Když vstoupíte do vestibulu Curyšské opery, máte pocit, jako byste se ocitli doma – přesněji řečeno ve Státní opeře v Praze. Tento dojem se ještě umocní, když usednete na své místo a uvidíte celé hlediště. Až na pár drobných detailů jste skutečné téměř ve stejném divadle, jako je naše Státní opera. Důvod je nasnadě - oba operní domy ( a nejen tyto dva, ale i další v Grazu, Sofii, Budapešti, Brně nebo Karlových Varech) byly navrženy vídeňským architektonickým ateliérem Fellner a Helmer.
Curyšské operní inscenace mají již léta vynikající pověst a tak návštěva slibuje vždy zajímavé operní zážitky. Uplynulý víkend jsem se s několika přáteli vypravila na dvě představení a ráda se s Vámi podělím o dojmy z nich.
ERNANI
Operu Ernani jsem si vybrala proto, že se velmi málo hraje a já osobně jsem ji ještě nikdy neviděla. Celkový dojem z tohoto představení byl však dosti rozporuplný. Po stránce hudební mě opera nadchla, stejně tak i výprava s nádhernými dobovými kostýmy. Inscenace to po této stránce byla spíše klasická, bohužel „klasická“ byla i po stránce režijního pojetí. Ztvárnění jednotlivých postav bylo převážně velmi statické, navíc plné operních „klišé“, což občas působilo až směšně ( např. v úplném závěru - Ernani se probodne, hudba dohraje a Elvira čeká několik vteřin nehnutě, než začne orchestr znovu hrát, pak se teprve zoufale vrhne k umírajícímu milenci). Představení dirigoval Nello Santi, dirigentská legenda, který i ve svých 78 letech dokázal předvést úctyhodný výkon, za což byl odměněn nadšenými ovacemi publika. Zatímco orchestr, většinu pěvců a sbor až na pár drobných výjimek dokázal bravurně zvládnout, nepodařilo se mu ale „zvládnout“ představitele hlavní role, tenoristu Salvatora Licitru. Protože i přes dirigentův nepřetržitě přiložený ukazováček ke rtům, naznačující piano, pianissimo tento pán neustále a po celou operu zpíval, či spíše by se dalo říci řval stále se stejnou intenzitou, bez jakéhokoliv náznaku dynamiky. Také představitelka Elvíry, polská sopranistka plnějších tvarů, hlasově nijak neoslňovala. Proti těmto dvěma působil velmi osvěžujícím dojmem Carlo Colombara v roli pomstychtivého Silvy. A cesta do Curychu dostávala svůj smysl teprve v okamžicích, kdy na jeviště vstoupil španělský král Don Carlo v podání Thomase Hampsona. Tento pěvec, který o několik tříd převýšil své kolegy jak pěvecky, tak především přirozeným hereckým ztvárněním své postavy, dokázal svým mistrovským výkonem diváky strhnout k nadšeným ovacím a představení od jeho prvního výstupu v podstatě patřilo jemu. Znalci této opery tedy s napětím očekávali třetí jednání, kterému postava Dona Carla dominuje, a byli odměněni strhujícím a zároveň hluboce dojímajícím podáním obou hlavních árií „ Oh, de verd´anni miei“ a „O sommo Carlo“. Litovala jsem , že obsazení nebylo co do úrovně pěvců vyrovnanější, ale i tak to byl krásný zážitek. 
Po představení jsme se odebrali k východu pro umělce, abychom „ulovili“ nějaké autogramy. V Curychu je to záležitost poměrně snadná – fanoušci jsou bez problému vpuštěni do prostor vrátnice, kde je i stolek a dvě křesílka, takže vše probíhá pohodlně, bez tlačenic, obvyklých např. ve Vídni.
Nejprve jsme se dočkali pana Licitry, který bez ohledu na svůj výkon, hodný spíše vybučení, se prezentoval velmi sebevědomě a ochotně a nadšeně pózoval všem fotografům. Pan Colombaro naproti tomu působil velmi skromně a s pokorou děkoval za projevy uznání. A hlavní hvězda večera pan Hampson ? Když uviděl naši skupinku, uvítal nás slovy : „Ah, Czech republic is here!!!“ Se všemi fanoušky se pozdravil, promluvil, okomentoval fotografie, předložené k podpisu, ochotně zapózoval pro společné fotografie, každého se snažil nějak potěšit - prostě gentleman každým coulem.
