KRÁSNÉ HLASY - 4. část - Marta Krásová

Jak už bylo avizováno v minulém díle KRÁSNÝCH HLASŮ, tento týden vzpomínáme na umění nezapomenutelné Marty Krásové.

Není mnoho pěvkyň, které by svým uměleckým projevem ovlivnilo další generaci operních kolegů, a které by se zapsalo do povědomí diváků.

Marta Krásová je bezesporu jeden z našich nejcenějších klenotů operní historie 20. století.

Svůj pěvecký a hudební talent zdědila prý po své pratetě, která byla znamenitou zpěvačkou. Již jako mladé děvče hrála velmi dobře na housle; láska ke zpěvu ovšem zvítězila.

Isabella (Nevěsta messinská)

V roce 1922 předzpívala Krásová šéfu Slovenského Národního divadla Milanu Zunovi - byla okamžite angažována jako sopranistka. Behěm pěti let v bratislavské opeře se dále její hlas formoval a proměnil na koloraturní-mezzosoprán. Již na Slovensku vytvořila Krásová mnohé ze svých nejznámějších rolí (Verdiho Azucenu a Ulriku či Straussova Octaviána), které později zpívala na prknech Národního divadla v Praze. Jednu z repríz Kavalíra dirigoval v Bratislavě samotný Strauss, který byl výkonem Krásové nadšen natolik, že ji osobně chtěl zprostředkovat angažmá do Vídeňské státní opery. Zde také často působila.

Hraběnka (Piková dáma)

Již během svých let v Bratislavě se uplatnila na koncertnich podiích. V roce 1924 se učastnila zájezdu do Madridu, kde zpívala Hátu (Prodaná Nevěsta) a Ježibabu (Rusalka).
1. září 1928 se stala Marta Krásová členkou opery Národního divadla v Praze, kde si během několika měsíců získala obdiv kritiky i obecenstva. Během 38 let v Národním divadle ztvárnila Krásová bezpočet rolí, ve kterých vždy usilovala o pěveckou dokonalost spojenou s hereckou noblesou a nezapomenutelným šarmem.

Kabanicha (Káťa Kabanova)

K největším úspěchům Krásové patřila role Isabelly (Nevěsta messinská), Vlasty (Šárka), Ježibaby (Rusalka), Radmily (Libuše) - téměř 150 repríz. Hátu (Prodaná nevěsta) zpívala více než 300krát!!

Pro umělkyni oplývající pílí a inteligencí, která neměla nikdy problémy hlasového rozsahu, byly typické především dramatické role, ve kterých nejvíce vynikl její zvučný, kovově zabarvený mezzosoprán. Osobně nemohu zapomenout na jednu z mnoha nahrávek Marty Krásové, které sama vlastním - její Kostelničku podle mého názoru prozatím interpretačně nikdo nepřekonal (při závěrečné scéně opery, kdy promlouvá k Jenůfě ...Odpusť mi jenom ty, odpusť mi jenom ty - včil už vídím, že jsem sebe milovala víc než tebe... téměř tuhne krev v žilách nad výkonem Krásové, která se zde bezprostředně ztotožňuje s rolí.

v roli Kostelničky, kterou nám mohl závidět (a jistě záviděl) celý operní svět

Ráda bych zde uvedla jestě jednu její roli - tedy dvě - spojení Cizí Kněžny a Ježibaby v jedné osobně, které Krásová bezkonkurenčně zvládla nejenom hlasově, ale také herecky. Do dnešního dne není nikdo, kdo by se k jejímu niternímu projevu přiblížil.

Umělkyně dále sbírala vavříny také v zahraničí - Brusel, Berlín, Edinburg. S Václavem Talichem v Amsterodamu, se Zdeňkem Chalabalou v Benátkách. Diváci ji dále obdivovali v Paříži, Kodani, Krakově, Vídni, Hamburku, Dráždaněch, atd.

v roli Orfea

V letech 1938 a 1939 zpívala v USA a Kanadě - toto turné po 34 městech absolvovala společně se sopranistkou Hildou Konetznou, basistou Alexandrem Kippnisem a tenoristou Henkem Horthemem. V roce 1939 ji Metropolitní opera v New Yorku nabídla angažmá, které bohužel kvuli blížíci se válce nemohlo být zrealizováno.

