenci připravovat také na koncerty v Izraeli, kde budu zpívat skladbu Avodath Hakodesh od Blocha. Je to všechno úžasně napínavá práce a moc mě to baví

V jaké fázi příprav v současné době jste?

Úplně na začátku. Mám rozděláno tolik projektů…

Budete tento písňový cyklus zpívat ještě někde jinde, než v Litomyšli?

Zatím není nic naplánováno, ale určitě bych chtěl. Tohle je velmi oprávněná otázka. Já to uvedení v Litomyšli nevnímám jen jako jednorázovou záležitost. Ten cyklus je skutečně něco, co by mohlo nadchnout i jiné publikum a jiné organizátory. To se sice snadno řekne, ale musíte mít k tomu agenturu, která je ochotna investovat do uvedení takového nového díla a dovedu si v tomto případě představit trochu váhavý přístup. Ale ten cyklus je tak mnohostranný a historie jeho vzniku tak vzrušující! Lingua Angelorum – Řeč andělů – už jenom ten název zní nesmírně lákavě.  Určitě tu skladbu ukážu některým kolegům – dirigentům.

V Pittsburku jste letos zpíval Dvořákovy Biblické písně…

Ano, společně s Brahmsovým Requiem. A dirigoval Manfred Honeck, který řídil i koncert v Kalištích v r. 2010.

Myslím, že je škoda, že jste Dvořákovy písně nikdy nezpíval u nás. Uvažujete o tom do budoucna?

Velmi rád bych je někdy v Čechách zpíval, i když bych byl asi trochu nervózní z toho, zpívat česky v Čechách.  Ten skutečně autentický Dvořákův jazyk mě fascinuje a myslím, že mu na těch 10 písních hodně záleželo. Nesmírně se mi líbí a dojímají mě. Ty žalmy znějí v češtině nádherně a báječně se hodí k Brahmsovu Requiem. Uvést tato dvě díla společně byl vždycky můj sen – a mohl jsem ho konečně zrealizovat letos v Pittsburku. Z časových důvodů jsme tam uvedli pouze 6 písní, také proto, že to bylo pro posluchače naprosto neznámé a nezvyklé dílo. Ale byla to krásná zkušenost. Publikum tu souvislost okamžitě pochopilo a přijalo, obě ta díla se k sobě skutečně úžasně hodí. Rád bych program v tomto složení ještě někdy opakoval. Jestli dostanu někde nabídku zpívat Brahmsovo Requiem, tak okamžitě navrhnu kombinaci s Dvořákovými Biblickými písněmi, ať je to kdekoliv na světě.

Jak to vlastně funguje, když jste někam zván? Mají organizátoři již přesnou představu, co byste měl zpívat, nebo o tom můžete rozhodnout Vy?

Ne vždycky, ale většinou ano. Většinou bývám zván pro určité dílo. Ale v poslední době se  stále častěji stává, že dostanu nabídku, kdy mi prostě řeknou: „ Moc rádi bychom s Vámi společně našli něco, co byste k nám mohl přijet zazpívat … a to na mě působí velmi blahodárně. Je to velmi lákavé a velmi takový přístup vítám.

Pane Hampson, děkuji Vám za rozhovor a těším se na shledanou v Litomyšli.

Heidelberg, 17.4.2012

Vstupenky na koncert v Litomyšli je možné zakoupit zde:

http://www.ticketportal.cz/Predstavenie_Sektor_javisko_view.asp?IDPred=1130148&ID_Sektor=113223&IDPartner=0

Das Interview auf Deutsch:

"Du schreibst, ich singe!“

Thomas Hampson über Sylvie Borodovas „Lingua Angelorum“

Das Gespräch mit dem Bariton über den für ihn komponierten Liederzyklus führte Blanka Kucerova während der Heidelberger Lied Akademie am 17. April 2012.

Guten Tag, Herr Hampson. Zuerst möchte ich Ihnen sehr dafür danken, dass Sie sich Zeit für dieses Gespräch genommen haben. Sie sind in unserem Land schon sehr oft aufgetreten – wissen Sie ungefähr, wie viele Male?

Ich glaube, zum ersten Mal war das, als es noch Tschechoslowakei hieß. Da habe ich dort einen Film gedreht, „Romeo und Julia auf dem Dorfe“ von Frederick Delius. Wir haben auf dem Land im damaligen Ostdeutschland gewohnt und dort und in Prag gedreht. Das war 1985 oder 1986. Auf jedem Fall hatte sich Ihr Land noch nicht zum Westen geöffnet, es stand noch unter kommunistischer Herrschaft. Was ich aber selber schon in dieser Zeit immer wieder gesagt habe war, dass sich diese „böhmische Seele“ nicht von einem Regime fesseln lässt. Man hat das einfach gespürt. Natürlich habe ich in Prag alle meine Lieblingsorte besucht und habe auch Mozarts Spuren nachgeforscht. Das Tyl-Theater war damals noch nicht renoviert, und es war noch alles ziemlich düster, aber sehr aufregend.

