Zlatá Popelka zlatým hřebem sezóny Národního divadla Brno

Páteční první premiéra Rossiniho Popelky, která se uskutečnila v Mahenově divadle v Brně, byla plná překvapení. Po předpremiérovém oficiálním uveřejnění fotografií této inscenace leckdo (a přiznávám se upřímně, že i já) asi "lapal po dechu". S jakoupak novotou a modernou se předvedou tvůrci tentokrát? Je vůbec možné tuto humornou a skvostnou Rossiniho operu inscenovat takto "divoce" a přitom vkusně a decentně? Možné to vskutku je...

Nerada bych zde sáhodlouze rozebírala inscenaci, která byla na těchto stránkách již představena. Zde je stručné ohlédnutí za premiérou..

Již při úvodních taktech předehry bylo patrné, že orchestr je precizně připraven. Po celou dobu hrál svižně, s pravou dávkou rozverného veselí. Hned po příchodu sester Popelky, které byly oděny do pestrobarevných bláznivých šatů a obuty do roztomilých papučí, se obecenstvo s chutí smálo. O šílených parukách nemluvě!! Popelka vešla záhy, oděna do růžových montérek - v jedné ruce žehličku a v druhé žehlicí prkno.

Na scénu vstupuje Don Magnifico - otec Clorindy, Trisbe a Angeliny (Popelky). Je jakýmsi "maskotem McDonalds", oděný od hlavy po paty v korporátních barvách. Salva smíchu přichází ve chvíli, kde se strojí na ples - nasazuje obrovský červený cylindr s logem své milované společnosti. Musím podotknout, že Magnifico (Jevgen Šokalo) i sestry Popelky (Jana Wallingerová a Daniela Straková-Šedrlová) byli pravými komiky bez hranic.

Milým překvapením pro mne byl Alidoro, který se za žádnou cenu nemohl odloučit od svého kamaráda trpaslíka, kterého například koupal v dešťové vodě či mu předčítal z knihy. Krásný a čistý bas. Jan Šťáva ostatně není žádným rossiniovským začátečníkem, v minulosti nastudoval roli Podesta v Rossiniho opeře Straka zlodějka.

Tomáš Kořínek v roli prince neměl chybu. O svých pěveckým kvalitách mne opět přesvědčil minulý týden, kdy jsem ho slyšela v pražském Národním divadle v Kytici Bohuslava Martinů. Pravda, Rossini je hlasově odlišný než Martinů, to ale nemění nic na tom, že jeho jasný a srozumitelný tenor je pro roli prince jak stvořený.

Pěvecký part Popelky je obecně velice náročný, opravdu dobře ho zazpívá pouze hrstka pěvkyň. Toto se bezchybně povedlo Michaele Kapustové, která se rolí Popelky poprvé představila divákům na prknech Národního divadla v Brně. Pro slečnu Kapustovou je to druhá rossiniovská role, v repertoáru má již Rosinu z Lazebníka sevillského. Více informací o umělkyni naleznete na webových stránkách http://www.kapustova.eu/

Na druhou stranu mne ale zklamal Dandini - pro mě nepochopitelně převtělen do role jakéhosi odvázaného maníka ve stylu Michaela Jacksona. Bohužel nebyl ani hlasově v té nejlepší formě. Přiznejme si ale upřímně, že v našich luzích a hájích zrovna neoplýváme velkým počtem pravých rossiniovských pěvců. I tak se Jakub Tolaš se svou rolí (a to především herecky) vypořádal po svém.

Všem upřímně doporučuji tuto inscenaci, ve které si jistě každý divák najde svoji oblíbenou scénu či árii. Do konce sezóny můžete Popelku shlédnout ještě 27. května, 6., 13. a 22. června. Přeji krásné zážitky...

KRÁSNÉ HLASY - 10. část - Hanuš Thein

Hanuš Thein nebyl jen významným pěvcem Národního divadla, později se stal také uznávaným režisérem a autorem několika hudebních publikací.





Kecal (Prodaná nevěsta)

Narodil se v Pardubicích v roce 1904. Během studia na pardubickém gymnáziu se sešel jeho otec s pěveckým pedagogem prof. Egonem Fuchsem, který v té době vyučoval zpěv na pražské konzervatoři. Fuchs si mladého Theina poslechl a hned rozpoznal svěží hlas, který svou houževnatostí a vytrvalostí mladý Hanuš postupem času rozvíjel a snažil se jej ve všem zdokonalit. Každý druhý víkend docházel mladý pěvec za profesorem do Prahy.