Velkou láskou byla pro Krásovou též interpretace písní - sama zbožňovala písňovou tvorbu Gustava Mahlera (některé z písňových cyklů byly také natočeny zvukově). Dalé pak písně Dvořáka (nahrávka Biblických písní v jejím podání patří k nejlepším ve světě), Nováka, Foerstra a Ostrčila.

Život Marty Krásové skončil bohužel smutně. Po ukončení kariéry žila se svou maminkou ve Vráži u Berouna v malé vilce. V tomto domě se tragicky zabila pádem ze schodů.
Pro Martu Krásovou neexistovalo malých rolí, nikdy se nepřestala technicky a umělecky ve své práci zdokonalovat. Dnešní generace pěvkyň by si měla brát příklad z umělkyně, která přes svou skromnost a tvrdou práci proslavila naši hudbu skoro po celém světe.
Některé z dalších rolí z repertoáru Marty Krásové:
Kabanicha (Káťa Kabanová)
Alžběta (Karlštejn)
Veruna (V Studni)
Mína Mařáková (Vina)
Matka (Romeo, Julie a tma)
Carmen (Carmen)
Amneris (Aida)
Hraběnka (Piková dáma)
Ortruda (Bludný Holanďan)
Orfeus (Orfeus a Eurydika)

Feliz cumpleanos Rolando!

Dnes slaví své 38. narozeniny jeden z nejvýraznějších představitelů současné operní pěvecké generace, mexický tenorista Rolando Villazon. Rolandovi se otevřela cesta na světová operní jeviště po r. 1999, kdy zvítězil v prestižní soutěži Operalia. V r. 2005 pak doslova zazářil vedle Anny Netrebko v nezapomenutelné inscenaci Traviaty na festivalu v Salzburgu. Následující období, plné operních vystoupení, koncertů, ale i jiných aktivit, které s sebou nesl mediální kolotoč, spojený s jeho rostoucí popularitou, vedlo k tomu, že se u Rolanda začaly projevovat hlasové problémy, které nakonec vyústily v téměř roční pauzu. Návrat na scénu v lednu 2008 vyvrcholil v létě 2008 nezapomenutelným vystoupením na festivalu v Salzburgu, tentokrát v roli Romea po boku Niny Machaidze. Kdo znáte tuto inscenaci z videonahrávky, někteří šťastlivci možná i živě, dáte mi jistě za pravdu, že tak, jako Rolando, by těžko někdo jiný ze současných tenoristů dokázal roli Romea podat. Ten dokonalý prožitek role a naprosté splynutí s hrdinou, který nám divákům dává zapomenout, že to je jen divadlo, je tím, čím si Rolando spolu s osobitým pěveckým projevem a krásným zabarvením hlasu, získává srdce milovníků opery na celém světě.




Počátkem loňského roku se u Rolanda objevily opět hlasové problémy, ukázalo se, že jejich příčinou je cysta na hlasivkách. V létě 2009 Rolando podstoupil operaci a po několikaměsíční rekonvalescenci před nedávnem ohlásil svůj návrat na operní scény. Stejně jako minule, i tentokrát si pro své první vystoupení po nucené pauze vybral Vídeň, kde přesně měsíc po svých narozeninách vystoupí 22. března v roli Nemorina Nápoji lásky.

Rolando Villazon je nejen výjimečný umělec, ale i nádherný člověk. Každého, kdo má možnost se s ním setkat, si okamžitě získá svojí bezprostředností a srdečností. Všechno, co dělá, dělá s obrovským nadšením, ve všem, co ho v životě potkává, se snaží najít vždy to pozitivní.

Rolando nedokáže dělat věci polovičatě, všechno, co dělá, dělá s plným nasazením, což na jedné straně činí jeho vystoupení tím mimořádným zážitkem, na druhé straně je ale zřejmě i částečně příčinou jeho potíží. Ale jak on sám říká, jinak to nedokáže.





Rolando má velmi vřelý vztah k Praze, k jeho oblíbeným autorům patří Franz Kafka, a proto při žádné návštěvě Prahy nevynechá možnost navštívit místa, spojená s Kafkovým životem. Prahu navštívil v minulosti nejen v souvislosti se svými dvěma koncerty, ale jezdí sem i nahrávat. Naposledy zde v prosinci 2009 nahrával část svého nového CD Tenor, které právě v těchto dnech vychází.




