Na středu 7.7.2010 ti z nás, kteří měli to štěstí a mohli být při tom, asi nikdy nezapomenou. Ten den si celý svět připomínal 150 let od narození geniálního skladatele a velkého dirigenta Gustava Mahlera a někteří z nás měli to štěstí,
že mohli jeho „narozeniny“ oslavit přímo v jeho rodišti, v Kalištích u Humpolce. Tato malá obec se na jeden den díky velkolepému projektu prostřednictvím
televizních obrazovek stala známou doslova na celém světě.
Oslavy začaly vlastně již dopoledne v Jihlavě – na místě bývalé synagogy zde
byl slavnostně za přítomnosti prezidenta Klause, který převzal záštitu nad
celým programem Mahlerova jubilea , otevřen Park Gustava Mahlera a odhalena
jeho socha , jejímž autorem je akademický sochař Jan Koblasa. Ten dle
vlastních slov „vytvořil sochu podoby anděla“.
Poté se celé dění přesunulo do Kališť, kde již několik dní probíhaly přípravy, stavělo se pódium pro večerní slavnostní koncert a od úterka probíhaly i
intenzivní zkoušky orchestru a umělců. Není divu – vždyť oba slavnostní
koncerty – odpolední recitál Thomase Hampsona a večerní galakoncert
- se přenášely pomocí rozhlasu a televize téměř do celého světa.
Po příjezdu do Kališť nás uvítal čilý ruch před rodným domem a bývalou školou.
Zde měla být slavnostně zasazena do rosária nová odrůda růže, specielně
vyšlechtěná pro tuto příležitost, s názvem Gustav Mahler. Dle plánu měl růži zasadit společně prezident Václav Klaus a světoznámý barytonista a velký znalec
a milovník Mahlerovy hudby, Thomas Hampson. Zatímco pan Hampson se podle plánu chvilku před druhou hodinou objevil před rosáriem a se se sklenicí malinové limonády v ruce se procházel mezi námi, příjezd prezidenta se asi o 20 minut opozdil. Spolu s ním přijeli i další diplomaté – americký charge d´affair John Ordway a norský a švédský velvyslanec. Zatímco prezident Klaus a překvapivě i
pan Ordway pronesli krátké projevy v češtině a oba velvyslanci v angličtině,
Thomas Hampson se ujal slova německy s odůvodněním, že by měl zaznít i jazyk
Gustava Mahlera. Svoji krátkou, ale silně emocionální řeč zakončil slovy „ Happy Birthday, Gustav“.
Blížila se třetí hodina a s ní první vyvrcholení programu – písňový recitál
Thomase Hampsona za doprovodu jeho „dvorního „ klavíristy Wolframa Riegera,
který se konal přímo v malém sále rodného Mahlerova domu. Jak nám Thomas Hampson pohnutě vysvětlil, podle dochovaných zpráv prý právě v této místnosti měli
Mahlerovi rodiče ložnici a tak je velmi pravděpodobné, že právě zde se
Mahler narodil.
Výběr 13 písní pod názvem „ A life in Song“ byl mistrovskou ukázkou
Hampsonova interpretačního umění a v takto intimním prostředí a
mimořádném okamžiku naprosto jedinečným zážitkem. Hampson vládne
dokonalou pěveckou technikou, která mu dává svobodu se zcela ponořit
do interpretovaného světa, své niterné prožitky sděluje posluchačům
nejen bohatou dynamikou svého hlasu, ale i každým hnutím své tváře,
nikdy ale nepůsobí přehnaně pateticky. Hluboký dojem umocňuje i jeho
dokonalá dikce. Mnozí z přítomných diváků později přiznali, , že právě toto Hampsonovo interpretační mistrovství je přivedlo k písňové tvorbě jako takové.
Uchvácené publikum téměř nedýchalo a prožívalo ty tak sugestivně „vyprávěné“ příběhy. Jsem přesvědčena, že i ti, kdo neovládají němčinu, přesto významu
písní porozuměli. Pro mě osobně patřily k vrcholným okamžikům písně Das
irdische Leben a Um Mitternacht.
Fascinujícím dojmem působil i klavírista Wolfram Rieger, který jako by s
klavírem tvořil jeden celek a stejně jako Hampson i on byl naprosto ponořen
do světa Mahlerovy hudby.
Ovace na konci recitálu nebraly konce, takže nás oba umělci odměnili ještě
jedním přídavkem – žertovnou písní „ Wer hat das Liedlein erdacht“.
Po takto silném uměleckém a emocionálním zážitku jsme měli několik hodin času, které jsme využili k procházkám po obci a užíváním si atmosféry tohoto mimořádného dne.
Mezitím u rybníčka na náměstí probíhaly poslední zkoušky na večerní galakoncert.
Den předtím totiž přípravy přerušila prudká bouřka, takže se muselo pokračovat
v den koncertu. V hledišti si přitom vychutnávali atmosféru nádherné přírodní scenérie návštěvníci oslav i někteří účinkující.
Před půl devátou večer pak zaujali svá místa v hledišti i čestní hosté a
přesně v půl deváté zazněly první tóny Mahlerovy 2. symfonie. Vzhledem
k přímému televiznímu přenosu, který obsahoval i krátké dokumentární filmy
mezi jednotlivými čísly, průběh koncertu nepůsobil tolik spontánně jako
odpolední recitál, ale o to víc zde zase působila celková scenérie. Pódium,
které se zrcadlilo v malém jezírku dělícím ho od publika, osvětlený místní
kostelík, ze kterého se během jedné části ozýval chlapecký sbor Boni pueri, štěbetání ptáků a tiché zurčení vody, vtékající do jezírka. Kromě
symfonických částí zazněly za doprovodu Mahlerova komorního orchestru pod
taktovkou Manfreda Honecka opět i Mahlerovy písně, tentokrát se k Thomasu
Hampsonovi přidala ještě švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter.
Z tohoto večerního koncertu mě nejvíce uchvátila píseň Ich bin der Welt
abhanden gekommen a především pak majestátní závěrečná část 2. symfonie,
kdy se k sólistům přidal i Pražský filharmonický sbor a chlapecký sbor
Boni pueri. Přiznám se, že jsem se s Mahlerovou symfonickou hudbou zde
v Kalištích setkala živě poprvé a naprosto mě ohromila. Nacházím se zase
na začátku jedné dlouhé a nádherné hudební cesty.