Und dann, ich glaube 1988, war ich zum ersten Mal beim Festival Prager Frühling, das war mit Don Giovanni – darauf werde ich immer noch angesprochen von den Leuten, die damals dort waren. Später kam ich für mehrere Konzerte wieder, bin mit einigen Dirigenten auf Tournee in Tschechien gewesen, mit von Dohnányi und Tilson Thomas und vor allem habe ich mit Jiří Štilec das Mahler-Haus in Kaliste wiedereröffnet. Ich glaube, ein oder zwei Liederabende habe ich auch gesungen – immer wieder bin ich dort gewesen. Die genaue Zahl? Es müssen doch etwa 7 – 8 Auftritte über die 15 – 20 Jahre gewesen sein.

Sie haben also mit der Oper bei uns angefangen, dann aber ausschließlich Liederabende und Konzerte gesungen. Könnten Sie sich vorstellen, bei uns wieder eine Opernrolle zu singen?

Das ist eine zeitliche Frage. Vorstellen könnte ich es mir schon, vielleicht in einer Verdi-Oper, eine Rolle, die mir gleich „in den Fingerspitzen“ liegt, damit ich nicht so viel proben muss. Ich hätte nicht genug Zeit, um eine tschechische Oper einzustudieren, das wäre, glaube ich, eine zu kühne Erwartung. Aber vielleicht könnten wir eine Operngala machen, bei der auch anderen Kollegen singen, Duette und Arien, das würde mich schon sehr begeistern. Gewaltig schöne Stimmen habt ihr da, ich weiß schon.

Oder vielleicht könnte Luca Pisaroni, mein Schwiegersohn, mitkommen. Wir machen jetzt Konzerte zusammen und wir könnten einen Opernabend veranstalten. Wir sind für alles offen. Es ist nur eine Frage der Organisation. Ich bin sehr beschäftigt und ich habe sehr viele Projekte auch außerhalb des Singens. Ich bin noch gut bei Stimme, noch habe ich echten Ehrgeiz, Konzerte, Liederabende und auch Opern zu singen. Meine Opernprojekte sind über die nächsten paar Jahre ziemlich üppig. Aber offen für Gespräche bin ich auf alle Fälle.

Für dieses Jahr haben Sie für Ihren Auftritt bei uns etwas ganz Besonderes vorbereitet. Die tschechische Komponistin Sylvie Bodorova komponiert für Sie einen Liederzyklus „ Lingua Angelorum“ – wie ist diese Idee überhaupt entstanden?

Total freundschaftlich. Sylvie Bodorova, ihr Mann Jiří Štilec, der Vorsitzender der Tschechischen Gustav Mahler Gesellschaft, und ich sind mittlerweile ziemlich enge Freunde. Diese Freundschaft entstand aus der gemeinsamen Begeisterung für Gustav Mahler heraus, vor allem in Verbindung mit der Feier zur Wiedereröffnung von seinem Geburtshaus in Kaliste in 1998 und im Jubiläumsjahr 2010. Ich war schon eine ganze Weile mit den beiden befreundet, bevor ich - das muss ich hier ganz ehrlich zugeben - wahrgenommen habe, dass Sylvie auch eine Komponistin ist, eine wirklich begabte Komponistin. Das ist mir erst bei der Mahler-Feier 2010 klar geworden. Es war ursprünglich geplant, dass ich zu Mahlers 150. Geburtstag am 7. Juli den „Kadisch“, den einen Satz von ihrem Werk für Bariton und Streichquartett, in Kaliste singen würde. Sie hatte mir eine Aufnahme geschickt und ich dachte: Moment mal, das ist wirklich erstklassige Qualität und super interessante Musik, die mich sofort angesprochen hat. Ich habe das Ganze studiert und dann habe ich Sylvie nach ihrer Symphonie gefragt. Sie arbeitete damals gerade daran, aber sie machte mich auch auf andere Werke aufmerksam, vor allem auf ihr Oratorium Judas Maccabeus.

Dann hat das Tischgespräch eine andere Richtung genommen, es ging nicht mehr ausschließlich um Musik, sondern auch um Literatur und Geschichte. Jiří und ich teilen die große Leidenschaft für Geschichte. Und eine historische Figur, die mich immer sehr angesprochen hat, ist Rudolf II. Dessen komplexe Persönlichkeit und sein Leben ist zum Einen von einer unglaublichen humanistischen Freiheit jener Zeit geprägt, zum Anderen aber verankert im Fundamentalismus, Katholizismus und der Tradition der Habsburger, was ihn sehr belastete. Aber wie es in dieser Zeit in Prag aussah und was dort passierte, ist mir immer eine „Phantasiefrage“ gewesen. Darüber habe ich mit den Beiden diskutiert. Dann sind wir noch weiter gegangen und ich habe gefragt: es müssen doch, ähnlich wie bei Carmina Burana, Texte aus dieser Zeit existieren! Und dann auf einmal funkelt es in den Augen vom Jiří und er sagt: „Weiß Du, Thomas, 2012 ist die 400-Jahr-Feier von Rudolf II. Warum versuchen wir nicht für diese Angelegenheit ein neues Werk mit Texten aus der Zeit Rudolf II’s zu schaffen?“