Rolando se věnuje také charitativní činnosti, mimo jiné je zapojen do projektu "clown doctors" (obdoba projektu "Zdravotní klaun" u nás) v Rakousku, Německu a nově i ve Velké Británii, kde příležitostně navštěvuje děti v nemocnicích.

Popřejme Rolandovi všechno nejlepší k jeho narozeninám, pevné zdraví a nové úspěchy v jeho operní dráze. A kdo máte chuť a možnost , přijeďte ho přivítat při jeho návratu na scénu 22.3. do Vídně. Já tam určitě chybět nebudu!!!

KRÁSNÉ HLASY - 3. část - Beno Blachut

Jeho životopis patří do kategorie těch, které jsou čtenářsky (a možná budou jednou?) i divácky vděčné - příběh chudého chlapce, který se navzdory osudu, díky svému talentu, šťastné povaze, pomoci přátel, štěstěně na své straně v klíčových okamžicích a především nezměrné píli - stal nejen prvním českým tenoristou ve své době, on se stal legendou - a já za sebe bych dodala, že českým tenorem století. Vládl nádherným lahodným hlasem tmavšího zabarvení, jeho projev byl typický svou vřelostí, vroucností, udivoval dokonalou technikou a jakýkoliv obtížný part zpíval lehce a v neposlední řadě je tu třeba zdůraznit dokonalou dikci - i když ta je typická pro celou jeho generaci.
Narodil se 14. června 1913 v Ostravě-Vítkovicích. Otce, který padl na frontě v 1. světové válce, nepoznal. Beno se vyučil kotlářem a začal pracovat ve vítkovických železárnách. V době hospodářské krize byl však propuštěn a možná i tento okamžik byl jeden ze spouštěčů jeho budoucí kariéry. V roce 1935 úspěšně složil přijímací zkoušky na pražské konzervatoři, zpěv studoval u prof. Louise Kadeřábka. V posledním ročníku studia, v roce 1938, dostal nabídku od ředitele olomouckého divadla, Stanislava Langra, vystupovat pohostinsky jako Jeník v Prodané nevěstě, Vít v Tajemství a Šándor Bárinkay v Cikánském baronu. Kromě divadelních nabídek měl ještě jako student konzervatoře možnost natáčet v rozhlase. Zřejmě největší rolí v této době byl Pelléas v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda pod vedením Otakara Jeremiáše.

Po ukončení konzervatoře v roce 1939 mu bylo v témže roce nabídnuto angažmá v olomoucké opeře. K třem rolím z dob hostování zde začal zpívat stěžejní role svého oboru a stal se jednou z hlavních opor olomoucké opery. Rozšířil si svůj obor v českém repertoáru - Ladislav ve Dvou vdovách, Laca v Její pastorkyni a Princ v Rusalce, zazářil v Gounodově Faustovi. Zvláštní kapitolou zde byl italský repertoár. Na role, které zde v tomto oboru zpíval vzpomíná ve svých pamětech s láskou - ať už to byl Rudolf v Pucciniho Bohémě, Alfredo ve Verdiho Traviatě, Canio v Komediantech, Ernesto v Don Pasqualovi. Kromě Ernesta a jediné vyjímky s Caniem na sklonku 2. světové války v Praze již v budoucnosti žádnou z těchto rolí na jevišti nezpíval. Za zmínku stojí Cavaradossi v Pucciniho Tosce. Kvůli pohostinskému vystoupení se tuto roli za dva dny naučil, zpíval ji pouze v tomto vystoupení a nikdy v budoucnu již také ne.

Rusalka, Princ (s Miladou Šubrtovou), Národní divadlo

Dalším klíčovým rokem byl pro Blachuta rok 1941. Po třech pohostinských vystoupeních v Národním divadle (Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Rusalka) a nadšených ohlasech v kritikách mu bylo Václavem Talichem nabídnuto angažmá. Specializoval se především na český a slovanský repertoár (nově nastudoval Alonsa v Škroupově Kolumbovi, Duda v Dvořákově Armidě a konečně velkou novou rolí byl Lukáš v Hubičce).První pokus o mezinárodní kariéru mu byl znemožněn nacisty. Smlouva mezi Curyšskou operou již byla podepsána, ze smluvního svazku ND byl po dohodě vyvázán. Nabídka na role? Canio v Komediantech, Rudolf v Bohémě, Gounodův Faust. Nepovoleno vycestovat. Psal se rok 1942.
Život šel dál. Smlouva s Národním divadlem byla obnovena. Roku 1942 nastudoval roli Vítka v Daliboru, roku 1944 roli Florestana v Beethovenově Fideliovi. V důsledku politických a společenských tlaků se premiéra stala zároveň derniérou.