A co říci na závěr? Když už všichni umělci odešli, čekali jsme ještě na pana dirigenta. Už nás tam bylo jen pár, také jeden zavalitější mladší muž, hovořící švýcarskou němčinou. Bavili jsme se mezi sebou o něčem česky, načež on se do toho vmísil a řekl něco, co znělo jako „ nevím“. Chvíli jsme na sebe nechápavě zírali, pak se ho někdo z nás zeptal, jestli mluví česky a on na to, že jen trochu, že se sice narodil ve Švýcarsku, ale jeho otec pochází z Moravy.
Opernhaus Zürich, 11. 9. 2009
Giuseppe Verdi Ernani
Režie Grischa Asagaroff
Dirigent Nello Santi
Ernani Salvatore Licitra
Don Carlo Thomas Hampson
Don Ruy Gomez de Silva Carlo Colombaro
Evilra, jeho neteř Joanna Kozlowska
DON GIOVANNI
Jak si s Donem Giovannim, který je tak trochu naší „národní“ operou – poradili v Curychu? Již pár dní před představením jsem od známých, co toto představení již viděli, byla upozorněna, že se mám na co těšit. Prý moderní pojetí, ale velmi zajímavé. Skutečnost mnohonásobně překonala moje očekávání. Jednalo se skutečně o moderní inscenaci s velmi krásně vyřešenou scénou. Barevně dominoval zlatá a černá. Prostor byl vymezen zlatými stěnami, které díky perspektivě vytvářely dojem nekončeného prostoru. Žádné jiné kulisy, pouze černé pohovky, které se dle potřeb různě v prostoru přemísťovaly, a černý barový pult. Přechody mezi jednotlivými obrazy byly vyřešeny pomocí látkových opon, opět ve zlatavé barvě, které se střídavě napříč jevištěm zatahovaly a opět roztahovaly, takže přechody byly naprosto plynulé.
Režijní pojetí bylo originální, velmi vtipné a plné překvapivých originálních nápadů. Don Giovanni v této inscenaci působil spíše dojmem dobráckého bonvivána, než cynického bezohledného svůdníka. Svěžest celému představení dalo zejména obsazení – v některých rolích se jednalo o mladé, pěvecky a herecky ale velmi dobře vybavené pěvce. Hlavní roli suverénně a s grácií ztvárnil Carlos Alvaréz, jemuž v roli Leporella brilantně sekundoval mladý švýcarský pěvec Ruben Drole. Elena Mosuc jako Donna Anna a Malin Hartelius jako Donna Elvira převedly spíše standardní výkon. Kdo však naprosto exceloval, byla mladičká půvabná italská sopranistka Laura Giordano ( bývalá přítelkyně Juana Diega Floreze ) v roli Zerliny a Švýcar Reinhard Mayr v roli Masetta. Roztomilejší Zerlinku si těžko dovedu představit. Laura Giordano má lahodně znějící soprán a je to navíc výborná herečka s komediálním talentem, který režisér využil na 1OO%. Celé představení působilo velmi svěžím dojmem plným originálních režijních nápadů, které občas provázely z publika salvy smíchu, a to i v jinak spíše „vážných“ okamžicích. Scéna na hřbitově, kdy Don Giovanni zve sochu Komtura na večeři byla např. podána tak, že místo sochy Komtura stojí na jevišti soška jakéhosi afrického bůžka, kterého tam donese černošská Komturova služka. Celá zlověstná scéna je tak značně odlehčena , protože dialog Leporella se soškou, která je mnohem menší, než on, působí spíše komicky, než fatálně. Celkově toto představení působilo daleko jednolitějším dojmem, než Ernani. Pěvecky i herecky byly výkony naprosto vyrovnané, díky převážně mladým protagonistům působila inscenace velmi svěžím dojmem.
Opernhaus Zürich, 13.9.2009
W.A.Mozart Don Giovanni
Režie SVen-Eric Bechtolf
Dirigent Theodor Guschlbauer
Don Giovanni Carlos Alvarez
Komtur Alfred Muff
Donna Anna Elena Mosuc
Don Ottavio Christoph Strehl
Donna Elvira Malin Hartelius
Leporello Ruben Drole
Masetto Reinhard Mayr
Zerlina Laura Giordano