Schon vorher hatte Sylvie erwähnt, dass sie sehr gerne etwas für mich schreiben würde. Und so ist dieser Plan irgendwie bei Kaffee und Kuchen und auf einer Wanderung durch die Stadt an einem kalten Wintertag entstanden, als ich im Januar 2011 mit der Tschechischen Philharmonie in Prag Mahler gesungen habe. Da haben wir uns gesagt: Ein Liederzyklus. Das ist es! „Kannst du so schnell schreiben? Und kann man solche Texte wirklich finden?“ habe ich gefragt. „Ja. Und singst Du es wirklich?“ wollte Sylvie wissen. „Ja, Du schreibst, ich singe“, antwortete ich. Ja, und so fing es an. Die nächste Frage war: „Wo könnte man es machen? Ah, wie wäre es mit einem Festival? Und wann?“ Dann haben wir gleich die Kalender aufgeschlagen. Ich gab zu bedenken, dass mein Terminkalender schon ziemlich „zugepflastert“ ist, in dieser Zeit singe ich in Zürich „Mathis der Maler“ von Hindemith. Aber im Sommer, bevor ich nach Israel gehe, hätte ich vielleicht eine Lücke … Da hat Jiří gleich das Festival in Litomysl angerufen. Und wir haben weiter geplant und auch begonnen, die Textvorlagen und Gedichte in verschiedenen Sprachen aus der Zeit Rudolfs II auszusuchen - Sylvie und Jiří haben hervorragende Arbeit geleistet an diesem Projekt, und derart liebevoll und sorgfältig.

Aus unserer gemeinsamen Idee heraus sind nun 7 Lieder mit Orchester entstanden, in 6 unterschiedlichen Sprachen und in unterschiedlichen Musiksprachen. Sylvie ist einfach in einer unglaublich kreativen Phase und ging mit ungeheurer Energie an die Arbeit. Sie war im Dezember bei mir in Wien, hat mir die ersten Entwürfe gezeigt, danach habe ich noch etwas mehr bekommen. Irgendwie ist es eine sehr organische Zusammenarbeit. Bisher hatte niemand die Idee zu einem derartigen Projekt gehabt. Wir haben nun diese Idee verwirklicht, denn wir wollten miteinander musizieren und für dieses Werk Texte finden aus der Zeit des Rudolfs II. Das finde ich toll. Es wird wirklich eine einmalige Geschichte!

Das heißt, dass auch Sie an der Auswahl der Texte beteiligt gewesen sind?

Jein! Ich habe darauf bestanden, dass etwas auf Tschechisch gesungen werden soll, sogar auf Alttschechisch! Ich bin insofern beteiligt, als dass wir die Texte in möglichst unterschiedlichen Sprachen und Inhalten gemeinsam auswählen. Wir wollten bei der Textauswahl thematisch unbedingt die Alchemisten und natürlich die Kabbalisten jüdischer Abstammung berücksichtigen, aber auch den säkularen, den weltlichen Themenbereich. Von besonders großer Bedeutung ist ja damals die Wissenschaft der Alchemie gewesen, die zur Zeit Rudolfs II. in Prag aufblühte und die sehr das Spirituelle gesucht hat. Ohne Dogma, ohne Religion, ohne Kirche. Dieses Thema hat absolute Priorität. Aber bei den wirklichen Recherchen, dem Auswahlprozess und der Entscheidung, ob ein Text zur Vertonung geeignet ist – dabei habe ich mich total auf Sylvie und Jiří verlassen.

Sie werden auch in Sprachen singen, die Sie überhaupt nicht sprechen. Wie schwierig ist das für Sie?

Das tue ich mittlerweile öfters, oder? Russisch, Tschechisch, Polnisch, Hebräisch. Gut, man bekommt gewisse Grundkenntnisse und muss daran weiter arbeiten. Es kommt im Zyklus aber keine Sprache vor, die ich noch nicht gesungen habe. Selbst Hebräisch, sogar Althebräisch. Spanisch kommt vor, Englisch glaube ich auch, Altenglisch (weil die altenglischen Alchemisten sehr viel unterwegs waren) und natürlich Latein. In einer Sprache zu singen, die man nicht spricht, ist Fleiß! Es ist nicht so, dass die Sprache nicht mehr authentisch ist, nur weil wir sie singen. Natürlich singen wir anders, als wir sprechen. Wichtig ist, zu erreichen, dass Sprachkenntnis und Sprachenklang mit der Musik - und diese insbesondere mit der metaphorischen Welt des Textes - eine tiefe Verbindung eingehen können. Und dann ist die Musik kein Widerspruch zum Sinn des Textes mehr, sondern dieser wird zu einer „Gesangserläuterung“, zu einer „Musikerläuterung“.

Wie bereiten Sie sich vor, wenn Sie Texte in so vielen verschiedenen Sprachen singen? Haben Sie jemanden, den Ihnen bei der Einstudierung hilft?

