Tak mám za sebou další vydařený výlet za operou, opět do Mnichova, tentokrát na představení Toscy. Jednalo se o stejnou inscenaci, kterou jsem již viděla v přímém přenosu z MET, ale v jiném obsazení. Stejná inscenace a přeci jiná, především díky mistrovství trojice hlavních protagonistů, ale i umělců ve vedlejších rolích, dirigenta a orchestru.
Týden před naší cestou do Mnichova se tato Tosca přenášela v přímém přenosu na velké plátno na náměstí před operou a zároveň díky televizi Arte i do celého světa ( bohužel s technickými poruchami během 1. dějství). Sledovat představení za teplého letního večera venku na náměstí s lahvinkou dobrého vínka může být zajímavý zážitek, ale nic se nevyrovná tomu, slyšet a vidět vše přímo v divadle. A to i přesto, že v Mnichově normální smrtelník nesežene jiný lístek, než lístek k stání ( místa jsou zde číslovaná), pokud má štěstí, tak má místo směrem ke středu hlediště a vidí celé jeviště, pokud má štěstí méně, tak vidí jeviště pouze část a nebo také skoro nic, a pak nezbude, než se smířit s tím, že alespoň slyší, co se na jevišti odehrává.
Můj lístek patřil tentokrát k těm lepším, takže zážitek byl dokonalý. Přiznám se, že hlavním důvodem, proč jsem chtěla toto představení vidět, byla Karita Mattila v hlavní roli. Její hlas znám z nahrávek, z přenosů z MET, ale ještě nikdy jsem ji neslyšela zpívat živě. Moje očekávání bylo velké a Karita v ničem nezklamala. I při živém poslechu mě její hlas fascinoval naprosto originálním zabarvením, průzračností, bohatou dynamikou a jistotou v rámci celého rejstříku. Dojem umocňovalo i herecké ztvárnění role, které ve srovnání s MET bylo trochu civilnější, přirozenější, takže postava působila naprosto věrohodně. Excelovala zejména ve druhém dějství, za Visi d´arte sklidila zasloužený potlesk na otevřené scéně.
Malíře Cavaradossiho ztvárnil Jonas Kaufmann, kterého jsem v této roli již viděla loni v Zürichu. Pěvecky opět dokázal, že je právem považován za jednoho z nejlepších současných tenoristů. Jeho E lucevan le stelle začíná jemným pianissimem a končí burácivým výkřikem zoufalství nad zmařeným životem …….Na rozdíl od Alvareze v MET je Jonasův Cavaradossi více psychologicky prokreslen. Jonas vyhrává každý detail, každý jeho pohyb na jevišti má jasný smysl a slouží k lepšímu pochopení postavy a jejího jednání. Velmi působivé bylo z tohoto pohledu zejména poslední dějství, kdy od okamžiku, kdy Tosca vyslovila, že Mário bude na oko popraven, bylo jasné, že on ví, že je to konec, že tomu nevěří. Jonas mistrovsky zahrál, jak se před Toscou přetvařuje a předstírá radost, ale uvnitř se smiřuje s blížící se smrtí. A před nastoupenou popravčí četou, kdy stojí v koutě u zdi, si ještě zapíná a upravuje vestičku, nervózně přešlapuje a neví, co s rukama, jak si stoupnout…… Pak zazní výstřel a on se skácí tak, že iluze je naprosto dokonalá. Zoufalý výkřik Toscy Mario, Mário, Mário se pak divákovi zaryje do srdce jako nůž.
Juha Uusitalo mě pěvecky trochu zklamal v prvním dějství, zejména Te Deum nevyznělo tak, jak jsem očekávala. Ve druhém dějství se však již rozezpíval naplno a podal svého Scarpiu jako naprosto odporného chlípníka bez jakýchkoliv zábran. Vůbec jsem se nedivila, že Tosca ho bodla ne jednou, ale opakovaně a s velkou vervou. Dojem z jeho postavy byl tak sugestivní, že když se po představení objevil mezi fanoušky, moje první reakce byla couvnout a raději se k němu ani nepřibližovat. Ukázalo se však, že v civilu je to velmi milý člověk.
K úspěchu celéh opředstavení nemalou měrou přispěl i orchestr pod vedením sympatického Marca Armiliata.
