Letošní zakončení operní sezony ve Vídni bylo ve znamení loučení se s dlouholetým intendantem Vídeňské státní opery Ioanem Holenderem. V sobotu 26.6. se konal šestihodinový galavečer za účasti velké řady světových operních hvězd a také poslední představení sezony bylo velmi emotivní. Ioan Holender si přál, aby v tento den zazněl stejný titul, jako před 19 lety, kdy ve Vídni začínal - Wagnerův Parsifal. A nejen to. Pan Holender si také přál pokud možno i stejné obsazení rolí, jako před 19 lety. Podařilo se to pouze částečně. Roli Kundry zpívala stejně jako tehdy výborná Waltraud Meier, pro roli Parsifala však bylo třeba angažovat jiného představitele, protože Placido Domingo v těchto dnech zpívá Simona Boccanegru v Londýně a proto bohužel nemohl přání pana Holendera vyhovět. Ale aby ho nezklamal úplně, do Vídně přesto přiletěl a vystoupil alespoň v závěru posledního dějství. 
Pro mě osobně to bylo první setkání s Wagnerovou operou naživo a hned v naprosto bezkonkurenčním provedení. Wagnerova hudba mě naprosto ohromila. Vlastně ani nevím, jak bych to nějak výstižně popsala. Měla jsem pocit, že ta hudba se neozývá zepředu od jeviště, ale jako by byla všude kolem, jako bych ji měla i v sobě uvnitř, jako by to byla řeka, která plyne a člověk je uprostřed té řeky. Některé motivy i instrumentace mi silně připomínaly ezoterickou hudbu. 
Jako Parsifal se poprvé ve Vídni představil americký tenorista Stephen Gould, Gurnemanze zpíval Matti Salminen a Kundry již zmiňovaná Waltraud Meier. K nesmírnému potěšení vídeňského publika se na scénu Vídeňské státní opery po dvouleté přestávce vrátil a v roli Amfortase zde debutoval Thomas Hampson. Pravda, inscenačně mě tento Parsifal, s výjimkou snad posledního jednání, příliš nenadchl. Ale to byla také jediná „vada na kráse“. Poslední jednání na mě i celkově z celé opery zapůsobilo snad nejsilněji.
Na konci samozřejmě nechyběly proslovy – rakouská ministryně kultury poděkovala Ioanu Holenderovi za jeho dlouholetou úspěšnou činnost, on naopak poděkoval všem spolupracovníkům, umělcům a orchestru a nakonec“ symbolicky „ předal zlatý klíč od Vídeňské státní opery svému nástupci Dominiquovi Meyerovi,který se ten stejný večer loučil v Paříži s Theatre des Champs-Elysees.
Protože na náměstí Herberta von Karajana se opera promítala na velkém plátně, přišli se všichni účinkující pozdravit i s diváky venku. Pak již všichni zmizeli v útrobách divadla, kde se konala slavnostní recepce. Mnoho operních nadšenců se však nedalo odradit ani několikahodinovým čekáním a trpělivě vyhlíželi protagonisty večera. Miluji tuto atmosféru po představení, kterou v této podobě lze snad zažít skutečně pouze ve Vídni. Lidé čekají venku na náměstí, člověk se dozví spoustu informací i „zákulisních“ zajímavostí, protože Vídeň prostě operou žije. A nakonec přijdou umělci, s každým se přátelsky pozdraví, ochotně vyfotí …. A to klidně i v půl druhé ráno, jako právě po Parsifalovi.
Prostě zážitek, na který se nezapomíná.