Natürlich! Es wird alles übersetzt, das habe ich zum Teil schon selber gemacht. Die alten Texte, die ich nicht kenne, übernimmt Jiří, er will das unbedingt machen. Wo er helfen kann, wird er das machen, oder ich gehe halt zu unterschiedlichen Spezialisten. In der Schweiz ist es sehr leicht, jemanden mit sprach-musikalischen Kenntnissen zu finden. Aber für Latein brauche ich das nicht, für Spanisch und Englisch auch nicht, mit Tschechisch werden mir sicherlich Sylvie und Jiří helfen. Für Althebräisch habe ich eine Person in der Schweiz, mit der wir im Juli dann auch das Konzert in Israel, Blochs Avodath Hakodesh, die heilige Schrift von der Tora, erarbeiten. Das Ganze ist eine spannende Arbeit und macht viel Spaß!

Und in welcher Phase der Vorbereitung für Lingua Angelorum sind Sie jetzt?

Ganz am Anfang. Ich habe so viele Projekte …

Werden sie diesen Zyklus nach dem Konzert in Litomysl noch öfter aufführen?

Das ist noch nicht geplant, aber ich würde es auf jeden Fall machen. Dies ist übrigens eine sehr berechtigte Frage. Nein, ich sehe die Aufführung in Litomysl nicht nur als eine einmalige Erfahrung. Dieser Zyklus ist sicherlich etwas, was auch andere Menschen und andere Veranstalter durchaus begeistern könnte. Nur genügt es leider nicht, dies nur zu sagen, denn man muss einen Veranstalter haben, der bereit ist, Geld zu investieren, um das neue Werk dem Publikum zu präsentieren. Ich könnte mir vorstellen, dass man dabei ein bisschen zögerlich ist. Aber der Zyklus ist derart vielseitig und seine Entstehungsgeschichte so aufregend. Lingua Angelorum – Die Sprache der Engel … schon der Titel klingt irgendwie sehr verlockend. Ich werde dass Werk ganz sicher verschiedenen Dirigentkollegen zeigen.

Sie haben in Pittsburgh in diesem Jahr Auszüge aus Dvořáks Biblischen Liedern gesungen.

Ja, das stimmt, mit Brahms’ Requiem. Und da hat Manfred Honeck dirigiert, der auch unsere Mahler-Feier 2010 in Kaliste geleitet hat.

Ich finde es schade, dass Sie die Lieder von Dvořák nicht bei uns in Tschechien singen. Planen Sie das in der Zukunft?

Ich würde es sehr gerne machen, trotz meiner Nervosität, Tschechisch in Tschechien zu singen! Diese wirklich authentische tschechische Sprache von Dvořák fasziniert mich, und ich meine, dass ihm diese zehn Lieder eine tiefe Herzens- und Glaubensangelegenheit gewesen sind. Ich finde sie wahrsinnig schön und rührend. Die Psalmen sind in tschechischer Sprache sehr schön und sie passen so wunderbar zu Brahms´ Requiem. Das war immer mein Traum – und diese Kombination habe ich in Pittsburgh endlich machen können. Wir haben dort aus zeitlichen Gründen nur sechs Lieder gesungen. Und auch, weil es für die Hörer völlig neu und ungewohnt war, aber die Texte wurden dann auf eine Leinwand projiziert. Es war eine sehr schöne Erfahrung. Das Publikum hat den Zusammenhang total verstanden und akzeptiert, die Werke haben wirklich toll zusammengepasst. Ich würde das Programm in dieser Konstellation absolut sofort wiederholen. Wenn mich nun einer fragt, ob ich Brahms´ Requiem singen könnte, schlage ich diese Kombination mit Dvořáks Biblischen Liedern sofort vor, völlig egal, wo auf der Welt das Konzert stattfinden soll.

Wie ist das eigentlich, wenn Sie eine Einladung bekommen. Haben die Veranstalter schon eine Vorstellung davon, was Sie singen sollen, oder können Sie das selber bestimmen?

Nicht unbedingt, aber meistens schon. Meistens werde ich für ein bestimmtes Werk eingeladen. Aber zunehmend bekomme ich auch Angebote, wo man einfach sagt: „Wir würden sehr gerne gemeinsam mit Ihnen ein Konzertprogramm überlegen, denn wir möchten sie unbedingt bei uns hören…“ Und das ist sehr wohltuend. Diese Variante ist reizvoll, ich begrüße diese Entwicklung sehr.

Herr Hampson, ich danke Ihnen sehr herzlich für das Gespräch und freue mich auf ein Wiedersehen in Litomysl.

Karten für das Konzert sind erhältlich unter:

http://www.ticketportal.cz/Npodujatie_search.asp?ID=70

 

Galakoncert Ferruccia Furlanetta

V rámci XXXVII. ročníku MHF Janáčkův máj se v sobotu 19. května uskuteční mimořádný galakoncert světoznámého basisty Ferruccia Furlanetta. Italského pěvce bude doprovázet orchestr Národního divadla moravskoslezského s dirigentem Robertem Jindrou.