První pěvecké úspěchy doplňovaly také ochotnické režijní inscenace - vůbec první provedení Šrámkova Soudu a první mimopražské uvedení Čapkova RUR.


V roce 1922 byl Hanuš Thein přijat na pražskou konzervatoř, kde pokračoval ve studiu pod vedením profesora Fuchse. Absolvoval v červnu 1927 jako Pandolfo v Pergolesiho opeře Služka paní. Jeho výkon ocenil přítomný Otakar Ostrčil - již za dva týdny nato zpíval Thein žalářníka Beneše v Daliborovi na jevišti Národního divadla. K Benešovi posléze přibyl i Matouš v Hubičce a Lucifer v Dvořákově opeře Čert a Káča. Od 1. ledna 1928 byl mladý basista angažován trvale jako sólista Národního divadla v Praze.





Bonifác (Tajemství)

Hanuš Thein byl mimořádným operním umělcem s velkým komediálním talentem. Jeho vzorem byl Emil Pollert, ke kterému se vždy hrdě hlásil. Jeho srdečnost a bezprostřednost byla patrná především v jeho smetanovských rolích - Kecal, Mumlal či Bonifác. Stejně tak postava Beneše z Dalibora i Čertovy stěny, Matouše a Palouckého z Hubičky. Nikdy své charaktery nehledal, měl je všechny ve svém nitru, žil s nimi ještě předtím, než vstoupil večer na jeviště. Asi proto vyzněl smetanovský repertoár v jeho podání tak pravdivě, ve všem všudy česky. K jeho významným rolím v operách Dvořákových patřil Matěj (Král a uhlíř), Lucifer (Čerta a Káča) a především Purkrabí (Jakobín). Výrazová mnohotvárnost a příkladná výslovnost mu dovolovala ztvárnit i postavy vážnější. Dobře posazený měkký bas byl pro tyto role jako stvořený.

Masetto (Don Giovanni) s Miladou Musilovou

Zpíval též Mozarta - Bartolo (Figarova svatba) či Masetto (Don Giovanni). K dalším rolím patřil Varlaam (Boris Godunov), Don Pasquale (Don Pasquale), doktor Bartolo (Lazebník sevillský), jehož spolu s Kecalem zpíval ze všech rolí nejčastěji - jenom v Národním divadle bezmála 250krát!! Bartolo byla nepochybně Theinova nejlepší role. Nevšední rolí byla též postava Beckmessera z Wagnerovy opery Mistři pěvci norymberští. Této náročné role se ujal zcela po svém, jeho výkon je hoden uznání.

Beckmesser (Mistři pěvci norymberští)

Operní publikum poznalo Hanuše Theina jako úspěšného operního režiséra. V roce 1932 mu byla přidělena první režie v ND - Humperdingova Perníková chaloupka. Po několika dalších režijních úspěších mu Otakar Ostrčil svěřil v roce 1935 režii své poslední opery Honzovo království. Po premiéře již ani sám autor nepochyboval o Theinových režisérských kvalitách.

pan režisér Thein dvá pokyny během zkoušky

Přirozenost režie i práce s herci vyplývala z jeho vlastního operního herectví. Nikdy pěvce nenutil k nepřirozenému projevu, pouze usměrňoval jejich spontánnost. V Národním divadle režíroval přes 60 operních inscenací, ke kterým patřil například Don Quijote s Vilémem Zítkem (v jedné repríze i s Fjodorem Šaljapinem), Dvořákův Dimitrij, soudobá opera skladatele J. F. Fischera Romeo, Julie a tma. Jako režizér se uplatnil také v zahraničí - na jeho pojetí Prodané nevěsty v londýnské Covent Garden v roce 1965 se dodnes vzpomíná. Nepracoval jen v ND v Praze, podílel se na inscenacích mimopražských (Plzeň, Brno, Ostrava, Olomouc). A jaké bylo jeho umělecké krédo? ''Pláč a smích" - dva výrazy tak všední v lidském životě a tak obtížné na jevišti.

poslední fotografie Hanuše Theina na jevišti Národního divadla

V Národním divadle působil Hanuš Thein celých 42 let, vytvořil 140 pěveckých rolí, absolvoval 3500 představení a 63 režií. Jeho náhlá smrt v prosinci 1974 ukončila život člověka, který se neobyčejně zasloužil o Národní divadlo a veškeré české operní umění.