Florestan, Fidelio, Národní divadlo

S koncem 2. světové války přišly velké příležitosti a naděje: Šťáhlav (Libuše), Mánek (Eva), nové nastudování Dvou vdov (Ladislav), Hubička (Lukáš), Její pastorkyňa (Laco), Psohlavci (Jan Sladký), nové nastudovní Fidelia (Florestan), Carmen (Don José), Eugen Oněgin (Lenský). Další janáčkovskou rolí byl Boris Grigorjevič v Kátě Kabanové(1947). Sám na ni vzpomíná jako na jednu z nejkrásnějších premiér.
V roce 1948 nastudoval roli Radama v Aidě - další zlomová role k jeho mezinárodní kariéře. Nejprve pro Národní divadlo, po této premiéře obdržel nabídku z Theather an de Wien. Pro představu cituji z knihy Olgy Kebertové Váš Beno Blachut: "Když jsem dozpíval "Celeste Aida" strhl se potlesk tak frenetický a trval tak dlouho, že jsem nevěděl, co mám dělat, jak se zachovat. Dirigent si sedl a čekal, až se obecenstvo vybouří a já jsem tam skromně stál a v hrozných rozpacích přijímal ten příval aplausu". Po úspěchu ve Vídni dostal nabídky na Carmen, Madame Butterfly a Bohému. Psal se ovšem rok 1948 a mezinárodní kariéra se - i díky ministru Nejedlému - nekonala. Nekonala se ani další Aida o pár let později - to si Blachuta vyžádal k výročí otevření Suezského průplavu Erich Kleiber.

Radames, Aida, Národní divadlo

Za zmínku roku 1948 určitě stojí dvě premiéry a role: Pierre Bezuchov v Prokofjevově Vojně a míru a na sklonku roku titulní role v Dvořákově Dimitriji.
V roce 1949 nastudoval nově v režii Karla Palouše a pod vedením Jaroslava Krombholce Smetanova Dalibora. Z této premiéry také pochází dnes už známá a okřídlená Nejedlého věta, která je často citována: "Tu palmu večera sklidil Beno Blachut". Zkrátka Dalibor se stal jednou z jeho životních rolí a jakýmsi synonymem - Dalibor = Blachut.

Dalibor, Národní divadlo

V 50. letech ho čekaly další výzvy a role: Belmonte v Mozartově Únosu ze Serailu, Grigorij v Musorgského Borisi Godunovovi, Ctirad v Šárce, Ondrej v Suchoňově Krútňavě, Heřman v Čajkovského Pikové dámě, Waltr Stolzing ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Albert Gregor v Janáčkově Věci Makropulos, Erik ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.V 60. letech si rozšířil janáčkovské role o Filku Morozova (Z mrtvého domu) a pana Broučka (Výlety páně Broučkovy). S Janáčkem slavil se souborem Národního divadla mezinárodní úspěchy. Nastudoval Aigistha v Straussově Elektře, čekaly ho ještě dvě verdiovské role: Ismael v Nabuccu a Otello. Na sklonku 60. let přijal roli ovčáka Jirky v Dvořákově opeře Čert a Káča a pomalu se začíná přeorientovávat na buffo obor. První z těchto rolí a další pro něj v daném období typickou je učitel Benda v Jakobínovi. Do této kategorie spadá Skřivánek ze Smetanova Tajemství a ještě hradní Michálek z Čertovy stěny.
Samostatnou kapitolou byla jeho činnost koncertní - velké množství tenorových partů kantát a oratorií s jeho hlasem je též zachyceno na gramofonových deskách.

Beno Blachut patřil snad k nejnahrávanějším českým pěvcům. Naštěstí. Zejména archiv Českého rozhlasu je bohatou studnicí těchto nahrávek a jak firma Supraphon, tak v poslední době i Český rozhlas ve spolupráci se Společností Beno Blachuta vydávají archivní nahrávky. Světlo světa tak spatřil Massenetův Werther z roku 57, Fibichova Šárka, Čajkovského Evžen Oněgin, Smetanovy Dvě vdovy...