Více informací o festivalovém dění a vstupenkách naleznete ZDE.
Program galakoncertu:

MOZART:
Kouzelná flétna, předehra
árie Sarastra z 2. jednání "In diesen heiligen Hallen"
Figarova svatba, předehra
recitativ a árie hraběte Almavivy z 3. jednání
Don Giovanni, árie Leporella z 1. jednání

BELLINI:
Náměsíčná, árie Rudolfa "Vi ravviso o luoghi ameni"

MASSENET:
Smrt Dona Quijota ze stejnojmenné opery

VERDI:
Nabucco, předehra
Simon Boccanegra, prolog Fiesca "Il lacerato spirito"
Síla osudu, předehra
Don Carlos, introdukce a scéna Filipa z 3. jednání

MUSORGSKIJ:
Chovanština, předehra
Boris Godunov, smrt Borise ze 4. jednání

Novinky na DVD!

Ulf Paulsen: " Zdá se mi, že němečtí režiséři chtějí za každou cenu něčím diváky šokovat. Ti ale nejsou šokování, spíše bych řekl, že jsou již znuděni."

Mnoho z vás určitě shlédlo inscenaci Wagnerova Parsifala v Národním divadle v Praze. Jistě si pamatujete na nezapomenutelného Amfortase, kterého ztvárnil německý basbarytonista Ulf Pausen. Pro pana Paulsena to ale nebylo první hostování v Čechách. O oblíbených rolích, rodném Německu a lásce k opeře jsme si povídali nedávno v Ostravě, kde zpívá ďábelského Nicka Shadowa v opeře Život Prostopášníka. V příští sezoně si poprvé zazpívá také česky...

Jsem velice ráda, že jste přijal pozvání k našemu společnému povídání. Můžete nám prozradit, kdy jste začal poprvé zpívat?

Nejprve jsem studoval hru na trombón. Chtěl jsem se jednoduše věnovat hudbě. Hrál jsem také na varhany a klavír. Rád jsem také zpíval ve sboru. Později jsem přemýšlel o tom, že bych měl zvolit jasný hudební směr, kterému se budu věnovat. Rozhodl jsem se, že budu studovat právě hru na trombón. Na nástroj jsem již několik let předtím hrál a myslím, že jsem byl docela dobrý. Asi po roce studia jsem zjistil, že zpěv je skutečně to, čemu bych se chtěl profesionálně věnovat v budoucnu. Je to zajímavé, studoval jsem a složil úspěšně zkoušky na universitě. Nástroje jsem se od té doby ani nedotkl.

V té době jsme se zajímal o zpěv. Navštěvoval jsem soukromé hodiny zpěvu, kde jsem se zdokonaloval v technice a interpretaci. To bylo ale až po ukončení university.

První angažmá jsem získal v Görlitz. Město se nachází ve východním Německu. V Görlitz jsem poprvé spolupracoval s panem dirigentem Milošem Krejčím, který tehdy v divadle působil. V této době se ve Stavovském divadle v Praze připravovala nová inscenace opery Don Giovanni, kterou maestro Krejčí také dirigoval. Zeptal se mne, jestli bych neměl zájem přijet do Prahy a zazpívat si titulní roli. Divadlo angažovalo tři pěvce pro titulní roli, bylo potřeba angažovat další dvě alternace. Roli mi nabídli a já jsem ji velice rád přijal. To bylo v roce 1997...

O šest měsíců později jsem byl oslovem vedením Státní opery Praha. V plánu měli tehdy Boitovu operu Nerone. Při té příležitosti se mne zeptali, jestli bych nechtěl přijet znovu do Prahy a zazpívat si roli Simona Maga. Od té doby jsem zpíval ve Státní opeře mnohokráte, například v opeře Bylo nebylo od Zemlinského, v Carmen, Nabuccu, atd. Velice rád vzpomínám na operu Robert le diable, kterou zkomponoval Giacomo Meyerbeer.
Poté jsem se vrátil do Dessau, kde jsem byl a stále jsem členem souboru. Několik let jsem žádnou nabídku z Čech nedostal. V roce 2010 jsem byl osloven vedením Národního divadla v Praze, které mi nabídlo roli Amfortase ve Wagnerově opeře Parsifal. Vrátil jsem se tedy do České republiky. Během zkoušek v Národním divadle jsem se poprvé setkal s Robertem Jindrou, který se mne později zeptal, jestli bych si nechtěl zazpíval roli ďábelského Nicka Shadowa v opeře Život Prostopášníka. A nyní jsem zde v Ostravě...

Čeští diváci Vás velice dobře znají především díky Vašemu ztvárnění Amfortase, kterého jste zpíval v Národním divadle v Praze. Toto ale nebyl Váš první Amfortas, že..

Máte pravdu, nebyl. Poprvé jsem zpíval roli v roce 2004 v rámci koncertního uvedení, byla to velice krásná práce. Christopher Ventris ztvárnil titulní roli Parsifala, Kundry zpívala Doris Soffel. O tři roky později jsem zpíval roli také v Dessau, tehdy se jednalo už o divadelní uvedení se vším všudy.

Parsifal, Národní divadlo Praha

Kterou inscenaci tedy preferujete? Tu z Dessau nebo tu pražskou?

Jednoznačně tu pražskou. Domnívám se, že celá režijní koncepce je blíže Wagnerově myšlence. Víte, v Dessau máme obrovské jeviště, jedno z největších v Evropě. Johannes Felsenstein nám vždycky říkal, že musíme zpívat tak, aby diváci rozuměli každému slovu. Orchestr byl z orchestřiště přemístěn na jeviště a my jsme zpívali a hráli své role před orchestrem. Nikdo z nás neviděl na dirigenta, nebylo možné zpívat takzvaně “wagnerovsky“. V momentě, kdy jsem měl zpívat piano, jsem musel zpívat “mozartovské” piano. Tak to ale Wagner nenapsal a nezamýšlel.

Pokud se orchestr nachází mezi pěvci a diváky, potom má zpívané piano takzvaný plný zvuk. Takto slyšíte hudbu a chcete dát publiku vše, jako umělec i jako postava, kterou ztvárňujete. S orchestrem umístěným na jevišti toto bohužel nebylo možné.

Je to dost zvláštní, protože divadlo v Dessau bylo postaveno v roce 1938 speciálně pro Wagnerovy opery. Pro Mistry pěvce, pro Prsten a další velké produkce.

Pražská inscenace je nádherná, s krásnými dekoracemi. Přenesení a spojení jednotlivých druhů náboženství do jedné opery byl skvělý nápad.

Nejsem si jistý, jestli toto Wagnera někdy napadlo. Žijeme v nové, moderní době. V příštím roce budeme slavit 200. narozeniny Richarda Wagnera. Podle mě je nutné přinášet do operních inscenací nové nápady. Dost mile mne překvapilo, že čeští diváci nechtějí na jevišti vidět škaredé, nehezké věci. A to i v případě, že opera není zrovna veselá, někdy vypráví i drsnější příběh. Vždy to ale vypadá brilantně, zajímavě. V Německu vám často na jevišti i nafackují...

Samozřejmě jsem viděl v Čechách také moderní inscenace, myslím si, že Parsifal je v něčem velice moderní. Příběh je ale vyprávěn krásně a s noblesou. V Německu musíme občas stát na jevišti v příšerných kostýmech, nemluvě o tom, co musíme držet v rukou někdy i celé hodiny. 

Zdá se mi, že němečtí režiséři chtějí za každou cenu něčím diváky šokovat. Ti ale nejsou šokování, spíše bych řekl, že jsou již znuděni.

Ráda bych se Vás také zeptala na jednu kuriozitu, kterou asi diváci nevědí... Díky Vašemu rozsahu a krásně zabarvenému hlasu máte možnost zpívat role různých hlasových oborů. Vím, že jste zpíval například Vodníka a Borise Godunova. Na druhou stranu máte v repertoáru také barytonové role jako je Evžen Oněgin. Toto je skutečně rarita. Který hlasový obor Vám více vyhovuje?

Můj učitel hudby ze začátku nikdy nevěděl, jak se můj hlas bude vyvíjet. Když jsem začínal se zpěvem, tak jsem zazpíval A, které stále zazpíval na konci Dona Giovanniho. Vůbec netuším, jak je to možné. Nejnižší noty, které jsem kdy zpíval, byly při interpretaci opery Robert le diable.

Je pravda, že jsem rád a často zpíval basové role, které jsou položené níže. V Dessau jsem měli velice krásnou inscenaci Rusalky, ve které jsem zpíval Vodníka. V repertoáru jsme ji měli celé čtyři sezony. V té době měli diváci hlasovat, kdo a která operní postava se jim nejvíce líbila za uplynulou sezonu. Nejvíce se lidem líbil právě Vodník, z čehož jsem měl velkou radost.

Vždycky jsem cítil, že by byl můj hlas ideální pro ztvárnění dramatických barytonových postav ve Wagnerových operách. Některé z nich mne čekají v příští sezoně v Dessau, budu zpívat svého prvního Wotana. Hlasově je to něco mezi basso cantante a barytonem, což je pro mne ideální.

To je zajímavé, protože bych se Vás chtěla zeptat také na ostatní wagnerovské role. Vedle Amfortase máte v repertoáru například Klingsora a Kurwenala.. Která z těchto rolí je Vám nejbližší po stránce charakteru a proč?

Musím říci, že to je stále Amfortas. Při jeho ztvárnění musíte mít na paměti vizi lepšího světa. Sám spáchá zločin, když vezme svatou zbraň a jde do boje. A to je zakázané. Sám ale zná svoje povinnosti. Ví, že musí odkrývat Grál. A trpí.

Svým způsobem musíte na jevišti ztělesňovat lidskou víru. My všichni víme, jak vypadá lepší svět nebo máme určitou představu o tom, jak by měl vypadat. Víme, že je možné změnit naše chování vůči ostatním. Děláme ale většinou naprostý opak. 

Ulf Paulsen a Jorge Garza v opeře Život Prostopášníka, Ostrava

V této sezóně jste ztvárnil role Nicka Shadowa v překrásné nové inscenaci opery Život Prostopášníka v Ostravě. Můžete nám říci něco o tomto zajímavém projektu? Zpívat operu s anglickým libretem je jistě trošku něco jiného...

Myslím si, že zpívám s jistou dávnou německého přízvuku. Americký tenor Jorge Garza, který ztvárnil titulní roli Toma Rakewella, nám všem s výslovností docela pomohl.