V letošním roce - uplynulo čtvrt století ode dne, kdy Beno Blachut dne 10. ledna 1985 opustil tento svět. Když už se to nestihlo před dvěma lety k jeho 95. narozeninám, říkala jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby mu vyšlo profilové DVD. Zasloužil by si ho. Pokud vím, Supraphon ho vydal zatím jen Jarmile Novotné a Emě Destinové.

Chtěla bych ještě touto cestou poděkovat Blance Ellederové za všechny dodané materiály.

4. část KRÁSNÝCH HLASŮ bude v příštím týdnu věnována Martě Krásové.

KRÁSNÉ HLASY - 2. část - Dana Burešová

Milí operní přátelé, jak jsem již v minulém týdnu psala, 2. část KRÁSNÝCH HLASŮ patří paní Daně Burešové.




Dana Burešová vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři u profesorky Brigity Šulcové.
V pátém ročníku konzervatoře se stala sólistkou divadla v Českých Budějovicích, kde její první rolí byla Zerlina v Mozartově Donu Giovannim. Zde také zpívala Adélu v Straussově Netopýrovi, Kuchtíka v Dvořákově Rusalce a Esmeraldu ve Smetanově Prodané nevěstě.



Mařenka v nejnovější inscenaci Prodané nevěsty (Bedřich Smetana) v ND v Praze

Po vítězství v konkurzu na roli Mařenky v Prodané nevěstě je od sezóny 1992/1993 stálou členkou souboru ND v Praze. Od té doby na jevišti vytvořila hlavní role ve významných operních dílech českého i světového repertoáru.





Vendulka (Hubička - Bedřich Smetana)

Se souborem opery ND Praha Dana Burešová několikrát absolvovala turné po Japonsku (Rusalka, Kouzelná flétna, Figarova svatba), kde hostovala rovněž v roli Alžběty ve Wagnerově Tannhäuserovi a jako Mařenka v Humperdinckově opeře Perníková chaloupka.
Hlavní roli ve Smetanově Prodané nevěstě ztvárnila v inscenaci opery v Baltimore. Na Sardinii zpívala Jitku ve Smetanově Daliborovi, v Las Palmas Dvořákovu Rusalku.




Micaela (Carmen - G. Bizet)

Pod vedením dirigenta Johna Fioreho se v loňské sezóně představila jako úžasná Taťána (nová inscenaci Evžena Onegina v ND v Praze). Její herecké a pěvecké umění mě osobně zcela uchvátilo. (poslední repríza Evžena Oněgina v této sezóně se koná 11.2. 2010)




Taťána (Evžen Oněgin), Národní divadlo v Praze






při závěrečném potlesku s Borisem Statsenkem (Oněgin) a dirigentem Johnem Fiorem


Kromě operní činnosti Dana Burešová úspěšně rozvíjí svou činnost koncertní a uplatňuje se na nahrávkách operních děl i písní. S Pražským komorním orchestrem nazpívala Smetanovy Večerní písně. Pro vydavatelství Supraphon nahrála CD s písněmi Vítězslavy Kaprálové. Na Pražském jaru vystoupila pod taktovkou Vladimira Ashkenazyho v roli pro soprán v Zemlinského Lyrické symfonii. Jako Fekluša v Její pastorkyni a 2. žínka v Rusalce účinkuje v nahrávkách těchto oper dirigovaných Sirem Charlesem Mackerrasem.


v roli Alžběty (Tannhäuser) v ND Brno


V roce 2008 Dana Burešová získala Cenu Thálie za mimořádný ženský jevištní výkon v roli Alžběty ve Wagnerově opeře Tannhäuser.




s cenou Thalie 2008


Od loňského roku je také jednou z Rusalek (nová režijní inscenaci Jiřího Heřmana v Národním divadle v Praze). V letošní sezóně můžete Danu Burešovou vidět a slyšet v roli Paskaliny v opeře Hry o Marii Bohuslava Martinů. Tuto novou inscenaci mohu všem jenom doporučit! Kde můžete dále paní Burešovou vidět a slyšet? Mimo operních představení, která jsou detailně rozepsána na webových strankách Národního divadla http://www.narodni-divadlo.cz/, to bude 15. a 16. 4. například také kantáta V. Nováka BOUŘE pro sóla, sbor a orchestr. Koncert se uskuteční v pražském Rudolfínu. Lístky jsou stále v prodeji. Paní Burešové přejeme do budoucna mnoho zdraví, úspěchů a krásných rolí.