Život Prostopášníka je v Německu velkou neznámou. Myslím, že za posledních pár let ji mělo v repertoáru jenom několik menších divadel. Všichni ve Velké Británii a Spojených státech ji znají. Je to celkem pochopitelné, operní dílo má anglické libreto.

Já sám jsem operní dílo předtím neznal. Když jsem slyšel operu poprvé, tak jsem se tak trošku zhrozil nad obtížností díla. Hudbě možná na první poslech neporozumíte, rytmicky je to velice zvláštní. Čím více jsem ji poslouchal, tím krásnější se mi zdála. Je až neuvěřitelné, jak se může opera doslova zarýt pod kůži. Myslím si, že si všichni moji kolegové dílo zamilovali stejně jako já. 

Studoval a zpíval jste několik rolí, které jste se musel naučit ve dvou jazycích. Je podle Vás studium role s dvěma různými librety obtížné?

Pro mne osobně byl velkým oříškem Don Giovanni. Poprvé jsem roli zpíval v opeře v Görlitz v němčině. O dva měsíce později jsem roli zpíval v Praze s italským libretem. To bylo naprosto bez problémů, samozřejmě jsem se musel nové libreto naučil. Neměl jsem ale problém s tím, že by se mi pletl text.

Poté jsem se vrátil do Dessau, kde jsem roli opět zpíval v němčině. Tentokrát to byla ale jiná německá verze. A to bylo opravdu těžké, protože v některých částech opery byl text velice podobný, v některých se úplně lišil. 

V příští sezoně Vás čeká Vaše první role v češtině. Konkrétně role Ismena v Dvořákově opeře Armida v Ostravě. Máte obavu z češtiny?

Ano, bude to moje první role v českém jazyce. Již jsme hovořili o Vodníkovi, roli jsem interpretoval tehdy v němčině. Snažil jsem se ji také naučit v originále. A protože jsem v tu dobu byl také v Praze, mohl jsem se kolegů zeptat,  jak se některá slova vyslovují. Naučil jsem téměř celou roli česky, nikdy jsem ji ale nezpíval na jevišti.

Robert Jindra se mne před časem zeptal, jestli bych neměl zájem si zazpívat roli Ismena. Řekl jsem mu, že bych to velice rád zkusil. Vždycky jsem si myslel, že si jednou roli v češtině zazpívám, že to bude možná někdy v Německu. Lidé by nebyli tak striktní co se týče mé výslovnosti.

Český jazyk má jednu užasnou výhodu nad ostatními řečmi, ve kterých zpívám. Když víte, jak se slova píší, vždycky se také tak vyslovují. V němčině máte slova, která se píší stejně, ale mají pokaždé jiný význam. Pokud dáte důraz na jinou slabiku, má pak věta úplně jiný význam nebo řeknete něco nesmyslného. V angličtině je to ještě složitější.. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I am very happy we could meet for an interview. Can you please tell us about your opera begginings? I know that you have performed many times in Czech republic in the past...

I started my studies in Collon as a trombone player. I just wanted to do music, I was playin the organ and the tombone and the piano. I was also singing in choruses. Later on I though what would be the best to start before going to the music school. I decided to work and study to play trombone properly. I had played trombone before and was quite good at it already. After about a year I found out that this was not the think I wanted to do. I realized I wanted to be a singer. It is interesting that I passed my final test on trombone and never touched it again since then... I was then interested in singing very much, I took private singing lessson. That wasn't during my music studies but later on...

My first engagement was at the National Theatre in Görlitz, in very east of Germany. This was the first time I worked with a Czech artist, it was maestro Miloš Krejčí who was a conductor in Görlitz. During the same time there was a new production on Don Giovanni at Estate Theatre in Prague produced. Maestro Krejčí was to conduct the opera. He asked me if I was interested in coming to Prague to sing the title role. Back then they had 3 people to sing the role and needed 5, so they offered the role to me and I accepted it. That was in 1997.

Six months later Daniel Dvořák and Jiří Nekvasil became the leading team at State Opera House in Prague. In the repertoire they had Boito’s opera Nerone. They asked me if  I wanted to come again and sing the role of Simon Mago. Since then I have sang many opera performances there, for example Bylo nebylo by Zemlinsky, Carmen, Nabucco. I also enjoyed Meyerbeer’s Robert le diable very much. I sang a couple of small roles in Liberec and Plzeň.

There has been no offer from Czech republic for a long time until about 2010 when I got a call from National Theatre Prague and was offered the role of Amfortas. I did come back to Czech republic and met Robert Jindra for the first time. Little later he asked me if I was interested in coming to Ostrava to sing the role of Nick Shadow in Stravinski’s Rake’s Progress…

Czech opera fans know you well, especially because of your wonderful interpretation of Amfortas that you have performed at National Theatre in Prague. I believe this was not your first Amfortas, is that correct?

No, it was not. I sang my first Amfortas in 2004 in a concert performance, it was an interesting production where I sang Amfortas nex to Christopher Ventris who portraited Parsifal, Doris Soffel was Kundry with Kent Nagano with DSO from Berlin. Two or three years later we did it in Dessau, it was a full production.

Which of the productions do you prefere? The Dessau or the Prague one?

I do like the Prague production better because it’s much closer to the Wagnerian idea. In Dessau we had this huge stage. I think it’s really one of the biggest stages in Europe. Johannes Felsenstein always wanted us to sing the words the way that everyone would understand what we were singing. Every word. He put the orchestra on the stage and we were acting and singing in front of them. I didn’t feel very comfortable because I could not see the conductor and could not sing the Wagnerian sound. So if you had to sing piano you had to sing a Mozart piano which is not meant by Wagner. This was it doesn’t sound the way it should.

When you have the orchestra between performers and the audience, the piano has still the full voice sound. As a performer, you hear the music and you want to give everything to your performance as a character, as a person. With the orchestra onstage, this was not possible. There is no balance. This was very unusual because in Dessau the stage was built especially for Wagner operas, it was built in 1938 for Meistersingers and The Ring cycle and for all huge opera productions.

I prefer the Prague version because it is with the orchestra in the pit. The production is wonderful, such wonderful settings and costumes. I also like the ideas about all the religions putting and bringing together in this production. It just looks so beautiful. 

I am not sure if Wagner ever thought about this. We are not living in a different time, we will celebrate Wagner’s 200^th birthday. I believe we have to bring new ideas into his works. It’s interesting that on stage Czech people don’t want to watch things that are ugly. Even if you tell a story that is a little bit harsh but it always looks brilliant and you want to see what’s going on. In Germany they often slam you in your face.

Of course I did see modern production in Czech Republic; even Parsifal is modern but beautiful. In Germany we often have to stand on the stage with only things in our hand and on our faces for more than five hours. It seems to me that German directors always want to shock the audience. People are not shocked anymore, they are bored.

It’s very interesting and I am sure many people might have realized this already… Thanks to the diversity and voice dimension you are able to sing quite a few roles from different voice types. I know you have sang Vodnik and the title role of Boris Godunov. On the other hand there are also lighter parts you have done such as Jack Rance for La fanciulla or the title role of Eugene Onegin. This is very rare in opera. .. What type of singing and roles do you feel more comfortable in?

My singing teacher never knew at the beginning how my voice is going to develop. When I started singing I could reach A which I still can after at the end of Don Giovanni. It still works  and I don’t know why. The lowest notes I had to sing were in Robert le diable, it was E flat, what also worked.

I thought to myself - try to learn a role and if you get the impresion you can do this, then it’s fine. Do it, why not.

I was quite succesful with the lower, base roles very often. In Dessau, for four years we did Rusalka production in German, it was a great success, it was always sold out. There was even a competition where people were to vote for their favourite opera role they liked the most. And it was Vodnik.

I always felt that it would be the dramatic barytone roles from Wagner’s operas which I’d love to sing. I will do some of the characters next season in Dessau. I am doing my first Wotan and Wonderer. Something between basso cantante and barytone. This is perfect, it is my voice range.

That is interesting to know because I’d also like to ask another thing about your wagnerian roles. Apart from Amfortas you have Telramund from Lohengrin, Amfortas and Klingsor from Parsifal, Kurwenal from Tristan und Isolde in your repertoaire. Which of the wagnerian roles and characters do you enjoy singing the most and why?

I have to say it’s still Amfortas. As a character, you have to have the vision of a better world in you.  He does have a case of sin because he’s taking the holy weapon and goes to the battle with it. And that is forbidden. That is his first sin he commits. He also knows his duty, he has to show the gral over and over again. And he suffers.

There are so many interesting things in this character. As an artist I believe you have to personate a human faith. We all know how better world would look like or we have an idea of it. We know we can’t reach it, we do thing to even make it worst.

I’d also like to ask about your recent role you portrait here in Ostrava. The role of Nick Shadow in a wonderful new production of The Rake’s Progress. Can you tell us more about this interesting project? How do you find singing English text?

I think I sing with German accent. Tenor Jorge Garza sings the title role of Tom Rakewell. It is always a good thing to have a college next to you who can help you or tell you that sometimes your pronunciation is good or not good.

Sadly, Rake’s Progress is such an unknown opera in Germany. There are only a few production in small companies who have it in the repertoire. Everyone in Great Britain and the United States knows the piece. It’s an opera that was originally with an English libretto.

I didn’t know the opera before. When I first hear it I realized it is quite difficult. It is music you don’t understand, the rhythms are very weird. The more often I heard it the more beautiful it seemed to me. It is astonishing how this opera develops in your ears. I believe it happened to all the colleges here. The first time we rehearsed it here in Ostrava I am sure we were all a little nervous. It is a very nice production.

You have studied and performed a couple of roles in two languages. How difficult it is for an opera singer to learn two librettos to the same music and not to make mistakes?

To me the extremely difficult was to learn Don Giovanni. The fist one I did was in Görlitz in a German version. Two months later I did it in Prague with Italian libretto which was no problem at all for me. If you start singing Italian you don’t have the slightest idea of making the mistakes by singing in German. I never happened to me.

Then I went to Dessau where they had a version in German. This time it was a different German version. And this is very confusing. If you have the opera in one language but you have to learn a different version of it, then it is very confusing. In German there are a lot of Don Giovanni versions.